Starobylý hrad Stalker

Starobylý hrad Stalker Zdroj: Jiří Soural

Sligachan, Isle of Skye
Glencoe
Loch Tulla
Ráno na vřesovištích Rannoch Moor
Podvečer u majáku na mysu Neist Point
17
Fotogalerie

Velká Británie: Mystické zimní Skotsko

Skotská krajina má v sobě tajemnou mystiku a v zimě je tamní atmosféra ještě mocnější než v jiných obdobích roku. Prudké přechody počasí, bouřící živly, barevná vřesoviště, zasněžené vrcholky hor Skotské vysočiny, doteky slunečního světla... Starobylé hrady a kamenné domky vypadají v zimní krajině jako z pohádky. Minimum turistů je obrovskou výhodou, protože v zimě se prostě do Skotska normálně nejezdí.

Většina lidí, kteří navštíví Skotsko, cestuje přes Edinburgh a odtud míří do známého údolí Glencoe uprostřed Skotské vysočiny. Stejně tak my. Jen s tím rozdílem, že se tady usadíme na naší „základně“ v Birchbrae na několik dní. Chceme totiž krajinu v Glencoe detailně procestovat, prozkoumat a nafotit v nejlepším možném zimním světle. Atmosféru místa umocňuje luxusní lodge – chata, která tu bude po několik dní naším domovem. Když sem přijíždíme, je tma, ale obrysy krajiny dávají tušit kopce kolem a nedaleké jezero.

Filmové exteriéry

Brzy ráno vyrážíme do údolí Skotské vysočiny. Provází nás typické skotské počasí, každou chvíli prší, poté se obloha na okamžik protrhne, trhlinou v mracích dokonce zasvítí slunce, aby nás za pár minut opět pokropil silný déšť. Dochází nám, že cestování a fotografování tady nebudou žádná idyla. O to silnější jsou ale dojmy z každého krásného místa a momentu, kdy nám počasí na chvíli přeje.

Naše cesta míří do údolí Glen Etive, kudy protéká stejnojmenná řeka. Silnice se klikatí žlutohnědými vřesovišti, která kontrastují s bíle zasněženými kopci vysočiny. Do toho říčky, potůčky, vodopády. Jedeme po stejné cestě, kudy se proháněl James Bond ve filmu Skyfall. Každých pár minut vypadá krajina jinak, jak je pokaždé jiné světlo. Nemůžu se vynadívat, pro fotografa je to ráj. Dále po proudu řeky v údolí Etive leží jezero Lochan Urr s ostrůvky porostlými borovicemi, které si zahrálo ve filmech o Harrym Potterovi.

Řeka Etive je plná vodopádů Řeka Etive je plná vodopádů | Jiří Soural

Později odpoledne příroda usoudí, že už toho pro dnešek bylo dost. Zavalí nás vytrvalým deštěm prokládaným občasným sněžením. Není vidět na krok. Sedíme v restauraci Kingshouse u hlavního tahu na Glencoe a přemítáme nad horkou polévkou, jaký to byl úžasný den.

Ráno na vřesovištích

Svítání na skotských vřesovištích je úchvatný zážitek. Teploty kolem nuly, po nebi plují temné mraky, občas se protrhává modrá obloha. Do krajiny pomalu prostupuje krásné jemné světlo. Jedeme nahoru údolím Glencoe na vřesoviště Rannoch Moor. U cesty zastavujeme u jezer Loch Bá a Loch na h-Achlaise. Na jezírcích jsou ostrůvky, celá scenerie je orámována zasněženými horami, do kterých ranní slunce posílá první doteky světla. Jakmile překročí horizont, jeho zlatá barva se rozlije do celé krajiny. Je to neskutečně krásné. Dvě hodiny naprosté euforie. Nový den mě nabíjí energií. Krásné ráno zakončíme kávou a koláčem opět v restauraci Kingshouse.

Starobylé hrady

Když se vysloví Skotsko, snad každý si hned vybaví tajemné hrady na březích jezer. V oblasti Glencoe jsou naším cílem hned dva. První na cestě je Stalker, zřícenina na ostrově uprostřed mořského fjordu Loch Linhe. Ostrovní hrad má jednu z nejzachovalejších středověkých obytných věží a je tak fotogenický, že si zahrál v několika filmech, jako například Monty Python nebo Highlander.

Asi dvacet mil odsud je další historický skvost, zřícenina hradu Kilchurn na poloostrově na jezeře Loch Awe. Oba hrady jsou v soukromém vlastnictví a u obou nás cedulky upozorňují na zákaz létání dronů. Plně to respektujeme. Kilchurn je krásně položený u jezera Awe, obklopený zasněženými horami a odpolední slunce nám na něj za odměnu posílá doteky světla.

Glencoe Glencoe | Jiří Soural

Posledním místem na našem okruhu po Glencoe je údolí Orchy a jezero Loch Tulla. Typická skotská krajina, jezero s ostrůvky porostlými borovicemi. V pozadí hory se zasněženými vrcholky. Romantika jako řemen!

Přejezd na Isle of Skye

Po několika dnech objevování v Glencoe přejíždíme na ostrov Skye. Cestou se rozhodně nenudíme, proměnlivé počasí maluje v krajině barvy a světlo, a tak je pořád na co se dívat. Jedeme přes Fort William, největší město v oblasti. V jednu chvíli se roztrhnou mraky a spatříme na chvilku dokonce vrcholek Ben Nevisu, nejvyšší hory Skotska a celého Spojeného království. Kousek za Fort Williamem zastavujeme na Glenfinnanu. Je to malebné i historické místo. Na břehu jezera Loch Shiel se tyčí 18 metrů vysoký monument, připomínající jakobitské povstání z roku 1745, kdy si tady princ Karel Eduard Stuart nárokoval britský trůn. A nedaleko odtud se nachází světoznámý železniční viadukt, po němž přejíždí historický vlak z filmů o Harrym Potterovi. Ten v zimním období nejezdí, to nám ale nebrání nechat se unést místní atmosférou a kochat se nádhernou drsnou okolní krajinou.

Z Glenfinnanu už jedeme přímo na Skye. Ostrov je spojen s pevninou mostem Skye Bridge. Těsně před ním, už vpodvečer, se nám otevírá krásný výhled na osvětlený historický hrad Eilean Donan na pozadí temných mraků. Stíhám ještě cvaknout dva snímky těsně před tím, než ho zavalí sněhová vánice…

Romantický hrad Eilean Donan Romantický hrad Eilean Donan | Jiří Soural

Cestou na Skye přibývá sněhu. Na ubytování Blackhouse ve Sligachanu přijíždíme večer. Krajina je už pod sněhovou přikrývkou. Naše základna pro následujících několik dní na Skye je lodge – chata s velkými okny s výhledy do okolí, a dokonce krbem. Hned po příjezdu nás láká si rozdělat oheň a zanedlouho se v celé chatě rozhostí příjemné teplo a zvuk praskajícího dřeva. Stylovka.    

Sligachan, Portree

Ostrov Skye je největší a nejsevernější v souostroví Vnitřní Hebridy s rozlohou 1650 km2. Žije tady asi 10 tisíc obyvatel, z toho čtvrtina v hlavním a správním městě Portree. Naši základnu pro několikadenní pobyt na Skye, Sligachan, zvolíme takticky. Leží jen asi osm kilometrů od Portree a chceme odtud podnikat hvězdicově výjezdy do všech stran ostrova. Teprve za bílého dne a z dronu můžu vidět, kde vlastně jsme. A je to velká nádhera. Naše chatky jsou položené v širokém údolí, obklopené kuželovitými horami. Do krajiny se zařezávají cesty a řeky ústící do mořských zálivů. Zatímco létám s dronem, jeden z místních se u mě zastavuje. Čekám, že mi bude nadávat, ale chce se jen podívat, jak to tady vypadá z výšky, že to ještě nikdy neviděl. Oba jsme z toho v čiré euforii.

Sligachan, Isle of Skye Sligachan, Isle of Skye | Jiří Soural

Městečko Portree navštěvujeme několikrát, především kvůli zásobování. V blízkém okolí moc dalších možností, kde nakoupit jídlo a pití, není. Při té příležitosti poznáváme místní malebný přístav se známými barevnými domky.

Okolo Isle of Skye

Další dny projíždíme Isle of Skye křížem krážem. Je tady toho tolik zajímavého, a zvlášť teď v zimě vypadá spousta míst jinak, než jak jsou známá z běžných fotografií. A tak třeba na nejprofláklejší místo, skály Old Mann of Storr, ani nejdeme. Jsou teď špatně dostupné a výstup k nim v zimě není bezpečný. Přesto nám to nebrání pozorovat toto ikonické místo od vodopádu Bride’s Veil nebo od jezera Loch Fada, alespoň ho poznáváme jinak než většina „letních“ turistů.

Podvečer u majáku na mysu Neist Point Podvečer u majáku na mysu Neist Point | Jiří Soural

Idylické podvečery na Skye trávíme na západním pobřeží v očekávání západů slunce v kulise divokých skalních útesů. Elgol je jedním z těch nejhezčích míst, v jihozápadní části ostrova. Scenerie jako z dobrodružného filmu. Rozeklané skály, do nichž se opírají paprsky večerního slunce. Rozbouřené moře tříští své vlny o kameny a přilehlé útesy. Dramatické husté mraky se valí po obloze. V dáli přes záliv vidíme ostrovy Vnější Hebridy i zasněžené vrcholky jejich hor. O trochu méně dramatický podvečer pak zažíváme na nejzápadnějším bodu ostrova Skye, na mysu Neist Point, skalním útesu s majákem.

Rána na Quiraingu

Místem, kde chceme zažít svítání na Isle of Skye, je Quiraing, ikonické skály na nejsevernějších výběžcích ostrova. Kvůli odlehlé poloze a často špatnému počasí nejsou ještě zatížené masovou turistikou. O tom všem se přesvědčíme na vlastní kůži, kdy se pokoušíme na Quiraing dostat třikrát – každé ráno během nadcházejících tří dnů. Poprvé končíme v kopci na zasněžené cestě asi dva kilometry od cíle. Naše auto s náhonem na přední kola výjezd nezvládne. Podruhé se dostaneme až na místo, kde je parkoviště a točna pro auta. Venku je mlha, ze které tu a tam vystoupí linie skal Quiraingu. Když pak postupujeme po stezce vedoucí k útesům, vmžiku se strhne sněhová bouře takové síly, že máme problém dorazit těch několik set metrů zpět a najít ve vánici naše auto.

Skály na Quiraingu osvětlené prvním ranním sluncem Skály na Quiraingu osvětlené prvním ranním sluncem | Jiří Soural

Všechna naše snaha a námaha jsou nakonec odměněny v den odjezdu. Odlétáme z Edinburghu do Prahy až večer, dopřáváme si tedy ještě poslední ráno na Quiraingu. Vyrážíme ze Sligachanu ještě za tmy. Dojezd na Quiraing máme něco přes hodinu. Krajina kolem nás je pod sněhem. Obloha jasná, září hvězdy, sem tam mráček. Lehce mrzne. Všechny nástrahy kopců a příjezdové cesty překonáváme na pohodu. Na točnu dorazíme asi půl hodiny před východem slunce. V krajině se rychle rozednívá, obloha se barví. Stojíme na útesech, pozorujeme okolní skály, do nichž poté, co se ranní slunce rozprskne o horizont, nalije svou zlatou mízu. Podaří se mi ten krásný okamžik zaznamenat a pak už se jen dívám. Nefouká ani vítr, slunce hřeje a mně se nechce ze Skotska ani odjet.  

Články z jiných titulů