Španělská vesnice Benaocaz: maurský poklad s letní plovárnou
Pobřeží Andalusie je předpisovým lékem na sluneční deficit. Když už vám ale písek z nekonečných pláží začne skřípat mezi zuby a vlny oceánu příliš rozhoupou váš svět, přijde čas změnit směr a vyrazit do hor. Z odlehlých kopců vám srdečně zamávají pueblos blancos a vy se ztratíte ve stínu bílých vesnic. Já své srdce i hlavu nechala na vrcholu kopce v národním parku Sierra de Grazelama.
Je pozdní odpoledne, slunce měkne a vzduch proudící předním okýnkem, který ještě před hodinou připomínal dost výkonný fén, mi příjemně ochlazuje obličej. Každá další zatáčka odkrývá novou fotogenickou scenerii. Jedeme krokem, šířka obytného auta striktně kopíruje silnici a já se chvílemi rozplývám a chvílemi trnu, jestli někdo nevyjede proti nám. Ještě kousek, úplně nahoře má být plovárna.
Zní to jako vtip, ale první místo, které jsme ve vesnici Benaocaz prozkoumali, bylo veřejné koupaliště. Dva bazény a převlékárna s prvorepublikovým šmrncem zasazené v horských kulisách s výhledem na poustevnu El Calvario se staly výživným zdrojem energie na další hodiny a dny v téhle maurské pokladnici poutavých příběhů.
Studená a bílá
Jeden z nich se točí kolem historické čtvrti Barrio Nazarí. Duch Mora se tu v horkých dnech údajně zjevuje v podobě mužské postavy oblečené v tradičním maurském oděvu. Obávám se, že se duch stihl převléci do bílé košile. Anebo převtělit v osla. Pozoruji ty dva, oslíka a mulu, a říkám si, který z nich mi z vysoké zídky skočí na hlavu dřív. Vypadá to, že na skok s rozběhem jsou oba příliš unavení anebo rozumní. Na rozdíl od dětí, které se od nedalekého renesančního kostela San Pedro Apóstol kloužou po hlavě po zábradlí. Než se naděju, moje děti se kloužou s nimi. Všem je přitom srdečně jedno, že se ve vteřině mohou přizabít na kamenné dlažbě. Vesele na sebe pořvávají dvěma jazyky, z nichž jeden má s tím druhým společného asi tolik jako česnečka a polévka ajo blanco, kterou dnes poprvé ochutnám.
Trochu zvláštní studené polévce z mandlí, česneku, starého chleba, vinného octa a olivového oleje nepřijdete na chuť okamžitě. Ale když se k ní projíte, vytvoříte si novou závislost. Tu můžete kompenzovat upraženými sardinkami, které bych mohla jíst po kilech.
Po stopách Římanů
Vychodit několikachodovou večeři tu není problém. Přímo z Benaocazu vede několik turistických stezek, z nichž jedna přímo kopíruje starověkou římskou cestu. Můžete po ní dojít až do nedalekého města Ubrique. Napojíte se na ni přímo v centru a informační tabule jsou dokladem toho, že se jedná o významnou pamětihodnost. A právem. Provede vás nádherným úsekem Biosférické rezervace UNESCO, Sierra de Grazalama. Já jsem si tentokrát dopřála pouze lehkou ochutnávku, protože vedro k padnutí ani dvě kňourající děti nejsou ideálním sparingpartnerem na cesty do hor. Ale doufám, že se sem ještě vrátím. Třeba hned na podzim.
Zatímco den se v Benaocazu kolébá v pomalém tempu, podvečery a večery vlévají živou vodu do všeho kolem. Hubená koťata hopkají po dlažbě, za nimi dva malí dvojnožci, dlouho nic a pak já. S foťákem přes rameno a představou klidného posezení v restauraci Nazarí, od které se vlivem nenadálých okolností opět nebezpečně vzdalujeme. A tak beru prozatím zavděk alespoň posezením před malým kostelíčkem. Ermita de San Blas vzdává hold svatému Blasovi, patronu vesnice. Jednoduchou, bíle omítnutou stavbu zdobí červený vchod s výrazným obloukem. Čekám, že nás začnou otravovat komáři a moje manévrovací pole se rozšíří. Po bodavém hmyzu ale není ani památky a já se smiřuji s faktem, že večer teprve začíná.
Limonáda v deset večer je dostatečnou motivací. A tak si brzy objednáváme několik dobrot v mnou vyhlédnutém podniku. Výhled do okolních hor je dokonalý stejně jako další talíř pescaito frito. Kromě ančoviček mi tentokrát mezi zuby křupou také kalamáry a sépie. Fakt, že byl tento pokrm v Andalusii popularizován sefardskými Židy prchajícími před inkvizicí, ostře kontrastuje s arabským nápisem nad mou hlavou. Anebo právě naopak. Tak jako místní kostely vyrostly z původních mešit a citace z koránu na zdech se prolínají s křesťanskými motivy, tak i plácek před radnicí, který se večer co večer mění ve fotbalové hřiště, dokládá, že Benaocaz je místem, kde se kultury i náboženství dokonale propojují a radost ze života může být hmatatelná. Stejně jako dokonale hladká kamenná dlažba pod mýma nohama.
