Italský region Apulie: Sladká tečka pro vytrvalé
Prostota a jednoduchost Apulie okouzlí i náročné a zkušené cestovatele. Jestli má slovo autentičnost místo svého zrození, mám podezření, že je to právě tento region na pomyslném podpatku Itálie. Vracím se do něj pravidelně.
Je neděle, čas oběda, a s kamarádem Giannim kráčíme do baru Ducato pro bílou krabici s dolci. Tradice přinést si sladké dobroty z oblíbené cukrárny je v Apulii jeden z mnoha zvyků, které region udržuje dodnes. Stejně jako passeggiatu – procházku večerním městem, výrobu vlastního olivového oleje, dlouhé rodinné obědy, spontánní tancování pizzici a trendy renovace domků trulli.
Opálit se, ztratit se…
Apulie je pro cestovatele něco jako poslední chod na svatební hostině. Všichni o něm vědí, ale málokdo má už energii ho ocenit. Dlouhá léta byla Apulie ve stínu Říma, Benátek či Florencie. Karta se otočila po roce 2015, kdy místní agentura pro rozvoj turismu ukončila čtyřletou intenzivní propagaci regionu. Že to udělali dobře, dokazují nejen levné letenky z evropských měst do Bari a Brindisi, ale i trend celebrit „opálit se na apulijské pláži a ztratit se v úzkých uličkách obývaných místními“. Vyzkoušela si to Madonna, David Beckham i Mick Jagger.
K tomu, abyste se zamilovali do tyrkysového moře, barokních chrámů, nekonečných olivových plantáží a gestikulace domácích s měkkým italským dialektem, stačí i týdenní dovolená. Apulie se stává cestovatelským hitem z jednoduchého důvodu: má vše co města na severu, s tím rozdílem, že kromě historie a bezkonkurenční gastronomie postavené na lokálních produktech zde najdete i 940 km pobřeží s bílými plážemi jako na Maledivách a v restauracích neomdléváte z „milánských“ cen. Espreso za 0,90 eura byste v Mekce módy hledali marně.
Hlavně rychle odjet z letiště
Základem dokonalé dovolené v Apulii je po příletu nestrávit mnoho času v Bari. Město si dodnes udržuje ráznou surovost. Sice si udělalo dobrou reklamu s hospodyňkami, které vyrábějí populární těstoviny orecchiette přímo na ulici, ale nadále budí dojem nedotknutelnosti. Úplně jiný pocit budete mít z Brindisi a jeho upraveného přístavu, vyhlídkové věže a kaple San Giovanni al Sepolcro s neskutečnými zachovalými freskami, kde vám nabídnou i odborný výklad.
Velkou výhodou Apulie je, že jednotlivá města jsou blízko sebe a relativně snadno se mezi nimi přesunete vlakem nebo autobusem. Apulie má kolem čtyř milionů obyvatel, přičemž jen čtvrtina z nich žije ve velkých městech, jako Bari, Taranto (česky Tarent), Lecce či Brindisi. Zbytek žije na venkově, což vyhoví každému, kdo hledá na cestách zákoutí bez turistické příchutě. Všechna města lze snadno projít pěšky, do mnoha úzkých alejí se schody se jinak ani nedostanete.
Doživotní sourozenci
Nepamatuji se, že by byl někdo tak nadšený, že potká místního z Apulie, jako Řekové. Do dnešního dne mají spolu silné pouto – jejich dějiny je propojily v 8. století př. n. l., kdy Řekové obývali současné území Apulie, Kalábrie i část Sicílie, které se v té době říkalo Magna Graecia. Řek s Apulijcem si dnes nejednou vehementně potřese rukou, obejmou se jako staří známí a oslovují jeden druhého „bratr“, přitom se vidí poprvé v životě.
Historie Apulie však začíná mnohem dříve. V lomu Pontrelli u města Altamura se nachází kolem 30 000 stop dinosaurů (oficiální verze uvádějí jen 4000). V téže oblasti se našla i kostra neandertálce stará 150 000 let. V přírodním parku Porto Selvaggio zase objevili v jedné z jeho osmi jeskyní zuby staré 45 000 let. Archeologové se shodli na tom, že právě tento kout Apulie byl kdysi domovem prvních Homo sapiens v Evropě. Ross z Přátel by pištěl radostí. A vy můžete také, protože naleziště je již zpřístupněno veřejnosti.
Večeře v řeznictví
Cestovní agentury a bedekry udělaly Apulii dobrou reklamu díky romantickým fotkám domků trulli v Alberobellu. Je jich tam přes tisíc, v husté koncentraci, z toho čtyři stovky obývají místní. Jedenáctitisícové Cisternino však nabízí něco navíc. Trulli jsou roztroušeny ve městě, ale hlavně na tzv. campagne (venkovské čtvrti za městem), kde silnice bez asfaltu lemují kamenné zdi postavené na sucho, bez cementu (muretti a secco). To ve známém Alberobellu nenajdete.
Cisternino je postaveno na kopci s vyhlídkovými náměstíčky na údolí kolem. A nebyli by to Italové, aby si to neudělali ještě krásnější a neotevřeli si tam minibary, kde si venku na lavičce můžete dopřát i v lednové neděli voňavé cappuccino nebo aperol spritz. La dolce vita v přímém přenosu.
Piazza Vittorio Emanuele s hodinovou věží ze 13. století je v Cisternině již několik dekád místem pro aperitivo, polední zmrzlinu a večerní posezení s vínem a pizzou. Pokud byste měli chuť na něco lokálního, nebojte se nakoupit v řeznictví. Poptejte se po bombette (malé bomby). Žádný strach, nebudete muset vařit v hotelu. Řezníci v Cisternině a Martině France vám masové rolky na špízu plněné šunkou a sýrem nejen prodají, ale i ugrilují přímo na místě. Vy si svou objednávku vyzvednete těsně před večeří, kterou můžete sníst na pokoji nebo rovnou před obchodem, kde je pro tento účel postaven stolek i židle. Pro trávení je ideální procházka historickým centrem, kde ulice propojují klenby, úzké dvorky či kamenné schody.
Apulijské Brno
Zvládnete to tady bez mapy. Do Lecce se cestuje hlavně za architekturou, výborným jídlem a dobrou hudbou. Centrum s dvaadvaceti chrámy a četnými kluby za den neprojdete. Kromě kvalitního jazzu je třeba si vyhradit dost času na baroko, které je v Lecce tak výrazné, až po něm pojmenovali styl v architektuře – barocco leccese. Zatímco Ostuni a Locorotondo oslepí svou bílou, Lecce pohladí jemnou krémovou barvou místního kamene pietra leccese, ze kterého je postavena většina budov v centru.
Přes 2000 let staré Lecce kdysi stálo tři kilometry na jihovýchod od místa, než kde se nachází v současnosti. Ve 2. století ho odtud přesunul římský císař Hadrián, který mu také změnil jméno z Lupiae na Licea. Lecce si prošlo několika dalšími změnami a okupacemi, ale po celou dobu mělo roli důležitého kulturního a komerčního centra a je tomu tak dodnes.
Mělo také obrovské štěstí, že nebylo během druhé světové války bombardováno jako Bari, Brindisi nebo Taranto. Kdoví, zda by se jinak zachoval římský amfiteátr z 2. století, který náhodně objevili během stavby banky v roce 1901. Amfiteátr stál původně na okraji města, dnes se nachází v centru Lecce. I když archeologové stihli odkrýt jen polovinu, amfiteátr funguje dodnes, stejně tak zmiňovaná Banca d‘Italia.
Uvidíme se po setmění
Za soumraku místní vyrážejí do ulic v tom nejlepším, co najdou ve skříni. Tzv. passeggiata je tradiční procházka centrem a obligátně končí nebo začíná aperitivem (olivy s minimozzarellou, slané sušenky taralli, nakládané cibulky v kyselém nálevu). Paseggiata v Lecce se koná na ulici Corso Vittorio Emanuele, která spojuje dvě hlavní náměstí města – Piazza Duomo a Piazza Sant‘Oronzo. Pokud máte v zavazadle dost místa na suvenýry, doporučuji nakoupit je v Lecce. Díky uměleckému duchu města zde naleznete vkusné kousky, včetně keramiky a výrobků z papírmaše.
Když nepřijde pomoc shora
Otranto. Malinkaté přístavní město s příběhy, které si budete pamatovat. Ono to při pohledu na 52 metrů dlouhou podlahovou mozaiku a 813 lebek mučedníků vyskládaných ve třech skleněných vitrínách za oltářem hlavní katedrály jinak ani nejde. V chrámu naleznete odkaz na tragický příběh útoku Turků na Otranto v roce 1480. V přístavu zakotvilo přes 150 lodí, z nichž vyrazilo kolem 18 000 vojáků s cílem obsadit město. Koho nezabili, toho prodali. Osm set místních se však tajně zabarikádovalo v kostele a doufali, že přijde pomoc „shora“. Nepřišla. Turecký admirál Gedik Ahmed Paša jim nabídl možnost zachránit se tím, že konvertují k islámu. Nikdo z křesťanů na to nepřistoupil, což je stálo život. V roce 1771 byli vyhlášeni blahoslavenými mučedníky.
Otranto je nejkrásnější vpodvečer, kdy se na promenádě u moře rozsvítí pouliční lampy a restaurace s čerstvými rybami. A moře? Do toho můžete skočit rovnou po večeři, pokud jste si nedopřáli příliš mnoho apulijského vína. Kamenné pláže jsou totiž přímo před vstupem do historického centra.
Dokonalé lego
Ostuni je po Alberobellu druhé nejnavštěvovanější město v Apulii, čemuž odpovídá počet obchůdků se suvenýry a problém s parkováním. Soudržné město na kopci projdete za dvě hodiny, přičemž třešničkou budou výhledy z náhodných teras, ke kterým vás dovedou desítky různých strmých uliček.
Při pohledu na centrum je jasné, proč dostalo Ostuni přezdívku La Città Bianca (Bílé Město). Historické budovy jsou „oblečeny“ do bílé a barva je v ostrém kontrastu se zelenými olivovými háji a odstíny modré Jaderského moře, které je vzdáleno od centra jen osm kilometrů.
Ostuni připomíná dokonalé lego. Domy do sebe bezvadně zapadají a korunou „skládačky“ je katedrála z 15. století. Co z dálky nevidíte, ale vyplatí se v Ostuni zažít, je budova Muzea předklasických civilizací jižní Murgie, které bylo v minulosti klášterem. Bílá barva není jen reklamní značkou. V 17. století bílé vápno svými dezinfekčními účinky zachránilo město před fatálním morem. Nejživěji je v Ostuni na hlavním náměstí Piazza della Libertà, kde se skvěle odpočívá po procházce na vyhlídková místa mezi historickými budovami.
Rande na schodech
Martina Franca nemůže konkurovat Lecce s jeho historickými chrámy ani panoramatickým výhledům v Ostuni. Zato má svá zákoutí, kde vám při troše štěstí zdejší lidé prozradí, v které nejužší uličce se váš hlas nebo obyčejné tlesknutí bude ozývat jako v koncertní síni. Prozradím, že to nebude daleko od bohémského Caffè Tripoli, kam zavítala i Maria Grazia Cucinotta, atraktivní herečka známá z lyrického Pošťáka a bondovky Jeden svět nestačí.
Při procházce městem je obtížné uvěřit, že bylo ve středověku chráněno pevností s dvaceti vyhlídkovými věžemi a čtyřmi branami, z nichž se dnes nejvíce zachovala Porta di Santo Stefano, přes kterou se vchází do historického centra. Podobně jako v ostatních místech Apulie i chrámy a jejich náměstí v Martině se mění večer na místa setkání a randění. Nepřehlédnete to zejména před vchodem do baziliky svatého Martina.
Tím, že Martině France chybějí vysoké školy a aktivní kulturní centra, město pozvolna stárne, což lze vidět především na hlavním náměstí, které zaplní během dne převážně senioři, ať je zima, nebo léto. Tady se nerandí – probírají se tu pletky a občas hrají šachy.
Káva a sušenky
Odpočinout si od pulzujícího Lecce a Alberobella doporučuji v ospalém Ceglie. Nejen proto, že zdejší hrad ze 13. století se renovuje nekonečně dlouhou dobu a kromě něj zde není co vidět. V Ceglie se zastavil čas a je to přesně ten typ maloměstského turismu, kam si přijedete na pár hodin dát kávu, nakoupit místní pečivo a otočit to domů. Jste tam vlakem z Cisternina nebo Martiny Franky do půl hodiny, autem do patnácti minut. Z Ceglie neodcházejte bez biscotti cegliesi – sušenek z mandlové mouky s džemem a citronem – a domácího chleba.
Podobnou uvolněnou atmosféru zažijete v Locorotondu, které je na tom lépe s infrastrukturou a gastronabídkou. Na perfektní pizzu sem běžně chodí v pátek na večeři místní z Martiny Franky či Cisternina. Před pizzou si dejte procházku bílými ulicemi podobnými Ostuni. Tady se však nebudete muset prodírat davy návštěvníků.
Drzé město
„Tam raději nejezdi, tam nejezdíme ani my,“ slyšela jsem od svých známých v Lecce a Martině France. Pověst Taranta ještě před pěti lety nebyla lichotivá. Vysoká kriminalita, znečištěné ovzduší kvůli těžkému průmyslu, špína ve městě. Taranto však na sobě pracuje, centrum je dnes upraveno.
Méně pozornosti se však stále věnuje obnově památek, které se rozpadají před očima. Například dórské sloupy z 5. století př. n. l., na kterých stál chrám věnovaný Poseidonovi, už dlouho čekají na renovaci, přičemž pokud by se nacházely v severnějším regionu, zřejmě byste do areálu museli platit vstupné.
Taranto v zachovávání historie řádně zaostává, ale mně přišlo výjimečné právě svou drzou tváří, která se na vás usměje v podobě neuvěřitelných interiérů chrámů jako Basilica di San Cataldo z 11. století, která je nejstarší katedrálou v Apulii. A to jako důvod k návštěvě Taranta stačí.
Pokud jste Apulii dosud vytěsňovali ze svých itinerářů, neodkládejte to. Fontána di Trevi v Římě neuteče, Michelangelův David ve Florencii z piedestalu nezmizí. Zato pokud Apulii navštíví ještě pár Micků Jaggerů, je tu riziko, že se z ní stane bezduchá atrakce, co chutná jako kousek tuctového svatebního dortu, kterého se už všichni přejedli.
Dobré vědět
- Mezinárodní letiště: Bari, Brindisi.
- Doprava: do hlavních turistických bodů se dostanete vlakem nebo autobusem. Nespoléhejte se ale na rozpis autobusů. Jízdenky na autobus či vlak se na několika místech kupují v nejbližších obchůdcích s cigaretami a občerstvením. Praktičtějším a pohodlnějším řešením je pronajmout si auto v Bari nebo Brindisi a udělat si základnu v Lecce nebo Cisternině, odkud je to blízko i na pláže.
- Ubytování: přenocujte alespoň jednou v domečku trullo nebo albergo diffuso, což je hotelový pokoj ve zrenovovaném historickém místě, které bylo do té doby opuštěno. Cena pro dvě osoby na noc mimo sezonu v soukromém ubytování na venkově nebo menších městech: 750 Kč. V turistické sezoně je to dvojnásobek.
- Jazyk: na angličtinu zapomeňte. Starší generace ji zde neovládá, mladší se stydí, odvážní jsou jedině zcestovalější Apulijci a místní průvodci.
- Sezona: květen–červen nebo září–říjen. Vyhněte se červenci–srpnu. Nejen pro neúnosné teploty, dražší lety a ceny, ale hlavně proto, že se budete muset drát o místo na pláži.
- Pláže: pobřeží v okolí Gargana a Bari je drsné. Jemný písek najdete u Jónského moře. Maledivskou exotiku v Evropě zažijete na pláži Pescoluse. Doporučuji také Torre Guaceto (10 km od Ostuni), Punta Prosciutto, Lido Pizzo u Gallipoli nebo Lido Marini nedaleko Lecce.
- Siesta: obchody včetně potravin jsou zavřeny od 13 do 17 hod.
