Ze všech stran jej obklopuje Atlantik, často na něj dopadá plná síla jeho běsů a zdejší krajina je tak divoká a drsná, jak jen může být. Cornwall, kraj, kde jsou starodávné mýty stejně neproniknutelné jako mlha, která se v pravidelných intervalech valí od moře.
A snad právě proto oblast jihozápadní Anglie, která je často označována jako Land’s End, dala vzniknout mýtům o králi Artušovi. Na britských ostrovech je mnoho míst spojených s artušovskou legendou, ale jen málo z nich se může rovnat romantickému hradu Tintagel, nacházejícímu se na divokém poloostrově Penwith. Stačí překročit dramatickou lávku překlenující mořskou úžinu, vydat se po schodech pamatujících chrabré rytíře směrem k hradbám tyčícím se vysoko na skalnatém, mořem bičovaném mysu a dostanete se do míst, která jsou opředena příběhy o Artušově magickém početí. A opravdu není těžké si představit, že život bájného krále začíná právě zde, na tomto mystickém a živelném kousku země.
Podle vyprávění historika Geoffreyho z Monmouthu z 12. století právě v Tintagelu převlékl čaroděj Merlin krále Uthera Pendragona za Gorloise, vévodu z Cornwallu, aby mohl svést jeho manželku Igraine, což nakonec vedlo k Artušovu narození. Artuš se po vraždě svého otce stal králem Albionu a zbytek už zná asi každý čtenář známých historických příběhů... Geoffrey z Monmouthu při psaní svých fantaskních příběhů pravděpodobně čerpal z minulosti Tintagelu jako sídla cornwallských vládců, kde od 5. století stála prosperující osada, která úzce obchodovala až s dalekým Středomořím. Kniha Historia Regum Britanniae byla ve středověku velmi populární a nově nabytá literární sláva Tintagelu téměř jistě přiměla Richarda, hraběte z Cornwallu, aby zde ve 30. letech 12. století postavil mohutný hrad.
Historie a legendy se tu v průběhu staletí navzájem prolínaly a vtiskly starobylé pevnosti punc tajemna. A i přes to, že se do dnešních dní z hradu mnoho nedochovalo, si při procházce ruinami jen stěží dovedu představit, jak se na tak divokém a odlehlém místě podařilo postavit nedobytnou pevnost a jak se asi při zdolávání jejích mýty opředených hradeb cítili její dobyvatelé. Z dumání mě vyruší až bronzová socha v nadživotní velikosti, inspirovaná dávnými královskými vládci Tintagelu i samotným Artušem. Z vrcholu skalnatého ostrohu shlíží směrem k moři, na malou pláž pod hradem, kde leží Merlinova jeskyně. Zde prý čaroděj ukryl mladého Artuše, aby ho připravil na rytířské povinnosti. Dnes tu po mocném mágovi není ani památky, avšak třpytivě akvamarínové moře, líně se vlnící na oslnivě bílé písečné pláži, vyvolává pocit magické atmosféry.
Turista v Cornwallu
Z Tintagelu pokračuji dál ve stopách dálkové turistické trasy South West Coast Path, která v délce 630 mil kopíruje pobřeží hrabství Devon a Cornwall. Procházím po úzké králičí stezce na vrcholku útesu porostlého kobercem žlutého vřesu a fialových květů. V dálce křičí racek pohrávající si v termice a hluboko pod nohama se ozývá tlumený zvuk příboje narážejícího na strmé skály. Sytě modrý Atlantik se táhne až k nezřetelnému, mlhavému obzoru, který splývá se světlejší, ale stejně modrou oblohou. Nikde žádné automobily ani nevzhledná města. Jen rozpadlá žulová stodola a trosky opuštěné důlní věže v dáli jsou mými tichými společníky. Tohle je Cornwall ve své nejkrásnější podobě.
Obklopen ze tří stran oceánem, byly Cornwall, jeho historie i kultura po staletí neoddělitelně spjaty se vším, co se týkalo moře. Kvůli velké vzdálenosti od Londýna byl tento kout Anglie ještě donedávna izolován od zbytku země a do značné míry závislý na moři. A to jak z hlediska komunikace s okolním světem, tak i obživy jeho nepříliš početného obyvatelstva. Dlouho před přílivem turistů, kteří jsou dnes hlavním ekonomickým zdrojem oblasti, se hrabství také opíralo o výnosný důlní průmysl, díky čemuž se před 200 lety stalo jedním z nejdůležitějších center hornictví v Evropě. Kombinace těchto faktorů napomohla v době průmyslového a námořního rozkvětu ke vzniku bohatého dědictví ve formě úžasných zahrad.
Díky teplému, vlhkému a téměř bezmrazému podnebí nabízel Cornwall ideální prostředí pro rozvoj zahradnictví. Ve viktoriánské době se odtud vydávali neohrožení botanici do těch nejodlehlejších koutů světa, aby se vraceli s exotickými rostlinami, které vytvořily pravděpodobně nejúžasnější sbírku zahrad v Británii. Většina z nich se nachází v blízkosti relativně chráněného jižního pobřeží a vznikaly především kolem rezidencí bohatých rodin. První cenu za umístění však musí získat zahrady obklopující klášter a hrad na přílivovém ostrově St Michael’s Mount, nacházejícím se na dohled od města Marazion.
Ostrov svatého Michala a obr
Z pevniny je to jen pár minut lodí, ale St Michael’s Mount vypadá jako z jiného světa. Na ostrově nacházejícím se pouhých 500 metrů od pobřeží Anglie totiž prý kdysi žil 18metrový obr jménem Trecobben. Bylo to v 6. století, ještě před vznikem hradu, jenž dnes tvoří typickou siluetu ostrova. Obávaný netvor trávil celé dny ve své jeskyni, obklopen poklady ukradenými jeho lidským sousedům. Škodil okolí a hodoval na ukradených ovcích. Až jednoho dne sebral odvahu mladý farmářův syn Jack, který se obrovi postavil. Ve spánku jej praštil sekerou po hlavě a zachránil tak kraj před životem v neustálém ohrožení...
Lidé bez fantazie by se tomuto příběhu mohli posmívat, ale když vstoupíte na ostrov, pohádkové příběhy dostanou úplně jiný rozměr a stanou se docela uvěřitelné. Zdá se, jako by ve vodách obklopujících tento nevelký kus země vířily mýty a magie. Dokonce i podnebí je zde jiné než na pevnině. Navzdory častému studenému větru vytváří teplý Golfský proud příjemné klima a na terasách strmých pískovcových útesů se díky pohlceným slunečním paprskům daří nejrůznějším exotickým rostlinám, které byste ve studené Anglii opravdu nečekali.
Poté, co byl zlý obr přemožen, nebyli obyvatelé ostrova v bezpečí příliš dlouho. V minulosti se o jeho vlastnictví přel nejeden rytíř a po invazi z Normandie v roce 1066 se na tomto nevelkém kousku pevniny usadili mniši ze známého kláštera Mont-Saint-Michel. O století později zde dostavěli kostel a převorství připomínající jejich domovinu, pouze v kompaktnějším kabátku. Od 12. století, kdy se Jindřich La Pomeray zmocnil ostrova v přestrojení za poutníka a vystavěl zde hrad, až po občanskou válku, kdy se roajalisté urputně bránili Oliveru Cromwellovi, zažil ostrov mnoho bitev. Bouřlivá léta skončila až v 17. století, kdy se ostrov konečně dostal do vlastnictví lordů St Levan, jejichž potomci na hradě v poklidu žijí do dnešních dnů.
Cornwallské pojmenování St Michael’s Mount zní „Karrek Loosyn Koos“, což doslova znamená „šedá skála v lese“. Těžko říct, kam se ten les poděl, ale pravděpodobně jméno evokuje dobu před zaplavením dnešní zátoky a naznačuje, že skála, na které hrad stojí, byla dříve obklopena namísto mořem hustým lesem. Dnes je s městečkem Marazion spojena kluzkým žulovým chodníčkem, po kterém lze během odlivu přejít pěšky. Dobrodružnější cesta pak vede na vratkém člunu, který po většinu dne v desetiminutových intervalech pendluje mezi ostrovem a pevninou.
Jedním z hlavních úkolů středověkých klášterů bylo poskytovat stravu, ubytování a duchovní podporu poutníkům. V dobách minulých jich putovaly z jednoho konce Evropy na druhý statisíce a kromě dobrodružství hledaly především snazší cestu do ráje. Právě díky tomu se i tento titěrný ostrůvek stal duchovním centrem Cornwallu a až do 19. století, kdy zde mělo domov 221 stálých obyvatel, 53 domů, dvě kaple a pět hospod pro projíždějící námořníky. Jak se později dozvídám na bronzové plaketě u přístaviště, dokonce se zde nakrátko zastavila i královna Viktorie. Nic ale netrvá věčně a během několika následujících desetiletí se nedaleké město Penzance stalo módnější destinací, která spíše než duchovno lákala turisty hledající zábavu. Vesnice na ostrově tak začala pomalu upadat a dnes zde žije pouhých 30 lidí.
Chůze kamennými uličkami vesnice ani vzdáleně nepřipomíná známějšího sourozence v Normandii. Všude panuje ticho a nikde žádní turisté. Stejně tak i na hradě si vychutnávám klid a kouzlo místa i pohledy přes balustrády na pestrobarevné zahrady obléhající hrad. Díky tomu, že skály v noci uvolňují teplo, rostou zde nečekané rostliny – levandule, olivovníky, a dokonce i kaktusy. Výhled do širokého okolí je nezapomenutelný především díky unikátním subtropickým zahradám, které byly zahradními architekty navrženy tak, aby zaujaly oko návštěvníka z pohledu shora a postupně jej navedly až do dáli, k obzoru s nekonečně modrým oceánem. Dívám se, jak se s přílivem pomalu začíná obnažovat přístupová cesta, a lodička s posledními návštěvníky opouštějícími toto magické místo mi připomíná, že je také čas vydat se nazpět na pevninu.
Ráj ve starém lomu
I ty nejkrásnější cornwallské zahrady ovšem zastiňuje moderní stavba, která se prakticky přes noc stala největší a nejdiskutovanější atrakcí regionu: Eden Project. Před pouhými dvaceti lety vyrostly v nepoužívaném lomu na kaolin zahrady obřích rozměrů, a jako mávnutím kouzelného proutku se z padesát metrů hluboké jámy plné toxické vody, která otravovala okolní krajinu, stalo vzkvétající místo, kde je příroda naopak oslavována. Eden Project byl záměrně vytvořen v Cornwallu, který je silně poznamenán upadajícím těžebním průmyslem, a jeho cílem je vědomě podpořit jak globální ekologické zájmy, tak místní ekonomiku. Díky tomu zde vznikl doslova ráj, který vzdává poctu závislosti lidstva na světě rostlin, kde každá, i ta nejmenší rostlinka, má význam pro fungování nejen uměle vytvořeného ekosystému, ale též celé naší planety.
Areálu o rozloze 15 hektarů dominují dva obrovské biomy s řízeným klimatem, které připomínají jakési mimozemské obydlí nebo milionkrát zvětšené mýdlové bubliny, které perfektně zakrývají původní kráter nepoužívaného dolu.
První kroky většiny návštěvníků směřují do tropického skleníku, jehož největším lákadlem je nejrozsáhlejší uměle vytvořený deštný prales na světě. Hned po prvních krocích zde putují do batohu všechny nepotřebné vrstvy oblečení. Teplota uvnitř dosahuje až 35 °C a v kombinaci s vlhkým ovzduším je i samotná chůze náročným cvičením. Z toho důvodu je u vstupu do skleníku vyvěšeno výrazné varování, aby se návštěvníci vybavili dostatečným množstvím tekutin, a v případě nevolnosti jsou přichystány nejen lavičky k odpočinku, ale dokonce i únikové cesty, které pomohou dostat se co nejrychleji ven. Stezky tropy vedou čtyřmi různými klimatickými pásy deštného pralesa. Začíná se v prostředí tropického ostrova s porosty mangrovů a končí ukázkami tropických plodin, které by v našem podnebném pásmu jinak neměly šanci přežít.
Tváře mám lesklé a opuchlé z horka, ale tento lehký diskomfort mě neodradí od výstupu na vyhlídku z ptačí perspektivy. Když se tak potácím po ocelových schodech na mírně vratkou plošinu zavěšenou 30 metrů nad porostem deštného pralesa, přemýšlím, kde je to mladé tělo plné energie. Na druhé straně skleníku šumí řeka s impozantním vodopádem, který poskytuje vítané osvěžení, a o chvíli později už balancuji na vratkém lanovém mostě, na jehož druhém konci stojí bambusový domek se zahradou, kde se pěstují sladké brambory a šťavnaté mango. Malá chýše je opravdu autentická a připomíná mi jednoduchá obydlí, která jsem viděl v okolí Angkor Watu v Kambodži.
Sotva vyjdu ze skleníku, ze vzpomínek na vzdálenou Asii mě velmi rychle dostane teplotní šok. Venku panuje typicky britské počasí s mírným deštěm a silným větrem, a proto spěchám zpět do teplých krajin. Procházka po středomořském biomu je díky suššímu prostředí a teplotám nepřesahujícím 25 °C mnohem příjemnější a celý skleník je prosycen báječnou vůní bylin a zpěvem ptactva. Připadám si zde jako na návštěvě Chorvatska nebo Španělska. Objevuji citrusy, bavlník, chilli nebo dub korkový, který jako jeden z mála stromů dokáže zregenerovat svoji kůru, a proto se využívá k výrobě zátek. Asi nejzajímavější z celého biomu je však exotická kalifornská zahrada, která je přehlídkou prérijních travin i mnoha druhů kapradin. Jediné, co zde chybí k dokonalosti, jsou pobíhající bizoni.
Nejen vnitřní biomy, ale celý obrovský areál je opravdovou svatyní vynalézavosti a lidské představivosti, plný soch, hřišť, ovocných zahrad a kouzelných zákoutí. Výsledkem je ta nejzajímavější, nejvoňavější, nejzábavnější a nejnápaditější učebna na světě. A podobnými slovy bych mohl popsat i celý Cornwall. Samotné jeho jméno je sugestivní, plné vzrušení a divokosti a stačí k tomu, abych se ponořil do snění. Cornwall proniká do morku kostí, a jakmile se sem jednou vydáte, bude velmi těžké odejít a zcela jistě se budete chtít do tohoto nádherného koutu Anglie vrátit.
Pokrm horníků
- Cornwall není pouze synonymem pro krásnou přírodu, ale mnozí si jej cení i jako špičkovou gurmetskou destinaci. Díky všudypřítomnému moři asi není překvapením, že nejčastějším pokrmem v turistických restauracích jsou čerstvé ryby a dary moře. Pokud se však vydáte do místních podniků, pak také nezapomeňte ochutnat oblíbené cornish pasties, které jsou nejen jedním z nejúspěšnějších vývozních artiklů Cornwallu, ale též nezbytnou součástí dovolené pro více než čtyři miliony turistů, kteří sem ročně zavítají.
- Typické slané pečivo vzniklo přibližně před 500 lety jako praktický oběd pro horníky. Kapsu z těsta plněnou hovězím masem, bramborami a zeleninou dělávaly hospodyně vždy jednu pro každého člena domácnosti. S iniciály vyznačenými na křupavé kůrce si nosili horníci pasties do hlubin země v plechové krabičce, kterou ohřívali nad zapálenou svíčkou. Po vyjedení plněné části pečiva pak zahodili tlustou kůrku, aby předešli otravě cínovým prachem z prstů.
- V 19. století se nicméně cornwallský důlní průmysl zhroutil, což donutilo horníky hledat práci v zahraničí. S nimi putovaly i populární pasties, a dnes je tak lze ochutnat v mnoha částech světa, včetně Austrálie, Jižní Afriky nebo USA. Ty zaručeně nejlepší si můžete dát v pekárně Philps Pasties na pobřežní promenádě městečka Marazion.
Cornwall jako múza
- O cornwallských cínových dolech vypráví mnoho reálných i fiktivních příběhů, z nichž nejznámější série knih s názvem Poldark pochází z pera Winstona Grahama. S Cornwallem jsou úzce spjati i další spisovatelé, pro které byla inspirací zdejší malebná krajina. Daphne du Maurier je již léta prakticky synonymem pro cornwallskou literaturu a většina jejích slavných příběhů odkazuje na místa, kde spisovatelka žila, včetně románu Dům na pobřeží (The House on the Strand), který vznikl v Kilmarthu, jejím posledním domově.
- Své zastoupení zde má i divadlo, především díky ohromujícímu venkovnímu amfiteátru Minack, vytesanému do žulových útesů vysoko nad mořem. Sledovat zde divadelní představení Hamleta, v němž účinkujícím dělá kulisu jen vlnící se moře, je zážitek na celý život. A pokud divadlo není váš šálek čaje, pak jen samotná prohlídka této úchvatné stavby ve vás musí vyvolat ohromení nad krásou a pestrostí Cornwallu.
