Léto je fuč a zima připomíná spíše předjaří. Jednou drobně nasněží, jindy zase trochu namrzne. U Mácháče je pusto a prázdno. Ani bruslaři nedorazili. Však také není proč. Na tenkém ledě by se hned probořili. Lednové slunce pere jako v dubnu. Avšak krajinu svírá božské ticho, díky kterému toulky kolem kultovního jezera získají nevšední nádech.
Výstup k legendární skále je naprostá brnkačka. Žádné dramatické převýšení se nekoná. Jsem hodně zvědavý, jaký mě nahoře přivítá výhled. Část informačních zdrojů o něm pěje samé superlativy. Jiné tvrdí, že ho dost stíní stromy. Nejdříve nás přivítal prostorný převis. Pod ním se v písku povalovala změť balvanů. Mnohé z nich příchozí opracovali do hrubě vytesaných sedátek. K pohodlnému komfortu ale mají hodně daleko. Zato svou krémově bílou barvou horniny zajímavě kontrastují s uhlově černým pískovcem převisu. Možná u nich se zrodila pověst o bájném královském stole s bytelnou lavicí. Dychtivě pospícháme na vrcholovou plošinu. Pravdu mají všechny podklady. Ano, stromy chvílemi cloní. A v létě budou ještě trochu víc. Přesto je výhled úchvatný. Za zimního azúra, kdy teplota pod nulou pročistí vzduch, je Králův stolec vynikajícím cílem pohodlné procházky.
Kde řádil „Strašný lesů pán“
Prvním výšlapem jsme si připomenuli panovníka, co stál u zrodu Mácháče. Teď naopak následujeme neméně slavnou osobnost, která věnovala jezeru jméno. A to Karla Hynka Máchu: mistra pera i rozervanou duši, legendu v panteonu našich literátů, nespoutaného romantika, bouřliváka a současně též dravého neukojitelného erotomana. Proto si při zmínce o něm spíše vybavím „mordyjánskou prdel“ Máchovy milenky Lori, než že „byl pozdní večer, první máj a hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj“. My se ovšem dále přece jen raději striktně držíme epicentra děje jeho nejslavnějšího díla – Máje. To tady jde zcela snadno, protože příběh básně se odehrává u Máchova jezera a v přilehlém okolí. Na břehu Mácháče se krabatí Jarmilina skála, odkud hrdinka Máje skočila do vody a dobrovolně tragicky uzavřela svůj mladý život. My ale míříme jinam. Soustavou liduprázdných roklí šlapeme na náhorní plošinu poblíž Holého vrchu, položeného západně od Starých Splavů. Tam se ukrývá temná sluj Braniborské jeskyně, která Máchovi údajně přinesla inspiraci. Uvnitř Braniborské jeskyně prý mezi tlupou loupežníků vyrůstal odložený Vilém, z něhož se pak stal obávaný vůdce lupičské bandy neboli „Strašný lesů pán“. Ten měl v Braniborské jeskyni své doupě. Máchův Máj pak vygradoval Vilémovou spektakulární popravou.
Mekka trampů
Zatímco dole tenký poprašek symbolizoval bídu poslední zimy, o sto metrů výše již uprostřed mlčícího lesa vládla bílá nadílka, která jako by vypadla z vánočních pohlednic od Josefa Lady. Dokonce i na běžkách by se tu dalo. Po krátké etapě příjemné cesty na vrcholu rozpukané náhorní plošiny prudce sestupujeme do úzké sevřené rokle. Pochmurný ráz okolí prosvětlil čerstvý sníh. Mezi smrčky cítíme kouř. A panenský sníh zbrázdily lidské stopy. Ty nás přivedly k Braniborské jeskyni. Ve skutečnosti se jedná o ohromný převis, který se vlní u paty pískovcového útesu. Kamenný strop Braniborské jeskyně úplně zčernal nánosem sazí z trampských táboráků. I nyní ještě pod ním v ohništi doutnají poslední uhlíky. Je neděle odpoledne. Potlach skončil, tuláci opouštějí divočinu a vracejí se do měst.
Vůbec se nedivím, že tajuplný převis Máchu oslovil. Díky odlehlosti, utajení a obtížnému přístupu Braniborskou jeskyni dříve doprovázely legendy o hnízdě lupičů. Jiná pověst zase zmiňuje, že se tady odehrála rvačka mezi ševcem a čertem, který mu odmítl zaplatit za nové boty. Původ názvu Braniborské jeskyně se těžko vystopuje. Pravděpodobně souvisí s některým z vojenských tažení. Převisu se též výstižně říkalo Útočiště. To proto, že za válečných časů poskytoval bezpečný úkryt venkovanům z blízkých vsí. Stěnu Braniborské jeskyně zdobí zašlý reliéf štítu s korunkou a letopočtem 1741.
Divoká soutěska
Máchovo jezero je největší a nejznámější ze soustavy dokeských rybníků. Ostatní tamní vodní plochy zůstávají v jeho stínu. Do Mácháče přitéká voda ze sousedního Břehyňského rybníka. Ten také ozdobil kraj pod Bezdězem během středověku. A možná dokonce dříve než Mácháč. Některé zdroje datují jeho vznik již do závěru 13. století. Od hráze Břehyňského rybníka se majestátně rýsují kontury hradu Bezdězu a daleko na obzoru za zamrzlou hladinou z nedohledna vyčnívají vulkanické kupy Malé a Velké Bukové. Dále hráz tají úchvatnou technickou pamětihodnost. Odtok vody z rybníka stavitelé vyřešili mazaně, jelikož skrz pískovcové podloží prokopali umělý kanál, který se nazývá Břehyňská průrva. Postupně stěny kanálu zaoblily deště, škvíry v kameni osídlila vegetace a lidské dílo harmonicky zapadlo do přírody. A získalo ráz divoké přírodní soutěsky. Pitoreskní ambient Břehyňské průrvy ještě zdůraznila krásně zrestaurovaná roubenka U Leknínu, která nabízí stylové ubytování, i pozdně barokní kaplička, do jejíž architektonické tváře se promítly lidové prvky.
Břehyňský rybník se pro volnočasové aktivity nehodí, protože je součástí národní přírodní rezervace Břehyně–Pecopala. Tam na vodní hladinu navazuje soustava rašelinišť. Avšak v zimě vzácná květena zdejších rozsáhlých mokřadů odpočívá. Současně do nitra chráněného území u rybníka nevedou žádné povolené stezky. Druhá půle rezervace, která začíná poblíž vrchu Pecopala, je úplně jiná. A vábí k zimní výpravě. Namísto zrádných močálů nabídne putování bukovým pralesem i stinnými roklemi kolem buclatých bochníků pískovce. Na severu okraj rezervace přechází do rozeklaných Hradčanských stěn s krásnými vyhlídkami i labyrintem jeskyně Psí kostely. Nicméně pod půvabným obalem Máchova kraje asi není vše úplně košer. Poblíž Břehyňské průrvy se nedaleko infopanelu tyčí klasická zelená tabule, co signalizuje chráněné území. Jenže namísto obvyklého sdělení „přírodní rezervace“ se pod státním znakem skví nápis „přírodní rezignace“. Slovní hříčku pak vysvětluje text, co upozorňuje na bezohlednou těžbu dřeva těsně u hranic cenných biotopů. A je fakt, že na túře do Hradčanských stěn jsme míjeli nevlídné holoseče.
Šachta na kopci a dlouhá jizva
Východní břeh Mácháče lemuje kompaktní pruh borových monokultur. Navenek jsou líbivé, ovšem chvílemi svými dlouhými řadami vyrovnaných kmenů působí až moc uměle. Chápu, že na písčitém podkladu moc stromů neroste. A džungle bříz či ostatních neduživých dřevin, kterým nedostatek živin brání v plnohodnotném vývoji, je hospodářsky orientovaným lesákům k ničemu. Pustou zónou cest, kudy v létě korzují turisté, jsme se propracovali k nenápadné úzké pěšině. Ta odbočuje ze značené stezky. Napoprvé jsme ji samozřejmě minuli. Teprve druhý pokus přinesl úspěch. Následně nás přímka průseku uvnitř hustého porostu neomylně dovedla na Havířský vrch. Název kopce evidentně souvisí s těžbou nerostných surovin. Ale Mácháč nemá pověst hornického střediska. Zdání však klame. Již dole se k pěšině připojil mělký příkop a držel se nás celou cestu. Tady pískovcovým tělesem procházela vulkanická žíla, která obsahovala železo. Koncem 18. století ji horníci zcela vydobyli.
Strmý hliněný svah pod vrcholovým útesem Havířského vrchu v noci namrzl. Teď, krátce po poledni, na něj praží slunce. Podrážky pohorek nám obalilo mazlavé bahno. Dva kroky jdeme dopředu, pak krok kloužeme zpátky. Řídká tráva ani útlé břízky neposkytují pevnou oporu. Nicméně každé trápení jednou skončí a my zdárně dosahujeme skalek, které hrají bohatou škálou barev: od krémově bílé přes ostře okrovou až k omšelé nevýrazné šedi. Pár metrů před nejvyšším bodem Havířského vrchu se objevilo nečekané překvapení: ústí šachty bývalého železorudného dolu. Šestimetrovou jámu naštěstí zabezpečuje mříž. Šachta na vrcholu kopce opravdu není běžným jevem. Vzápětí se po špičatém hřebínku suneme kupředu. Za chvilku se prodíráme na skalní hranu. Fantastický výhled bere dech. Hluboko dole se po levici leskne Máchovo jezero, naproti se dere vzhůru sopečná pyramida Borného a z pravé strany horizont ovládá Hradčanská pahorkatina. Návrat přes bahnitý svah nás neláká. Tudíž Havířský vrch opouštíme po jeho severním úbočí. Tady se celý den držel mráz. Rovná jizva dobývky železa pořád pokračuje dál a představuje nejlépe zachovaný pozůstatek primitivní těžby železných rud na někdejším panství Valdštejnů. Poblíž Havířského vrchu se v moři borovic mimo značené stezky nacházejí další přitažlivé útvary, například Havířská věž a Pinka. Ty si užijí především horolezci.
Růže, co nikdy neuvadnou
Rezavé železo se též stalo leitmotivem našeho posledního zimního putování severními partiemi CHKO Kokořínsko – Máchův kraj. Několika tamním výskytům železných rud se těžba vyhnula. Za nimi jsme se přesunuli více k jihozápadu. Nejdříve jsme opustili oddělenou enklávu chráněné krajinné oblasti u Mácháče a poblíž Dubé jsme vstoupili do jejího hlavního jádra. Toto městečko je branou malebného kraje, který se dříve označoval jako Dubské Švýcarsko. Dubá se v minulosti proslavila pěstováním kvalitního chmele. Dnes tady po chmelnicích není ani stopy. Zaniklou tradici připomínají nízké věže historické sušárny chmele. Ta se řadí k vzácným technickým památkám. Mezi šlechtiteli pořád existuje povědomí o zdejší autochtonní odrůdě chmele trefně pojmenované dubský zeleňák. A dubské chmelařství mimoděk kouzlem nechtěného ovlivnilo také Karla Hynka Máchu. Do postavy otcovraha Viléma z Máje totiž zpracoval místní příběh, v němž jistý Ignác neboli česky Hynek Schiffner ubil svého otce za to, že mu bránil v lásce. Vražednou zbraní byla dřevěná tyč, kolem které se původně na chmelnici vinuly rostliny chmele.
Kousek za jihovýchodním okrajem Dubé začíná Beškovský důl, kde civilizaci zastupuje jen pár samot sevřených klikatou silnicí, pískovcovými skalami a bažinatou nivou meandrujícího potoka. Odtud uzoučká asfaltka prudce šplhá do chalupářské osady Křenova. Nad ní se vypíná Kamenný vrch. Pláně u jeho úpatí potěší malebným výhledem, kterému v dálce vévodí silueta trosek hradu Starého Berštejna. Vrcholová plošina Kamenného vrchu se prvně projeví dost tuctově: dva tři nevýrazné útesy, žádné wow! Zdejší kouzlo se rafinovaně schovalo do detailů. Napjatě zaostřujeme na povrch skalek. Z něj vystupují tenké plastické linky horniny prosycené oxidy železa. Tmavé vrstvy místy mají kovový nádech, neboť obsahují takřka čistý limonit, který je standardní železnou rudou. Geologové tyto útvary nazývají železivce. Stačí dole u paty útesu zvednout drobný úlomek. Oproti stejně velkému kusu klasického pískovce bude mnohem těžší. Zároveň jsou železivce odolnější. Vypreparované ostrohranné partie železivců tak v pískovci vytvářejí jedinečný abstraktní reliéf bizarně zprohýbaných krust, listů, hlávek a růžic, který se rozbíhá po stěnách skal. Občas se železivce ztratí pod polštáři mechu, jindy naopak elegantně brázdí celý bok útesu. Pokroucené vrstvy železivců místy vymodelovaly útvary, které připomínají květy růží. Proto se jim říká kamenné růže. Ty v Dubském Švýcarsku nepřetržitě kvetou už miliony let. A stoprocentně hned tak neuvadnou.
Kam se ještě vydat v Máchově kraji
- Nenáročné výlety u Mácháče zpestří výstupy na vrcholy Borný a Šroubený, v Hradčanských stěnách zase mimo značené cesty objevíte zbytky starých opevnění.
- Velice atraktivními místy se pyšní oblast Martinských stěn a Kosteleckých borů, která se nachází severozápadně od Dubé. Tam se Dubské Švýcarsko představí kombinací zcela přirozených borových lesů a pískovcových skal. Havířský vrch, Pinka i Králův stolec se staly součástí projektu Geopark Ralsko.
- S ostatními zajímavými lokalitami, kde hraje prim neživápříroda, se seznámíte na webu www.visitralsko.com.
Místopisný chaos
Máchův kraj, Dubské Švýcarsko, Polomené hory… Na výletech okolo Mácháče vládne zmatek. Tu se navzájem do sebe přetavila geografie, geomorfologie, politicky motivovaný patriotismus minulosti i marketing cestovního ruchu, jehož produkty časem zlidověly. Nyní do chaosu trochu dáme řád.
- Máchovo jezero s okolím tvoří součást CHKO Kokořínsko – Máchův kraj. Označení Máchův kraj je poctou básníkovi, který sem situoval své klíčové dílo. Čeští vlastenci spojovali oblast s Máchou už v druhé půli 19. století. Také tím zdůrazňovali český charakter regionu, i když mnohde převládali Němci.
- V 19. století se poprvé objevil pojem Máchovo jezero. Za první republiky se k tomuto názvu odmítavě stavěli jak místní Němci, tak odborníci. Zato ale získal sympatie u našich výletníků. Teprve v roce 1961 se někdejší Velký rybník oficiálně stal Máchovým jezerem.
- Tehdy se též poprvé na stránkách turistického průvodce objevil pojem Máchův kraj. Ten není nijak striktně geograficky ohraničen. Maximalistickou variantu vymezuje na jihu Liběchov, ze severu řeka Ploučnice, od západu Úštěk a na východě tok Jizery. Takže přesahuje území CHKO.
- Geomorfologicky Máchův kraj a celé Kokořínsko patří do Ralské pahorkatiny. Ta se dále dělí na podcelky a okrsky. Mezi ně přísluší také Polomené hory. Romanticky ladění turisté z řad místních Němců dali severu Polomených hor atraktivní jméno Dubské Švýcarsko, které u nás po druhé světové válce upadlo v zapomnění. Nově se Dubské Švýcarsko opět vrátilo do virtuálního světa cestování i na stránky prospektů, které lákají k jeho návštěvě.
