Rakousko: Májová jízda přes Moravské pole
U internetových recenzí památníku bitvy na Moravském poli mě překvapily reakce mnoha návštěvníků z Česka, kteří se do té doby mylně domnívali, že osudná bitva se odehrála někde u nás na Moravě, a nikoli v nynějším Rakousku. Proto Moravské pole během májové jízdy prozkoumáme podrobněji!
Hohenau patří k místům, kam houfně míří vyznavači birdwatchingu. Nedotčené lužní lesy, mokřiny, jezera slepých říčních ramen i šťavnaté louky poskytují nerušený domov vodnímu ptactvu. A z okolních stepí se sem zase zatoulají druhy, co preferují sušší biotopy. Takže během jednoho dne spatříte čejky, rákosníky, volavky i vlhy. Nejbohatším stanovištěm jsou laguny bývalého cukrovaru, které se lesknou hned za hranicí. Dříve u nich díky vlažné vodě zimovala hejna divokých hus. Cukrovar sice ukončil provoz, ptačí ráj však překvapivě zůstal. Z bahnitých lagun se stále ozývá hlasité cvrlikání, pískání i švitoření. Bezprostředně u silnice se rýsuje konstrukce dřevěné vyhlídkové věže, na hrázi se pak ukrývají maskované pozorovatelny. I my jsme potkali skupinku obtíženou foťáky s teleobjektivy, která se k lagunám vydala na lov beze zbraní a ptačí safari.
Tajemné mohyly i zapomenutí krajané
U Hohenau se krátce potulujeme kolem sousedních vesnic. Ty četné cyklotrasy provázaly s naším Břeclavskem. Odskok do rakouského příhraničí zároveň báječně zpestří toulky Lednicko-valtickým areálem. Zastavujeme na odpočívce s nízkou rozhlednou poblíž dědiny Bernhardsthal. Z rovného pole nápadně vyčnívají obrysy tří oblých pahorků, které evidentně nevznikly přírodními procesy. Klimaticky příznivou nížinu osídlili lidé už hluboko v pravěku a pahorky nedaleko silnice jsou pohřební mohyly z doby železné. Tajemné objekty odjakživa lákaly badatele i hledače pokladů. Přestože je v minulosti překopali zloději, archeologové uvnitř nalezli luxusní zbraně. Mohyly jednoznačně patřily tehdejší elitě. Dnes osiřelé pahorky nabídly azyl drobným živočichům a místy jsou prošpikovány temnými norami. Druhá trojice mohyl se vypíná u Rabensburgu. Jsou sice nižší, zato jednu z nich zdobí venkovská kaplička.
Na rakouské i slovenské straně Moravy vznikla síť ekocenter a informačních kanceláří, kde se dozvíte různé tipy k výletům. Ty pro zájemce o hlubší seznámení s tamní přírodou rovněž nabízejí lektorované exkurze lužními lesy.|
Ani ostatní etapy dějin oblast poblíž soutoku Moravy s Dyjí nešetřily. Během 16. století ji osídlili Chorvati, kteří prchali před osmanskou říší. Později se sem hojně stěhovali krajané od Břeclavi, a hlavně ze slovenského Záhorí. Na západním břehu Moravy postupně vznikl slovanský pás, který etnografové národopisně zařadili do moravského Podluží. Po vesnicích se hovořilo moravsko-slovenským nářečím. Hohenau se říkalo Cáhnov, Rabensburg byl Ranšpurk a Bernhardsthal se nazýval Pernitál. Obyvatelé se identifikovali jako Moravané nebo Slováci. Navíc dialekty ve slovenských Kútech a moravských Tvrdonicích se od sebe příliš neliší. Když se rodila první republika, existovaly snahy o připojení rakouské části Podluží k nám. Nicméně po vytyčení hranice se krajané z rakouské strany Dyje i Moravy takřka úplně asimilovali a jejich jazyk téměř zanikl. Zůstala jen toponyma v mapách: Hrudka, Wrchni See, Modschidlo See, Pisetzna Wiessen… I na webových stránkách Pernitálu, Ranšpurku a Cáhnova se hojně objevují příjmení Sowa, Swatschina, Gaida, Tutschek a další, která potvrzují původní kořeny. Bohužel lidové písničky o tom, že „ty ranšpurščí úradové na vojnu verbujú“ a „ranšpurské zvony zvoňá, cáhnovské zezváňajú“, se už dochovaly jen na stránkách etnografických publikací. Před lety mně ovšem spolucestující ve vlaku vyprávěl, jak na cyklovýletě u Ranšpurku potkal zdejšího starousedlíka, který s ním překvapivě rozmlouval směsí němčiny a lámané „moravštiny“. Mimochodem – už dlouho mám tajný plán. Rád bych si obešel zdejší venkovské hřbitovy. Třeba tam objevím epitaf ve slovanském jazyku zapomenutých krajanů.
Memento tragické bitvy
Naše ekvivalenty svého názvu má v rakouském příhraničí více sídel. My z Hohenau (Cáhnova) pokračujeme k městečku Suché Kruty. Mapa je ovšem zobrazuje pod názvem Dürnkrut. Silnice se klikatí podél ploché říční nivy, kterou na západě ostře uzavírají příkré stráně návrší osázené vinohrady. Rovina u řeky se jmenuje Marchfeld. To česky znamená Moravské pole. A jsme doma. Tady se před vrcholem středověku psaly naše dějiny. Zastavujeme na malém parkovišti před Suchými Krutami. Mezi lány se ve stínu skupinky stromů rýsuje vysoký památník. Připomíná, že tu se dne 26. srpna 1278 odehrála nelítostná bitva, kde v boji se spojenými vojsky Rudolfa I. Habsburského a uherského vladaře Ladislava IV. Kumána hrdinsky padl náš panovník – král „železný a zlatý“, Přemysl Otakar II. Patřil tehdy k nejmocnějším mužům střední Evropy a s Rudolfem I. Habsburským se utkal o nadvládu nad Rakousy a Štýrskem.
Bitva na Moravském poli ovlivnila v Suchých Krutách (Dürnkrut) turistický marketing. Kromě pamětihodností, přírody a vína je cenným bohatstvím regionu také vyhlášený „marchfeldský“ chřest.|
Na vzpomínkový areál tragické bitvy kupodivu vedle silnice neupozorňuje žádná směrovka a chybí i infopanel. U památníku jsme však nebyli sami: slunečná májová sobota sem přivábila rovněž partu našich motorkářů. Památník bitvy sice zůstává dost v pozadí, avšak blízké ospalé městečko z této události už těží: u silnice se tyčí kýčovité sochy dvou rytířů, co snad znázorňují Přemysla a Rudolfa. Nad nimi se vypíná hezky opravený zámek a mezi drobnými památkami na náměstí objevíme také krásně zachovaný pranýř s originální kamennou koulí, která provinilci ztěžovala pohyb. Ještě před třiceti lety byly Dolní Rakousy s Weinviertelem spíše opomíjeným chudším regionem na periferii země u zadrátované hranice východního bloku. Teď se zde úspěšně rozvíjí příhraniční turistika a na návštěvníky čeká spousta zajímavostí.
V zelené říši plné komárů
Největším přírodním klenotem Moravského pole jsou jednoznačně unikátní lužní lesy. Ty se jako zelené plíce táhnou podél řeky od našeho Podluží. Oba břehy vroubí takřka nepřerušený pás divoké džungle se starými slepými rameny, mokřinami a kapitálními kmeny staletých stromů. Dáváme si pauzu a parkujeme u železniční zastávky ve Stillfriedu. Za protipovodňovým náspem, po kterém vede populární cyklotrasa, se zelená kalná hladina mrtvého ramene Schwefelteich (Sirný rybník). To nezní moc přitažlivě. Ale realita je jiná. Mrtvé rameno je nespoutaným organismem: každou chvíli před zelenou oponou elegantně zaplachtila volavka, občas se vzduchem mihla silueta čápa bílého. Oba zástupci ptactva mají na stromech u jezera svoje hnízdní kolonie. Kolem mrtvého ramene se rozprostírá přirozený lužní porost, který před hospodářským využitím chrání neprostupné bažiny.
Povodně závěrem května jsou spíše výjimkou. Obvykle přicházely zhruba o měsíc dříve.|
Zdejší luhy mají ale i jiné ochránce. Bahnitá cesta nás přivedla do lesního šera. Z vody vystupovaly kmeny zaplavených stromů, mezi nimiž efektně probleskovalo slunce. Připadali jsme si jako uvnitř tropického pralesa. Ostatně teplota atakovala třicítku a těžký vlhký vzduch provoněný bahnem i tlejícím dřevem zvýrazňoval exotický nádech. Sotva jsme se zastavili, abychom si vychutnali nádherná zákoutí, rozpoutalo se peklo. Z podrostu se zvedla černá oblaka krvelačných komárů a vrhla se na nás...
Pod říční hladinou se odehrává pestrý život. Morava oplývá rybami. A rybářské koliby roztroušeně lemují rakouský břeh. Protější, slovenská strana je spíše pustá, neboť tam se vinula obávaná „železná opona“. Ta paradoxně přispěla k ochraně luhů.|
Na procházky lužními lesy panuje ideální období od října do dubna. To je od komárů klid. Z lužního lesa cesta vyústila k břehu Moravy, kde na rakouské straně její koryto vroubily skromné rybářské koliby. Před každou se zvedalo ráhno se zavěšeným čeřenem. Tu se na řece tradičně chytají ryby do sítí. Moravské pole zosobňuje úplně jiné Rakousko, které je na hony vzdálené velehorským štítům Alp a jódlujícím Tyrolákům. Tento region je pupečně propojen s přilehlými oblastmi Slovenska i jižní Moravy. A svou mentalitou se markantně blíží Podunají, Dolním Uhrám a Panonii. Lidé okolo řeky jsou stejní. Pouze hovoří rozdílnými jazyky.
Na obzoru Karpaty
Pohled na kalný tok Moravy uklidní mysl a voní dálkami. Nicméně napříč Moravským polem proudí i jiná tekutina. Ne nadarmo se Moravské pole řadí do regionu Weinviertel. To se překládá jako „Vinný okrsek“, případně „Vinná čtvrť“. Nejlépe mu však sedí označení „Vinný kraj“. A Moravské pole skutečně rodí výborná vína. Zaplavené lesy u Stillfriedu měníme za dominantní návrší Rochusberg, které se zvedá nad sousedním Mannersdorfem an der March, respektive jeho částí Wutzelburgem. Proplétáme se rázovitými uličkami vinných sklípků až na samý vrchol. Dole pod přilehlými vinicemi se kroutí temný pás lužních lesů, vedle něj září louky. Na slovenském břehu se za neviditelnou Moravou majestátně vypíná impozantní hřeben Malých Karpat. A vedle nás se podobna záchrannému majáku na poslední výspě pevniny tyčí pompézní barokní kaple svatého Rocha. Tato svatyně náleží mezi mimořádně cenné památky. Sem, k řece Moravě, přinesla pozdrav ze Středomoří, protože se její architektura inspirovala italským barokem. Do místního prostředí harmonicky zapadla a spolu s vinicemi i úchvatným výhledem spoluvytváří okouzlující zátiší. Ke kapli pravidelně putovala procesí poutníků. Infopanel připomíná, že církevních slavností se účastnily „boží děti z obou břehů Moravy“. Nejrušněji bývalo o hodech, kdy se u kaple tancovalo, rozlévalo víno, peklo maso a prodávaly perníky.
Patron kaple na Rochusbergu byl ochráncem před morem. Půvabná svatyně představuje oblíbenou zastávku na dálkové mezinárodní cyklotrase po někdejší „železné oponě“.|
Nyní se na Rochusbergu konají tradiční vinařské slavnosti. Nás svatyně omámila klidem pozdního odpoledne. Odtud jsme pospíchali do milého venkovského kempu MarchCamping ve Zwerndorfu. Kemp moji parťačku překvapil, neboť čekala klasiku. Jakmile jsem ji ale z návsi po úzké asfaltce navedl k travnatému dvorku za vesnickým stavením, silně znejistěla. Až když spatřila dva stany a obytku, konečně pochopila, že jsme skutečně správně. Kromě hebkého trávníku nás tu čekala útulná kuchyňka, kterou od standardní domácnosti odlišovaly pouze stojany s prospekty a mapami. Na stole ve váze voněl tulipán a kredenc zdobila vyrovnaná řada lahví vín z lokálního vinařství. My jsme vyzkoušeli červené Zweigeltrebe. Chutnalo výborně a po celodenním trmácení skvěle sedlo. Kolem kempu se na kolech proháněly místní děti a vlahý májový večer vylákal rodinky na procházky podél zahrad. Tady oproti oploceným turistickým resortům cestovatelé plně sdílejí životní prostor se zdejšími obyvateli.
Rozkvetlé písečné přesypy
Pár kilometrů západně od vlhké džungle lužních lesů se rozprostírá území, které naopak ještě počátkem minulého století evokovalo vyprahlou poušť. Obdobně jako u našeho Hodonína nebo na protilehlém slovenském Záhorí i zde doprovází širší okolí řeky partie vátých písků vzniklých závěrem poslední doby ledové. Následně z nich vítr zformoval pohyblivé duny, co sem, do střední Evropy, přinesly kus drsné syrové krásy africké Sahary. Pohyblivý písek ale škodil sedlákům a ničil obydlí. Od konce 18. století se tak na Moravském poli rozběhla stabilizace přesypů a většinu zakryl borový porost. Avšak v místech, kde se dříve hojně pásl dobytek, se na zatravněných dunách rozšířily mimořádně zajímavé suché stepi. Největší z nich chrání rezervace Sandberge (Písečné vršky) u Oberweidenu. V horku šlapeme podél větrolamu. Kolem se rozprostírají pole, před námi se košatí borový lesík. Napojujeme se na pěší okruh rezervací. Vzápětí postupujeme po pěšině, co se klikatí po zvlněných úbočích dun. Uprostřed malebného shluku buclatých pahorků si snadno učiníme představu, jak zdejší „Sahara“ původně vypadala. Kolem stezky vlají rozčepýřená stébla stepních trav – kavylů. A ze zaobleného vrcholu přesypu se otevírá pohled do otevřené krajiny. Uprostřed trávy občas trčí staré rozložité jalovce. Ty jsou jasným důkazem, že se tady v minulosti pásly ovce. Teď, koncem května, duny září svěží zelení, ale na vrcholu léta, kdy je palčivé slunce zcela sežehne, obléknou zlatý háv suchých stébel. Pod fádním obalem vysoké trávy se schovávají botanické rarity: divoký stepní len nás už zdálky uchvátil zářivě modrými květy, naopak těsně při zemi se diskrétně krčily roztroušené svíce vzácné orchideje vstavače osmahlého.
Písečné přesypy Sandberge Oberweiden tvoří nejrozsáhlejší krajinu tohoto typu na území Rakouska. Během zpevňování dun se nejvíce osvědčila borovice černá. Ta ale pochází ze Středomoří. Nyní se nekontrolovaně šíří do okolí.|
Stepi Moravského pole však mají více tváří. Poblíž obce Lasse se nachází fragment klasické sprašové stepi Panonské pánve, kde kvete koniklec velkokvětý. A u dědiny Baumgarten an der March leží malá slaná step, ve které rostou byliny typické pro přímořské kraje. Nás do Baumgartenu přilákal nevšední románský kostel. Středověké svatyně obvykle svým oltářem směřují k východu. Kamenný chrám v Baumgartenu je orientován přesně opačně. A jeho oltář tudíž míří na západ.
Do Otakarova města za čápy bílými
Neoficiálním centrem Moravského pole je starobylé městečko Marchegg (Moravský Roh). I to se přímo dotýká naší historie. Poblíž v první bitvě na Moravském poli roku 1260 Přemysl Otakar II. triumfálně porazil vojsko uherského krále Bély IV. Historici ji podle vesnice Goissenbrunn označují za bitvu u Kressenbrunnu. Po vítězném boji tu Přemysl založil bytelně opevněné město, které střežilo východní hranici. Marchegg byl poddaný výhradně českému králi. S nadsázkou se považuje za „jediné české město Rakouska“. Středověkou epochu zosobňují pozůstatky gotických městských bran a dlouhá linie kamenných hradeb. I rakouské infomateriály Marchegg hrdě prezentují jako „Otakarovo královské město“.
Mohutná čapí hnízda vzácně dosahují váhy až 800 kilogramů|
Největším magnetem Marcheggu je zámek – ale nikoli jeho interiéry. Kráčíme k zámeckému parku. Z výšin se ozývá hlasité klapání čapích zobáků. První hnízdo obsazené čapím párem i s čerstvými přírůstky spatřujeme na rozložitém stromu. Opodál je druhé. A další hnízda dominují zámecké střeše. Každou chvíli tito ohromní ptáci odvážně zakrouží nad hlavami turistů. To je však jen předkrm. Parťačku jsem navnadil na ohromnou čapí kolonii posazenou v korunách u okraje lužního lesa. Ovšem povodeň učinila svoje. Louky se proměnily na jezera a stezka k pozorovatelně zmizela pod vodou. Čápy jsme nakonec obdivovali pouze z dálky. Zaplavená krajina, kde uvnitř jezer vyčnívaly osamělé stromy, působila naprosto cizokrajným dojmem. Navenek doopravdy připomínala tropickou Amazonii. Dohromady v Marcheggu hnízdí přibližně padesát čapích párů. Proto se Marchegg hrdě označuje za metropoli rakouských čápů. A suvenýry s motivem bělavých opeřenců zákonitě tvoří pilíř sortimentu infocentra. Traduje se, že poprvé tady čápi zahnízdili ve třicátých letech minulého století na střeše chalupy místní porodní báby, která úspěšně přivedla na svět stovky dětí.
Nejatraktivnější lužní krajina v srdci Evropy
- Na soubor lužních lesů u řek Moravy a Dyje takřka plynule navazují ohromné lužní porosty národního parku Donau-Auen, které se zelenají podél Dunaje.
- Unikátní mozaikou lužních lesů, nepravidelně zaplavovaných luk i písečných dun se pochopitelně pyšní také slovenské Záhorí. I tu rovněž objevíme pozoruhodné památky. Byť okolní krajinu spoutala regulace řeky a narušila staletý vodní režim, pořád si tato oblast drží primát nejatraktivnějších luhů střední Evropy.
- Řeka Morava zde tvoří jednu z nejstarších středoevropských přírodních hranic mezi dvěma státními útvary.
- Výzvu pro budoucnost pak představují aktivity, co znovu obnoví vodní režim řeky natolik, aby se opětovně oživily staré vysychající meandry, které regulace odřízla od mateřského koryta.
Barokní šperk
Těsně před ústím Moravy do Dunaje vévodí nejzazšímu cípu Moravského pole monumentální barokní zámek Hof. Tam se přeneseme do aristokratických časů císařovny Marie Terezie i slavného vojevůdce Evžena Savojského, kteří nás provedou expozicemi a odhalí nám svoje tajnosti. Blízké lužní lesy byly odjakživa oblíbeným loveckým revírem šlechty. Noblesnímu zámku sekunduje vyšperkovaný francouzský park i panský velkostatek, kde na pastvinách mezi hospodářskými zvířaty laškují zvědaví syslové. Zámek Hof je výborným tipem na jednodenní výlet z Bratislavy, poněvadž s blízkou Devínskou Novou Vsí ho spojuje ikonický Cyklomost svobody.