Saengduean „Lek“ Chailert: Lidé se chtějí bavit – i na úkor zvířat
Říkají jí „sloní máma“. Stala se jednou z nejviditelnějších tváří boje za práva zvířat v jihovýchodní Asii a na severu Thajska založila park, který tisícům z nich poskytuje bezpečný domov. Lidé ji znají pod přezdívkou „Lek“, což v thajštině znamená „drobná“. O to kontrastněji působí scény, ve kterých se ocitá ve společnosti skupiny hřmotných, ale o to citlivějších tvorů. Jako by ale patřila do jejich rodiny. Rozhovor poskytla Saengduean Chailert poté, co si s nimi dopřála koupel v řece. Nakonec jim, schoulená k jejich nohám, zazpívala ukolébavku.
O čem byla ta píseň?
O kráse řeky, větru a přírody obecně. Zpívala jsem, že když pohlédnou do vody, uvidí ryby a další život. A když se jejich chodidla zase dotknou země, ucítí spojení. Ale zpívám jen tehdy, když jsou u toho sloni, nastoluje to mezi námi harmonii. Bez nich vám nezazpívám.
Viděl jsem při práci řadu mahútů (výraz pro trenéry a ošetřovatele slonů), ale nic takového jako tady. Vaše pouto se slony se zdá být až zvláštní, výjimečné. Působí to, že se vás snaží chránit a že jsou nadšení z vaší přítomnosti. Čím to je?
Pokud se o ně chcete starat, musíte si získat jejich důvěru. A když cítí, že vám mohou věřit, dávají lásku. A já jim mohu věřit také. Každý den s nimi strávím nějaký čas, chodíme společně do řeky, pokud chtějí. Když začnu zpívat, oni se přidají. Mávají ušima a zpívají se mnou. Však jste to slyšel. Hrajeme si, stejně jako v rodině si povídáme a komunikujeme. Stačí, že slyší můj hlas, a už mi běží naproti.
V rozhovorech často vyprávíte o svém dědečkovi. To on ve vás vyvolal takový vztah k přírodě?
Přesně tak. Byl šaman naší vesnice. Někdy zachraňoval zvířata a vypouštěl je zpátky do volné přírody. Chovali jsme slepice a krávy. Potom se maminka rozhodla dát mi vzdělání. Spolu s dalšími dětmi z našeho horského kmene nás ubytovali u rodiny v domě nedaleko od školy. Peníze na zaplacení bydlení nikdo z našich rodičů neměl, tak jsme museli pomáhat s domácími pracemi. Já měla za úkol starat se o dvanáct prasat. Ostatní děti se nám ve škole často smály a šikanovaly nás. Byli jsme pro ně lesní lidi. Když jsem si stěžovala učitelům, smáli se mi taky. A tak jsem o těch strastech vyprávěla svým prasatům. Brala jsem je jako rodinu. Čítávala jsem jim knihy a sousedi si mysleli, že jsem blázen. Jednoho dne jsem se vrátila ze školy a nějaký chlap prasata svazoval a řvoucí je házel na korbu náklaďáku. Snažila jsem se tomu zabránit, uklidnit je, ale nenechali mě. Jedno z nich mělo na hlavě takové znamení. Krátce nato jsem tu hlavu viděla v masně na trhu. Nenáviděla jsem pak lidi.
Kdy a jak se pak začal psát sloní příběh?
Bylo mi 16 let, když jsem dobrovolničila v misiích. Jednou jsme bydleli poblíž džungle, ze které se ozval strašný křik. Šla jsem tam a uviděla sloního samce, kterého nějací muži nutili tahat těžký kmen. Bylo to neuvěřitelně kruté. Ve snaze pohnout s příliš těžkým břemenem se celý kroutil, slyšela jsem, jak mu v těle praskají snad i kosti. Nedařilo se mu to, tak ho ti muži bili, mlátili ho do hlavy, na které měl krvácející rány. A on tak zoufale řval. Na to nikdy nezapomenu. Z brigády jsem pak našetřila peníze na veterinární léky a šla za tím slonem, abych mu pomohla od infekcí. Rozkřiklo se to a z toho nápadu se rozvinula malá mobilní klinika. Každopádně tehdy jsem si uvědomila, jak moc jsou ta zvířata zneužívaná v dřevařském průmyslu.
Doba se posunula, v roce 1989 thajská vláda zakázala komerční těžbu dřeva a majitelé slonů se začali orientovat na turismus. Co to znamenalo?
Kdysi jsem snila o tom, aby sloni mohli jednou pracovat v turistickém průmyslu. Věřila jsem, že na očích veřejnosti budou v bezpečí a krutost skončí. Jenže to tak nebylo. Dělala jsem průvodkyni a přitom se stala svědkyní dalšího zneužívání. Sloni museli celé dny vozit turisty na zádech, mezi nimi březí samice, ani ty si neměly čas chvíli odpočinout. Staří i slepí sloni museli neustále dřít. Nic se nezměnilo. Obě odvětví, dřevařství a turismus, mají jedno společné. Berou slony jako věc a prostředek k výdělku, ne jako živé bytosti. Rozhodla jsem se, že jestli něco v mém životě má mít smysl, tak pomáhat slonům. Vysvobodit je z toho systému a umožnit jim jen být a žít tak, jak je to pro ně přirozené.
Včera jsem procházel ulicemi Chiang Mai a viděl spoustu nabídek pro turisty: navštivte show se slony, jízdy na slonech, fotbalové zápasy slonů… Stále to nezmizelo, navzdory medializaci problému v posledních letech. Vedle toho se objevuje hodně míst, která se titulují jako sanctuary (zvířecí azyl či záchranná stanice), ale ani s těmi to není jen tak.
Když chcete dělat sanctuary nebo své zařízení nazýváte etické, tak nemnožíte slony za účelem byznysu. Tedy jen kvůli tomu, abyste pak matce mohl sebrat mládě a prodat ho do zábavního parku k drsnému tréninku. Pro slony, kteří mají mezi sebou výjimečně pevné citové vazby, je odebírání mláďat zvlášť kruté. Když chcete dělat sanctuary, pak se pokoutně nezbavíte slona, který onemocní. Nenutíte slony vozit turisty nebo se s nimi koupat. To všechno se v některých takzvaných sanctuaries děje. Jde jen o peníze.
Přitom koupání se slony bývá i cestovními kancelářemi prohlašované za etickou alternativu blízkého kontaktu s těmito zvířaty. Vy s tím nesouhlasíte?
Když jsme začínali s naším parkem, také jsme nabízeli koupání. Sedla jsem si a sledovala tu scénu. Mnoho turistů se chovalo jako smyslů zbavených. Začali hrát vodní bitvy, křičet, házet blátem a nevím co ještě. Řekla jsem si, že takhle to nejde. Obvolala jsem kanceláře, že s tímhle programem končíme. Oni na to: dobře, ale pak nepočítejte, že vám někoho pošleme. Přišli jsme v tu dobu asi o 50 procent návštěvníků. Ale sloni byli šťastnější. Víte, v mnoha thajských parcích se můžete koupat a hrát si v blátě i se slůňaty. Turisté chtějí své těžce vydělané peníze utratit za unikátní dovolenkový zážitek. Tohle přece doma nemají. Možná se jim zdá, že i slůně si jejich „péči“ užívá. Nikdo se nezajímá o to, kde je jeho máma. Proč není se svým stádem. Řeknou si: však jsme se s ním koupali jen dvacet minut. A neuvědomí si, že po nich přijdou další stovky turistů. Dalších nekonečně se opakujících dvacet minut. Ti lidé nechtějí přemýšlet, chtějí se jen bavit. Někdy je ale potřeba zapojit mozek i srdce zároveň.
Častokrát jsem na cestách Thajskem slyšel argument, že pokud nebudou zdejší sloni rozmnožováni v zajetí a pro byznys, pak vyhynou. Co na něj říkáte?
To je přece nesmysl. Vždycky je lepší nechat je žít podle jejich pravidel. Když budou šťastní, budou se i množit a jejich populace může růst. Dneska ale ani sloni, kteří v Thajsku stále žijí divoce, nemohou být šťastní. Nejsou v bezpečí. Často dochází ke konfliktům s lidmi, při kterých mnoho slonů přijde o život. Řešení spočívá v dobře nastavených zákonech. A já věřím, že až nastoupí mladší generace, věci se změní k lepšímu.
V posledních letech se váš příběh hodně proslavil, setkala jste se s prezidenty z různých zemí světa, s papežem, se světovými celebritami. Má to vliv na úsudek místních politiků?
Mnoho z nich stále věří, že musíme ke slonům přistupovat podle kulturních tradic, to znamená trénovat je, zotročovat a ovládat. Kdokoliv přijde s jiným přístupem, mají ho za ničitele hodnot. Sama jsem čtyři roky seděla v parlamentním výboru zabývajícím se otázkou welfare zvířat. Snažila jsem se navrhovat změny v zákonech. Zvala jsem politiky ze všech možných ministerstev do našeho parku. Je ale těžké něco prosadit. Myslím, že důležitý je také mezinárodní tlak.
Váš park je dnes založený na hands-off přístupu, to znamená, že se turisté nemohou se slony koupat ani se jich dotýkat. I tak tady jsou davy. Odkud přicházejí?
Hlavně z Austrálie, Ameriky, Kanady a z různých evropských zemí. Moc k nám nechodí Číňané. Pokud už přijdou asijští turisté, pak z Tchaj-wanu nebo Singapuru.
Kolik ve vašem parku dnes žije zvířat?
Asi 120 slonů, ale nejen jich. Taky 2000 koček, 800 psů, 150 buvolů, na 300 koní a krav. Opice, prasata, králíci.
To už vyžaduje i pěknou řádku zaměstnanců.
Máme přes 300 zaměstnanců, z toho asi 130 mahútů starajících se o slony nebo osm vlastních veterinářů.
Jak se to dá všechno uživit?
Park je soběstačný, finance pocházejí od našich návštěvníků a ze sbírek. Nabízíme spoustu čistě návštěvnických i dobrovolnických programů, můžete pro slony vařit nebo pomoct se sázením stromů v okolí. Od vlády nic nedostáváme.
Jaká je dnes vaše role v tak rozrostlé organizaci?
Máme manažery, marketing, mnoho oddělení, ale nakonec musím dělat hodně věcí sama, řešit sbírky, finance, rozhodovat o tom, jak budou vypadat nové zvířecí domovy, které budujeme. Je to práce, kterou miluju. Pracuju pro radost, ale každý den od rána do večera. Je mi přes šedesát, stále můžu běhat, a dokud to jde, chci dělat maximum.
Hádám, že tenhle park je váš splněný sen.
Splněný sen by byl, kdybych mohla pomoct všem slonům. To ale nejde, na to nemáme dostatek prostoru. Chci jich zachránit co nejvíc a dát jim nejlepší možné místo pro život.
Podle jakých kritérií vůbec vybíráte slony, které zachráníte?
Máme na seznamu asi 200 slonů, o které bychom se mohli postarat a o kterých nám dali lidi vědět. Jsou v různém stavu a my z nich vybereme předně ty, kteří jsou na tom nejhůř. Staré, slepé, chromé. Někdo se pak ptá: proč si berete staré slony? Stejně za chvíli uhynou. Víte, někteří z nich tvrdě pracovali pro člověka i 80 let. Zaslouží si na konci života odpočinek a důstojnost. Raději je uvidím umírat bez řetězů a bodáků než naopak.
Většinou je vykupujete od předchozích majitelů. Jaká bývá cena?
Přála bych si, aby v tom peníze nehrály roli, aby vláda slony, kteří už jsou třeba příliš staří na práci, majitelům odebírala. To se ale neděje. Ti staří jsou levnější, mladí drazí. Slůně má cenu i 80 tisíc dolarů. My vykupujeme slony za cenu od pěti tisíc do 20 tisíc. Snažíme se cenu vždy srazit co nejníž. Pokud je moc vysoko, musíme to nechat být. Nejen kvůli našim možnostem. Čím víc peněz ale za slona zaplatíme jeho majiteli, tím spíš si on pořídí nového k dalšímu zneužívání. Tomu se snažíme zabránit, jinak ten koloběh utrpení neskončí.
Jaké máte další vize?
Vize je taková, že se lidé dovedou chovat k jiným druhům s respektem. Budou chápat, že sloni ani jiná zvířata tady nejsou pro naši zábavu. Patří ke své sloní rodině, ne nám. Chtěla bych prostě vidět slony být jen slony. Nic víc. K tomu vlastně směřuje krásný projekt, který chystáme v rámci parku. Podařilo se nám vykoupit další pozemky a sloni se tam budou pohybovat zcela svobodně, divoce, nebudeme je muset s večerem hnát ani na nocoviště, jak tomu je teď.
Co byste na závěr našeho povídání vzkázala lidem, kteří se chystají cestovat do Thajska?
Prosím, nebuďte lhostejní. Vyhýbejte se programům, kde se lidé baví na úkor zvířat. Nemazlete se s tygřími mláďaty, nekupujte lístky na show s orangutany, kteří jsou nuceni tancovat, nebo dokonce boxovat. Nebo se slony, kteří musí stát celý den v nádrži s vodou a blátem. Nejsou to sochy, ale živí tvorové, kteří přemýšlejí a cítí. A kdyby mohli mluvit, řekli by: Máme toho dost.
Etické parky
- Elephant Nature Park (ENP) založila Lek Chailert v roce 1996 asi hodinu jízdy severně od města Chiang Mai. Z původně malého útočiště pro několik zachráněných slonů se stal rozsáhlý azyl, kde dnes nacházejí bezpečný domov tisíce zvířat – nejen slonů, ale i psů, koček, buvolů nebo opic, včetně handicapovaných jedinců.
- Park provozuje nezisková organizace Save Elephant Foundation, která pod vedením Lek podporuje záchranu zvířat napříč jihovýchodní Asií, prosazuje etický přístup k jejich péči a vzdělává veřejnost i turisty.
- Najít skutečně etická místa není snadné, autor rozhovoru může ale s čistým svědomím doporučit zejména Somboon Legacy Foundation poblíž Kanchanaburi nebo další místa, která zmiňuje web organizace World Animal Protection.
Phajaan
Aby se sloni chovali „poslušně“ – nosili lidi na zádech, vystupovali v show nebo se nechali hladit od davů turistů –, procházejí tvrdým tréninkem. Nejdrsnější metody zahrnuje tradiční výcvik zvaný phajaan, doslova „zlomení ducha“. Proces začíná násilným oddělením mláděte od matky mnohdy ještě v době kojení (před čtvrtým rokem věku). Pro slony, kteří mají mezi sebou velmi hluboké vazby, je to tragický okamžik. Slůňata jsou pak svazována, bita na citlivých místech, zavírána do malých boxů, vystavována psychickému i fyzickému stresu, dokud se zcela vyčerpaná nepodřídí člověku.
