Jeho blog mě zaujal tím, že namísto rozjuchaných vyprávění a pestrobarevných fotek zalitých sluncem nelakuje nic na růžovo, přiměje vás k zastavení a zamyšlení. A to v dnešní, zrychlené, instagramové době není málo…
Tvůj blog se jmenuje Pas a pusu. Jak jsi k takovému názvu dospěl?
Hodně jsem bojoval s tím, abych vymyslel něco neotřelého, ale nakonec s tímhle nápadem přišla moje manželka. Jenomže jsem posléze zjistil, že pod stejným názvem už vyšla v roce 1989 kniha jednoho konstruktéra, který jezdil služebně po světě. A jistý zpravodajský server tak pojmenoval i svůj podcast. Při snaze o propagaci jsme na sebe často naráželi, ale nakonec novináři uznali, že přišli až po mně, takže podcast přejmenovali, za což jim náleží můj respekt.
Název působí rozverně, ale z tvého blogu jsem vycítil spíš smutek nebo určitou rozladěnost…
Smutek? To snad ne. Nejspíš to bude tím, že se nesnažím barvitě vykreslovat přírodní krásy a památky, ale pídím se po skutečném životě obyčejných lidí. A ten často není zrovna nejveselejší. Zároveň je pravda, že mě docela mrzí, jakým směrem se cestování v poslední době ubírá, vadí mi jeho přehnaně komerční rozměr.
Jaký styl cestování vyznáváš ty sám?
Když to vezmu od začátku, jsem sice velký fanoušek letadel, ale jakmile někam doletím, na místě už se snažím v maximální míře využívat vlaky – koneckonců už nějakých dvacet let jsem šotouš, takže tenhle dopravní prostředek je moje velká srdeční záležitost. A hlavně, pokud se nezamkneš v kupé, vlak ti otevírá dveře k poznání místní kultury.
Pomohl ti vlak prostřednictvím Transsibiřské magistrály i k poznání ruské duše, která je v současné době v nemilosti?
Především jsem cestou zaznamenal obrovskou rozmanitost, která vyplývala už z toho, v jaké třídě jsem zrovna cestoval. Čím nižší komfort, tím byli lidé přátelštější, naopak ve vyšších třídách jsem cítil odtažitost a menší ochotu nebo chuť k hovoru. Ve třech městech – v Moskvě, Novosibirsku a ve Vladivostoku – jsem nocoval u místních, díky čemuž jsem poznal naprosto odlišné typy Rusů, ať už z hlediska životního stylu, nebo politických názorů. Dostal jsem se třeba do kolonie jakýchsi stopujících tuláků, až bych řekl hippies.
Je ti tenhle životní styl blízký?
Kdybych se mohl vrátit v čase, chtěl bych projet Hippie Trail, tedy pozemní trasu, která v 60. a 70. letech minulého století vedla z Evropy do Indie a Nepálu. Nešlo by mi o drogy, stejně mám radši pivo, ale o tu specifickou atmosféru tehdejší doby. Když jsem si na Špicberkách povídal s člověkem, který tu éru zažil, bylo mi jasné, že něco takového už se asi nikdy nevrátí.
V čem se Hippie Trail lišil od dnešního cestování?
Se současností bych to přímo nesrovnával, časy se zkrátka mění, například i technologicky jsme se neuvěřitelně posunuli. Dneska máme mobily, tehdy si cestovatelé předávali informace ohledně Hippie Trailu na nástěnce istanbulské restaurace Lale – Pudding Shop, která mimochodem funguje dodnes. Lidé tehdy nadšeně cestovali pospolu, ale především mohli využívat podstatně větší otevřenost zemí, v nichž je teď úplně jiná situace. Nedávno jsem viděl dokument o Afghánistánu, který před šedesáti lety vypadal jako Evropa Orientu. Jenomže pak přišla válka, Rusové, Tálibán… Tím se uzavřela cesta přes Herát a Pákistán, kde se taky rozhořely lokální konflikty. Jestliže se tedy chceš vydat pozemní cestou, musíš to risknout přes Balúčistán, o jehož rizikovosti už se několik lidí přesvědčilo na vlastní kůži. I v Íránu se po islámské revoluci změnila orientace země, Západu se dost uzavřela.
Jako turistovi mi ale Írán moc uzavřený nepřišel. Naopak jsem se tam setkal s nevídanou vřelostí…
To máš pravdu, právě tam jsem se odhodlal poprvé vyzkoušet couchsurfing, i když ten by zrovna v Íránu ani nebylo potřeba zavádět. Tam stačí vyjít na ulici, dát se s někým do řeči, a hned si vysloužíš pozvání domů na čaj, nebo dokonce nabídku noclehu.
Fenomén couchsurfingu, tedy vzájemného bezúplatného poskytování ubytování, jsem zaznamenal někdy před deseti lety. Ještě stále funguje?
Prošel si několika problémy, například v období covidu se od něj spousta lidí ze západních zemí odklonila poté, co se zavedlo jeho zpoplatnění, ale v oblastech, do kterých jezdím nejraději, funguje dobře. Navíc zůstává největší platformou svého typu, takže nabízí největší pravděpodobnost úspěchu. V Evropě je to složitější, protože tady je komunita hodně vybíravá, potřebuješ velmi dobře zpracovaný cestovatelský profil, neboť poptávka je obrovská. Ale například v Bombaji nebo Dillí se mi ubytování hledá snadno. Navíc je tam větší zájem o vzájemnou interakci.
A o tu máš ty osobně zájem?
To je hlavní důvod, proč couchsurfing využívám, přestože jsem introvert a začátek pro mě nebyl vůbec jednoduchý. Dodnes nejsem schopen zůstat u jednoho hostitele víc než tři noci, pak už potřebuju svůj vlastní čas a prostor. Jenomže možnost poznání reálného života do hloubky je právě u couchsurfingu obrovská. Já už to mám nastavené tak, že mám v hlavě téma reportáže z dané země, takže si vytyčím seznam témat, která mě zajímají, a podle toho si vybírám hostitele. Nejlepším zdrojem informací jsou novináři, kteří mají mj. spoustu skvělých kontaktů. Zajímavá je ale třeba i služba ShowAround, v jejímž rámci si můžeš najmout místního obyvatele, který pro tebe připraví individuální program, nebo si dokonce sám nadiktuješ, co konkrétně bys chtěl vidět a zažít.
Co konkrétního jsi díky couchsurfingu zažil?
Například jsem se v Keni dostal do vesnice kmene Samburu k nomádům, kteří už sice mají napevno postavené domy, ale stále žijí svým tradičním způsobem. Další Keňan mě doprovodil do Kibery, největšího afrického slumu. Ostatně vydat se tam na vlastní pěst by byla velká hloupost. Nejspíš bych se s nepříliš příjemnými pocity prošel a udělal pár fotek, ale do hloubky bych nepronikl. V Káhiře jsem nebydlel v turistickém centru, ale v činžáku na předměstí. S hostitelem jsem chodil na šíšu, s jeho kamarády se bavil o všem možném a vydali jsme se spolu do čtvrti Manšiat Násir, které vévodí sběrači a třídiči odpadu.
Pomáhá ti nocleh u místních i k pochopení souvislostí, které běžnému turistovi unikají?
Jednoznačně. Například v mé oblíbené Bombaji jsem bydlel v rodině makléře, který mě zasvětil do problémů segregace muslimů a hinduistů, vysvětlil mi, jak je obtížné zajistit si místo k životu, což je pro muslimy v některých čtvrtích prakticky nemožné. V Bejrútu jsem nocoval u muslimského gaye, který si na mobilní seznamce našel partnera z Izraele, což je dost nešťastná kombinace. Aby se mohli v klidu scházet, slétávali se na Kypr. I takové příběhy skládají obraz o normálním životě v dané zemi.
Vypozoroval jsi, proč se lidé do couchsurfingu zapojují a ve volném čase se zdarma věnují úplně cizím lidem?
Nejčastějším důvodem je to, že když nemůžou cestovat, chtějí se alespoň tímhle způsobem dostat do nějaké interakce s cizinci. Někdo žije sám a rád si s někým popovídá nebo zajde na pivo, udělá si selfíčko. V afrických zemích je návštěva bělocha rarita, kterou si hostitel vyslouží pozornost. Občas se stane, že nejsou pohnutky tak nezištné, jeden Afričan mě třeba nechal za sebe platit a pak mi ještě napsal o peníze, ale to jsou spíš výjimky.
Stalo se ti někdy, že jsi díky pobytu u místních výrazněji změnil vnímání dané země?
Před každou cestou se snažím načíst knížky a články, takže nejezdím úplně do neznáma a asi mě obvykle nic nepřekvapí tak, že bych změnil názor o 180 stupňů. Snad kromě jediného případu, kterým je komplikovaný vztah Izraelců a Palestinců. Ještě před lety jsem měl dost jasno, jenomže pak tě couchsurfer vezme do uprchlického tábora, vyslechneš si srdceryvné příběhy i popis čistě praktických nesnází – třeba jak obtížné je pro Palestince ze Západního břehu cestovat mezi palestinskými městy. Zatímco já mohu využívat všechny silnice i přechody, oni mají pohyb výrazně omezený. Tenhle letitý konflikt je nesmírně složitý a já se snažím vyvarovat černobílého vidění, takže se zrovna poněkolikáté chystám do Izraele, abych si pečlivě vyslechl příběhy i z druhé strany. Samozřejmě je nutné snažit se rozpoznat hranici mezi realitou a emocemi. Nicméně si chci udělat vlastní obrázek, protože na tohle literatura nestačí. Zatímco Nesvatá válka o Svatou zemi Břetislava Turečka mě hodně oslovila, naprosto jednostranný pohled Jakuba Szántó mě donutil jeho knížku odložit.
Dá se udělat vlastní obrázek o životě místních i za dva nebo tři týdny, které má většina z nás na cestu k dispozici?
Může stačit i týden, pokud si toho nenaplánuješ zbytečně moc. Spousta lidí chce za čtrnáct dní zvládnout Dillí, Ágru, Džajpur, Udajpur a Džajsalmér, ale v takovém shonu se jim nemůže podařit dostat se těm místům pod kůži, nahlédnout pod pokličku. Lepší je zaměřit se na polovinu míst, ale víc do hloubky. Když jsem jel na měsíc do Indie, jenom v Bombaji jsem strávil týden, abych z ní byl schopný napsat smysluplnou reportáž.
Podařilo se ti Indii aspoň trochu porozumět?
Do Indie se opakovaně vracím, takže by se mohlo zdát, že ji začínám pomalu chápat, ale nejspíš je to právě naopak. I v tomhle případě si vypomáhám literaturou. Když jsem si přečetl knížku o kastovním systému, při další návštěvě jsem na tohle téma mluvil se svým hostitelem a na ulicích si všímal nuancí, které mi předtím unikaly. Indie je nesmírně rozmanitá, což se dá vypozorovat právě už v Bombaji. Pokud někdo označuje New York za melting pot (tavicí kotlík), pak je Bombaj obrovský kotel rozličných kultur. Pobýval jsem v Borivali, což je severozápadní předměstí, kde se žije jinak než v centru, ve slumu Dharavi se zase mluví desítkami jazyků a dialektů, to je něco neuvěřitelného.
Byla Indie láska na první pohled?
Vůbec ne. Poprvé jsem se do Indie vypravil po zemi, z Nepálu. V noci jsme vkročili do Biháru, jednoho z nejchudších indických států, a zažili extrémní kulturní šok. Po nástupišti se procházely krávy, před nádražím někdo kálel na ulici, zblízka si nás přišla prohlídnout asi dvacetihlavá skupina místních, pro které jsme nejspíš byli rarita. Nic příjemného, ale dal jsem Indii ještě jednu šanci. Strávil jsem nějaký čas v Rádžasthánu, vyzkoušel indický couchsurfing a zjistil, že tam může být fajn. Takže se do Indie často vracím. Zatímco při první nebo druhé návštěvě jsem ji začal nenávidět už po třech dnech, dneska trvá tak tři týdny, než mi Indové začnou lézt krkem. A nesmím zapomenout ani na jejich vlaky, pro které mám slabost.
Delší dobu jsi strávil i ve Vietnamu, tam byl asi rozjezd jednodušší…
Ne tak docela. Pobýval jsem tam s rodinou, tedy i s naším čtyřletým dítětem, se kterým jsme například museli neustále uskakovat před motorkami, jejichž řidiče nebavilo čekat frontu na červené, a tak si přes chodník zkracovali cestu. V Hanoji nám chyběly parky, kvůli hraní jsme se museli uchylovat do dětských koutků v nákupních centrech. Nepříjemný býval i smog a překvapil mě velký nepořádek. Lidi bez rozpaků vyhazují odpadky z okna vlaku, pláže jsou zaneřáděné… Po návratu domů si člověk uvědomí, jak některé ne zcela samozřejmé věci považujeme za samozřejmost.
Byla pro tebe nějaká země příjemným překvapením?
Za zjevení považuju Rwandu. To je země, která se naprosto vymyká všemu, co z Afriky známe. Je tam čistěji než v Praze, policie se prohání v passatech… Ale je to také země s poloautoritářským režimem. Příkladem může být Paul Rusesabagina, kterého známe z filmu Hotel Rwanda jako hrdinu. Současný rwandský prezident na něj přichystal záludnou léčku a dostal ho do vězení. Takže jsem na vážkách, jak zemi hodnotit. Ale když se člověk podívá do historie Rwandy, asi dá se pochopit, že to tam vzal někdo hodně pevně a přísně do rukou.
Stále se točíme kolem poměrně těžkých témat, která z velké části tvoří i náplň tvého blogu. Je to záměr, díky němuž se odlišuješ od většiny cestovatelských webů?
Rozhodně ano, já právě za těmi tématy vyrážím do světa, v podstatě určují, kam se vydám. Anebo nevydám – někdy se stane, že při rešerši zjistím, že daná země moji touhu po odpovědích na otázky neuspokojí, nemám třeba šanci sehnat tam člověka, který by mi pomohl dostat se k místním komunitám, nebo tam nefunguje couchsurfing. A tak zvolím destinaci, v níž vycítím lepší příležitost pro sepsání reportáže.
Takže bys byl radši novinářem než cestovatelem?
Novináři jsou mou inspirací nejen z hlediska psaní, ale také cestování. Knížku Novinářem v Číně Tomáše Etzlera jsem zhltl dvakrát a jen mě utvrdila v tom, že do téhle země už nepojedu – stejně jako do KLDR, protože odmítám navštívit země, v nichž prokazatelně fungují koncentrační tábory. Obdivuju také práci Pavly Jazairiové. To jsou přesně lidé, kteří nepíšou o památkách, ale noří se do hloubi společenských problémů. Já samozřejmě nemám možnosti jako oni, nemám k dispozici fixery nebo přístup k různým zdrojům kvůli ověření informací, takže se při psaní nevěnuju ani tak složitým politickým tématům, jako spíš obecně společenským.
Na tvém webu jsem si nevšiml žádných článků o Jižní Americe, která by se také dala určitě pořádně vytěžit. Čím to je?
Jižní Amerika mě samozřejmě láká, ale limitujícím faktorem je u mě neznalost španělštiny, bez níž nemám šanci proniknout do dostatečné hloubky. Jazyk ti otevírá cestu k lidem. Proto se před každou cestou naučím aspoň základní fráze, pozdravy, poděkování a číslice. Je jasné, že pak stejně musí hovor přejít do angličtiny, ale s tou může být v Jižní Americe potíž. Nicméně jsem byl v Mexiku, Belize a Guatemale – ovšem tehdy ještě jako turista.
Kde vidíš hraniční čáru mezi turistou a cestovatelem?
Turistou jsem ve chvíli, kdy praktikuju to, čemu říkám konzumní cestování. Zajímají mě památky, na Tikalu udělám pár fotek a selfíček a zase se přesunu dál. Nezajímám se o místní kulturu, takže můžu způsobit faux pas například v Íránu, když neznám jejich zdvořilostní zvyklost ta’arof. Jako cestovatel vyhledávám interakci s místními, od nichž chci získat informace o životě v jejich zemi. Je to rozhodně pomalejší přístup, ale mě už by to dneska jinak nebavilo. Já ten hloubkový vhled prostě potřebuju.
A nějaký společenský přešlap jsi přece jen nezpůsobil?
V keňské Mombase jsem se na dvacet minut dostal do vězení za to, že jsem neměl roušku. Ale to byla spíš taková hra policistů, kteří si chtěli vydělat. Strčili mě do takové místnůstky dva krát dva metry, stlučené z překližek. Nakonec mě to stálo deset dolarů, na které jsem to stáhl ze stovky. Namále jsem měl i v keňském Samburu, kde rituálně zabili kozla. Děsil jsem se, že se budu muset napít jeho krve, ale naštěstí si na ní nakonec pochutnal někdo z místních. Asi nejhorší byla příhoda s íránským taxikářem, ale v tom jsem byl úplně nevinně.
Co se stalo?
Chtěl si se mnou v autě užít. Divný pocit ve mně vzbudil hned svou první větou, ale říkal jsem si, že asi jen neumí pořádně anglicky. Ukázalo se, že tím to nebylo. Když jsme projížděli pouští, kde panovalo 40stupňové vedro, začal na mě sahat. Měl asi dva metry a sto kilo, takže když se jeho ruka přiblížila k mému rozkroku, dost mě to vyděsilo. Otočil jsem se zády ke dveřím a vyhrožoval mu, že ho zkopu, pokud na mě ještě sáhne. V téhle nepohodlné poloze jsem musel vydržet další tři čtvrtě hodiny.
Zážitků a poznatků musíš mít spousty. Vydáš je knižně?
Netvrdím, že mě knížka nenapadla, ale zatím to nevidím reálně. Píšu reportáže, které časem ztratí na aktuálnosti. Nevěnuju se žádným nadčasovým filozofickým otázkám, i když o nich přemýšlím. A nemám pocit, že bych se mohl srovnávat třeba s Lenkou Hrabalovou, která se léta věnovala studiu problematiky Blízkého východu a v regionu tráví spoustu času. Pokud jde o přednášky, u těch bojuju se svou introverzí. Ale snad se to zlepší.
A co provádět malé skupinky s podobným pohledem na cestování?
Když pominu fakt, že mě baví i moje práce, tudíž bych na něco takového neměl čas, problém vidím i v tom, že bych se neustále vracel na stejná místa. A já se pídím po nových námětech a podnětech pro reportáže. I když… možná bych si uměl představit nějaký program s využitím domorodců. Místní lidé ti zkrátka ukážou věci, které jako běžný turista nemáš šanci vidět.
