Když není moc dovolené a v Google Photos se fotky alpských křížů začínají opakovat, dojde i na známé Camino de Santiago. Když moc nechodíte, ale chcete, propojte pětidenní dovolenou s víkendy a máte slušnou šanci na 200 km dlouhý závěr Francouzské cesty z Ponferrady do Santiaga. Možná vám vyjde cesta plná setkání – tak jako mně.
Většina cestovatelů na Evropu shlíží trochu svrchu. Chybí jim tu větší kulturní šok, který musí hledat v drobnostech. A na to v dnešní době není čas. Mně ale na mé pouti stačí málo. Pivo se tady, na severu Španělska, točí automaticky do třetinek a cappuccino je káva s mlékem zasypaná skořicí. Nejsou tu ubrusy, podsedáky ani popelníky. Všechna auta mají hliníková kola a pečivo zgumovatí prakticky ihned po dopečení. Za euro se dá koupit sedma slušného lokálního vína. Domy jsou z břidlice a v každé zahrádce je přerostlá růžičková kapusta připomínající baobab. On the road again...
Hned po prvním promoknutí taky pochopím, co znamená galicijské počasí. Místní na většinu dotazů s úsměvem odpovídají řehtajícím síí, takže při delším rozhovoru člověk nabude dojem, že mluví s koněm. Naštěstí těch rozhovorů není mnoho, protože téměř nikdo z místních neumí anglicky. Aspoň nemají potřebu si povídat. Zatím jsem rád sám s přírodou a s bolestí. Tu jsem očekával mnohem později, ale znovuobjevená patní ostruha mi od prvního kroku pomáhá očišťovat hříšnou duši fyzickou bolestí.
Zlaté hory
První etapy splní veškerá kladná očekávání. Začíná červen a oblé kopce O Cebreira se mezi ranní mlhou probarvují do zlata. Téměř až na konci jara rozkvetou zlaté keře a zahalí průsmyky a horská úbočí do zlaté barvy. Jako by příroda už nemohla vydržet a na pár dní v roce konečně odhalí všechna svá tajemství. Posvátná zlatá barva je nám průvodcem až do známého poutního místa, kde se starají o pocestné přes tisíc let.
Poutníků potkáváme nad očekávání málo a všichni jsou sympatičtí. Výjimkou je samotné O Cebreiro, kam na výlet šplhají plné zájezdní autobusy. Sestupujeme raději do Linares, kde několik domů s obchodem vytváří tu pravou kulisu galicijských hor. Místní shánějí ulicemi krávy z pastvy a slunce střídá pravá horská bouřka. Tady je také první noc v albergue – ubytovně pro poutníky.
Cesta tam a zase zpátky
To, co je na galicijské přírodě jiné, je voda. A voda znamená život. Neustálé rychlé přeháňky a nadbytek vody v krajině jako by každé ráno probouzely přírodu mnohem větší silou. Kmeny stromů jsou obaleny tisíci dalšími výhonky, které se snaží prodrat k životu.
Mezi obrovskými dubovými a eukalyptovými háji se ukrývá nespočet studánek a říček, jako by právě tady byla ukryta ona tajemná krajina, kde voda probouzí stromy k životu. U jedné studánky potkávám mladého Brita. Jde rychle s oprýskanými hliníkovými holemi, dál od lidí. Kdyby nemusel doplnit vodu, zřejmě by jen prošel. „Hola!“ – „Buen Camino.“
Prohodíme pár slov. Ptá se, proč jsem tady. Vybavil jsem si nedávný vyhazov z rozjetého projektu. Mám pocit, že život není fér. Mladý Brit kýve hlavou. Asi mi rozumí. Před třemi roky mu zemřela přítelkyně, se kterou se měli brát. Od té doby chodí Camino. Cesta tam a zase zpátky. Z Pyrenejí vychází a do nich se zase vrací, protože nemá kam jinam. Představil jsem si ho, jak každý den vstává a vyráží, uvězněn v bezčasí pouti. Sám mezi všemi, na cestě co nejdál od světa, který ho zradil, ale který se bojí opustit. Rozloučil se a odešel. Co si může s ostatními vyprávět, když slova nemohou předat zkušenost?
Savo na duši
Po pár dnech vás začnou neskutečně štvát moudra po zdech, patnících a kamenech během celé trasy. Patří to ale k pouti. Každý tu chce něco předat a něco přijmout. A já si slíbil, že přijmu všechno, co mi pouť nabídne.
Když se za Triacastellou cesta rozdvojuje, rozhodněte se pro Samos. Jde o jeden z nejstarších klášterů z celého Španělska. Benediktini tu provozují albergue přímo ve zdech kláštera. Je to ta pravá poutnická ubytovna, kde má dobrodružství vůni sava a plesnivé polštáře dokreslují historickou výjimečnost místa. A pokud poslední volnou palandu nad vámi obsadí poslední dorazivší tlouštík s averzí k vodě a labilní nosní přepážkou, v tu chvíli nás Bůh zkouší nejvíce.
Je třeba to podstoupit. Dnešní poutnictví je prodchnuté točeným pivem, křupavým nanukem a závodem v luxusní úpravě hřebenatek – mušlí svatého Jakuba. Je těžké hledat duchovní rozměr mezi tříchodovými menu za deset eur.
Cesta k sobě vede právě přes bolest. Přes únavu, smutek a puchýře. Je lemována páchnoucími albergue s vrzajícími palandami a samotou kapliček, kde za euro automat sám rozsvítí elektrickou svíčku a můžete někomu odpustit nebo poděkovat. Elektrifikace zkrátila cestu k Bohu na pouhé jedno euro. Neopakovatelná ofrenda. V opuštěných středověkých vesnicích se mi křesťanství přibližuje. Rozpadlé domy, které pohlcuje příroda, rozvalený kamenný náhon a uprostřed všeho otevřený kostel. Uvnitř stařík, který se celý život chodí o kostel starat z vedlejší vesnice. Jak by mohl další den nepřijít? Tady má křesťanství tu prapůvodní sílu ve službě, tradici a pokoře.
Na mši je to ale jiné. Stále zde obchází jáhen neboli posluha se síťkou na motýly, kterou strkaje pod bradu vybízí k zaplacení odpustku. Ateista ve mně zaplesá, když tlustý kněz ve zlatém rouchu nemůže ani mluvit přes druhou a třetí bradu. Prý by všichni měli vyrazit na Camino, lidem je třeba víc než kdy předtím. Pozoruji, jak se mu při proslovu nafukuje vole jak žabímu samci, a dochází mi, že by měl doslova jít příkladem.
Míst v albergue není dostatek a často musí poutník do fronty. Proto když vidím frontu, automaticky si do ní stoupám. Až na poslední chvíli mi dojde, že se bude vydávat oplatek a já jako nekřtěnec tu nemám co dělat. Ale slíbil jsem si, že přijmu všechno, a tak přijmu. Hlavou mi běží, že pomáhám bližnímu, protože zbylé oplatky kněz jistě všechny sám dojídá, a husita ve mně, který zásadně přijímá pod obojí, si po hodinové mši ve španělštině zajde rychle pro bottegu červeného. Hostie musí zkrátka plavat.
Miluj bližního svého…
I když hledáte samotu, prohoďte pár slov se spolunocležníky. Přestože jsou hluční a v malé místnosti s řadou paland večeří plesnivý sýr. Buďte na ně milí i přesto, že se ve společných umývárnách sprchují podezřele často nebo vůbec. Budete je potřebovat, protože až vyjdete ze Sarrie, všechno bude jinak.
Souputníci, kteří se poznají velkou krosnou a jiskřením očí, se promění. Ty stejně zaprášené obličeje zkřivené bolestí, se kterými se každý večer ukládáte ke spánku, od Sarrie nahradí jiní lidé. Noví lidé. Čistí lidé. Některé přivezly autobusy a mají připravený vlastní catering každých pár kilometrů. Jiní přišli hledat sex nebo jen neměli dostatek volna, ale jedno mají společné – jsou to noví lidé a s námi nemají zatím nic společného. Sice jim telefon vyzvání melodií Into the wild a nad boky mají vytetované per aspera ad astra, ale jdou jinak. Jdou lehce, protože s sebou nenesou ani krosny, ani zkušenosti. A ani vzpomínky, pro které by museli jít Camino celé.
Nejhorší je, že jich je tolik. Pletou se mi do cesty i do myšlenek. Pyšně jimi pohrdám. Každé ráno, když jim místní pošta z albergue a hotelů odváží obrovské kufry plné oblečení, pokaždé když se snažím prosmýknout mezi těmi nažehlenými davy poutníků v žabkách. Jako by to čisté oblečení sráželo moji snahu. Snižovalo moje utrpení. Jako kdyby se někdo do olympijského maratonu připojil až po dvaceti kilometrech a měl dostat stejnou medaili. Přestávám odpovídat na pozdrav a chápat smysl pouti.
Když se mi několik kilometrů nepodaří setřást mladý pár, který se baví předváděním zvuků zvířat, rezignuji a zabíhám do první hospody. Objednávám si pivo a plácačku. Vypadá to, že z maštale udělali hospodu, ale neřekli to mouchám. Rezignovaně plácám kolem sebe a začínám chápat, že milovat bližního svého bude ta největší výzva mé pouti.
Duše se učí rozdílem
V Melide si dáte chobotnici. Dělají je tu nejlíp na světě a vlastně vám moc jiného nezbude. Postaví před vás tři dřevěné talíře s cenovkami 11, 22 a 33 eur. Ukážete na velikost porce a za chvíli už je slyšet z kuchyně zběsilý sekáček. Večer se Melide trochu uklidní a davy turistů se rozptýlí po městě. Sedím sám u stolku, tradičně piju caffe con lecce a vino tinto. K vedlejšímu stolu zasedne ošuntělý cyklista. Za kolem táhne dětské vozítko a z něj kouká pes. „Hola!“ Sedí u stolku a nic si neobjedná. Po chvíli kolemjdoucí začnou obdivovat vozítko i psa a koupí mu pivo. K pivu dostane od obsluhy buráky. Když prosí číšníka o vodu pro psa, baví i ostatní stoly. Jeho kopilot je zřejmě španělský vodní pes – perro de aqua. Za vtip dostane několik tapas – chorizo sní a chleba dá psovi.
Když zjistí, že jsem na cestě déle než ze Sarrie, rozpovídá se. Jede z Cádizu z jihu Španělska už měsíc. Spí pod širákem, výjimečně pod stanem. Do albergue nesmějí psi a stejně by na to neměl peníze. Rozešel se s manželkou a byt je její. Vzal si jen kolo a psa. Jak přišel k dětskému vozíku za kolo, neřekl a já se radši neptal. Tvrdí, že jsou dobrý tým.
Hlavou mi bleskla vzpomínka na úžasné ubytování u Triacastely. Středověký dvůr s luxusními apartmány a argentinskými steaky k večeři. Kromě nás tam byl ubytovaný už jen profesionální tým italských cyklistů, kteří v rámci dovolené za týden také přejedou celé Španělsko až do Santiaga. Měli několik doprovodných vozů a celé odpoledne leštili kola a opatřovali je italskými vlaječkami. Zaujalo mě, že šéf jejich týmu má na kole zlatý řetěz. Vysvětlil mi, že zlatý řetěz vydrží mnohem déle než ostatní slitiny, tak proto ho má. Logicky. Ale taky se prý nedá opravovat a nastavovat do nekonečna. Nakonec se prostě časem zničí. Stejně jako manželství, dodal a odešel něco leštit. Zadíval jsem se zpátky na psa v dětském vozítku a objednal muži z Cádizu další pivo. Amore perros.
Primitivo
V Melide se na Francouzskou cestu napojuje Primitivo. Nejnáročnější cesta ze všech. Na Caminu proto přibude další typ lidí. Ti zase vypadají jinak. Vypadají, jako by přišli z války, jako by se právě vraceli z východní fronty, jako zachránění zajatci. Jsou špinaví a mají rozedřené oblečení. Slepované boty a zacuchané vlasy. Byli deset dní ve skutečných horách, na skutečné pouti. Bez točeného piva a křupavého nanuka. Někteří táhnou stany a jejich krosny mají velikost školního dítěte.
Přemýšlím, jestli oni pohrdají mnou. Jestli já snižuji jejich úsilí s břichem plným chobotnice plavající v moři vína ze slunné Monterrei. Nic tomu nenasvědčuje. Jsou trochu nesví – je zřejmé, že dnes potkali víc lidí než za posledních deset dní dohromady, ale přesto s úsměvem oplácejí každý pozdrav. Na otázky, odkud jdou, skromně odpovídají, a když se jim někdy dostane uznání nebo i potlesk, ostýchavě klopí zrak. A já se zahanbeně ploužím dál a zase začínám všechny zdravit.
DJ Pilgrim
Za Palas de Rei mizí všudypřítomná břidlice, ze které jsou domy, střechy, ploty i zbytek světa, a nahrazuje ji žula. Domy jsou skládány z obrovských kvádrů hrubozrnného granitu, který nás má připravit na úžasnou podívanou v Santiagu.
S ubývajícími kilometry ale také přibývá civilizace. Piva už se točí do nesmyslně přemražených půllitrů, voda je silně chlorovaná a horreos – místní sýpky – se stávají opakovaným fetišem na každém rohu.
Minerály doplním v hospodě se zahrádkou, kterou obklopují nekonečné řady prázdných lahví. Jsou dnem vzhůru, upevněné za hrdla. Jsou jich tisíce – na domě, stromech i na plotě. A za plotem desítky fotících turistů. Hezkýč. Pozoruji, jak mi ode dna půllitru spolu s bublinkami stoupají ledové zmrazky. Napiju se radši vody, ale chutná jako z bazénu. Vybaví se mi vzpomínka na ukryté tiché studánky s léčivou vodou O Cebreira a už se těším, až pouť skončí.
O Pino je jen větší obydlená zatáčka a poslední ubytování před Santiagem. Po několika nocích v hotelích přicházejí výčitky. Mám pocit, že trpím málo, že duch poutnictví se mi ztrácí. Přesto se otočím čelem vzad od místního albergue a ubytujeme se v luxusním hotelu. Namísto zavšivené krátké palandy máme svých 25 metrů s dvoulůžkem. Dám si osvěžující sprchu s výčitkami a klimatizaci nastavím na provinilých 21 stupňů. Snad jen ze sebemrskačské chuti víc se potrestat rozhrnu závěsy, abych se podíval, jak naproti živoří ta ubožátka boží. První, co mě upoutá, je azurová voda v bazénu místního albergue. Poutnice v plavkách se svíjejí za zvuku taneční hudby, aby následně smočily svá rozpálená těla. Se smutkem se otočím na svých 25 metrů a manželku. Konečně zas trpím.
Večer jdeme na jídlo do zahradní restaurace, která je přesně 19 km od Santiaga a získala tak své jméno. Vzrostlé ořechy poskytují příjemný polostín, vycepovaní číšníci po placu téměř běhají a připomínají zrychlené grotesky Bustera Keatona. I když jídelní lístek místo hřebenatek a chobotnic nabízí burgery a smažená křídla, restaurace se rychle plní. Až po chvíli pochopím, že poslední večer před Santiagem bude vyhrazen oslavné party. Zítra večer už se někteří rozjedou domů, tak proč ztrácet čas.
Kdo neměl u albergue bazén, vydrhnul se ve sprše, dívky vytáhly z loďáků večerní šaty a puchýře špatně schovaly lodičky. Všichni připraveni na mši, kterou zahajuje místní DJ v převleku za poutníka. Dunivou taneční hudbu střídá show, při které DJ Pilgrim v obrovském kotli míchá hořící pálenku. Tu jako kněz nalévá poutníkům, kteří jsou ve frontě na přijímání.
Poprvé poruším svůj slib a nepřijímám. Před půlnocí dorazím na pokoj a cítím zmar.
Boží hlas
Ráno se těžce sbírám. Už od Sarrie se snažím, aby mi davy turistů nerozšlapaly tu moji pouť, ale na včerejšek jsem asi nebyl připraven. Stojím před hotelem a pozoruji, jak firma nakládá desítky kufrů do náklaďáku. Za zády se mi sune troubící kolona aut a z protějšího albergue vycházejí poutníci v nových párech. Je ve mně takový ten dětský smutek, který znamená, že kouzlo je pryč. Jako opilý Mikuláš nebo omylem nalezené vánoční dárky.
V hluku silnice najednou zaslechnu boží hlas. Udělám pár kroků za hotel a spatřím zpívajícího muže s modlitební knížkou. Setkám se s jeho pohledem a konsternovaně se k němu blížím. Zjišťuji, že za hotelem stojí v kruhu asi desítka starších lidí a zpívají modlitbu. Čisté hlasy jako by se vznášely nad prachem dálnice a betonovými hotely.
Jsou to poutníci z Nizozemska. Když není otevřený kostel, dělají si mše, kde se dá. V parku, v lese nebo za hotelem. Na pouť chodí už čtyřicet let. Když se jich ptám na včerejší večer, shovívavě přikyvují. Také byli mladí. Dva z nich se tu dokonce potkali a už jsou desítky let manželé. Camino jim tehdy změnilo život. Když dozpívají, pomůžou si vzájemně nasadit ohromné krosny a připojí se do špalíru poutníků. Davy jim nevadí – mají radost, že letos jde pouť tolik lidí. Snad všichni najdou to, proč přišli. Tradice, služba, pokora. Vydechnu a snad začínám i chápat.
Letiště
Když se na ukazatelích objeví méně než patnáct kilometrů, dojde mi, že to dojdeme. V tu chvíli tělo konečně přepne ze stresového módu a mě všechno začne bolet. Ozývají se potlačené vzpomínky, bolesti a strachy. Přivřou se mi oči a zmizí energie. Spojení se ukončilo. Nemůžu jít a každý krok bolí jako tisíc předchozích. Jako bych neměl kosti. Jako by se fyzická schránka zhroutila sama do sebe. Ploužím se prašnou cestou a oči upínám do dálky ke známému panoramatu katedrály. Čeká nás ale ještě nekonečné, rozpálené předměstí Santiaga. Asfaltová agonie čtyřiceti stupňů, kterou protrhnou až galicijské dudy, které zní od průchodu ke katedrále. A potom je to tady.
Náměstí před katedrálou je jako letiště. Jako obrovská rovná plocha, kde se potkávají i loučí lidé, kteří pro sebe v jednu chvíli života něco znamenali. Objímají se, usmívají, pláčou. Pro někoho tady cesta končí, pro další naopak začíná čekáním na zázrak, pro který si přišli. Poutníci, turisté i smutně bloudící životem. Těm posledním odraz katedrály na chvíli zaplní prázdné oči, proto se k němu vracejí stále dokola. Někteří tu našli, co hledali, jiní si jen museli potvrdit, že to opravdu ztratili. Já přišel jen poděkovat. Ale všichni jsme sem došli společně.
