Cestovatel Tomáš Vejmola

Cestovatel Tomáš Vejmola Zdroj: Petr Florián

Írán, přístav Bandar Abbás. Tuk-tuk připlul po dvou měsících z Indie v lodním kontejneru. Bohužel z půlky rozkraden...
Zimbabwe. Po třech dnech a 200 kilometrech konečně na asfaltu.
Botswana, Národní park Chobe. Jeden z krásných zážitků se zvířaty, kterých byla Afrika plná.
Myanma, na benzince. Nosí se tam sukně, a tak jsem si jednu pořídil. Najednou jsem pocítil svobodu.
Rusko, Kavkaz. Od vojenské kontroly jsem dostal vodku, kterou jsem vezl 3000 km domě. Jako dárek pro kamaráda.
10 Fotogalerie

Tomáš Vejmola: Z Hranic na Moravě vyráží do světa. Kam ho jeho tuk-tuk doveze nyní?

Honza Čermák

V 26 letech se vydal na kole do Gruzie. Známost mu ale zajistila až cesta tuk-tukem z Bangkoku do Hranic na Moravě, kde žije. Zvládne v tomhle vozítku projet všechny světadíly? A co ho k takovému stylu putování motivuje?

Než ses vydal na kole do Gruzie, měl jsi nějaké zkušenosti s cestováním?

Strávil jsem jen po měsíci v Indii a Nepálu. Když jsem procházel trek kolem Annapúren, na každém kroku jsem prožíval nevěřícný pocit, že chodím v nějakém obrazu. Oslovilo mě to natolik, že jsem asi dva měsíce po návratu začal zvažovat cestu do Gruzie, která mi díky horám přišla Nepálu trochu podobná. Jenomže mám strach z létání, a tak jsem se rozhodl vyrazit tam na kole. Bylo skvělé pozorovat, jak se krajina postupně mění, když projíždíš přes planiny a pouště až do gruzínských kopců.

S jakými pocity jsi do Gruzie dojel?

Člověk očekává jakýsi wow efekt. Ale já tam přijel, a ono se nic nestalo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že „wow“ byla celá cesta. Překročení hranice nic zásadního neznamenalo. A to u mě platí obecně.

Už po návratu z Gruzie jsi věděl, že chceš podniknout něco ještě dobrodružnějšího?

Ověřil jsem si, jak je cestování jednoduché a že domnělé překážky, které si člověk často sám staví (nemám peníze, neumím jazyky, mám strach z létání…), jsou zbytečné. Zároveň mě bavilo sdílet zážitky s ostatními, takže bylo nasnadě, že se zase někam vypravím a budu své putování bez příkras líčit na záměrně familiárně nazvaném profilu na Facebooku „Tomík na cestách“. Opustil jsem práci v marketingu, prodal část vybavení bytu, abych získal aspoň nějaké peníze, a vyrazil jsem.

Proč zrovna tuk-tukem z Thajska?

V Indii jsem zaslechl cosi o Polákovi, který si koupil tuk-tuk, s nímž chtěl dojet domů. Dopátral jsem se, že se mu to nepodařilo, a napadlo mě zkusit to místo něj. A dospěl jsem k přesvědčení, že nejhezčí tuk-tuky mají právě v Thajsku.

Írán, přístav Bandar Abbás. Tuk-tuk připlul po dvou měsících z Indie v lodním kontejneru. Bohužel z půlky rozkraden...Írán, přístav Bandar Abbás. Tuk-tuk připlul po dvou měsících z Indie v lodním kontejneru. Bohužel z půlky rozkraden...|Archiv T. Vejmoly

Co na tvůj záměr říkala rodina?

Rodiče si klepali na čelo, už když jsem jel do Gruzie. Ale zabránit mi v tom v mém věku nemohli. Navíc mají v záloze ještě další dva syny.

Když se na cestu z Thajska podíváš zpětně, vytane ti u jednotlivých zemí nějaký vizuální nebo emoční obraz?

Oslovila mě především asijská pestrost. Myanma na mě zapůsobila takovým zapadlým, vesnickým dojmem, asi jako Thajsko před třiceti lety. Indii jsem si naprosto zamiloval, ačkoli mě někdy i dost iritovala. U žádné jiné země jsem něco takového nezažil. V Íránu mě okouzlili ti nejvřelejší lidé, jaké jsem kdy poznal. Nechají tě týden u sebe doma, s úsměvem tě obskakují, a když se jich zeptáš, proč to dělají, vysvětlí ti, jak nesmírně si váží toho, že jsi vynaložil tolik úsilí a peněz k návštěvě jejich země. Na oplátku pro tebe chtějí udělat první poslední, aby ses u nich cítil jako doma. Jejich duše jsou čisté jako duše mé tříleté dcerky.

Objevil jsi v mentalitě celé oblasti nějaký společný prvek?

Pro nás Evropany je asi složité zvyknout si, že v Asii nikdo nikam nepospíchá. Snažíš se místní popohánět, aby opravu tuk-tuku dokončili co nejdřív, protože tě tlačí platnost víz a s tím spojený třeba odjezd lodi. Jenomže dneska je svátek, zítra další, banka je zavřená, servis jakbysmet… A oni nechápou, proč na ně tak tlačíš, když to přece stačí opravit za týden. Nakonec jsem jim dal za pravdu – je přece jedno, jestli dojedu domů za devět měsíců, nebo za rok. Tím jsem se vyklidnil a postupně přejal jejich vnímání času. Oni aspoň neumírají na stres jako my.

Když jsem před lety přejížděl z Kambodže do Thajska, vnímal jsem hraniční čáru jako ostrý řez mezi dvěma světy. Cítil jsi to někde podobně?

Mezi Myanmou a východním cípem Indie. V Myanmě jsem si připadal jako v pohádkové oáze, všude zeleň, pestrost a veselí lidé. A najednou vjedeš do prachu, smogu a hald odpadků, krávy ti kálejí pod nos… Ale tyhle kontrasty mě baví, je fascinující, že lidmi vytyčená čára dokáže oddělit dva tak odlišné světy.

Lišily se i reakce na bělocha za řídítky tuk-tuku?

V Indii jsem radši nosil kapuci a roušku, aby mi byly vidět jenom oči a ostatní nepoznali, že nejsem místní. Jinak by mě neustále zastavovali a chtěli se fotit. Což je sice fajn, ale stokrát za den už to dost zdržuje. Navíc by na mě pořád bezostyšně zírali, což je další věc, kterou odjinud neznám.

Zimbabwe. Po třech dnech a 200 kilometrech konečně na asfaltu.Zimbabwe. Po třech dnech a 200 kilometrech konečně na asfaltu.|Archiv T. Vejmoly

Cesta tuk-tukem do Hranic na Moravě ti trvala rok a den. Jak probíhala – stále jsi jel a jel, nebo sis udělal i čas na poznávání krajiny a běžného života?

Řada lidí mi vyčítala, že jsem si v Thajsku pořídil 35 let starý tuk-tuk, který jsem musel neustále opravovat, což mi ubíralo čas na užívání okolí. Jenomže kdybych si koupil novější vozidlo, zeměmi bych asi jenom projížděl, zastavil se u památek typu Tádžmahal a jel zase dál. Moje vozítko se dokázalo porouchat kdekoli a kdykoli, třeba uprostřed ničeho v indickém státě Bihár, na jednom z nejchudších a nejškaredějších míst, jaká jsem kdy poznal. A právě tahle surovost, kterou jako turista stěží zakusíš, mě baví. Zničehonic se stanu součástí domácnosti, v jejíž garáži se snažíme opravit tuk-tuk, a večer přespím v bývalém chlívku.

Jak často se tuk-tuk porouchával?

Třikrát čtyřikrát denně, ale to se týká menších oprav, jako je výměna svíčky, vyčištění karburátoru apod. Stejně je potřeba se čas od času protáhnout, protože svaly v nohou dostávají pořádně zabrat. A tak si sedneš do trávy, čistíš svíčku, místní ti donesou čaj, pokecáš s nimi, pozoruješ, jak žijí. Kdybych tam dorazil v džípu nebo na velké motorce, budu působit jako pěst na oko a lidé ke mně budou přistupovat úplně jinak.

Neměli tendenci zastavovat si tě jako taxikáře?

V Thajsku se mi to stávalo, protože jsem jezdil v typu tuk-tuku, který je tam běžný. Nejvíc mě stavěli běloši při týdenním pobytu v Čiang Mai. Bylo dost složité jim vysvětlit, že je nikam neodvezu. Místních jsem svezl asi stovku – těch chudších, kteří zkoušejí stopovat. Sice mi za to nabízeli nějaké drobné, ale mně stačil jejich úsměv, čemuž se zdráhali porozumět.

Jak ses domlouval ohledně toho, kam potřebují zavézt?

V jedné thajské vesnici jsem nabídl svezení pánovi, který šel vedle cesty bosky. Nasedl, ukázal rovně a já čekal, že mi pak dá znamení, kdy mám zastavit. Teprve asi po třech hodinách a 80 kilometrech mi zaklepal na rameno a přes mobilní překladač si postěžoval, že už ho to nebaví a chce se vrátit domů. Tak jsem jel další tři hodiny zpátky na místo, kde jsem ho nabral.

Pomohly ti podobné situace naučit se nějaké komunikační fígle?

Spíš se mi díky té cestě podařilo překonat vlastní ostych. Když potřebuješ přespat v nějaké potemnělé zapadlé části města, snaha zajistit si bezpečí tě donutí jít se drze zeptat, jestli by sis nemohl za plotem postavit stan. Není to úplně jednoduché, protože stan tam neznají a evokuje jim bezdomovce, ale rukama nohama se to vždycky nějak podaří.

Rusko, Kavkaz. Od vojenské kontroly jsem dostal vodku, kterou jsem vezl 3000 km domě. Jako dárek pro kamaráda.Rusko, Kavkaz. Od vojenské kontroly jsem dostal vodku, kterou jsem vezl 3000 km domě. Jako dárek pro kamaráda.|Archiv T. Vejmoly

Zaznamenal jsi při návratu do Evropy její hranici, která prochází Tureckem?

Při pomalé jízdě, ať už na kole, nebo v tuk-tuku, to nijak nepocítíš. Při stovce kilometrů denně se to lámalo velmi pozvolna. Východní Turecko se samozřejmě výrazně liší od Istanbulu. Od Bulharska dál už jsem prožíval agonii, po jedenácti měsících jsem se těšil domů, takže jsem evropské země vyloženě prosvištěl. Až na slovenské hranici mě zastavila policejní hlídka, která se divila, v čem jedu, kde to má SPZ a proč mám techničák vypsaný v klikyhácích.

Vrátil se do Hranic jiný Tomík, než který z nich rok předtím odjížděl?

Na to by asi mělo odpovědět spíš moje okolí. Rozhodně jsem si přehodnotil životní priority. Před odjezdem jsem chodil od pondělí do pátku do práce, v pátek a sobotu večer jsem kalil s kamarády. Pořád dokola. Po návratu už mě to nelákalo, protože v hospodě neustále řešíš, že je šéf blbec a život na nic. Což není pravda. Jsem docela citlivka, takže se na svých přednáškách někdy až dojmu při vzpomínce na lidi, kteří se našim výdobytkům nemůžou ani zdaleka přiblížit. Teď si tu sedím, popíjím espreso s tonikem a limetkou, za tři hodiny dojedu vlakem domů, kde se v suchu a teple vyspím pod peřinou. Zdánlivé drobnosti, které už považujeme za samozřejmost.

Přijel jsi po roce vyčerpaný s chutí dát si od cestování pauzu, nebo tě to hned táhlo ven?

První varianta je správně. Dorazil jsem v sobotu, s pořádnými dluhy. Hned v pondělí jsem tedy nastoupil na brigádu jako zedník. Mezitím mi přicházely nabídky na přednášky, které se postupně velmi slušně rozjely. Ačkoli mě začaly bavit, po určité době jsem se neubránil spřádání plánů na další cestu. Ta touha nevymizela ani přesto, že jsem se dal dohromady se svou dnešní partnerkou a narodila se nám dcerka. Pošilhával jsem po Kazachstánu a Kyrgyzstánu, jenomže moje plány zhatil covid.

Na druhou stranu ses díky pandemii vydal tuk-tukem po Česku…

Fanoušci z Facebooku mi psali, abych se u nich po návratu z Asie zastavil. Rád lidi překvapuju, a tak vznikl cestopis Z Hranic okolo hranic, na němž mě jako kameraman doprovázel kamarád David a který je dostupný on-line. Naším hlavním cílem byla návštěva 93letého čtenáře mé knížky Tomík na cestách, který mi poslal na stroji psaný dopis, v němž mě přirovnával k pánům Hanzelkovi a Zikmundovi. Když jsme u něj v Praze neohlášeni zazvonili, vyšel o berli ven, políbil tuk-tuk a naskočil do něj jako jura. Seděl za řídítky a zdálo se, že se zasnil. To byl moc silný moment.

V Česku jsi s tuk-tukem asi vyvolal větší pozdvižení než v Asii?

Já se hlavně bál, že jakmile vjedu na české silnice, budou mě všichni vytrubovat. Hrozně nerad někoho zdržuju. To se ale vůbec nestalo – řidiči mě předjížděli, troubili spíš na pozdrav, mávali. Občas mě i zastavili a fotili se se mnou. Když nám došel benzin, hned se někdo nabídl, že nám ho v kanystru doveze. Při poruše nás odtáhli čtyřicet kilometrů daleko a pomohli tuk-tuk opravit.

Thajsko, 300 km severně od Bangkoku. Na cestách mám nejraději spaní ve stanu a pozorování okolí, užívaní si atmosféry.Thajsko, 300 km severně od Bangkoku. Na cestách mám nejraději spaní ve stanu a pozorování okolí, užívaní si atmosféry.|Archiv T. Vejmoly

Narazil jsi na místa, která tě u nás nadchla?

Za čtrnáct dní jsme najeli asi 2000 kilometrů, cestu jsme ovšem museli uzpůsobit terénu, do vysokých hor jsme vyjet nemohli. Ale například v Pošumaví, nedaleko Prachatic, mě okouzlil Křišťanovický rybník, klidné místo obrostlé smrky, kde jsem si připadal skoro jako někde v Kanadě. Vydrápali jsme se i na Boží Dar, líbilo se mi na jižní Moravě…

Po jihu Moravy jsi zamířil na jih Afriky. Jak k tomu došlo?

Zatoužil jsem tuk-tukem projet další světadíl. Thajský stroj už by mě bezpečně odvezl maximálně do supermarketu pro rohlíky, navíc jeho doprava kontejnerem by vyšla nesmyslně draze, tak jsem se rozhodl pořídit si vozidlo přímo v Jižní Africe. A nějaké novější, protože jsem nechtěl riskovat, že se mi rozbije někde v safari, kde se potulují lvi. To si možná můžeš dovolit, dokud nemáš rodinu. Zároveň jsem se chtěl trochu posunout, takže jsem s sebou opět vzal kamaráda Davida s úkolem cestu natáčet.

Nechal ses před odjezdem inspirovat nebo poučit Martinem Písaříkem a Igorem Brezovarem, kteří museli putování po Africe na motorce dvakrát přerušit?

Oni jeli západní stranou, která mě taky lákala, jenže kvůli covidu byly některé státy uzavřené. Jednodušší a bezpečnější mi tedy připadala východní varianta, kde se navíc naskýtá setkání s divokými zvířaty. Nicméně seriál Po jedné stopě moc rád sleduju, kluci to mají skvěle zpracované. Líbilo by se mi jednou něco podobného vytvořit, ale to už se pohybujeme v jiných vodách, na takový výstup potřebuješ třeba pětičlenný tým.

Afrika má ohledně bezpečnosti přece jen horší pověst než část Asie, kterou jsi projížděl. Pocítil jsi to na vlastní kůži?

V Jihoafrické republice jsem často slýchával radu, abychom večer nevycházeli ven. Taxikář ti ukazuje bouchačku, kterou s sebou pro jistotu vozí. Odtud jsme tedy radši rychle přejeli do Botswany, kde panovala uvolněnější atmosféra. Stejně jako v dalších zemích. Ve tmě tam často nesvítí lampy, což vzbuzuje určitou nejistotu, ale lidi byli moc fajn. Jen si teď vybavuju příhodu z Tanzanie, kde jsme v jednom lesíku spali ve stanu. Ráno se k nám hnala křičící skupinka lidí s mačetami a ocelovými trubkami. Kupodivu jsem se jich ale nebál, uklidňoval jsem se tím, že nemají důvod nám ublížit, čekalo by je za to vězení. Chtěli nás jen vystrašit a zjistit, co tam pohledáváme. Po chvíli mlácení do tuk-tuku a dohadování nás odvezli na policejní stanici, kde se všechno vysvětlilo.

Jak jsi vnímal Afriku jako takovou?

Očekával jsem pestřejší mozaiku, všechny země s výjimkou vyspělé JAR mi víceméně splývaly. Mentalitou mi obyvatelé Botswany, Zambie, Zimbabwe, Malawi nebo Tanzanie přišli velmi podobní, jen v Ugandě mi připadali podstatně veselejší. Snad je to tím, že v ní žije obrovský podíl dětí do 15 let. Rozdíly byly patrné například v rámci Zambie, jejíž populace je složená z několika desítek kmenů.

Myanma, na benzince. Nosí se tam sukně, a tak jsem si jednu pořídil. Najednou jsem pocítil svobodu.Myanma, na benzince. Nosí se tam sukně, a tak jsem si jednu pořídil. Najednou jsem pocítil svobodu.|Archiv T. Vejmoly

Lišilo se tvoje vnitřní prožívání od asijského putování?

Když pominu poměrně fádní africkou stravu, založenou hlavně na kombinaci fazolí, čočky a rýže, ve srovnání s vynikající indickou nebo thajskou kuchyní, hrála zásadní roli skutečnost, že už jsem byl tátou. V tu chvíli si dobře rozmyslíš, do jakých míst se vydáš. Po Africe jsme cestovali čtyři měsíce a mně se už po prvním začalo stýskat po domově. Přesto jsem si tu výpravu nedokázal odříct, já tu Afriku zkrátka potřeboval vidět. Tohle se ve mně hodně pere. Trochu mi pomáhala přítomnost parťáka a kameramana v jedné osobě, se kterým jsem musel řešit, jestli stihl natočit žirafu, která nám zrovna přeběhla přes cestu, a podobné věci. Tahle nová, natáčecí a stříhací složka cestování mě hodně nadchla.

Mám pocit, jako by ses postupně profesionalizoval. Po cestě na kole jsi přesedlal na tuk-tuk, vydal knížku, další cesty už jsi natáčel…

Kdybych se do Afriky vypravil sám, byla by to jenom variace na asijské téma. Nemám potřebu si něco dokazovat, spíš toužím neustále zkoušet nové věci.

Nemáš obavu, že se tím zdokonalováním a čím dál větším sdílením bude vytrácet punc autentičnosti?

Trošku asi ano, nicméně hned v začátcích svého cestování jsem si založil webovou stránku, takže sdílení bylo vždycky součástí mého počínání. Pak se k tomu nabalily přednášky, ale všechno to mělo přirozený vývoj, nic se nedělo na sílu. Jezdím tam, kde mě to baví, s parťákem jsem do Afriky vyrazil, protože jsem chtěl podstoupit novou výzvu. Vytvořit něco, na co se bude dát koukat a co tu po mně zůstane.

A máš představu o dalších výzvách?

Mým cílem je přivézt si aspoň jeden tuk-tuk z každého kontinentu, což je plán na celý život. Pak ze mě bude dědeček s 15 tuk-tuky v garáži, všichni mě budou mít za blázna, ale já budu spokojeně vozit vnučku do školky. Ucítím vítr ve vlasech – nebo už asi v koutech – a budu vzpomínat na to, jak jsem v mládí jezdil třeba po Myanmě.

Jaké největší výzvy na tebe čekaly přímo během jízd v tuk-tuku, když pomineme neustálé opravy?

Překračování hranic, hlavně v Africe. Nebyl jsem totiž přímým majitelem vozidla, fungoval jsem na plnou moc, což nás na hranicích často přivádělo do potíží. Lustrovali nás, jestli jsme tuk-tuk neukradli. A coby stresař jsem se vždycky celý rozklepal strachy, že nás někde v Ugandě na patnáct let zavřou. V tu chvíli stačilo, aby na mě David promluvil, a už jsem ho seřval. Často jsem se k němu choval drsně, takže považuju za obrovský úspěch, že jsme to spolu vydrželi, a obdivuju, co všechno se mu podařilo natočit.

Botswana, Národní park Chobe. Jeden z krásných zážitků se zvířaty, kterých byla Afrika plná.Botswana, Národní park Chobe. Jeden z krásných zážitků se zvířaty, kterých byla Afrika plná.|Archiv T. Vejmoly

Vyskytly se někdy chvilky, kdy jsi chtěl se vším praštit a vrátit se domů?

Jedna taková nastala v Asii, když jsem si nechal poslat tuk-tuk lodí z Indie do íránského Bandar Abbásu. Rozkradli ho tak, že mi přijelo poloviční vozidlo. Odmontovali výfuk a alternátor, sebrali baterku i náhradní díly. Domů mi zbývalo ještě šest tisíc kilometrů, v Íránu tenhle typ tuk-tuků vůbec nejezdí, a navíc jsem se odtud musel dostat dřív, než mi vyprší víza. Nejdřív jsem se z toho osypal, ale nadávání k ničemu nevedlo, takže jsem pobíhal po městě a sháněl díly. Dodnes mám výfuk z íránského skútru. Kdybych to vzdal, neměl bych v devadesáti na co vzpomínat, byl bych na sebe naštvaný a zklamal lidi, kteří mi drží palce.

Dokážeš zformulovat, co tě pudí do světa?

Myslím, že jsme ochotni dobrovolně podstupovat určité nebezpečí, protože se máme až moc dobře. Žijeme jednoduchý život, kdy si mobilem dokážeš v podstatě cokoli zajistit až pod nos. Asi právě to mě táhne do nepohodlí – touha vyzkoušet si něco surovějšího a po návratu si vážit každé maličkosti.

Kam tě to táhne teď?

Do Ugandy, kde je zaparkovaný africký tuk-tuk. Jízdu do Česka jsem si naplánoval na další dvě etapy. Mě ale baví objevování nových cest nejen na cestách. Zkouším oslovit distribuční společnosti, zda bychom se s filmem z Afriky nemohli dostat do kin. A taky bych s sebou moc rád někam vzal partnerku s dcerou, třeba letecky do Gruzie, kterou bychom si pak projeli na kole. Což mě přivádí k poděkování mé partnerce za její tolerantní přístup. Ví, jak moc mě cestování naplňuje, a v mém koníčku mě podporuje. Jinak bych zůstával doma a možná se trochu trápil. Přál bych si, aby dcerka, až vyroste, taky mohla dělat, co ji naplňuje, a nemusela se držet zpátky jen kvůli ohledům na ostatní. Je jedno, jestli bude toužit po expedici na Antarktidu, nebo po sbírání kozích bobků na farmě.