Třeba na sever aneb Putování do Lobendavy ve stylu Jacka Kerouaca
„Žijte, cestujte, riskujte, děkujte a neomlouvejte se,“ napsal jednou Jack Kerouac. Následující povídání lze brát jako inspiraci, jak žít, cestovat, riskovat, děkovat a neomlouvat se na cestě. Třeba na chatu.
Smělý plán
Dubnové počasí se ke mně obrátilo zády. Vítr za okny roznášel kapky deště střídavě do všech stran, ale ani všechno mokro světa mi nemohlo zabránit v plánování cesty. My, čeští poutníci a tuláci, máme štěstí ve dvou věcech. Mapy.cz jsou opravdu podrobné a turistické značení u nás je jedno z nejlepších na světě. Naše chata stojí pár kilometrů od nejsevernějšího bodu Česka, takže jsem za zvuků kapek dopadajících na parapet naťukal do klávesnice start v Praze s cílem Lobendava – Severní po turisticky značených cestách. Trasa kolem sto padesáti kilometrů mi zabere šest dnů, protože nějakých dvacet pět denně je odzkoušený standard tak, abych se cítil dobře a toulání si užíval. Pak už stačilo jen aspoň orientačně najít místa, kde každou noc přespím, a obvolat kamarády, kteří bydlí po cestě, jestli budou mít čas se potkat na kus řeči.
Apríl se propršel ke svému konci a já už začínal být nervózní, že to snad nikdy neskončí. Předpověď na druhý květnový týden konečně hlásila, že by se mělo začít objevovat i nějaké to sluníčko. V tu chvíli už jsem cítil, že přesně tak je to správně, protože přece pro pochod směrem Máchův kraj nemůže být lepší měsíc než máj. Někteří lidé tvrdí, že jsem blázen, protože jsem schopen i trasu o délce tisíc kilometrů ujít v žabkách. Tak ať. Nemám důvod to komukoliv vysvětlovat, a už vůbec ne se za to omlouvat. Když tedy blázen, pak je nejlepší vyrazit přímo z Bohnic. Moje poslední brazilské putování kolem ostrova Ilha Grande také trvalo šest dnů a začínalo cestou lodí. Přemýšlel jsem, jak to stejně udělat i tentokrát. Naštěstí tu máme Vltavu. Jednoho až nečekaně slunečného pondělního rána jsem městským busem dorazil do Sedlce, odkud každou půlhodinu přeplouvá přívoz na pravý břeh řeky do osady Zámky v Bohnicích.
Stezka středozemím
Počátek cesty z města nebývá obvykle kdovíjakým zážitkem. Často je to trmácení industriálními zákoutími, která mě jako rodilého Severočecha nedeprimují tolik jako jiné, ale klidně se bez nich obejdu. Ranní procházka po cyklostezce kolem vody je přece jen příjemnějším startem. Následující den a půl mě čekal pochod podél Vltavy až do Mělníka. Víceméně jsem celou dobu následoval Stezku středozemím, což je jedna z dálkových tras sítě Via Czechia. Začíná dole v nejjižnějším bodě republiky, vede až na ten nejsevernější a celá měří téměř šest set kilometrů. Má první hodina na ní uběhla rychle jako voda. Říká se, že my Češi si často a rádi stěžujeme na počasí. Když už slunce pálilo moc, začal jsem mít podobné tendence. Za Husincem se naštěstí stezka stočila do lesů. Tam mě poprvé přepadl záchvat svobodného tuláckého smíchu. Mám rád naše lesy. Ty známé tvary listů, strukturu kůry stromů a světlo pronikající skrz koruny. To všechno mi vyvolává vzpomínky na dětství. V pozdním odpoledni jsem konečně dorazil do Kralup nad Vltavou. Byl ideální čas dokoupit zásoby a vyrazit dál po Dvořákově stezce. Myslím, že náš světově nejhranější hudební skladatel se cítil mnohem lépe, když tudy chodil z rodné Nelahozevsi. Já už toho měl po prvním prošlapaném dni plné žabky a těšil se, až zastavím, ve spacáku zalehnu do trávy a budu usínat s pohledem na zářivá souhvězdí nad sebou.
První otázky
Když se člověk rozhodne putovat krajinou, vystupuje tím ze své komfortní zóny a vstupuje na cestu k vnitřní svobodě, protože se poměrně rychle naučí prožívat to prosté „tady a teď“. Žití v přítomnosti, které si kdekdo snaží osvojit za nemalé peníze v psychologických kurzech. Naučí se tím, že někdy není špatné riskovat třeba i nepřízeň počasí a děkovat pak za každé nové ráno po teplé noci pod hvězdami. Po proudu Vltavy jsem došel až do Vraňan. „Kam si to takhle časně vyšlapujete v těch žabkách?“ usmíval se na mě rybář v důchodovém věku sedící před chatkou na břehu. A už je to tady. Můj dnešní první žabkový dotaz. Občas si říkám, že tyhle zmínky vlastně sbírám místo razítek do poutnického pasu na cestě do Santiaga. „Ale dneska jenom kousek za Mělník.“ – „Tak to máte nejlepší, když to vezmete hezky podél kanálu a za deset kilometrů jste tam.“
Laterální plavební kanál Mělník–Vraňany je průplav vybudovaný na začátku dvacátého století kvůli zjednodušení splavnosti Vltavy, než se potká s Labem. Dál jsem si to šlapal rovinou, mával na lodě proplouvající kolem a krok za krokem se přibližoval k mělnickému zámku, stojícímu na kopci nad soutokem našich dvou největších řek. Krátká pauza na nákup a pak rychle podél Labe do Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj. Tahle její část kolem obce Želízy by se klidně mohla jmenovat i kraj Václava Levého. Zakladatel „moderního“ českého sochařství a učitel J. V. Myslbeka zde v pískovcových skalách vytvořil plno zajímavých uměleckých děl. Nejznámější jsou dvě Čertovy hlavy. Tyto devítimetrové reliéfy jsou druhé největší na světě. Vyšší už jsou jen čtyři tváře amerických prezidentů v Mount Rushmoru.
Strávil jsem další příjemnou noc na skále nad Harfenicí, což je také výtvor Václava Levého. V chráněných krajinných oblastech je sice zakázáno táboření, ale nocování pod širákem bez rozdělávání ohně není žádný problém. Sice s sebou tahám i stan, jenže ho využívám pouze ve vyloženě kritických případech. U nás jen při extrémně nepříznivém počasí a třeba v jihoamerické džungli kvůli relativnímu bezpečí před hady a jinou havětí. Ráno mě probudili dva polští turisté, co byli v Čechách poprvé. Z Kokořínska chtěli ještě tentýž den přejet do Českého Švýcarska, od kterého mě dělilo pěkných pár dnů pochodu.
Jak jsem si vykračoval tím klidem a potkával nanejvýš lesní dělníky při práci, přepadla mě potřeba. Prostě se mi začalo akutně chtít na záchod. Praxe dělá mistra, takže už to neřeším. Bez otálení najdu odlehlé místo, kde vyhloubím dolík, odložím si a spolu s toaleťákem všechno zahrabu. Od jiných ale vím, že jako další vystoupení z komfortní zóny to může být potenciálně stresující. Sám jako největší problém vnímám zanechávání vlhčených ubrousků obsahujících plasty, se kterými si příroda neporadí.
Kokořínsko považuji za jednu z nejkrásnějších částí naší země. Dlouhé roky už sem jezdím za kamarády do Dubé. Lesy plné skal s pěknými vyhlídkami, jako je Čáp, zříceniny starých hradů i malebné vesničky se neomrzí. Slunce se pomalu sklánělo k horizontu a já přidal do kroku, abych ještě za světla stihl projít magickou Čertovou roklí u Dřevčic. Nad ní se na skalním ostrohu v lese vypíná zřícenina Chudého hrádku, kde jsem se měl potkat s klukama. Nebyli tam poprvé, takže už věděli o vybudovaném sezení kolem táboráku i s nasbíraným dřívím a klacky na opékání buřtů.
V pekle
Sice jsem toho kvůli zvýšenému popíjení v noci u ohně moc nenaspal, ale stejně jsem se těšil na další etapu. Čekalo mě totiž Peklo. To nejhezčí, které znám. Kaňonovitým údolím Robečského potoka vede osm kilometrů dlouhá naučná stezka ze Zahrádek do České Lípy. Nejvíce Peklo vybledne počátkem dubna, kdy se zaplní trsy kvetoucích bledulí jarních. Cedule tvrdí, že dřevěné chodníky kolem vody jsou výlučně pro pěší, ale cyklistům je to jedno, takže potkávat zde projíždějící kola není nic překvapivého. Když jsem pak nechal za zády Českou Lípu a vstoupil na rovnou asfaltovou cyklostezku, začalo jiné peklo.
Prostě mi spadl řetěz. Anebo, jak by řekli autíčkáři: motor přestal táhnout. I takové chvíle na každé pouti jsou. Někdy to člověk ví už od rána, jindy to přijde až po obědě. Spíše než v náročném terénu se to stává při nekonečných rovinatých pasážích. Ploužil jsem se, sotva co žabka žabku mine. Měl jsem radost, když jsem konečně dorazil až do Slunečné. Vesnice, kam jezdil chalupařit Vlastimil Brodský, kde také zemřel a je pochován na místním hřbitově. Vyštrachat se pak z posledních sil na konci dne zalesněným kopcem až na Českou skálu taky nebyla zrovna radost.
Nicméně příjemné opuštěné místo na přespání bylo dostatečnou odměnou. Vychutnat si západ slunce, povečeřet, poslední cigareta a spát. Kromě vyčištění zubů hygiena veškerá žádná, ale tak už to při putování většinou chodí.
Hygiena na cestě…
Osobní hygiena, či spíše její nedostatek plno lidí od proměny v poutníka odrazuje. Pravidelně si vyčistit zuby, opláchnout obličej a případně intimní partie je takový základní tulácký balíček pro pocit čistoty. Řekněme si to upřímně, být trochu za špindíru patří k věci. Kdo zažil, tak ví, že při desítkách ušlapaných kilometrů denně to celkem rychle přestane být nějakým zásadním tématem. Ostatně ono těch zdánlivě podstatných záležitostí je den ode dne méně, až nakonec zůstane ta jediná. Cesta samotná a jak si jí svobodně užít.
Z Češky to přes Prácheň byl na Panskou skálu jenom kousek. Tyhle naše Varhany zná přinejmenším z pohádky Pyšná princezna skoro každý. Vznikly už někdy před třiceti miliony let jako výsledek vulkanické činnosti, i když za jejich současnou podobu může samozřejmě člověk a jeho těžba čediče. Úřady ji v podstatě zatrhly počátkem dvacátého století, ale úplně definitivní zákaz padl až po druhé světové válce. Já už tam byl tolikrát, že jsem jenom lehce posnídal a pokračoval dál do České Kamenice. Cestou vyřídil několik obligátních žabkových hovorů a z Chráněné krajinné oblasti České středohoří prošel až do Národního parku České Švýcarsko.
Náš druhý nejmenší národní park získal své jméno odvozením od toho saského. O jeho název se zasloužili dva švýcarští malíři osmnáctého století, kteří působili na Akademii v Drážďanech a vyráželi malovat skalnatou krajinu kolem Labe, jež jim připomínala rodnou zemi. Zato já jsem si s postupujícím dnem čím dál tím více uvědomoval, že jsem se měl méně zakecávat s lidmi po cestě a více si připomínat, že ani nocování pod širákem není v našich národních parcích povoleno. Chtěl jsem najednou projít úsek Českého i Saského Švýcarska a hlavu složit až zase na území CHKO Labské pískovce. Česká silnice je původní historická obchodní cesta končící v místě zaniklé osady Zadní Jetřichovice na hranicích s Německem. Vykračoval jsem si po ní, nikde ani živáčka, všude kolem jen divoká příroda a najednou jsem kousek bokem pod skalou zahlédl chaloupku. Ale nebyla to obyčejná chaloupka, byla totiž uhlířská. Přesněji řečeno replika domku uhlíře z Pyšné princezny, která se i tady natáčela. Chvilku jsem si v ní poseděl, ale protože večer už se blížil, tak jsem táhl dál. Nebudu tvrdit, že německý úsek jsem jen tak přelítl, protože na to jsem už neměl dostatek energie ani morálky. Nicméně jsem v klidu zastavil až zase na české straně u celkem pohodlného turistického přístřešku. Nebe totiž vypadalo v dešťové náladě a já byl pro tentokrát rád, že ať už přijde cokoliv, tak budu v suchu i bez nutnosti postavit stan.
Pršet nakonec začalo až další den ráno. Nebylo to nijak silné, převážně spíš mrholilo. Takže jsem si mohl ještě vyslechnout několik dalších názorů na to, jak je nezdravé se takhle producírovat v žabkách. Došlo mi, že nejvíce to rozrušuje dobře vybavené turistky ve věkové kategorii šedesát plus, bez ohledu na národnost, což přičítám jejich přirozené starostlivosti o blaho bližního svého. „Chlape, to není možný, sto padesát kilometrů v žabkách. Vy jste prostě blázen,“ zaslechl jsem. „To si netroufnu zpochybňovat. Jen bych rád podotkl, že právě blázni často bývají těmi nejšťastnějšími z nás,“ odpověděl jsem a s úsměvem vyrazil na závěrečný úsek k chatě. Pokud tedy nepočítám ještě symbolickou tečku za celým tímhle putováním, kdy jsem se už zase za pěkného počasí vydal dobře známou trasou k nejsevernějšímu bodu Česka. Jak jsem tam pak stál, bylo nad slunce jasnější, co mi ještě zbývá. Takže zase příště. Určitě na jih.
