Magna charta libertatum neboli Velká listina práv a svobod je důležitý dokument, který po roce 1215 začal měnit zažité pořádky v Anglickém království. Ve středověkých poměrech propůjčovala královská koruna, žezlo či trůn královskou autoritu. Skutečná moc krále však pramenila přímo od Boha, pomocí Písma svatého či spojenectvím s papežem. Výlety na místa, kde se psala anglická historie, jsou taktéž poutí ke spletitým kořenům naší civilizace.
Když král Jan I., zvaný Bezzemek, nařídil výběr enormních daní na válku s Francií a přestával respektovat soukromé vlastnictví či jiná zažitá pravidla společnosti, rebelové z řad baronské šlechty začali jednat. Řinčení zbraní a potenciální stín občanské války měly zabránit svévolnému plundrování majetku baronů samotných, církve i obyčejných lidí. Tento vzdor proti králi, který do té doby stál nad zákonem, dal do pohybu i politický vývoj, na jehož konci vznikl dnes oslavovaný dokument. Listina mimo jiné omezovala moc králů a královen a ti podléhali obecnému právu, tak jako ostatní lidé.
V řádu templářů
Před gotickým kostelem Temple, který se nachází ve stejnojmenné čtvrti nedaleko Trafalgarského náměstí v Londýně, se vytvořila fronta věřících. U malého postranního vchodu stojí kněz Robin Griffith-Jones a každému člověku při příchodu vřele stiskne ruku. Tímto přátelským gestem pobídne dovnitř i mě samotného. Tak pro celé osazenstvo začíná bohoslužba v chrámu postaveném templářskými rytíři před více než 800 lety. Řád templářů vznikl proto, aby jeho členové ochraňovali křesťanské poutníky ve Svaté zemi. Díky velkorysým dárcům se řád stal bohatou institucí s kostely rozesetými po celé Evropě.
Co mě zavedlo sem, přes labyrint uliček se spoustou právních kanceláří, je úloha, jakou kostel hrál při počátečním vyjednávání o listině, jejíž znění mělo za úkol přistřihnout křídla krutému králi. Za zvuků varhan se rozhlížím po strohém interiéru. V rotundě, která je postavená tak, aby připomínala baziliku Božího hrobu v Jeruzalémě, dnes odpočívá Vilém le Maréchal (William Marshall), který měl nakonec největší zásluhu na tom, že se z Listiny práv a svobod stal důležitý historický mezník. Tento chrabrý rytíř byl nejen poradcem krále Jana I., ale také hlavním vyjednavačem mezi ním a čtyřiceti barony. Le Maréchal asi jako jediný pochopil, že jen kompromis je cestou vpřed, a spletitým politickým postupem s mnoha překážkami, včetně nešťastného úmrtí krále, postupně dovedl proces ke smysluplnému řešení.
První jednání mezi znepřátelenými tábory se konalo v lednu roku 1215 v tomto chrámu, protože budova stojí přesně na hranici mezi čtvrtí Westminster (jedno z královských sídel) a londýnskou City (jejíž obchodníky také reprezentovali baroni). Baroni po králi chtěli alespoň ratifikaci listiny vydanou předchozím vladařem (Jindřichem II.). Jan I. však odolal a jednání odročil, aby získal čas.
Tak jako ve všech důležitých anglických kostelích a katedrálách i zde jsou pohřbeny významné osobnosti veřejného života. Nejdůležitější z nich je jistě Vilém le Maréchal samotný. Zajímavostí je, že hned vedle leží jeho stejnojmenný syn, který v době krize roku 1215 stál na opačné straně a bojoval proti králi, a tedy i vlastnímu otci.
Pod stromem na louce
Ze středověké historie známe mnoho míst, kde se odehrály slavné bitvy. K velkým bojům však musely být i vhodné terénní podmínky. Lokalita jménem Runnymede na břehu řeky Temže byla strategicky vybrána pro další setkání krále a baronů jako neutrální půda. Kvůli věčně podmáčené zemi zde nemohla proběhnout žádná větší potyčka mezi znesvářenými tábory.
Dnes je koryto řeky na pravém břehu lemované stromy i výpadovkou, která směřuje k historickému městu Windsor. Stejnojmenný hrad byl založen Vilémem Dobyvatelem v 11. století a od té doby nepřetržitě slouží jako královská rezidence. Král Jan I. cestoval se svým doprovodem do Runnymede právě odsud. I dnes je Runnymede rozlehlou plochou luk, pastvin i vzrostlých dubů a podle dostupných pramenů vypadá, že se změnilo pramálo od památného červnového dne roku 1215, kdy proběhlo slavné setkání. Král pod velkým tlakem nakonec kapituloval a v touze alespoň na čas odvrátit občanskou válku dokument posvětil. V hloubi duše přesto doufal, že papež Inocent III., kterého si po mnoha letech znova usmířil, nedovolí útok na královský majestát.
K účelu uvedení charty do světa tehdy sloužila královská pečeť. Jinak to ani nešlo, gramotnost byla ve středověku stále výsadou kněžích, křesťanských učenců či královských písařů. Neexistuje jediný důkaz, že by i samotný král uměl číst a psát. Zpečetěný akt nových práv a svobod dal do pohybu lidskou mašinerii v královském archivu ve Windsoru, kde písaři začali usilovně pracovat na kopiích textu charty. Tyto glejty byly dále rozesílány biskupům po celé zemi, aby se seznámili s novou královskou vůlí a také, aby ji rozšířili mezi ostatní lid.
U Runnymede přecházím přes pastviny. Mezi stády krav mířím k památníku umístěnému na úpatí kopce Cooper’s Hill. Jednoduchý monument zasvěcený svobodě a právu byl postaven až v roce 1957 Americkou asociací soudních obhájců (ABA) na návrh anglického architekta sira Edwarda Maufeho. Kousek od tohoto místa se také nalézá dub zimní zasazený královnou Alžbětou II. v roce 1987. K osmistému výročí od vydání charty (2015) nedaleko vznikly umělecké počiny připomínající tento právní akt. Jedním z nich je i malý pavilon od britského umělce Marka Wallingera, jménem Writ in Water (Písmo ve vodě), zhotovený z dusaného zdiva. Když zrovna nefouká vítr, tak se ve středu bezstropé oválné struktury na klidné vodní hladině zrcadlí slova z části článku charty, která jsou i po uplynulých stoletích platná v anglickém obecném právu. Lidé mohou uvnitř posedět a oddat se přemítání či úvahám o základních hodnotách naší společnosti, jako jsou rovnost před zákonem či svoboda jednotlivců.
Při pohledu na tuto stranu řeky Temže, s řadou projektů zasvěcených chartě, si lze jednoduše myslet, že tohle je prostor, kde proběhlo oslavované setkání na louce. Z určitých historických pramenů je ovšem patrné, že místem pro vyjednávání byl spíše protější břeh řeky, dnes pojmenovaný Magna Carta Island. Právě ve stínu tisu červeného (Taxus baccata), který zde roste již více než 2500 let, se prý údajně vedlo vlastní jednání o detailech textu.
Dědictví kompromisu
Platnost tohoto dokumentu netrvala dlouho. Přesně po deseti týdnech přinesl posel od papeže rozhodnutí o jeho anulování (pozn:. cesta z Londýna do Říma a zpět tehdy trvala zhruba osm týdnů). Rozhořčení baroni si poté zvolili svého vlastního krále, Ludvíka VIII. (syna tehdejšího francouzského krále Filipa II.). Anglie se ponořila do občanské války a Jan I. se uchýlil do Winchesteru, bývalého hlavního města Anglie a historického místa, kde byli tradičně korunováni anglosaští králové. Baroni však nadále ovládali sever země a nekorunovaný král Ludvík VIII. ovládal hrad v Rochesteru v hrabství Kent. A když poté Jan I. zemřel na úplavici v Lincolnském hrabství při snaze potlačit baronský odpor, nadešla znova chvíle pro věrného rytíře Viléma le Maréchala, tou dobou již sedmdesátníka. Prvorozený syn zemřelého krále, Jindřich III., byl sice korunován jako nový anglický panovník, ale jako devítiletý vládnout nemohl.
Proto se Vilém le Maréchal ujal v roce 1216 vlády jako regent, nežli Jindřich III. nabude dospělosti. Le Maréchal po poradách zrušil některé sporné články charty a bylo rozhodnuto, že jeho vláda bude v souladu s právním rámcem upravené Listiny práv a svobod. Právními kompromisy ji fakticky znova uvedl do života. Úspěch v bitvě u Lincolnu a následná námořní bitva u Sandwiche nadobro rozprášily Ludvíkovy ambice na anglický trůn.
Po le Maréchalově smrti nastupující král Jindřich III. taktéž obnovil platnost charty (1225), a tím dosáhl důležitého konsenzu s poraženými barony, které mladý král získal na svou stranu nejen znovuvydáním charty pod královským jménem, ale také všeobecnou amnestií pro dříve vzpurné barony. Přední anglický historik David Starkey ve své knize Magna Carta pohlíží na oba dokumenty takto: „Charta z roku 1215 je radikálním a revolučním produktem. Charta z roku 1216 je naopak centristickou a pečlivou prací s ohledem na politický vývoj. Ta první se nepodařila a ta druhá se stala základem anglické politické historie.“
Odkaz na pergamenu
Jedním z míst, kam byl dokument v roce 1215 doručen, byl předchůdce současné katedrály v Salisbury jménem Old Sarum. Dokument do Salisbury přinesl Elias Dereham, který byl také přítomen na louce v Runnymede. Elias se stal kanovníkem a od roku 1220 dohlížel na výstavbu nové salisburské katedrály. Právě tento gotický svatostánek je jedním z mála míst, kde se původní charta celou dobu dochovávala a kde je dodnes vystavená širší veřejnosti.
Úzká věž rozlehlého chrámu dominuje nejen zdejší krajině, ale také ostatním kostelům po celé zemi – s výškou 123 metrů je nejvyšší ze všech. Nejkrásnější pohled na katedrálu se stále nabízí z místních luk, kudy protéká řeka Avon. Nejslavnější dokument Anglického království spočívá v malé boudě uvnitř oktagonální přístavby zvané Chapter House. Když konečně stojím spolu s dalšími lidmi nad chartou, zhasne světlo. „Tak, a teď budete muset pět minut čekat ve tmě, než se světlo zase rozsvítí,“ vysvětluje správce situaci vzniklou kvůli ochraně choulostivého dokumentu. Při čekání v potemnělém prostoru, jenž vzdáleně připomíná královský stan, nám správce vypráví o tom, že on sám již viděl všechny čtyři prvotní kopie charty z roku 1215, které se podařilo během osmi století dochovat.
„Jedna je tady a je to ta, kterou teď nevidíte. Další je v Lincolnském hradu a dvě jsou v Britské národní knihovně,“ vyjmenovává místa, kde spočívají původní zachované dokumenty.
Automatické nastavení pak konečně sepne a tlumeně osvítí dlouhý dokument napsaný v latině na pergamenu zhotoveném z ovčí kůže. Dnes víme, že písaři psali husími brky a použili inkoust vyrobený z duběnek (kuliček rostoucích na vnitřní straně listů dubů), které byly rozdrceny a smíchány s vodou, medem, pryskyřicí, kyselinou sírovou i odštěpky zespodu starých kotlů. Během staletí text sice změnil barvu a „zrezavěl“, ale jeho poselství přetrvalo doslova věky.
Politický proces při vytváření textu, jenž vedl k uzákonění Listiny práv a svobod ve 13. století, přispěl k ustavení anglického parlamentu. Mnohem později byl také text nápomocný k vytvoření dokumentu Deklarace nezávislosti Spojených států amerických, jejich ústavy i Listiny práv.
Dolaďte si itinerář
Když už se vypravíte po stopách unikátní historické listiny, navštivte i další zajímavá místa v okolí:
LONDÝNSKÉ MITHRANEUM
Jednou z nejstarších dochovaných staveb po římských zakladatelích Londýna je chrám zasvěcený bohu Mithrovi, postavený v roce 240 našeho letopočtu. Dnes se základy chrámu nalézají sedm metrů pod zemí a jsou součástí moderní budovy patřící agentuře Bloomberg. Expozice zahrnuje je i řadu předmětů z doby římské vlády nalezených během archeologického průzkumu lokality.
BRITSKÁ KNIHOVNA
Stálá expozice nazvaná Poklady Britské knihovny je otevřená široké veřejnosti. V galerii naleznete nejen písemné poklady z Británie. Jedním z exponátů je například nejstarší vytištěná kniha světa Diamantová sútra z roku 868, Shakespearovo První folio z roku 1623 nebo Gutenbergova bible, jedna z prvních knih vytištěných pomocí knihtiskařského stroje. Za návštěvu stojí i moderní budova samotné knihovny, kterou současný král Karel III. kdysi hanlivě popsal jako „budovu připomínající akademii tajné policie“. Knihovna je dnes již na seznamu budov historického významu.
LONDÝNSKÉ KOSTELY A KATEDRÁLY
Do všech významných kostelů a katedrál se dostanete zdarma, zavítáte-li na ranní bohoslužby. V řadě kostelů se po obědě také konají koncerty klasické hudby, které jsou rovněž volně přístupné. Po Velkém požáru v Londýně v roce 1666 dostal architekt Christopher Wren důvěru k obnovení katedrály sv. Pavla. Ovšem v úctyhodném čase obnovil rovněž 51 kostelů a 23 z nich stojí dodnes. Kostel St. Bride’s je zajímavý malým muzeem v kryptě, St. Mary-le-Bow zase restaurací v kryptě a v kostele St. Stephen Walbrook je třeba oltář od sochaře Henriho Moora.
HISTORICKÁ HOSPODA YE OLDE CHESHIRE CHEESE
Pokud budete mít chuť na pivo či jiné nápoje a chcete-li „ochutnat“ atmosféru starého Londýna, tak nejlepší hospodou bude Ye Olde Cheshire Cheese, schovaná v úzké uličce kousek od Svatopavelské katedrály. Interiér a vybavení hospody vypadají stále stejně jako v době slavných štamgastů Charlese Dickense, Marka Twaina, Arthura Conana Doyla či Samuela Johnsona.
SKY GARDEN
Výhled z mrakodrapu 20 Fenchurch Street (zvaný také walkie-talkie, tedy vysílačka) je možný zarezervovat zcela zdarma. Nahoře v 38. patře je také zahrada a lze si dopřát i drink. Město s řekou Temží odtud spatříte jako na dlani.
HENLEY-ON-THAMES
Mezi dvěma známými historickými městy na řece Temži, Windsorem a Oxfordem, leží malebné městečko Henley-on-Thames. Známé trhy každý čtvrtek vznikly udělením koncese králem Janem I. Dnes je městečko oblíbené především díky veslařským závodům, z nichž nejslavnější je Královská regata, která vznikla v roce 1839. Závody na Temži trvají skoro celý týden na pomezí června a července.
BLENHEIMSKÝ PALÁC
Venkovské sídlo postavené v raném 18. století pro vojevůdce Johna Churchilla jako dar anglického národa za vyhranou bitvu u Höchstädtu v Bavorsku. Tento palác je také rodištěm a původním domovem Winstona Churchilla a je rovněž na seznamu světového dědictví UNESCO.
AVEBURY
Nedaleko od Salisbury stojí slavný Stonehenge. Lepší místo na prohlídku neolitických památek jsou však megality v Avebury. Část vesnice je postavená přímo v největším kamenném kruhu na světě, jenž je přístupný všem návštěvníkům zdarma. Tak jako Stonehenge i Avebury se pyšní tím, že patří na seznam světového dědictví UNESCO.
SILBURY HILL
Kopec Silbury Hill je uměle navršený val (nejvyšší v Evropě), který vznikal v době neolitu asi 2400 let před naším letopočtem. Nedaleko se v krajině bohaté na pravěké nálezy nachází také West Kenneth Barrow, tedy komorový hrob, jehož útroby si můžete taktéž prohlédnout.
WINCHESTER
Historické město na jihu Anglie bylo od roku 686 hlavním městem Království Wessex a později i Anglie, a to až do doby, kdy Anglii dobyli Normani (1066). Největším lákadlem je Winchesterská katedrála, postavená v románském slohu v roce 1079. Platnost dokumentu netrvala dlouho. Po deseti dnech papež původní chartu anuloval... Politický proces při tvorbě textu přispěl mimo jiné k ustavení anglického parlamentu.
