Itálii už máme poctivě procestovanou, vyvstala před námi tedy ještě možnost zavítat na některý z jejích unikátních ostrovů. Naše volba padla na Sardinii. Ostrov ležící západně od italské „boty“ ve Středozemním moři těsně pod francouzskou Korsikou poskytuje hned několik důvodů k návštěvě.
Trekové boty rozhodně nesmějí chybět ani v našem batohu. Dodržujeme navíc osobní tradici, že na každém navštíveném ostrově vystoupáme na jeho nejvyšší horu. Naše pěší putování začíná v severovýchodní části ostrova, v letovisku Cala Gonone. Leží na pobřeží, v dosahu nejdůležitějších pěších výletů, které máme naplánované. Jelikož vyrážíme z letiště v Cagliari, po cestě se ještě nabízí možnost zastavit se v bývalém mafiánském městečku Orgosolo. Dříve kontroverzní město dnes již rozhodně nebudí strach, naopak návštěvníky vítá svou ospalou atmosférou. Je vyhlášené pro své nástěnné malby: murales. První vznikly roku 1969 a odrážejí různé aspekty politických bojů na ostrově, ale i mezinárodní dějiny, jiné výjevy vyjadřují názory na dnešní společenské události.
Nejvýš, kam to jde
Hned na začátek se chystáme na zdejší nejvyšší horu. Punta La Marmora (1834 m) se nachází v samotném srdci ostrova v pohoří Monti del Gennargentu. Celý vzhled hřebene Gennargentu připomíná Skotskou vysočinu. Také historie se zdá velmi podobná. Téměř všechny staré sardinské dubové lesy byly v 18. a 19. století vytěženy, především kvůli výrobě dřevěného uhlí. Po hodině jízdy křivolakými silnicemi vedoucími z Cala Gonone se dostáváme na parkoviště v 1504 m nad mořem, kde jsme zároveň na začátku pěší trasy. Počasí nám přeje, máme příjemnou teplotu kolem 20 stupňů, svítí ostré slunce, ale v některých místech silně fouká. První část našeho okruhu začíná na vyasfaltované silnici, krátce nato se ale cesta mění na úzkou přírodní stezku. Asi po 45 minutách chůze za mírného stoupání nádhernou krajinou plnou skvělých výhledů přes okolní hory přicházíme k druhému nejvyššímu vrcholu Bruncu Spina. Pod tímto bodem je možné vidět lanovku a sjezdovky. Vůbec jsme netušili, že se dá na Sardinii v zimě lyžovat! Celou cestu nás provází vůně tymiánu a poměrně často potkáváme pasoucí se krávy. Z těch jsme místy nervózní, ale vypadá to, že jsou na turisty zvyklé. Jsou to vlastně jediní živí tvorové, které po cestě potkáváme, když nepočítáme všudypřítomné malé ještěrky. Turistů je zde poměrně pomálu, většinu cesty jdeme úplně sami. Túra je lehká, hřebenová, s nevelkým převýšením po zřetelných stezkách. Ale pozor – není značená. Raději směr pravidelně kontrolujeme podle GPS v telefonu, abychom nesešli z trasy, internetová data zde fungují po celou dobu dobře.
S minimálním převýšením se dostáváme po půl hodině na další vrchol, Punta Paulinu (1792 m). Následuje prudký sestup do sedla Arcu Gennargentu a z něj zase výšlap vzhůru na protější hřeben. Na jeho začátku je kamenitý vrchol Punta su Sciusciu. Tento vrchol obcházíme po východním úbočí, dostáváme se na hřeben, po kterém už se blížíme do našeho cíle na Punta La Marmora. Na vrcholku je vztyčený obrovský železný kříž, vysoký asi pět metrů. Výhled do krajiny je neskutečný, všude klid, ticho, občas uslyšíme jen syčení větru. Kocháme se výhledy do krajiny a po svačině nastane čas vyrazit zpátky. Část cesty zpět k autu je stejná, část si lze zpestřit jinou trasou, možností je tady více. Celkem máme nakonec v nohou necelých 17 km za přibližně čtyři hodiny chůze.
Mírně unaveni se vracíme do našeho městečka na pobřeží, kde si za odměnu dopřáváme k večeři sardinskou specialitu bottarga. Místní pochoutka je vlastně kaviár z cípala obecného, který se usuší a podává nejlépe s těstovinami. K tomu nám servírují typický zdejší chléb, pane carasau, který vypadá jako tenoučké křupavé plátky, a lahodné sardinské víno. Místní strava dál nabízí ryby, plody moře, klasické italské těstoviny či pizzu, ale má svá specifika, která jinde nenajdete. Za zmínku stojí například výborný lokální sýr, sušená šunka, mandle či pečené selátko. Zakázaný sýr casu marzu jsme se za celý pobyt ochutnat neodvážili. Jde o speciální druh sýra vyráběný jenom zde: záměrně se infikuje larvami sýrohlodky drobné (Piophila casei) a pojídá se ve vysokém stadiu rozkladu i s larvami.
Kaňon Su Gorropu
Po pár dnech lenošení na pláži už opět plánujeme další pěší výlet. Jestli na Sardinii existuje místo, kde si člověk připadá úplně maličký, je to rozhodně kaňon Su Gorropu. Skalní strany soutěsky se tady tyčí do výšky 500 metrů, a jde tak o jeden z nejhlubších kaňonů v Evropě. Pro srovnání, nejhlubší kaňon Evropy se nachází v Černé Hoře a má průměrnou hloubku 1100 metrů. Soutěska vznikla tektonickými pohyby a milion let byla tvarována silou potoka Rio Flumineddu, který teče v podzemí prakticky celý rok. Šířka rokle se pohybuje od několika desítek metrů do pouhých čtyř metrů, je dlouhá pět kilometrů a při pohledu shora připomíná tvar písmene S. Zdejší prostředí je velmi vyhledávané i horolezci, ti zde mohou využít hned tři cesty (obtížnost 6b–8b).
Na výběr máte několik možností, jak se do kaňonu dostat. My vybíráme lehčí variantu, která čítá 11,5 km v obou směrech. Vyrážíme brzy ráno, abychom se vyhnuli davu turistů a také horkému počasí. V zimě bývá kaňon zpravidla zaplaven vodou, takže ideální období pro návštěvu je jaro a léto. Z Cala Gonone a Dorgali je to do Su Gorropu kousek podél hor klikatou silnicí. V malém obchůdku zaplatíme za jízdu džípem 25 eur za osobu a pak přímo u kaňonu vstup pět eur na osobu. Pak už se necháme džípem dopravit dolů na stezku. Obdivujeme krásné výhledy do přírody, na skály a zhruba po 15 minutách jízdy jsme dole. Odtud se vydáváme po pěšině pod korunami stromů přímo ke vstupu do soutěsky. Tady nás vítá průvodce a vysvětluje, co je v kaňonu dovoleno, co je zakázáno, kam se smí chodit a kam ne. Navíc v některých částech nesmíme být hluční, jelikož zde hnízdí orel skalní. Máme velké štěstí, že se nám ho dokonce podaří zahlédnout i zaslechnout. Je nám vysvětleno, že trasa kaňonu má tři úrovně. První část stezky je zelená a je vhodná pro všechny, druhá je obtížnější žlutá a na červenou není dovoleno vstupovat. Ta je pouze pro velmi zkušené lezce s horolezeckou výstrojí.
Kaňon Su Gorropu, zaříznutý do krasové planiny Supramonte, je místy široký kolem deseti metrů. Do jeho nejužší části se dostáváme i my a teprve tady si uvědomujeme, jak je člověk malý, až nicotný. Přelézáme skalní bloky a obrovské vápencové hladké kameny. Je to pro nás zábava, připadáme si trochu jako malé děti nebo opice. Je ale důležité mít pevnou obuv, dostatek vody a malou svačinu. Poslední možnost občerstvit se je nahoře, kde staví džípy. Naše cesta v prvním směru končí u červeného úseku, kde se díváme na část kaňonu, která pro nás už není schůdná. Vydáváme se zpět stejnou cestou. Po návratu se můžeme za odměnu osvěžit v přilehlém jezírku a relaxovat pod stíny stromů. Jezírek je tady více a voda je neuvěřitelně průzračná.
Kaňon Su Gorropu je opravdu pozoruhodné a unikátní místo: čeká tu neobyčejná a divoká příroda, krajina pokrytá jalovci, tisíciletými tisy, dubovými stromy i jinými středomořskými druhy.
Alghero a bonusový trek na západě
Z východu a po krátkém pobytu na luxusní plážové destinaci Costa Smeralda přejíždíme na západ a ubytováváme se ve Stintinu. Toto velice klidné městečko se rozkládá nedaleko mysu Capo del Falcone a má malý kouzelný přístav. Už po cestě se krajina neskutečně mění. Západ Sardinie je zcela odlišný od ostatních jeho částí. Není hornatý, ale poměrně drsný, větrný, lesnatý a téměř rovinatý.
Brzy ráno vyrážíme na devět kilometrů dlouhou pěší túru podél pobřeží s názvem Sentiero della Costa. Hned po vstupu na trek se před nám objevují dvě věže. Těch už jsme po celé Sardinii viděli několik, asi nejznámější je ale na pláži La Pelosa. Vznikaly až v období od 15. do 18. století na příkaz španělských místokrálů na obranu před námořními piráty. Trasa není úplně snadná, jak by se mohlo zdát, proto je kvalitní a pevná obuv nutností. Neustále stoupáme a klesáme úzkými cestičkami, míjíme zátoky, pláže i útesy. Cesta je občas velice dobře značená, jinde značení zcela chybí. Putování nám ale zpestřuje velké množství rostlin, keřů a zakrslých palem. Po návratu k autu vyrážíme na závěr do Alghera, což je asi 35 minut cesty autem.
Alghero je považováno za Barcelonu Itálie. Historické centrum města je obehnáno hradbami s fantastickými výhledy, které tvoří dominantu města. V malých uličkách zas objevujeme velké množství restaurací, pizzerií, zmrzlináren, obchůdků i barů. Když se dostáváme z uliček na menší náměstíčko, nemůžeme si nevšimnout velice zvláštní stavby Torre di San Giovanni. Tato věž má totiž kolem sebe díky místním umělcům červenou korálovou strukturu. Je to směs starodávného umění s moderním. Po procházce v centru míříme k přístavu, kde si na promenádě ve stínu palem dopřáváme pravou italskou kávu a užíváme si výhled na největší rybářský přístav ostrova.
Alghero bylo naší poslední zastávkou. V této oblasti je toho ale ještě mnohem více k prozkoumávání a navštěvování. Třeba velice známé jeskyně, italsky Grotta di Nettuno, barevné městečko Bosa nebo město Oristano. My jsme na Sardinii strávili úžasné dva týdny. Tak zase někdy příště na viděnou, překrásná Sardinie!
Nejkrásnější pláže Sardinie
- Díky mělké, průzračné vodě a bělostnému písku si pláž Cala Brandinchi vysloužila přezdívku „Malé Tahiti“. Samotná pláž je poměrně úzká, ale to vynahrazuje délkou zhruba 700 metrů. Její okolí obklopují písečné duny a borovice. Moře je neuvěřitelně klidné, a je proto vhodné hlavně pro rodiny s dětmi. Je zde stále plno, takže přijeďte brzy ráno.
- O pláži La Pelosa se hodně psalo kvůli zákazu odnášení písku. Nejen že zde musíte platit vstupné, abyste se na pláž vůbec dostali, ale nesmíte si přinést ani klasickou plážovou osušku, kam by se zrníčka písku mohla zachytit. Od roku 2020 zde také regulují počet návštěvníků. Dominantou místa je věž Torre della Pelosa, která byla vystavěna v 16. století.
- Jedno z míst, které nás na ostrově okouzlilo ze všeho nejvíc, byla Princova pláž – Spiaggia del Principe. Nachází se na pobřeží Costa Smeralda. Není sice nikterak velká, na délku má necelých 300 metrů, ale i tak jsme se tady necítili umačkaní. Průzračnou vodu obklopují nízká skaliska do tvaru písmene „U“ a můžete odtud pozorovat plující luxusní jachty.
- Oroseiský záliv ukrývá poklad, kterým je Cala Mariolu. Tuto nádhernou pláž obklopují barevné útesy. Pláž pokrývají jemnější bílé oblázky a větší kameny, je vhodná i ke šnorchlování. Buď sem můžete připlout lodí, nebo sem vede šest kilometrů dlouhá cesta, ale ta je pouze pro velmi zkušené lezce.
Túry na východě
- Z východní části ostrova je možné zorganizovat i jiné pěší túry. Na jihu zálivu Golfo di Orosei stojí za návštěvu zátoka Cala Goloritze. Sestoupíte k ní lesním porostem přibližně sedmikilometrovou nenáročnou procházkou.
- Na pláži se pak můžete vykoupat anebo ti zkušenější si mohou vzít lezeckou výbavu a zalézt si na vápencových skaliscích. Podle různých cestovatelských žebříčků je to jedna z nejkrásnějších pláží světa.
- Zdobí ji výrazné pobřežní skalní útvary a vytvářejí tak působivou scenerii. Nejvýraznější dominantou místa je 150 m vysoká věž Punta Goloritzé. Místo a věž samotná jsou hojně vyhledávané horolezci.
- My jsme nakonec místo pěší túry vyrazili do zálivu lodí a užili si koupání na několika plážích, jako Cala dei Gabbiani, Cala Luna nebo Cala Biriola.
Treking na Sardinii
- Sardinií prochází nejdelší trek Evropy, který měří přes 6000 km. Trasa Sentiero Italia vede celou Itálií a na Sardinii od severu k jihu měří 500 km.
- Nachází se zde také extrémně náročný trek Selvaggio Blu, což v překladu znamená Divoká Modrá. Na 50 km návštěvníky čeká převýšení 3380 m. Trasu vytvořili v roce 1988 dva italští horští vůdci po linii moře na odlehlém pobřeží Baunei. Prochází hustými lesy, skrytými jeskyněmi a hlubokými kaňony, takže je nutné slaňovat, lézt nebo chodit po exponovaných pasážích. Náročnost trasy spočívá v terénu vápencové kry porostlé obtížně prostupnou macchií, což jsou stálezelené keře typické pro středomořskou oblast, která je dále komplikována záměrně velmi řídkým značením na většině úseků z důvodu zachování divokého charakteru trasy. Na trek se nedoporučuje vyrážet v letních měsících. Trasa je natolik složitá, že je nemyslitelné nést velké batohy s vodou, jídlem, lany, stany a veškerým potřebným vybavením. Logistická podpora je nezbytná.
