Jaké to je, vydat se z Prahy do Tibetu přes pohoří, pouště a po nejvýše položené silnici světa? Honza o tom napsal výpravnou knihu plnou setkání a příběhů. V našem rozhovoru nechal aspoň letmo nahlédnout do duše poutníka na kole.
Narodil ses s cyklistickými geny?
Lásku k cestování na kole jsem neměl po kom podědit. Ke kolům jsem přičichl díky vzdálenému bratranci, který se dostal do Kanady, kde začala nabírat na popularitě horská kola. U nás to tehdy bylo něco neznámého a mě hned zaujala možnost jízdy v přírodě. Na brigádách jsem si vydělal první peníze a někdy ve čtrnácti patnácti si pořídil jedno z prvních horských kol, která se u nás prodala.
Kam vedla tvoje první cesta?
Bydleli jsme v pražských Hlubočepích, takže do Prokopského údolí. Za ním jsem pokračoval do neznáma, z něhož jsem se vrátil s třiceti kilometry na tachometru. Okouzlila mě svoboda pohybu a výlety jsem začal prodlužovat, třeba do křivoklátských lesů. Kupoval jsem si turistické mapy a pustil se do poznávání Česka. Na gymnáziu jsme měli učitelku, která psala publikaci o památných stromech (následně ji zpracovala i televize). Jezdil jsem po republice a ty stromy fotil. Z každého výletu jsem si dělal zápisky. Nepřestávalo mě fascinovat, že všechno ujedu jenom silou vlastního těla, a neustále jsem posouval hranice toho, co zvládnu. Postupně jsem se propracoval k 250 km za den.
To ti asi bylo Česko brzy malé...
Toužil jsem vyzkoušet nějakou delší trasu a intuitivně mě to už v té době táhlo na východ. Po skončení války v Jugoslávii jsem využil toho, že jsme měli v Chorvatsku příbuzné. K nim tedy vedla moje první cesta přes Alpy. Pak jsem jel autobusem do Turecka, kde jsem chtěl objet nějaký okruh, ale podcenil jsem vedro, které panovalo i v kopcích, takže jsem to po asi 200 kilometrech vzdal. Každopádně už tehdy se ve mně probudila touha poznávat i vzdálenější kraje, četl jsem cestopisy a knížky o cykloturistice a čím dál víc jsem tomu propadal. Internet byl v plenkách, masová turistika ještě nebyla zdaleka tak rozvinutá jako dneska, takže to mělo punc dobrodružství. A tak jsem si v devatenácti letech naplánoval cestu do jordánské Akaby.
Jen tak sám?
Bylo mi jasné, že kombinace mladý, nezkušený a bez peněz není ideální, takže jsem se tam chtěl vydat s kamarádem. Ten se ale začal cukat, až přestal komunikovat úplně, jenomže já už se toho plánu nechtěl vzdát. Vzal jsem tedy pět set marek, od pár sponzorů z dnešního pohledu drobnosti jako sušené tyčinky, nářadí na kolo nebo filmy do foťáku, které mi ale tehdy dost pomohly, a šlápl jsem do pedálů. Brzy se však dostavila slušná krize – Maďarsko mi připadalo neskutečně fádní, Maďaři uzavření, k čemuž přispívala i jazyková bariéra. A vzhledem k tomu, že jsem si nemohl dovolit noclehy v hotelech, to nebylo nic příjemného. Nikdy jsem nežebral, ale pro přežití jsem zkrátka potřeboval kontakt s místními. Byl jsem na tom tak špatně, že jsem dokonce uvažoval o tom, že bych si měl zlomit ruku, abych měl pádný důvod k návratu, který by ze mě v očích ostatních neudělal poraženého.
Jak ses z tohohle průšvihu dostal?
Zásadní zlom nastal v Rumunsku. Jakmile jsem přejel hranici, lidi byli jako vyměnění. Nejdřív, když jsem potřeboval vyměnit peníze, se kolem mě začali motat pochybní týpci, všechno nabralo jinou dynamiku a mozek nemohl jen tak rezignovaně skuhrat, což mě docela nakoplo. Kousek za hranicí jsem se dal do řeči s kočovnými Cikány, fotil jsem je a i to mě začalo bavit. Pak už na mě začali místní přátelsky pokřikovat z aut, ptali se mě, kam mířím, nechali mě u sebe přespat, dostavila se ta správná poetika, která mě motivovala pokračovat.
Jaký byl přechod mezi Evropou a Asií?
Turecko mě vystřelilo do nečekaných emočních výšin. Strávil jsem tam dva nebo tři měsíce, každý den v jiné vesnici, dokonce jsem se naučil dost turecky na to, abych se domluvil. Putoval jsem málo známým severem, připadal jsem si jak ve Švýcarsku s mořem, ovšem s podstatně nižšími cenami. Především mě ale uchvátila pohostinnost místních. Ta se ještě vystupňovala v sousední Sýrii, kde se o mě vyloženě starali. Projel jsem jí bez vydání jediné koruny – nejen proto, že kartu jsem použít nemohl. Syřané mě úplně pohltili tak, že jsem tři nebo čtyři týdny nemusel peněženku ani vytahovat. Asi jim bylo jasné, že průjezd pouští na kole není žádná legrace. Navíc jsem působil jako exot – nevzpomínám si, že bych tam potkal jediného cestovatele nebo turistu. Zastavil jsem se ve vesnici, zeptal se na místo na stan, a už jsem dostal pozvání. Pohostili mě a skvěle jsme si popovídali. Pomáhalo mi to soustředit se jenom na místo, kde jsem zrovna byl. Odtud jsem si odvezl neuvěřitelně silné zážitky. Je mi nesmírně smutno, když vidím, v jakém stavu je dnešní Sýrie.
Vnímal jsi rozdíly v přístupu k tobě v závislosti na víře?
Muslimy považuju za jedny z nejpohostinnějších lidí vůbec. Turecko, Střední Asie, Jordánsko, Sýrie... všude byli fantastičtí. Celkově si ale myslím, že když je společnost nábožensky založená, není vykořeněná. Ať už vyznává jakoukoliv víru, tak ji to zlepšuje tím, že sdílí určité hodnoty a mravní kodex, které se promítají do jejich chování. Jestli mi cestování dalo něco důležitého, pak je to víra v dobro v lidech. Snad každý cestovatel nebo poutník by mi dal za pravdu, že pozitivní zážitky drtivě převládají. Obyčejní lidé se všude na světě chtějí mít dobře. Války a katastrofy jsou extrémy. Nesmíme se nechat semlít masírkou médií, která přinášejí jen špatné zprávy.
A tys mohl domů poslat dobrou zprávu, že jsi dorazil do cílového Jordánska?
Kolem Mrtvého moře jsem skutečně dojel až k Rudému, očarován krajinou i třeba noclehy v poušti u beduínů. Ale taky vyčerpaný tak, že jsem v Akabě únavou ignoroval vojenský checkpoint a projel jím do vojenské zóny. Vojáci za mnou vyslali policii, která mě slušně zastavila s tím, že dál už pokračovat nesmím. Odvezli mě na stanici, uvařili mi čaj, nechali mě odpočinout a vyprávět o mé cestě z dalekého Česka. Ukázal jsem jim tričko s mapou, kde bylo vyznačené jejich město. Začali komusi telefonovat a faxovat, až se najednou přede mě obřadně postavili a oznámili mi, že jsem oficiálním hostem jordánského krále. Zavezli mě do pětihvězdičkového hotelu, mého prvního v životě. Z toho jsem byl úplně paf.
Tak tomu říkám cílová páska se vší parádou!
Jenomže on to ještě cíl nebyl. Měl jsem v plánu dostat se přes Izrael do Káhiry. Tenkrát to bylo řešení, od něhož mě mnozí odrazovali, ale já tvrdil, že jsem na to se třemi pasy připravený. Nakonec jsem ale přece jen do Káhiry doputoval přes Sinaj. S naprosto prázdnou kapsou. Nenašel jsem žádný trajekt do Evropy, nezbylo mi tedy než pokorně obcházet aerolinky s prosbou o sponzorský dar v podobě letenky. Po třech dnech a třech desítkách společností, kdy už jsem byl zoufalý, mě vysvobodily rakouské aerolinky Lauda Air. Dali mi mikinu a čepici s logem a letenku do Vídně s odletem za tři hodiny. A najednou jsem byl doma. Získal jsem pocit, že se zázraky na tomto světě skutečně dějí.
Jak jsi návrat prožíval?
Jako bych se vrátil z jiné planety. A s povznášejícím pocitem, že jsem ujel deset tisíc kilometrů přes pouště a další náročné úseky. Hned jsem začal spřádat další plány. Do půl roku jsem našetřil asi 7000 korun, znovu zkusil (úspěšně) oslovit rakouské aerolinky, trochu zašvindloval u žádosti o víza a odletěl do Austrálie. Tam jsem chodil doslova ode dveří ke dveřím a sháněl práci. Sběrem ovoce jsem si vydělal aspoň to, co mi stačilo na cestu kolem Austrálie se stanem.
To musel být zase úplně jiný svět...
Taky že byl. Na hlavu byly především obrovské vzdálenosti – když jedeš 400 km a kolem tebe není vůbec nic, je to fakt úmorné. Musel jsem si jednotlivé úseky pořádně naplánovat, tehdy ještě bez jakýchkoli navigačních aplikací. Měl jsem jenom papírovou mapu celé země. Spousta věcí byla složitější než dneska. Ale o to větší výzva.
Jak velkou výzvou byla cesta na kole do Tibetu?
Na tu jsem se musel pořádně připravit předem, protože podmínky vstupu do některých zemí, jako je třeba Turkmenistán, byly hodně striktní a dostat se jako nezávislý cestovatel do Číny bylo už tehdy slušné peklo. Musel jsem si celkem složitě zjistit, jak je to s jednotlivými vízy, o která jsem měl zažádáno na různých ambasádách v Berlíně a ve Vídni a která jsem zase na jiných ambasádách měl cestou vyzvednout. Ta čínská na mě čekala v Uzbekistánu, ale ani s doporučujícím dopisem od ambasády mě nakonec do Číny nepustili. A tak jsem s nadějí pokračoval přes Kyrgyzstán. Místo delší cesty přes Biškek jsem zvolil zkratku – jen proto, že jsem netušil, jaká šílená cesta mě na ní čeká. Vrcholem byl Torugartský průsmyk v nadmořské výšce kolem 3700 metrů, musel jsem se však dostat přes celý Kyrgyzstán až k průsmyku Irkeštam, z něhož pak vede do čínského Kašgaru jedno z nejdelších klesání (zhruba 170 km) na světě. To je prostě jízda!
Takže tě do Číny přece jen pustili?
Na kyrgyzské straně přechodu stálo pár maringotek a jedna babka mi nabídla čaj a ubytování za deset dolarů. Ráno mě Kyrgyzové pustili pod podmínkou, že se tudy nevrátím. Otevřela se obrovská vrata s ostnatým drátem, projel jsem asi dvoukilometrovou zónou nikoho k dalším vratům, za nimiž už byla Čína. Tam vyžadovali, aby mě vyzvedla čínská agentura, kterou bych ale musel mít předem objednanou. V podstatě jen kvůli tomu, aby mě za nehorázné peníze odvezli do Kašgaru. Tahle varianta pro mě byla i z finančního pohledu naprosto nemyslitelná, takže jsem udělal čelem vzad. Kyrgyzové mě naštěstí přece jen nechali projít zpátky, abych mohl zkusit druhý přechod. Ačkoli byl Irkeštam vzdušnou čarou vzdálený jen zhruba 150 kilometrů, musel jsem k němu stopem putovat asi 1500 kilometrů kolem celého Kyrgyzstánu. Ale naštěstí to tentokrát u Číňanů vyšlo.
Byly podobné lapálie to nejnáročnější, s čím ses musel během cesty vypořádat?
Vždycky je nejtěžší rozhoupat se a udělat první krok. Pak už to nějak jde. Musel jsem se potýkat s náročným terénem, bloudil jsem, zažil vyčerpání organismu i jiné zdravotní potíže, dostal jsem výškovou nemoc – aniž bych si to v první chvíli uvědomil. Bez navigace a dalších aplikací jsem netušil, že už jsem se ocitl ve 4500 metrech nad mořem. Zničehonic mě začala příšerně třeštit hlava, měl jsem pocit, že mi z ní vyletí mozek. Naštěstí jsem byl zrovna v sedle, takže jsem uháněl nepříjemnou šotolinou asi o tisíc výškových metrů níž. Když jsem dojel k malinkým krámkům pro řidiče náklaďáků, které byly stlučené z krabic a laminátových desek, ujala se mě jedna místní paní. Šoupla mě pod peřinu, já naprosto odpadl, a když jsem zase přišel k sobě, cítil jsem se v pohodě.
To byl asi další důkaz pohostinnosti, kterou jsi tolik opěvoval. Předpokládám, že v Číně to s ní tak žhavé nebylo.
Tam byl středoasijské pohádky konec, jako když utne. Jen u Ujgurů jsem se výjimečně setkal s určitou snahou. Nemyslím si, že by za tím vězela absence pohostinnosti, spíš mají Číňané strach, že je někdo udá. Ani u nás jsi před rokem 1989 nemohl jen tak ubytovat třeba Američany. Ale na druhou stranu musím uznat, že když jsem v Tibetu chytil zápal plic, Číňané se o mě postarali.
A jaké bylo setkání s Tibeťany? Cítil jsi z nich smutek, odhodlání nebo jakékoli jiné emoce?
Oni jsou krásní, hodňoučcí... Představ si, že jedeš tisíce kilometrů sám, na dřeň, bez spojení s domovem. V celém západním Tibetu na tebe čeká celá řada výzev. V podstatě podáváš denně sportovní výkon v náročných podmínkách. Jsi vyčerpaný, večer chceš ještě psát záznam do deníku, neustále jsi něčím zaměstnaný... A pak zažiješ setkání s prostými Tibeťany, která jsou skoro vždycky příjemná a úsměvná. Nicméně jsem si všiml, že téměř vedle každé tibetské vesnice stojí vojenská posádka, často větší než samotná osada. Moderní a dobře zásobená v kontrastu s tibetskými domky.
Jak celkově vyzněla tibetská skutečnost s tvou představou, s níž jsi odjížděl?
Snažím se vyhýbat tomu, abych předem vyhledával fotky a pak je porovnával s realitou. Chci se nechávat překvapovat. Jen si zkouším ty daleké kraje představovat. V případě Tibetu jsem očekával nádherné zasněžené hory, barevné kontrasty... A najednou jedeš po obrovské plošině a většinou se pohybuješ po mírně nakloněné pustině s kopečky někde v dáli. Už jsi totiž kolem pěti tisíc metrů nad mořem, takže ani sedmitisícovky nepůsobí tak impozantně jako třeba v Nepálu, kde se pohybuješ podstatně níž. Tehdy tam ještě nebyl asfalt, takže jsem projížděl vysokou vrstvou jemného prachu, který se dostane úplně všude. Jsi vysoko, všechno se špatně hojí, nemáš se kde umýt, protože i když tě u sebe někdo nechá přespat, na hygienu nejsou Tibeťané zařízení. V té době jsem nebyl tak otužilý jako dneska, abych skákal do ledovcových jezer. Zkrátka nepohodlí ve všech směrech, které je po pár týdnech docela na palici. Moje představa byla podstatně romantičtější.
Co se ti honí hlavou, když jedeš sám naprostou pustinou desítky až stovky kilometrů?
Ponořím se do sebe a jen tak si přemýšlím. V poslední době hodně ujíždím na podcastech, dřív jsem si s sebou vozil minipřehrávač. Ale uznávám, že pustiny jsou psychicky dost náročné. V případě Tibetu začínají už na náhorní plošině Aksaj Čin ve výškách kolem 5500 metrů v délce stovek kilometrů, pak tě čeká ještě asi 1500 kilometrů, než dojedeš do Lhasy, poté přejezd do Nepálu, který taky zabere týdny až měsíce. Není to legrace.
O téhle cestě jsi vydal rozsáhlou knížkuTibet: Na kole z Prahy až do Tibetu. Vracely se ti při psaní vzpomínky?
Vzpomínky stačilo víceméně přepsat z deníků. Především se ale dostavil pocit štěstí z toho, že se mi tu cestu vůbec podařilo absolvovat, protože v dnešní době už by to tímhle způsobem nešlo. Kavkaz a Střední Asie se nejspíš moc nezměnily, jen tam jsou modernější města (třeba Tbilisi), ale už situace na Ukrajině by moje plány zhatila. A do ujgurského Sin-ťiangu už bych se nejspíš taky nepodíval. Zápisky mám i k té první velké cestě, ale zatím jsem se nedokopal k tomu, abych s nimi naložil stejně jako s těmi tibetskými.
Dá se ještě vůbec někde zažít podobná atmosféra jako při tvých tehdejších cestách do Jordánska a Tibetu?
Nedávno jsem byl po delší době v Egyptě, kde jsem projížděl kolem Rudého moře a súdánských hranic do Núbie. Tam na mě chvílemi dýchly staré divoké časy, kdy projíždíš vesnicí a najednou se k tobě seběhnou desítky dětí, někdo na tebe pokřikuje... Máš pocit vzdálené exotiky, na který už je třeba jihovýchodní Asie hodně civilizovaná. Všechno tam funguje, na každém rohu najdeš prodejny 7Eleven, cítíš se v naprostém bezpečí. Snad ještě v Myanmě jsem byl nadšený z toho, jak autenticky na mě zapůsobila.
Dokážeš díky cestování na kole lépe vnímat rozdíly, které jinak člověku uniknou?
Kolo mi naprosto vyhovuje právě v tom, že mi umožňuje postupné poznávání a vstřebávání odlišností. Je to úplně něco jiného, než když odletím do Kostariky, kterou si pak projedu. Nepochybně poznám spoustu zajímavého, ale když se vydám z Prahy na jih, neunikne mi, jak se s každým dalším úsekem mění druhy stromů, vysušuje se krajina... Anebo jak se jihovýchodním směrem zplošťuje chleba. U nás máme krásné velké bochníky, v Turecku už je ekmek spíš taková silnější placka, která je v Kurdistánu ještě tenčí a v Sýrii už vyloženě tenoučká. A taky se dá sledovat, jak se lidem v Asii od Kavkazu dál postupně zešikmují oči. Už jsem se zmínil o sílící pohostinnosti při putování na východ. Koneckonců stačí rozložit stan někde na slovenském venkově, a už se o tebe začnou místní zajímat – v západní Evropě je tento přístup z pochopitelných důvodů spíše výjimečný.
A nechybí ti sdílení takových zkušeností přímo na cestě? Nenapadlo tě někdy vzít s sebou parťáka?
Napadlo, do jihovýchodní Asie jsem s sebou vzal bráchu. Naše dobrodružství začalo tím, že jsme se v Bangkoku totálně zrušili a brácha skončil na kapačkách. Tu jejich rýžovou whisky asi špatně snášíme. Pak jsme se sbalili a nočním autobusem přejeli do východního Thajska, které mi přišlo hodně zajímavé, a pokračovali do Laosu, Kambodže a zase zpátky. Zabralo nám to zhruba měsíc a říkám si, s kým jiným bych to dokázal absolvovat. Kdo z kamarádů by mi stačil tempem, kvůli komu jinému bych se nemusel přizpůsobovat, kdo jiný by mě neštval?
Dá se deset tisíc kilometrů do Tibetu na kole přebít nějakým dalším cílem? Přišlo něco ještě delšího, silnějšího, náročnějšího?
Člověk nemůže pořád jenom cestovat, takže jsem po návratu z Tibetu musel začít vydělávat a vést běžný život. K cestování jsem se tak vracel pravidelně alespoň jednou v roce na měsíc až dva v kuse. Pro mě je strašně důležité, aby to bylo souvislé, aby měla cesta nějaký směr a cíl. Často jsem zavítal do už zmíněné jihovýchodní Asie nebo také do Střední Ameriky. Chtěl bych kompletně projet Balkán, protože doufám, že je ještě stále takovým malým ukrytým pokladem. Samozřejmě mě láká Jižní Amerika, ale to se nejdřív musím naučit španělsky, což plánuju. Nechci tam přijet jako hloupej gringo, co neumí kváknout. To není můj styl.
