Po Pacifické hřebenovce se vypravila na Stezku Českem, tentokrát se svým huskym Marvelem. Za 66 dní si do báglu přibalila minimálně 151 svých nebo cizích příběhů, o které se podělila ve své nejnovější knize. Co ji na trase oslovilo nejvíc?
Na dubnovém křtu nové knížky jsi na mě působila jako veselá, extrovertní a trochu potrhlá holka. Co přiměje někoho takového sbalit bágl a vyrazit sama do divočiny?
Podle mě je to právě ten důvod, proč jsem pořád takhle veselá – trávím spoustu času v přírodě. Teď jsem dva dny v Praze a prožívám ukrutný stres, kvůli kterému jsem včera zazmatkovala a měla pak zkažený večer. Na horách je zkrátka všechno jednodušší.
Pozornost sis vysloužila díky blogu a knize z Pacifické hřebenovky (PCT). Měla jsi před ní nějakou aspoň trochu podobnou zkušenost s dálkovými pochody?
Na hory jsem začala chodit někdy ve dvaceti s tatínkem, hlavně do Beskyd. Pak jsem se dozvěděla o svatojakubské pouti. Nechápala jsem, proč by měl někdo chtít dobrovolně ujít tisíc kilometrů. To nemají auto? Nebo žádný smysl života? Něco na tom přece být musí, když tu šílenost podstupuje tolik lidí. A tak jsem si přidala další zápis na svůj bucket list pro případ, že se budu někdy šíleně nudit. Když jsem pak měla jedno léto měsíc volno a peněz nebylo nazbyt, skutečně jsem se vydala ze španělského Bilbaa po Camino del Norte do 800 km vzdáleného Santiaga de Compostela. Hned první den jsem zjistila, že je to báječná věc. Potkávala jsem skvělé lidi a nadšeně naslouchala jejich příběhům. Někteří byli nemocní, ale nepoznal bys to na nich, protože se usmívali a užívali si život. Procházela jsem přírodou a řešila jenom základní potřeby.
Takže jsi na konci „camina” pochopila, proč se na pouť lidi vydávají?
Každý má vlastní pohnutku. Já jsem chtěla začít pořádně žít. V Praze jsem studovala ekonomickou školu, která mě nebavila, trápila jsem se. Celý život jsem chtěla psát, a tak jsem si aspoň založila blog o svých cestách. Chodila jsem do práce a makala 80 hodin týdně, spala tři hodiny denně, abych si vydělala peníze a mohla si užít aspoň dva měsíce někde v přírodě. A teď si představ, že jsem po návratu z Pacifické hřebenovky dostala nabídku na vydání knížky! Psaní se stalo hlavním zdrojem mých příjmů, všechno jako by mi spadlo do náruče, žiju si svůj sen.
Pacifická hřebenovka je o dost vyšší liga než svatojakubská pouť. Co tě k ní přivedlo?
Na pouti jsem potkala holku, která o PCT pořád mluvila – o hadech, medvědech a nutnosti s sebou táhnout jídlo na několik dní. Opět jsem nechápala, proč by tohle všechno chtěl někdo podstoupit na trase dlouhé 4300 km. Takže šup s tím na bucket list, na který si občas připisuju i naprosté nesmysly, třeba Tour de France – jízdu na kole totiž nesnáším. Nikdy nevíš, kam tě život zavane nebo jakým způsobem si ten cíl splníš. V rámci studia jsem se dostala do Kanady, kde jsem si definitivně uvědomila, že mě ekonomie nenaplňuje. V té době jsem četla deník Jakuba Čecha o PCT a získala neodbytný pocit, že to taky musím zažít. Z Kanady to bylo do USA kousek, tak jsem vyrazila.
Nedostavily se během trasy výčitky nebo pochybnosti?
Během 151 dnů se dostavily zhruba 151krát. I v běžném životě asi každý den o něčem pochybujeme, ale tady ti dojde jídlo nebo voda, není ti fyzicky dobře, dostaneš výškovou nemoc, kolem tebe se plazí hadi nebo se medvědi hrabou v jídle. V poušti mi bylo vedro, v horách mě žrali komáři, v Oregonu mě čekaly nekonečné lesy. Ale právě to, že každý den zažíváš jiné pocity a čekají tě nové situace k překonání, mi na tom připadá krásné. Pomáhaly mi i krátké návraty do civilizace – po noci strávené v hotelu, kde jsem zírala do prázdného stropu, mě to zase táhlo ven pod oblohu posetou nádhernými hvězdami.
Vrátila se na americko-kanadské pomezí jiná Lucka, než jaká vycházela od hranice mexicko-americké?
Neřekla bych, že ta původní Lucka byla vyloženě hrozná, ale vyznávala úplně jiné priority. Věřila jsem tomu, že je důležité dodělat školu, vydělávat spoustu peněz, nakupovat s kamarádkami drahé oblečení a chodit v něm na party.. A najednou se vláčím pět měsíců s batohem plným špinavých hadrů a prožívám nejšťastnější chvíle svého dosavadního života. Nechtěla jsem promrhat jediný den a naplno jsem si uvědomila, co je opravdu důležité: mít skvělou rodinu, báječné přátele a možnost ve zdraví a všemi smysly vnímat svět kolem sebe. Když si tohohle všeho dokážeš vážit, stane se z tebe ten nejbohatší člověk, protože nic víc nepotřebuješ.
Jak jsi prožívala návrat domů?
Byl to masakr. Drsná srážka s realitou. Posttrailová deprese. Jedla jsem venku, spala na zahradě, nechtělo se mi chodit mezi lidi. Stačila nějaká nepříjemná reakce, třeba že do mě v obchodě někdo strčil a prohodil neurvalou poznámku, a já se rozbrečela. Na něco takového jsme totiž nebyla připravená poté, co jsem na PCT zažila, jak se k sobě všichni chovají hezky, pomáhají si, fungují tam trail angels… Naštěstí mě pak zaskočila nabídka na vydání knížky, která mi umožnila dva měsíce se takovými zážitky znovu probírat. Sice jsem si snad na každé stránce každodenních zápisků ťukala na čelo, že jsem byla úplně blbá, ale nejspíš mi tohle období zachránilo život.
Ze tří knížek, které jsi zatím vydala, má momentálně nejlepší hodnocení ta poslední. Je to tím, že ses postupně vypsala, nebo je české téma lidem bližší?
V první řadě ji ještě tolik lidí nestihlo přečíst! A navíc ta prostřední byla poznamenaná tím, že jsem do jejích posledních asi čtyřiceti stran vměstnala všechny svoje frustrace z rozchodu s přítelem, k němuž došlo po posledním evropském treku. A to každému nesedne. Přesto mi několik čtenářů napsalo, že jim právě tenhle závěr o zhroucené holce hodně pomohl. To je pro mě důležitější než recenze.
Vypozorovala jsi, jaké typy lidí v jakých životních situacích jsi inspirovala?
Dnešní doba je strašně uspěchaná a jsme pod obrovským tlakem ohledně výkonu, musíme být neustále ve všem nejlepší. A podle mě si řada lidí řekne, že to prostě nezvládnou. Že na čtyřtisícovku nikdy nevylezou. Snad jsem pro ně příkladem obyčejné holky, která nedělá nic zvláštního, jenom chodí po horách. A ten batoh si může sbalit v podstatě každý, jak správně tvrdí slogan Stezky Českem. Jezdí po ní vozíčkáři, maminy na ní tlačí kočárky, já ji prošla se psem, jiná holčina s kočkou… Není potřeba dosahovat obrovských výkonů. Nemusíš ujít denně osmdesát kilometrů. Stačí deset, ale hlavně si je užít.
Proč ses po obtížných trecích v USA i v Evropě vydala na stezku kolem Česka?
Pro mě je nesmírně důležitá rodina. Mám nejlepšího bráchu na světě, nejlepšího tátu, nejlepší mámu… Ovšem celý život mě nejvíc podporovali děda s babičkou. Děda skládal básničky, přivedl mě k psaní a tvrdil, že jsem šikovná dcérka, z níž bude spisovatelka. Babička mi zase pořád volala a potřebovala vždycky všechno vědět. Měla obrovskou nástěnku s pohledy, které jsem jí posílala, protože ona sama nikdy necestovala. Což také znamenalo, že když jsem jí volala ze švýcarských hor, nic moc jí to neřeklo. Naopak byla nadšená, když jsem se jí ozvala z karlovarského hotelu Pupp. Když se jednou zmínila, že zaslechla cosi o Stezce Českem, došlo mi, že by ji moc potěšilo, kdybychom těch dva tisíce kilometrů mohly projít „spolu“. Obě nás ta myšlenka nadchla, ale dva týdny před tím, než jsem měla vyrazit na cestu, babička nečekaně zemřela. Byla jsem na ni strašně naštvaná a chtěla to vzdát. Ale nakonec jsem do toho právě kvůli ní šla a pamatovala na její slova: „Lucinko, kamkoli jedeš, hlavně si to užij, chovej se slušně a nezapomeň, že jsi Kutrova.“
Ulehčily ti předchozí trasy přípravu třeba ohledně toho, co vzít s sebou?
Na PCT jsem si zabalila úplně všechno. Do Santiaga jsem táhla parfém a make-up. Časem jsem se naučila, že toho tolik vážně nepotřebuju, i když ze mě asi nikdy nebude vyznavačka ultra-light cestování. Už proto, že cestuju s Marvelem, kterému musím vzít granule, pelíšek, deku… Stezka Českem má obrovskou výhodu v tom, že ji můžeš jít na etapy a každý den se ocitnout v civilizaci, dojít si do hospody na řízek. Na PCT jsem si musela přesně rozpočítat jídlo na osm dní, abych neumřela hlady.
Jak moc velká zátěž je jít se psem?
Zrovna sibiřský husky by byl rád, kdybych chodila ještě rychleji, takže mě rozhodně neomezuje. To mě víc omezovali někteří bývalí partneři. (směje se) Musíš počítat s tím, že někde nejsou pejsci vítáni, ale to se dá zjistit dopředu. A měli jsme s sebou stan. Celkově považuju Marvela za obrovský přínos. Babičce už nemůžu zavolat, tak si povídám s ním. Nikdo mě nikdy takhle bedlivě neposlouchal. Souhlasí se vším, co řeknu.
Do jaké míry jsi znala Česko, než ses na Stezku vydala?
Lysá hora, Praděd, Sněžka – to bylo moje Česko v kostce. Rodné Beskydy jsem měla prochozené křížem krážem, ale jinak jsem znala jen Jeseníky, Krkonoše, Šumavu a Adršpach. A právě chuť poznat ostatní části naší země byla další moje motivace. Překvapilo mě, kolik krásných míst u nás máme, a to jsem šla jenom kolem hranic. Například nádherné Broumovsko mi doslova vyrazilo dech.
Překvapilo tě i chování lidí?
Na PCT mě nadchl systém trail angels. U Američanů s jejich mentalitou asi není až tak šokující, že jsou schopni pozvat domů smradlavého cizího člověka, aby se u nich umyl a vyspal. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se s něčím takovým setkám u nás. Z omylu mě vyvedl okamžik, kdy jsem vešla na Stezku Českem. Na ní momentálně funguje stovka „andělů“. U osmi z nich jsem si mohla vyprat, vyspat se v posteli, dobít si baterky. Martin Úbl, který stojí za tímhle projektem, díky němu u nás vytvořil bez nadsázky hezčí místo pro život.
Uvízl ti v paměti některý z andělů?
Jedno z nejsilnějších setkání mi připravila neskutečně milá „andělka“ Vlaďka z Rozvadova. Zrovna jsem šla nepříjemný úsek s třináctiletou Rozárkou, byly jsme úplně promoklé. Vlaďka pro nás přijela, a zatímco nás nechala u sebe doma usušit, svěřila se nám, jak přišla nešťastnou náhodou o manžela, ztratila chuť do života, ale pak se dozvěděla o Stezce, zaregistrovala se jako trail angel a vítá u sebe poutníky. Našla v tom nový smysl.
Vypozorovala jsi, jestli mají našitrail angelsněco společného?
Každý má svůj vlastní příběh, svoji jedinečnou motivaci. Někdo se nudí, jiný se tím třeba snaží pomoct svojí mamince, která zůstala ve svém domě sama – posílá jí tam stezkaře, kteří si s ní popovídají, naštípají jí dříví. Jsou to naprosto obyčejní lidé, kteří jsou neobyčejní tím, jak obrovská mají srdce. Díky nim jsem i já zatoužila pořídit si někde v pohraničních horách chalupu a stát se jedním z nich. Moc ráda bych jednou vrátila všechno to dobro, kterého se mi dostalo. I proto jsem před dvěma lety založila neziskovou organizaci Pomáhej s Marvelem, zaměřenou na podporu psích útulků, což přináší radost nejen mně, ale snad i našim přispěvatelům.
A co nějaký zajímavý stezkař?
Těch byla spousta a velkou výhodou Stezky Českem oproti PCT je to, že se s nimi můžu i nadále setkávat. Třeba s „Kájou na cestách“, který mě nejdřív trochu vyděsil, když spustil: „Marvele, ty jsi borec. Ale Lůco, kvůli tobě a tvojí knížce jsem dal v práci výpověď, teď obcházím Česko, mám na to dva měsíce, založil jsem si kvůli tobě profil na Instagramu a sleduju na něm jenom tebe.“ Připadal mi jako podivín, dokud mi nezačal vyprávět, jak vydělával velké peníze, ale život ho moc nebavil. Zrovna před pár dny vyrazil z Prahy do Francie, protože si uvědomil, že ty peníze využíval jenom k pokrytí nákladů, které vlastně nepotřeboval.
Proč sis na Stezku přizvala několik svých blízkých?
Abych měla o čem psát! Neznám nic zábavnějšího než si z ostatních dělat legraci. Pozorovat, jak se do chování lidí odráží jejich práce nebo zájmy. Přidal se ke mně kamarád, který má knihkupectví. Přivezl si s sebou dvanáct knížek! Můj brácha zase žije sportem a nesnáší hory, takže ve stanu celý večer sledoval v mobilu sportovní zpravodajství. A já zase sleduju, jak lidé vystupují z komfortní zóny. Bráchu jsem třeba přemluvila, aby se mnou jel na dovolenou k moři. Na Madeiru. Deset dní jsme chodili po horách, moře jsme viděli z dálky. Když mu pak řeknu, že nechápu, proč se mnou jezdí, odpoví, že hory sice nesnáší, ale mě má rád a chce se mnou trávit čas.
Měla jsi na Stezce chuť z ní uhnout a vypravit se na místo, které tě něčím lákalo?
Stezku si máš užít, ne se jí slepě držet. Každý ať si jde podle sebe. Některé etapy se mi vůbec nelíbily, protože nemám ráda chození po asfaltu mezi auty, tak jsem je přeskočila stopem, vlakem nebo autobusem. Zase jsme u výkonu – je potřeba se oprostit od toho, že musíš všechno projít. Nemusíš, když tě to nebaví. Mě těch 66 dnů vyšlo na 24 900 Kč, ale potkala jsem i jistého Martina, který nesnáší spaní venku. Prošel každý kilometr Stezky, ale všechny noci strávil v hotelu. Utratil 120 tisíc. Bylo to jeho rozhodnutí, díky kterému si cestu užil tak, aby mu to bylo příjemné.
Bavila tě víc severní, nebo jižní větev Stezky Českem?
Každá je úplně jiná. Pro mě byla severní božská, jižní naopak hrozná. V Českém lese jsem potkala pána, který byl pyšný na to, jak se u nich díky dotacím postavily nové asfaltky. Možná proto mají tuhle část v oblibě hlavně cyklisti, ale v mých očích to bylo peklo, protože ráda chodím po horách.
Lišilo se chování lidí v různých oblastech Česka?
U stezkařů je jedno, zda jsi z Prahy, nebo ze Slezska, jestli jsi doktor, nebo uklízečka – zkrátka jsi horal. U místních si samozřejmě nejdřív všimneš přízvuku. Bez ohledu na region mě ale spíš často překvapilo, jací lidé ve vesnicích, kterým se jen stěží vyhneš, žijí a jak se chovají. Naštěstí se mi až na jednu výjimku nestalo, že bych na Stezce narazila na vyloženě zlého člověka.
Jak ses cítila, když se blížil cíl?
Když jsem končila PCT, strašně jsem se těšila na svoji rodinu, na jídlo od mámy, na hraní deskovek s tátou, pokec s bráchou. Teď jsem po té nepříjemné jižní větvi procházela přes Bílé Karpaty, Javorníky a Beskydy, což jsou podle mě naše nejkrásnější hory. Tudíž mě to začalo zase hodně bavit a měla jsem potřebu si trasu aspoň o den prodloužit. Nicméně uvítání v nejvýchodnějším bodě naší země, kam mi máma přinesla dort a Marvelovi šampaňské, bylo samozřejmě úžasné.
Dostavil se zase sociální šok?
Možná by se dostavil, kdyby to byla moje první podobná zkušenost, ale už jsem se s tím nejspíš naučila žít. Když je na mě paní za kasou protivná, s úsměvem jí popřeju pěkný den, protože ona to má z nás dvou asi těžší. Navíc jsem po návratu začala pracovat na knížce, což mě vrátilo k těm krásným zážitkům a setkáním.
Dostala jsi chuť poznat i české vnitrozemí?
Spíš by se mi hodně líbilo projít si celou trasu znovu, ale v zimě. Prý jsem naivní, když očekávám ladovské obrázky s nádherně zasněženou krajinou. Pravdou ale je, že když jsem se dřív chtěla s Marvelem vypravit na výlet, obvykle jsem zamířila do Beskyd, Krkonoš nebo na Šumavu. Díky Stezce už se můžu provařeným místům vyhýbat, protože jsem objevila spoustu dalších. Před dvěma týdny jsme například strávili parádní víkend v Lužických horách.
Prozradíš aspoň nějaké svoje srdcovky ze Stezky?
Možná tě po předchozí odpovědi překvapí, že mě jako první napadá sobotní letní výstup na Sněžku. Vstala jsem v pět ráno, v sedm jsem byla na vrcholu a téměř o samotě si užívala snídani s nádhernými výhledy. Jakmile dorazila první lanovka, pokračovala jsem dál. Podobné pocity jsem zažívala na Děčínském Sněžníku, o jehož existenci jsem neměla ponětí. Dalším velkým překvapením byl Malý Stožec v Lužických horách. Tichý rozhled na všechny strany, pod tebou Chřibská přehrada… Moje největší srdcovka je ovšem Lysá hora – bez ohledu na to, kolik je na ní zrovna lidí.
A něco z jižní větve v rukávu nemáš?
Vršatské Podhradie! To už je sice na Slovensku, ale je součástí Bílých Karpat a Stezky Českem. Ani neumím popsat, jak nádherné je to místo.
Kam bys na Stezce vzala babičku, kdyby ještě žila?
Jako malí jsme často chodili na Svatý kopeček u Mikulova. Právě tam na mě její odchod nejvíc dolehl, protože odtud jsem jí asi nejvíc plánovala zavolat. A pak bychom si vyrazily na rozhlednu Velká Deštná, tam by se jí určitě moc líbilo.
Už spřádáš další plány?
Loni jsem měsíc cestovala po Švédsku a Norsku a byla jsem unešená. V životě jsem snad neviděla nic hezčího než Lofoty. Když jsem pak doma ukazovala fotky, táta si Norsko zapsal na svůj bačkorový seznam, tedy přehled věcí, které chce stihnout, než natáhne bačkory. A tak nás v červenci s tátou a s Marvelem, kterého táta považuje za svého vnuka, čeká cesta dodávkou do Skandinávie. Příští rok bych se chtěla vrátit do USA, na Arizona Trail. Měří jenom 1300 kilometrů, ale budu muset překonat dvě věci, kterých se bojím: pavouky a odloučení od Marvela.
Máš pro naše čtenáře nějaký vzkaz?
Nebojte se dávat si cíle a plnit je. Stačí drobnost, nemusíte hned lézt na čtyřtisícovku. Na některé věci z mého bucket listu taky došla řada až po několika letech. Když uděláte první krok, zbytek už se rozjede. A v hlavě nosím slova, která jsem si vyslechla od jednoho důležitého člověka při odjezdu z Austrálie: „Lůco, když budeš dobrej člověk a budeš dělat dobrý věci, i tvůj život bude dobrej.“ Zapsala jsem si to do diáře a snažím se tou radou řídit. Snad i díky tomu mi život přijde vlastně docela jednoduchý.
