Do Mexika odletěla za kamarádkou na výzkumný pobyt v rámci studia. Zůstala deset let, provdala se za Mexičana a o své druhé domovině začala psát knížky – Mexikopedie. Co obě země spojuje a v čem se naopak liší?
Znám tě jako veselé, temperamentní, neposedné děvče. Bylas taková i před tím, než jsi zakotvila v Mexiku?
Do určité míry ano, ale Mexiko mě přece jen naučilo větší bezstarostnosti. Bývala jsem taková ustaraná, neustále cosi hledající, s věčnou touhou po naplnění a snahou být v něčem nejlepší. Od čtyř let jsem chodila do sboru, a jakmile tahle éra skončila (když pominu zpívání na pohřbech, křtech a v důchoďáku v Rudné), nebylo jednoduché najít si adekvátní náhradu. Na vysoké se ze mě stala profesionální šprtna a po dokončení doktorátu jsem se pustila do psaní knížek. Toho bych dřív nebyla schopná, protože můj vrozený perfekcionismus by se obával kritiky. Ale díky životu v Mexiku po mně začaly některé věci aspoň trochu stékat jako voda po nádobí.
Předpokládám, že jsi v Mexiku ze začátku prožívala kulturní šok. Dostavil se i ve chvíli, kdy ses po deseti letech vrátila do Česka?
Možná ještě větší! A byl určitě srovnatelný s tím, co tu teď prožívá moje česko-mexická rodina. Pro manžela a dcerku nastalo dobrodružství v nové zemi. Chodí a nadšeně si všímají krásných nebo pro ně podivných věcí – třeba toho, že autobus jede načas. A já se zase divím například tomu, jak fungují lístečky na poště. Někdy mě překvapí i témata, o kterých se tu diskutuje. Když mluvím česky, ostatní mají pocit, že tady všechno znám, jenže moje rodná země se za těch deset let opravdu dost změnila.
Nebyla pro tebe nárazem i česká uzavřenost a neustálá nabručenost?
Mexičanům je samozřejmě vlastní o něco větší vřelost než Čechům, ale nepodléhejme stereotypu, že je celá Latinská Amerika v jednom kuse vysmátá. I v Mexiku mají lidé problémy, o kterých cestou autobusem přemýšlejí. Oproti nám ovšem oplývají schopností se ve správném okamžiku hecnout a užít si život jiným způsobem. Baví se na party místo toho, aby v hospodě lamentovali nad politikou. Dokážou ty správné věci víc prožívat.
S nadsázkou vyprávíš, že Mexiko dřív patřilo s Afghánistánem k zemím, kde bys rozhodně žít nechtěla. Nejspíš za to mohly zažité stereotypy. Které se zbortily jako první?
To borcení trvalo léta a možná se s ním musel dokonce o něco víc vypořádat můj mexický manžel. Ze začátku jsem nejspíš na ostatní působila jako stydlivá a poslušná žena, která chodí krok za svým partnerem a byla by nejradši, kdyby si jí nikdo nevšímal. Jenomže to šlo dost těžko, protože jsem se v naší tradiční čtvrti, kde můj muž strávil prakticky celý život, dost vymykala a neustále poutala zvídavou pozornost. A na to nebyl Isra zvyklý. Ani na to, že je pro mě úplně normální zajít si sama s kamarádem nebo bývalým kolegou na pivo. Každopádně mi v adaptaci pomáhalo i to, že mě místní pořád, i po letech v Mexiku, srdečně vítali. A já teď chodím po Praze a snažím se u cizinců vzbuzovat dojem, že jsou tady taky vítáni.
Pomohlo ti manželství s Mexičanem poznat jeho vlast víc do hloubky?
Isra už velmi dlouho využívá home office, takže já jsem se do interakce s lidmi naživo dostávala paradoxně častěji než on sám. Nicméně musím uznat, že sehrál významnou roli při psaní mých knížek, protože sama bych si alibisticky netroufla některé věci o Mexiku napsat natvrdo. Mám totiž pocit, že mi takové soudy nepřísluší. Sdělovat je prostřednictvím názorů mexického manžela je pro mě komfortnější varianta. Hodně mi v poznávání země pomohla i spolupráce s cestovní kanceláří, která mě oslovila s nabídkou průvodcování tehdy celkem punkových zájezdů pro batůžkáře. Například vynášení zkolabovaného chlapíka na zádech z panamské džungle sice nepatří k zážitkům, o které jsem stála, ale z cest jsem se domů vracela s úplně jiným nábojem. A taky jsem se vydávala do míst, kam by mě možná nenapadlo se sama vypravit. Třeba do indiánského státu Chiapas v nejjižnější části.
Na jihovýchodě leží i Yucatánský poloostrov. Proč je turisty tak oblíbený?
Protože je jednoduchý, tak trochu naondulovaný, některá místa by se dokonce dala připodobnit k Potěmkinově vesnici. Hlavně mi vadí, že se z něj vytrácí lidskost Mexičanů, kteří v téhle oblasti zajišťují služby. Nemám problém zaplatit vyšší cenu za dobrý servis, ale obzvlášť po covidu se tam chtějí podnikatelé finančně zahojit a z turistů se stávají jen chodící peněženky. To se ovšem týká převážně Mayské riviéry, naopak mám velmi ráda yucatánské vnitrozemí a místa, kam běžný turista příliš nemíří. Například ve vesnici Pomuch mezi městy Campeche a Mérida je svérázný hřbitov. Zesnulí se tu nechají dva tři roky tlít, pak pozůstalí štětečkem očistí jejich kosti a na Dušičky je uloží do vyzdobených krabiček. Pozorovat dědečka s vnučkou, kteří bez mrknutí oka odhadovali, která babiččina kost je která, byl skutečně nevšední zážitek.
Do jakých dalších koutů bys naše čtenáře vyslala?
Asi nepřekvapím doporučením státu Oaxaca, vyhlášeného famózní gastronomií, který je celkově krásný a jednoduše přístupný. Nicméně v poslední době jsem si nesmírně oblíbila tři státy, které splňují parametry 3B (bueno–bonito–barato = dobrý–hezký–levný), protože nejsou turisticky tolik provařené, a to Hidalgo, Querétaro a Puebla. Dvě tři hodiny jízdy od hlavního města si můžeš vytvořit okruh s různorodými zážitky, včetně mých oblíbených akvaduktů a měst, která v dějinách sehrála důležitou roli. Například Dolores Hidalgo – kolébka mexické nezávislosti – nebo Chignahuapan, kde se po celý rok vyrábějí vánoční ozdoby. O něco severněji se rozléhá stát San Luis Potosí, kde leží oblast Huasteca Potosina s neskutečně krásnou přírodou, vodopády, malými městečky… Tam objevíš ryzí Mexiko a na své si přijdou i hikeři. Jen se tam hůř dostává.
Máš v poznávání Mexika ještě nějaké resty?
Obecně mě fascinují cesty propojené s historií. A nějakou dobu mi nedá spát Královská cesta vnitrozemím, vedoucí od Oaxacy až do Nového Mexika v USA – 2500 km dlouhá indiánská stezka, kterou posléze využili i Španělé k propojení důležitých měst, především zapojených do těžby zlata a stříbra. Představa, že kráčím po stejných kamenech jako kdysi Indiáni (oproti Pravidlům českého pravopisu je u latinskoamerických témat úzus psát je s velkým I, takže o to prosím i LaZ), je pro mě orgastická. Přitom samotní Mexičané o její existenci většinou vůbec netuší.
Jak ses o ní dozvěděla ty?
Při psaní kapitoly Mexikopedie o památkách UNESCO. A pak jsem se k ní přiblížila náhodou až těsně před návratem do Česka, když jsem svého manžela donutila, abychom se jeli podívat do města Aculco na hrob jeho tatínka. Chtěla jsem, aby se s Mexikem rozloučil vzpomínkami na dětství a rodinu. Pronajali jsme si ubytování v krásném údolí, kde jsem si v mapách všimla GPS lokací, které jsou součástí stezky. Popadla jsem ty svoje dva Mexičany, nedbala tisíců sarančat, jejichž sezona právě vrcholila, a táhla manžela s dcerou na stezku, kterou si oni vůbec neužili, zatímco já byla v historickém rauši.
Zmínila ses o hrobu nepoznaného tchána. Na uších se ti pohupují náušnice s kostlivci. Přijala jsi v Mexiku za svůj jejich specifický vztah ke smrti?
Podle mě jsem ho měla odjakživa velmi podobný jako oni, což moje rodiče přivádělo k šílenství. Na babiččině pohřbu jsme s kamarádkami zpívaly písničky, které pohoršily pohřební ústav, protože jsme jimi prý narušily důstojnost obřadu. Ale já byla na všem s babičkou domluvená. Šla jsem ji do márnice nalíčit, aby byla hezká pro dědu. Bohužel jsem zjistila, že promrzlá pleť neabsorbuje ani drahá značková líčidla, takže chuděra babička vypadala jako z Perlovky. Na karu jsme se výborně bavili. Byla to oslava.
Dokázala jsi jako historička proniknout do původu vnímání smrti, které je Mexičanům vlastní?
V první řadě je potřeba zdůraznit, že se nejedná o oslavu smrti, nýbrž života a rodinné soudržnosti. Vřele doporučuju nádherný film Coco, byť americký, díky němuž se to dá snáz pochopit. Mimochodem jsem si skoro jistá, že by sami Mexičané film o své vlastní kultuře takhle dobře nenatočili. A původ jejich přístupu vidím v odlišném vnímání času. V Evropě jej vnímáme lineárně, oni cyklicky – aniž by si to třeba sami uvědomovali. Nesou si v sobě řadu indiánských stop, bohužel včetně syndromu susto neboli úleku.
Co si pod tím máme představit?
Stručně bych to popsala jako strach z nerovnováhy, kvůli němuž se možná Mexiko nedokáže ekonomicky a politicky posunout tam, kde bys to od tak velké země se spoustou skvělých lidí očekával.
Můžeš to ilustrovat na nějakém konkrétním příkladu?
V první díle Mexikopedie mám kapitolu Papel picado, pojednávající o vlaječkách vysekaných z papíru. Díky ní jsem poznala 25letého Cristiana, který tuhle dovednost převzal od svých rodičů, ale chtěl ji pojmout moderním způsobem, věnovat se marketingu, spustit e-shop atd. Cítila jsem z něj silný zápal pro věc, a tak jsem mu chtěla pomoct. Poslala jsem mu fotky k použití na sociálních sítích. Nikdy je nepoužil. Pozvala jsem ho na akci na české ambasádě, kde mohl navázat kontakty s významnými osobnostmi mexické scény. Nepřijel. Když jsem ho požádala o upřímné vysvětlení, svěřil se, že mu to zakázali rodiče. Byli totiž přesvědčení, že pozitivní věci se nedějí jen tak zadarmo, časem je vyváží něco negativního. Vnímají je jako nerovnováhu, za kterou budou muset pykat. A ta v nich vzbuzuje zděšení nebo úlek.
Takže se bojí jakýmkoli směrem vyčnívat?
Ano, vyčnívání není mexický národní rys. Přitom dalším společným znakem Mexičanů je hrdost. I když je otázka, jestli se to vztahuje i na indiánské komunity, u kterých si nejsem jistá, do jaké míry se cítí být Mexičany.
Má to souvislost s rasismem, o kterém ses zmínila na křtu druhéMexikopedie?
Určitě, protože mexický vnitřní rasismus je obrovský. Když jsem svoji rodinu vzala v Česku na hokej, omylem do kotle brněnské Komety, vyslechli jsme si dost nepříjemných poznámek o Indiánech, co mají táhnout domů stavět pyramidy. Když si manžel postěžoval, jací jsou Češi rasisté, musela jsem ho upozornit, že my si to na rozdíl od Mexičanů aspoň umíme přiznat. Nechápavě se na mě podíval, ale pak musel uznat, že nezná žádného Indiána, protože s těmi se prostě nebaví.
Když už jsme se dostali k tématuMexikopedie, pro koho svoje knihy píšeš?
Nebudu popírat, že mimo jiné i pro sebe, bez toho by to asi nešlo. Navíc mě psaní nutí vstát z gauče a vydat se poznávat další místa a lidi, naučit se něco nového. První díl jsem věnovala dceři, protože jsem věděla, že se jednou vrátíme do Česka, a přála jsem si vytvořit pro ni něco, díky čemu se nenechá hloupě šikanovat, že je snědší než ostatní nebo že je její táta narco, když je přece Mexičan, ach jo. Naštěstí jsem zjistila, že jsem si takové starosti dělala víceméně zbytečně (aspoň v Praze). Druhý díl jsem psala pro Isru, aby si naplno uvědomil, jak je jeho země krásná. Samozřejmě myslím i na své čtenáře a v tomhle ohledu sehrál významnou roli váš časopis. Na něm jsem se totiž naučila formát reportáže, který podle mě velmi dobře funguje. Na sedmi osmi normostranách dokáže oslovit jak čtenáře, kteří se do dané země chtějí podívat, tak ty, kteří se tam vydat nechtějí nebo nemůžou. To vnímám jako zásadní myšlenku, od které jsem se odpíchla při psaní svých knížek.
Máš k druhému dílu jiný vztah než k prvnímu?
Kvůli covidu jsem první díl držela v ruce až tři týdny po vydání, takže to bylo něco jako cizí dítě z inkubátoru, jehož krásu jsem si připustila až se zpožděním. Druhý díl jsem si naplno užila. Včetně rádoby dramatických momentů, jako když jsem si nechala udělat modré nehty v barvě obálky Mexikopedie, kterými jsem chtěla v tiskárně obřadně zmáčknout spouštěcí tlačítko. Než jsem zjistila, že se to tlačítko mačká během tisku asi tisíckrát.
Kolik dílů musí vyjít, abys byla spokojená, že jsi pokryla všechno, co považuješ za potřebné sdělit?
Koncept abecedy, který jsem zvolila, se ukázal být dobrým sluhou, ale zároveň i zlým pánem – některá písmena mě trochu svazují a nechci kvůli nim vytvářet obsah pro obsah. Plánovala jsem původně Mexikopedii jako pětidílný seriál, ale teď mám pocit, že třetím dílem, který právě připravuji, by se úžasně zakončila. Výhodou snad je, že náplň těch knih je nadčasová. A také je můžeš číst na přeskáčku, jsou to samostatné glosáře, které na sebe přímo nenavazují.
Nejen knihami, ale i naší pracovní komunikací se jako nepřehlédnutelná linka vine gastronomie. Čím to, že ji v Mexiku vnímáš jako tak silný fenomén?
Pro mě je jídlo obecně nedílnou součástí cestování, nechtěla bych putovat zemí, kde není vyloženě dobré. A v Mexiku je vynikající! Ale nejen tam, v noci se mi občas zdají živé sny o peruánské kuchyni: ceviche, grilovaná srdce… Oproti tomu třeba v Panamě nebo Kostarice jsem tak nadšená nebyla, jejich gallo pinto, tedy směs rýže a fazolí, mi po pár dnech lezlo i ušima. Ovšem jednou mi svým způsobem zachránilo život.
Co se přihodilo?
V Guatemale, v jednom mírumilovném městečku u jezera Atitlán, kde bych jednou (ale později) chtěla umřít, jsem rýže s fazolemi už měla opravdu plné zuby, a tak jsem si vyhlídla mexické bistro naproti našemu hotelu, vedené dvěma kluky. Po několika dnech bez signálu jsem se potřebovala spojit s manželem, jenže v tom bistru nebyla wi-fi. Musela jsem tedy jít o dům dál do tradiční guatemalské restaurace. A za deset minut byli v tom mexickém bistru všichni po smrti. Ti dva mladí majitelé se na tohle krásné místo uchýlili, aby unikli před narcos, se kterými se zapletli. A kromě těch dvou kluků, jejichž mrtvá těla v kalužích krve jsem překračovala při návratu do hotelu, to odnesla i holčina sedící náhodou na baru. Mafiáni to tam prostě pokropili z dodávky komplet. Zlaté fazole s rýží!
Je mexická kuchyně, která se podává u nás, srovnatelná s originálem?
Největší rozdíl je v tom, že my ji tu jíme příborem. A to je špatně! Skutečný zážitek z mexické kuchyně spočívá v tom, že vezmeš pokrm pěkně do rukou, z nichž ti padají kusy na talíř… Zkrátka takzvaně prasíš.
A jak se správně pije tequila?
Tohle řeší především Češi, kteří se dokážou pohádat nebo porvat kvůli ledajaké ptákovině. Máme v sobě potřebu přehnané akurátnosti. Mexičanům je to jedno. Když řeknu, že moje švagrová si tu nejlepší tequilu míchá s grepovou limčou, srdce milovníka dobrých pálenek asi zapláče.
Dokážeš stručně shrnout, jak se v Mexiku žije?
Na pohodu, pomalejším tempem. Dlouho jsem nepoužívala diář, svoje úkoly jsem nosila v hlavě nebo na lepítkách a řešila je ve vlastním rytmu. Cestování po hlavním městě Ciudad de México je náročné, zabere spoustu času, takže za den stihneš jednu dvě zásadnější věci nebo schůzky. Mezitím si můžeš třeba číst nebo psát e-maily, takže nemáš pocit promarněného času. A hlavně dorazíš večer domů bez toho, že bys byl uhnaný. Tady se ráno sotva nadechnu, a už se mi v hlavě honí, co mě ten den všechno čeká, otevírám pestrobarevný plný diář, v němž jsou dny rozkouskovány po třiceti minutách. Jenže když máš něco tvořit, potřebuješ si v klidu sednout a věnovat kreativnímu myšlení dostatek času. Ten pomalejší životní rytmus mi v Česku chybí.
Nechyběl ti naopak v Mexiku český smysl pro humor?
Kupodivu mají Mexičané podobný typ humoru, kterému říkají albur, což dřív bývaly takové sprostonárodní básně. Ty se postupně přetavily nejen ve dvojsmysly, ale dokonce až troj- nebo čtyřsmysly, které už ani nejsem schopná rozklíčovat. Pohybujeme se především v rovině připodobňování ke genitáliím. Do úzkých mě jednou dostala i má vlastní dcera, když jsme se spolu vydaly na trh pro kuře. Správný mexický prodejce kuřat se neobejde bez schopnosti hodně nahlas cvakat nůžkami, z toho většinou jen tak do vzduchu. A když se náš prodavač jal kuře konečně naporcovat, Andulína vykřikla: „Ne, nestříhej tu prdelku, moje máma děsně ráda cucá prdelky!“ Ano, přiznávám, že si ráda dopřávám biskupa, ale v tu chvíli zůstal celý trh štronzo, než se vzápětí rozesmál. Ovšem od té doby jsem ta, co ráda cucá prdelky. Což by mohlo být boží indiánské jméno, kdyby to takhle ještě fungovalo.
Když se motáme kolem jazyka, obstojí v Mexiku člověk, který se u nás učí španělsky?
Ano, pokud se vyhne slovesu coger. V evropské španělštině znamená „vzít“ a používá se v různých vazbách, něco jako anglické take. Jenomže v mexické španělštině se používá ve významu, který proslavila Eva Holubová v Pelíškách. Ale jinak se domluvíš výborně a jakákoli snaha mluvit jakoukoli španělštinou se cení.
Čeho si ceníš ty?
Když má moje práce smysl. Moc mě potěšilo, že se u nás letos v létě konal terapeutický tábor inspirovaný Mexikopedií. Zakládám mexikopedickou neziskovku, z níž se snad časem stane i nadační fond, který by měl pomáhat konkrétním lidem, o kterých v knížkách píšu. Například Juanitě, která vyrábí indiánské panenky Lele. Anebo klidně taky Češce Broně, která o Mexiku psala bakalářku i diplomku, ale je na vozíku a potřebuje asistenta. Zkrátka lidem v obou zemích, kteří se kolem Mexikopedie nějakým způsobem motají. A třeba trpí utkvělou představou, že toho nedělají dost nebo svoji práci nedělají dostatečně dobře. Jako tkalcovský mistr Luis Rodríguez, kterému jakási bláznivá holka z Česka zavolala kvůli kapitole ve své knížce. Oznámil jí, že se rozhodl svoji rodinnou dílnu po sto letech zavřít. Nakonec si to ale rozmyslel a pustil se do práce s novou energií i jiným přístupem. Prý proto, aby ta česká holka mohla za pět let přijet a přesvědčit se, že ten jejich rozhovor kvůli knížce měl smysl, protože se díky němu Luis pohnul z místa…
