Na začátku byl geniální plán. Prvně doma přečkat nevlídné plískanice, které standardně doprovázejí počátek září. A poté si v blízkém Maďarsku dosyta užít teplo babího léta okořeněné nástupem podzimu. Naše představy ovšem silně naboural vpád studené fronty. Záchrannou ruku nám ale podaly rozkoše tamní termální vody.
Termální lázně jsou již moderního data a oproti mamutím akvaparkům zůstávají komornější, aniž by to ubralo na kvalitě služeb. Východně od Pápy se zvedá krasové pohoří Bakoňský les. Tady padl první zavedený mýtus o Maďarsku. Namísto holé panonské stepi nás pohltilo sevřené údolí. Okolo potoka na sebe navazovaly vlahé louky s přístřešky, ohništi a báječnými místy ke grilování a letním piknikům. Parkujeme u výletní hospody Odvaskő (čti odvašké). Pak se členitým terénem dereme ke stejnojmenné jeskyni. Kolem se zelenají nekonečné listnaté lesy, chvílemi zasvítí vápencová skalka, mezi hustým mlázím mladých stromků vyčnívají statné kmeny kapitálních buků.
Dole v podhůří nás zase rozesmála hravá lidová tvořivost. Pomalu se suneme přes vesnici s dvoujazyčným názvem Béb/Wieb. Tady ještě dožívá německá menšina „podunajských Švábů“. A nevěříme vlastním očím: u první chalupy se mezi demižony povaluje figurína sedláka zmoženého vínem, vedle zase juchá bodrý slaměný strýc, o dům dál pak sedí tetka nahastrošená do gumáků. Veselý kolorit Bébu znamenal příchod slastí vinobraní. Podobné dekorace nám osvěžily celé putování Maďarskem a oznamovaly, že úroda je pod střechou a bude se hodovat.
Daleko na obzoru Alpy
Bakoňský les nám zároveň připravil velkolepé rozloučení. Kousek na jihovýchod od Pápy se u jeho úpatí choulí malebná dědina Döbrönte. Nad ní se krabatí útes Szarvaskő (čti sarvašké), česky Jelení kámen, a na něm se ježí rozšklebené ruiny stejnojmenného hradu. Na stepních pláních burácí ostrý vítr. Kombinace slunečného počasí, chladného vzduchu a bezvadně vyčištěného nebe otevřela parádní výhledy. Před námi se na kruhové baště třepetala maďarská vlajka, za ní se zubily zbytky hradního paláce. Dole hýřila barvami zástavba vesnice. Od ní k západu pokračovala jednolitá zelená placka a úplně na nejzazším obzoru nesměle vykukovaly matné špičky Alp.
Pokračujeme k jihozápadu. Největší tíhu dopravy v Maďarsku nesou dálnice plus pár klíčových silnic. Ostatní hlavní komunikace zůstávají poloprázdné. Značení bývá slušné. Zato místy potřebují urgentní opravu. Vyjeté koleje a záludné hrboly jsou klasika. Navigace se chvílemi kreativně rozšoupne a bez uzardění naservíruje ledabyle vyasfaltovanou polňačku plnou děr, kamení a bláta. Putování mimo rušné tepny má ale svůj půvab. Takto si mnohem více vychutnám autentičnost. Například omšelé pekárny provinčních městeček, co slastně voní chlebem, čerstvými koblihami i slanými pagáči, až se sbíhají sliny. Tam je upřímná ochota i nefalšovaný úsměv tetičky za pultem odměnou za krkolomnou snahu o vzájemnou domluvu.
Venkovské objevy
Řítíme se dál a brzy nás svrbí kolena. Pošilháváme po pauze. Ideálně s poznáváním. V obci Nemeshany (čti nemešháň) mě uhodila do očí infoznačka pamětihodnosti. Poutač upřesňovala poznámka „vízimalom“. Svoji parťačku oslňuji excelentní znalostí maďarštiny, neboť z předešlých cest si pamatuji, že víz je maďarsky voda a malom znamená mlýn. Takže nás čeká návštěva vodního mlýna. Ťukám na dřevěné dveře. Za chvíli se přišoural pohodový senior. Čiperný dědeček obřadně odemyká vstup a spouští výklad. Pochopitelně že v maďarštině. Bezvadně identifikuji slova víz a malom. Pak intuitivně přes lidovou slovenštinu rozšiřuji svoje znalosti maďarského jazyka o výraz molnár neboli mlynář. Dědoušek temperamentně gestikuluje, naznačuje proud imaginární vody, poté kouzelným spínačem spouští elektromotor, ohromné mlýnské kolo nad náhonem se otáčí a soustava převodů se dává do pohybu. Následně děda pomyslně sype neviditelné zrní do soustavy dopravníků a vede nás nahoru.
Tady se rozbíhá bludiště původního strojního vybavení, které nese pečeť kdysi světoznámých Ganzových závodů v Budapešti. Počátkem dvacátého století byly Uhry mlynářskou velmocí a kralovaly trhu s obilím. Prohlídka je fantastická, nerozumím skoro ničemu, nicméně dokonale chápu vše. Exkurze končí uvnitř zšeřelé komůrky. Tu zdobí zašlá rodinná fotografie. Senior se potutelně směje, míří prst k malému chlapci a pak ukazuje na sebe. Tajemství mlýna je objasněno! Dědic mlynářského impéria na penzi se ukázal jako maximální profík a poctivec ze staré školy. Ačkoli stoprocentně tušil, že maďarština je pro nás pole neorané, prohlídku nijak neošidil a za obvyklé vstupné nám hrdě přednesl kompletní výklad.
Po návštěvě mlýna nám vyhládlo. Hledáme sympatické odpočívadlo. Před sousední vesnicí Káptalanfa se u říčky mihl přístřešek s posezením. Za ním se klenou oblouky úchvatného kamenného mostu. Letopočet zobrazuje rok 1794. Nádherný starobylý most mě dostal do kolen. I když se už zařadil mezi technické památky, pořád věrně slouží dopravě. A v bedekrech ho nenajdete. Cesta Maďarskem tak dostala objevitelský punc.
Sixtinská kaple rokoka
Naopak kola turistického průmyslu spolehlivě roztáčí impozantní hrad Sümeg, který se dominantně vyjímá na vrcholu mohutného kopce. I on popírá zažitý předsudek, že Maďarsko je rovná placka. Nejlépe jeho monumentální silueta vynikne z nížiny v okolí, ale atraktivní fotku obvykle pokazí kukuřice nebo dráty. Tu už se projevuje blízkost Balatonu. Stánky se suvenýry i hospody zabalené do lidového střihu evidentně cílí na cizince. Návštěvy ale rozhodně nelituji: už kvůli dechberoucímu výhledu do kraje, kde se majestátně rýsují osamělé kužely vyhaslých sopek.
Utajený klenot Sümegu se ovšem skrývá dole v podhradí. Tam se mezi půvabnou zástavbou městečka tyčí tuctový barokní kostelík. Výjimečné kouzlo svatyně se ovšem schovává uvnitř. Nápovědu poskytnou infopanely, které ji prezentují pod lákavým označením „Sixtinská kaple rokoka“. Za skromnou vnější tváří kostelíka se otevírá výjimečná nástěnná galerie malířství z éry přechodu vrcholného baroka do rozmařilého rokokového stylu. Každý metr zdí, klenby i presbytáře chrámové lodi zušlechtily biblické motivy Nového zákona. V potemnělém kostele jsme byli naprosto sami. Místní fara vyšla vstříc cestovnímu ruchu a současně si maličko vylepšila rozpočet: do automatu ve dveřích se hodila mince a tím se zapnulo efektní nasvětlení fresek. Délka trvání záležela na zvolené částce. Pro cestovatele s foťákem perfektní počinek!
Slovanský odkaz „druhého“ Balatonu
Při přípravě roadtripu jsme se rozhodli, že se záměrně vyhneme Balatonu. Na druhou stranu mě lákal jeho menší bratr, se kterým původně tvořil jedno jezero: Kis-Balaton, (čti kiš) v překladu Malý Balaton. Spadá do národního parku Balatonská vrchovina a ještě před šedesáti lety mu hrozil zánik. Naštěstí se podařilo stabilizovat vodní režim. Posléze se plocha Malého Balatonu několikanásobně rozšířila. Unikátní mokřady hromadně osídlili vodní ptáci.
Hluboko v minulosti místní špatně dostupné mokřiny nabídly azyl osobám, prchajícím před svými nepřáteli. Sem se uchýlil kníže Pribina, když ho moravští Mojmírovci vyhnali z Nitry. Pribina si zde zbudoval své sídlo a pojmenoval ho Blatnohrad. Archeologické vykopávky tu obnažily základy dvorce i chrámů. Traduje se, že na Blatnohradě pobývali slovanští věrozvěsti Cyril s Metodějem, a areál proto zdobí sousoší obou světců, které sem věnovali Slováci, kteří považují Pribinovu éru za počátek své státnosti. Další památník připomíná Pribinova syna Kocela, jenž panonské Blatenské knížectví rozšířil až za Bělehrad i hluboko do dnešního Slovinska. Donátory památníku jsou v tomto případě odůvodněně Slovinci. Pomníky svorně hovoří staroslověnsky, maďarsky i latinsky. Design interiéru obnoveného kostelíka se nese ve východním ortodoxním duchu.
Po pádu slovanské moci spravovali Blatnohrad východofranští vladaři a roli důležitého centra plnil i v prvopočátcích maďarských Uher: tisíciletou historii župy Zala reprezentuje kolosální pavilon, architektonicky oscilující mezi ohromnou jurtou a chrámovou kopulí. Blatnohrad stále nevydal všechny své poklady. Stranou upraveného areálu uvnitř houštin vystupují z bahna čerstvě obnažené zbytky rozpukaného zdiva – práce archeologů. Blatnohrad se nachází hned vedle silnice. Turisté se zde často zastaví. Kromě památek okouknou též expozice návštěvnického centra Malého Balatonu. A značené trasy hojně vábí cyklisty. Jen zlomek výletníků ale následuje oprýskanou směrovku k tajemným osiřelým zříceninám baziliky ztraceným v lánech polí na konci romantické jasanové aleje.
Bujné turecké dědictví
Okolí Malého Balatonu uchovává také neobvyklé dědictví uherských dějin. Většinu území současného Maďarska poznamenalo pár století osmanské nadvlády. Turci zde po sobě zanechali četné pamětihodnosti: lázně, mešity, mauzolea. Ty jsme tentokrát minuli. A věnovali jsme pozornost tureckému dědictví, které je živé. Až moc... Jmenuje se vodní buvol. Do Uher přivandroval právě s Osmany. Ještě před druhou světovou válkou se jich v maďarských bažinách rochnilo okolo sedmi tisíc. Počátkem devadesátých let minulého století necelá stovka. Buvol se ale nevzdal a nyní slaví triumfální návrat. Tento výkonný robustní pomocník se uplatnil při polních pracích. Současně dává extrémně tučné mléko, které tvoří nepostradatelný základ pravé mozzarelly. Chovu vodních buvolů se věnuje statek položený jihovýchodně od obce Balatonmagyaród (čti balatonmaďáród). Tamní buvoli se stali turistickou atrakcí. My jsme si prošli hospodářské objekty. Buvoli se vedle nás líně promenádovali uvnitř ohrad, na vzdálenějších pastvinách se popásala černá stáda. Farma rovněž do nabídky zařadila safari, kdy se návštěvníci v otevřeném sovětském UAZ pohybují kolem stád.
Léčivá voda místo ropy
Hlavní magnet Malého Balatonu představuje ostrov Kányavári (čti káňavári). Kráčíme po ikonickém dřevěném mostě. Dole v rákosí to hlasitě štěbetá a cvrčí. Kolem ostrova se klikatí trasa naučné stezky. Chvíli se drží mokřin, pak zapluje do lužního lesa. Na pahýlech stromů se suší kormoráni, každým okamžikem vzduch pročísne ptačí silueta. Pak stezka vyústí do travnatých partií, co se podobají savaně. Tam potěší pozorovatele přírody dvojice rozhleden. Vyšší věž nás odměnila spektakulárním výhledem a azurová obloha vyzvala na dramatický souboj o titul královny krásy mírně zčeřené jezero a jeho vlídné okolí.
Útulnou základnu nám zabezpečilo lázeňské městečko Zalakaros (čti zalakaroš). Jeho příběh patří k těm už klasickým: hledala se tu ropa, ale místo ní se na povrch prodrala horká léčivá voda. U vrtu pak postavili pavilon s bazénem, hotel a kemp. Infrastruktura postupně bobtnala, až se Zalakaros zapsal mezi osvědčená letoviska východního bloku. Hluboko uvnitř volnočasového komplexu se nadále ukrývá původní termální bazén. Tamní tmavá blahodárná voda má silně naftový říz.
Bláznivý výjezd za kouzelnými zvoničkami
Slabostí mé parťačky jsou dřevěné zvoničky a nádherná zvonice zdobila titulku prospektu národního parku Őrség (čti éršég) na samém západě Maďarska, na trojmezí s Rakouskem a Slovinskem. I on se vymyká typickým obrázkům Maďarska. Před čtvrtstoletím jsme tam těžce zakufrovali na cestě do Slovinska. Přehlédli jsme správnou objížďku a rázem nás pohltila bohem zapomenutá pahorkatina, kde evidentně lišky dávaly dobrou noc a v podvečer před rázovitými chalupami ležérně poposedávali místní gazdové.
Cesta ze Zalakarose do Őrségu obnášela zhruba sto kilometrů jízdy. „To jako jednodenní výlet dáme,“ ubezpečila mě parťačka. Obohacujeme znalost maďarštiny o úderné slovíčko „harangláb“ – zvonice. Příjemný úvod obstarala idylická usedlost položená na periferii městečka Zalalövő. A pak přišla na řadu dědina Pankasz (čti pankas). Tam uvnitř švestkového sadu stydlivě postává prostá zvonice s cudnou doškovou sukýnkou. Špice zvoničky končí trojrozměrnou hvězdou. Dle tohoto symbolu si zvonici vystavěli protestanti, pro které izolované členité pohraničí znamenalo v těžkých časech svobodu. Nicméně zdejší cenné pamětihodnosti sahají až do počátku vzestupu dynastie Arpádovců, jak dokumentuje jedinečný kostelík, který náhle zasvítí na pasece za vsí Velemér. Malá svatyně zvenčí signalizuje gotický původ. U příjemné babičky, co prodává domácí sirupy, marmelády, sušené houby i jiné domácí produkty zahrádek a lesů, platíme nízké vstupné. Poté si vychutnáváme unikátní soubor středověkých fresek. Podobně vypadá také kostelík na periferii vesnice Őriszentpéter (čti érisentpéter). Ten bohužel postrádá výtvarnou výzdobu interiéru. Milovníky umění ale rozvášní jemnými detaily románského portálu. Bláznivý výlet završil skanzen v osadě Pityerszer (čti pitěrser). Zjišťuji, že lidová architektura národního parku Őrség se markantně liší od ostatních částí Maďarska. A podvědomě evokuje hory, jelikož obsahuje prvky známé z podhůří Alp i blízkých krajů Slovinska, případně Chorvatska.
Dotyk dávného vulkánu
A i na Balaton nakonec přece jen krátce došlo. Byť úplně jinak, než se tam standardně jezdí. Předpověď počasí věstila vícedenní déšť. Nám se domů předčasně nechtělo. Během výpravy za zvoničkami jsem zaregistroval směrovku k termálům Aqua Barbara, padesát kilometrů severozápadně od Zalakarose. Ale krátký přesun by byla nuda, a navíc nás uhranul snímek nádherných čedičových varhan na úbočí vyhaslého sopouchu Hegyestü (čti héděštý). Do vysněných termálů tedy putujeme těžce absurdní oklikou. Ignorujeme šňůru mondénních letovisek rozestřených kolem pobřeží Balatonu a podruhé vstupujeme na území národního parku Balatonská vrchovina. Nyní přímo do epicentra, odkud před třemi miliony let tryskala láva. Okolo silnice se střídají vinohrady, pastviny i sady, kde zrovna dozrávají plody mandloní. Husté porosty křovin a nízkých stromů se podobají středomořské macchii. Před námi se hrozivě tyčí rozlámaný černý zub Hegyestü, jehož stěny se skládají z dlouhých sloupů čediče. Chvíli obdivujeme fascinující tvary vulkanické horniny, pak se škrábeme na vrchol s vyhlídkovou plošinou. Tam se Balaton odhalí z ptačí perspektivy. Hegyestü patří do soustavy evropských geoparků. Proto zdejší hříčku neživé přírody obohatil pavilon s expozicí.
V podvečer spokojeně dosahujeme termálů. Aqua Barbara náleží mezi menší komplexy (aktuálně, k červnu 2023, jsou bohužel dočasně mimo provoz). Nachází se úplně bokem od větších měst, uprostřed ospalého klidu venkova za okrajem obce Pusztaszentlászló. Termály působí nově, mile a domácky. Sezona se zlomila, kemp je poloprázdný. A němečtí senioři se buď povalují v horké vodě krytého pavilonu, nebo po okolních alejích sbírají ořechy. Také dáváme stopku aktivitám. Relax zvítězil. Počasí se kazí. Tentokrát se rosničky trefily na sto procent. Krajina se ponořila do smutné sychravé nálady, na stan bubnuje déšť. A po setmění se z luk u blízkých lesů nese mručení, troubení a frkání roztoužených jelenů. Léto dospělo do finále.
Maďarský babylon
S angličtinou v západním Maďarsku velké terno neuděláte. Tady se preferuje němčina: na pokladnách termálů, v kempech, infocentrech i uvnitř hospod. Mezi cizinci totiž drtivě převažují cestovatelé z německy hovořících zemí. Rakušané mají Maďarsko za humny a pro Němce z východní i západní půle patří Maďarsko k tradičním oblíbeným destinacím už minimálně půl století. Po celém Maďarsku se roztroušeně uplatní slovenský jazyk, starší generace občas ještě hovoří rusky. V jižních regionech Maďarska jsem se vícekrát překvapivě chytil s chorvatštinou i srbštinou.
