Deset dní jsme putovali zemí o velikosti Čech, a přesto jsme museli řadu zajímavých míst Bosny a Hercegoviny (BaH) oželet. Členitá krajina, Orientem nasáklá města a milí místní, kteří aspoň navenek nedávají na odiv jizvy, které na jejich duších nejspíš zanechala bratrovražedná válka – díky tomu všemu jsme si užili putování pohodové, podmanivé a pestré. Až natolik rozmanité, že jeho představení pojmu spíše letem světem.
Po přejezdu hranice z Chorvatska bylo jednou z mála na první pohled patrných změn dopravní značení obohacené o cyrilici. Později jsme pochopili, že kromě převahy vyvěšených vlajek se dá vyvodit, v jaké části země se nacházíme, právě i podle toho, zda je název obce uveden nejdříve v latince (v bosenské), či cyrilici (v srbské). V některých oblastech latinka navzdory zákonu zcela chyběla, jinde byla tu a tam jedna z variant začmáraná sprejem. I z takhle nenápadných projevů národnostní nevraživosti trochu mrazilo, ale v běžné komunikaci se k nám chovali všichni přívětivě – nezávisle na původu či víře. A krajině byly jakékoli půtky ukradené.
Její ráz rozhodně nepůsobí nudně, řidič musí být neustále ve střehu – stěží si vybavím nějaký delší rovný úsek. Neposedný ale není pouze výškový profil, člověk takřka nestíhá sledovat ani neustálé proměny z hustě zalesněných kopců na vysokohorské štíty, hluboko zařezané soutěsky či holé, až mimozemsky vyprahlé kamenité planiny, které vás zničehonic obklopí ze všech stran. Někdy jsme měli pocit, že jsme se ocitli v Avataru nebo jiném fantasy filmu, například cestou plnou tunelů mezi městem Jajce a vyhlášeným meandrem řeky Vrbas.
Samá voda, samá voda
Voda je ostatně jedním z klíčových elementů, které nás po celou dobu provázely. BaH má sice k dispozici pouhých 21 km pobřeží, kterým vévodí přímořský Neum, tento handicap si ovšem vynahrazuje smaragdovými řekami, magickými jezery či ohromujícími vodopády. První z nich – impozantní Štrbački buk na hraniční řece Una – jsme si v klidu užili z dřevěné lávky s vyhlídkami (vstup 7 konvertibilních marek). Zhruba o 30 km jižněji zurčí ve stejném národním parku podstatně menší vodopád Martin brod se samostatným vstupným (3 KM), ale, upřímně řečeno, zajížďku k němu bych si příště rozmyslel. Ani v jednom z uvedených vodopádů se nevykoupete, což neplatí o podstatně známější kaskádě Kravica na ponorné řece Trebižat, ukryté v bujné vegetaci. Za osvěžující zážitek ovšem zaplatíte daň nejen v podobě vyššího vstupného (20 KM), ale také přítomného davu, ke kterému výrazně přispívají i jednodenní výlety z Chorvatska. Před desátou hodinou vládla ještě přijatelná pohoda, po poledni už ale takřka nebylo k hnutí. Přijeďte tedy včas nebo mimo hlavní sezonu.
Další praktický tip se vztahuje k Plivskému vodopádu, který se nachází přímo v centru města Jajce. To bývalo hlavním městem středověkého Bosenského království, ale v současnosti zajišťuje jeho věhlas především více než dvacetimetrová travertinová kaskáda řeky Plivy těsně před tím, než se stane přítokem už zmíněnéno Vrbasu. Kochat se můžete z prostorné vyhlídkové plošiny, ale vstupné ve výši osm KM (versus pět KM za vstupenku na ruiny citadely nad městem) nám přišlo přemrštěné. Vydali jsme se tedy po silnici kolem muslimského hřbitova na protější stranu, kde se od lesního altánku nabízí ničím a nikým nerušený pohled nejen na samotný vodopád, ale i na město nad ním.
Na Plivě vznikla i dvě Plivská jezera (Malo a Veliko) a přesně mezi nimi trůní pohádkové Mlinčići – soubor vodních mlýnů z dob osmanské nadvlády. Kolem nich se volně prolévá voda a stejně volně (a zdarma) se mezi asi dvacítkou dřevěných staveb procházíme s jiskrou v oku a dětinským potěšením, díky němuž okamžitě zapomeneme, že se tohle malebné zákoutí rozléhá hned u silnice. Podobně magickou atmosféru zažíváme i v chráněné oblasti Janjske Otoke, vzdálené jen 25 km jihozápadním směrem. Řeka Janj si razí cestu mezi stromy a také stoly, které tu rozestavilo několik restaurací, chladících nápoje v basách přímo v zurčivém proudu. Stačí projít po chatrně působící dřevěné lávce, usadit se k jednomu ze stolů s kostičkovaným ubrusem a přemýšlet, zda si tentokrát dopřejete čevapi, nebo pljeskavici.
Odtud se dá po silnici R415 dostat až do městečka Blagaj. Ačkoli se může pochlubit působivou pevností Stjepan grad, snad všichni návštěvníci míří rovnou ke krasové jeskyni pod stometrovou kolmou vápencovou stěnou, z jejíž hlubiny vyvěrá pramen řeky Buny (Vrelo Bune) poté, co urazí přes 19 km pod zemí. Už tak podmanivou atmosféru, na níž nic nemění ani aktuálně menší – letní síla vody, ještě dotváří bělostný klášter dervišů z 16. století (vstupné 10 KM) přímo u ústí jeskyně. Při jeho prohlídce se můžeme jen dohadovat, jak vypadal před přestavbou ze století devatenáctého. Skromně vybavené malé místnosti s dřevěnými stropy, tradičními koberci a korány na nás každopádně dýchly až tajuplným kouzlem.
Buna je levým přítokem Neretvy, která se jako jediná řeka z území BaH dostane až do Jaderského moře. A jen těžko se jí člověk vyhne – ani k tomu není důvod, protože její sytě smaragdová voda se například cestou do přírodního parku Blidinje vine krajinou jako uhrančivý had. A protéká několika městy, ke kterým se ještě dostanu – Konjicem, Mostarem nebo Počiteljem. V Jablanici její břehy překlenoval železniční most z roku 1888, který se stal symbolem partyzánského odboje za druhé světové války (viz například film Bitva na Neretvě z roku 1969). Jeho osud je fascinující a doporučuju jej nastudovat. Pak například pochopíte, že zřícená ocelová konstrukce, kterou dnes doplňuje novodobá přístavba, už bohužel nemá s původním mostem mnoho společného.
Z Jablanice jsme se bez konkrétního cíle vydali k Blidinjskému jezeru, z něhož vyzařovala aura nevlídné opuštěnosti, a tak jsme se raději zastavili v nekropoli Dugo polje s roztroušenými středověkými náhrobky, tzv. stećaky, které se povalují v různých částech BaH. (Obvykle jsou volně přístupné, ale ve snadno dostupném parku Radimlja u Stolce, který na nás paradoxně nezapůsobil moc autenticky, se platí vstupné.) Na rozlehlé pláni jsme se ocitli zcela sami, snad proto se na nás vrhly všechny otravné mouchy z okolí. Rychle jsme před nimi utekli do auta a vypravili se na další zcela liduprázdné místo – vyhlídku na Ramské jezero. Cesta do vesnice Zahum sice patřila k těm méně pohodlným, ale pohled, který se naskytl z malé plošiny, k níž je připevněn bílý kříž s nápisem „BOŽE“, byl skutečně boží. Zářivě tyrkysové jezero s úzkými chapadly a ostrůvky mě k zábradlí plošiny doslova přikovalo.
Do výšin i hlubin
Další jezero, k němuž jsme se vydali, zkrášluje sousední Černou Horu. Nicméně výchozí bod nepříliš náročného treku (pět km jedním směrem) se nachází ještě na území BaH. Posledních šestnáct kilometrů k němu prověří odolnost vašeho vozu i nervů. Lesní cesta plná kamenů a výmolů, neustále stoupající nesčetnými zatáčkami, nám zabrala téměř hodinu. A to jsme ještě museli zaplatit po 10 KM za vstup do parku! Tohle všechno jsme ale okamžitě hodili za hlavu, jakmile jsme se z temného lesa konečně dokodrcali do nadmořské výšky 1668 metrů na parkoviště na náhorní plošině Prijevor s dechberoucím výhledem, který zahrnoval i nejvyšší vrchol země – Bosenski Maglić (2386 m). Jako mávnutím kouzelné hůlky Harryho Pottera jsme byli ze všech stran obklopeni horami a loukami, na nichž líně polehávaly krávy. Nejdříve jsme se kolem nich vydali k nevelké rozhledně, pak už na opačnou stranu, k jezeru Trnovačko. Hranici s Černou Horou zhruba napůl cesty oznamovala jen ledabyle přitlučená cedule na stromě. A v cíli výběrčí poplatku za vstup do černohorského národního parku (jedno euro). Pokud si netroufáte na náročnější túry, tenhle výšlap vám poskytne dostatek úžasných výjevů a zabere celkem něco kolem tří až čtyř hodin. A po návratu na parkoviště vás třeba také odzbrojí kolemjdoucí dědoušek, který na naši odpověď, že jsme z Česka, zareagoval: „Jaj, Zbrojovka Brno!“
BaH ale nabízí i zážitky v podzemí, kde v letních měsících potěší příjemný chládek. Ten jsme pocítili hned při vstupu do největší jeskyně v zemi (15 KM), kde to vlivem rozdílných teplot fouká tak mocně, až se to promítlo do názvu tohoto krasového útvaru: Vjetrenica. Z celkových asi sedmi kilometrů je veřejnosti přístupná zhruba čtvrtina. Krápníková výzdoba ani velikost sálů se rozhodně nevyrovná třeba slovinským Postojnským jeskyním, ale i tady můžete spatřit zblízka endemického obojživelného macaráta. A milou průvodkyni s výbornou angličtinou jsme měli jen pro sebe.
To bohužel nebyl případ Titova bunkru nedaleko města Konjic, kde nás naštěstí aspoň rozdělili do dvou skupin podle preferovaného jazyka (bosenština/angličtina). Vstupenky (20 KM) je potřeba zajistit aspoň den předem v některé z agentur ve městě, protože se protijaderný úkryt dodnes nachází v oblasti s vojenskou ostrahou. Náhodného kolemjdoucího by určitě nenapadlo, jak velký komplex (přes 6000 m2) se ukrývá za obyčejně vypadajícím bílým domem na břehu Neretvy. Vždyť také jeho výstavba trvala 26 let, do roku 1979, a spolkla miliardy dolarů. Bunkr byl koncipován pro 350 vyvolených. My jsme měli možnost projít jak dokonale zachované technické zázemí, tak soukromé místnosti určené pro vrchnost. Strohé prostory dnes využívá řada umělců ke kreativním instalacím. Hodina a půl utekla jako voda v řece a došlo i na dojemné příběhy, například dvou vojáků, kteří v roce 1992 dostali rozkaz bunkr vyhodit do vzduchu, ale místo toho popadli tajné dokumenty a utekli s nimi nouzovým východem. Bude trvat ještě víc než dvacet let, než dojde k prolomení mlčenlivosti a odhalení všech tajemství, která atomový úkryt zahalují.
Města, městečka a vesnice
Pro někoho, kdo se zatím nesetkal s muslimskou kulturou, budou sídla v BaH s minarety viditelnými už z dálky nejspíš vyvolávat dojem orientální exotiky. Míšení vlivů v zemi na kulturním rozmezí Evropy a Asie má skutečně svérázný punc, ale budu zcela upřímný – možná už jsem zhýčkaný, ale žádné „standardní“ město, které jsme během naší cesty v BaH navštívili, mě neohromilo. Nejvíc našlápnuto k tomu měl samozřejmě proslulý Mostar, na nějž se asi nejhezčí pohled naskýtá z mostu Lučki, který je přece jen stranou od obnoveného Starého mostu a bazaru Kujundžiluk – smutných obětí turismu. Právě ten mi bránil v tom, abych si křivolaké dlážděné uličky náležitě vychutnal. Raději jsme odsud utekli pátrat po méně známých pozoruhodnostech města. Nejvíc mě oslovila válkou poškozená a vyrabovaná brutalistická stavba bývalého obchodního domu Razvitak (Rozvoj) s reliéfy odkazujícími na stećaky. Naopak úhlednou fasádou zářila budova gymnázia českého architekta Františka Blažka s prvky maurské architektury. A zábavnou třešničkou byla první socha Bruce Leeho na světě, jejíž odhalení předběhlo hongkongskou skulpturu o pouhý den. Večeři jsme si dopřáli v pohodové autentické rodinné restauraci Crveni Han, kterou jsme našli jen pár kroků od hlavní turistické tepny, ale jako bychom se přenesli do jiného světa. Starého dobrého světa, kde paní majitelka trpělivě čeká, až po prvním soustu přikývneme na znamení, že nám chutná, a teprve potom se spokojeným úsměvem odkráčí.
Podobně na mě působilo i nejužší centrum Sarajeva – křižovatka tří kultur, kde v jedné čtvrti takřka vedle sebe stojí mešita, katolický kostel, pravoslavný kostel i synagoga. S Mostarem je pojí i stopy českých architektů, například dnes krásně obnovená budova Národní knihovny, kterou za války nemilosrdně vyplenili Srbové. Četné stavby tu po sobě zanechal především Karel Pařík, po němž je tu pojmenováno i náměstí s jeho poslední místní stavbou, kostelem svatého Josefa. A sportovní fanoušci se samozřejmě mohou vydat po stopách zimní olympiády.
V Travniku jsme měli štěstí na čas modliteb v krásné Sulejmanově mešitě, volně přístupné i pro nemuslimy, z poměrně rozlehlé pevnosti (4 KM) jsme pak měli město vklíněné mezi kopce jako na dlani – podobně jako v ospalém Stolci na břehu řeky Bregavy, kde je navíc pevnost přístupná zdarma. Nejlepší pohled na pohodové Trebinje, které architekturou i atmosférou nezapře vliv blízkého Chorvatska, se naskýtá od malého pravoslavného kostela Hercegovačka Gračanica nebo z břehu mezi dvěma mosty, kde se na stoické hladině Trebišnjice odrážejí okolní domy i kopce . V Banja Luce mě přepadl neblahý pocit, že jsme se přenesli do Ruska. Poutní Međugorje, v jehož blízkosti, na vrchu Podbrdo, se v červnu 1981 údajně zjevila Panna Maria, jsme čistě náhodou navštívili v době konání 33. ročníku festivalu Mladifest, a tak nás tu uvítaly tisíce věřících s vlajkami mnoha zemí. A přesně při našem příchodu k farnímu kostelu svatého Jakuba i modlitba v češtině.
Přece jen jsem se ale dočkal dvou sídel, která mě nadchla. Počitelj je opevněná osada na příkré stráni nad Neretvou, jejíž původ sahá snad až do 14. století. Bohužel se i tohle malebné městečko dočkalo krutých ran jugoslávské války, bylo silně poničeno a jeho obnova probíhá postupně. Na první pohled ale válečné jizvy nebyly znát, o pozdním odpoledni, kdy už slunce nežhnulo únavnou silou, jsme takřka osamoceni a v opojném tichu blaženě procházeli mezi domy v osmanském i středomořském stylu, hradní věží, mešitou, tureckými lázněmi, hodinovou věží a baštou s prosklenou podlahou.
Podruhé jsem se tetelil blahem ve staré části horské vesnice Umoljani (Gradina selo) s polorozpadlými chaloupkami s dlouhými plechovými střechami, kde jako by se zastavil čas. Nedotčené hory, louky a pastviny, Studeni potok, vinoucí se jako úzký zdivočelý had, čistý vzduch a božský klid. Mrzelo mě, že jsme se sem dostali příliš pozdě na to, abychom se vydali na tříhodinovou túru do vesnice Lukomir, která je o něco známější. A dobrodružnější duše by si rozhodně přišly na své v nedalekém kaňonu řeky Rakitnica, druhém nejhlubším v Evropě. Mně ale stačil už trochu krkolomný příjezd úchvatným pohořím Visočica, kde se přímo u cesty mj. rozléhá další z nekropolí stećaků, tentokrát s názvem Police.
Mystika pro důvěřivé
Visočica se jmenuje i kopec u města Visoko, který v roce 2005 prohlásil badatel Semir Osmanagić za největší pyramidu světa. Mnozí vědci jeho teorii vyvrátili a původ „pyramidy Slunce“ přiřkli čistě geologickým procesům, což ovšem nezabránilo vytvoření kultu, který přitahuje důvěřivé nadšence z celého světa. Ti mohou nejen vystoupat na některou z „pyramid“ (kromě Slunce také Měsíce, Draka, Lásky a Matky země) a za úplatu si projít podzemní labyrint, ale také zdarma nasát energii v ezoterickém parku Ravne 2 s různými meditačními atrakcemi, přičemž některé instalace mají svůj původ i v Česku. Je trochu s podivem, že díky podpoře Novaka Đokoviće tu mezi tím vším postavili i dva luxusní tenisové kurty. Areál jsem procházel s potutelným úsměvem, ale žádný příval nové životní energie jsem bohužel nepocítil. Na konci naší cesty se dostavila jen chuť poznávat další kouty balkánského světa...
Dobré vědět
- Oficiálními jazyky jsou bosenština, chorvatština a srbština, které jsou v podstatě identické. Například na cigaretových krabičkách jsou přesto varovné texty uvedeny ve třech verzích.
- Místní měna (konvertibilní marka – KM nebo také BAM) je fixně vázaná na euro kurzem 1,95 KM/EUR. Na koruny tak můžete částky v KM přepočítávat zhruba násobením dvanácti.
- Ubytování jsme mohli platit v eurech, stejně tak některé vstupy. Kartou bez problému zaplatíte na čerpacích stanicích (kterých je v obydlených oblastech dostatek) nebo v supermarketech. Oproti našim zvyklostem se zboží v obou těchto typech provozoven prodává za víceméně stejné ceny.
- Zatím krátké úseky dálnic jsou velmi kvalitní a zpoplatněné. Při vjezdu si z automatu vyzvednete lístek, který při výjezdu předáte obsluze a příslušnou částku zaplatíte hotově nebo kartou. Orientačně počítejte se sazbou 1 Kč/1 km.
- Buďte obezřetní při používání navigačních aplikací, které mají v řadě případů chybné údaje a mohou vás dostat do úzkých. Snažte se držet hlavních tahů, jejichž kvalita je srovnatelná s našimi silnicemi (někdy i lepší). Regionální silnice, jejichž označení začíná písmenem R, jsou v různém stavu – od hladkého asfaltu až po šotolinu nebo lesní cestu s výmoly.
- Místní řidiči zřejmě považují za zbytečné blinkry, rychlostní limity a plné čáry.
- V některých oblastech je potřeba dávat si pozor na krávy, které se bez rozpaků a spěchu procházejí po silnicích.
- Parkování ve městech bývá placené – zpravidla 1 KM/hod.
- Najít restauraci s rozšířeným sortimentem nad rámec tradičního komba čevapi + pljeskavica je docela oříšek. Ceny hlavního jídla se v obyčejných podnicích pohybují v rozmezí 8–12 KM, v turističtějších nebo honosnějších podnicích 12–18 KM. Nápoje včetně piva (většinou lahvového) stojí kolem 3 KM.
- Pokud je vám v restauraci přineseno objednané jídlo a pití, obvykle se o vás obsluha přestane starat. Jestliže si chcete objednat něco dalšího, je potřeba se ozvat. Ani s placením se tu nespěchá.
- V Umoljanech zaparkujte u Koliby, kde se skvěle najíte s parádním výhledem. Zbytek úzké a poměrně strmé cesty pak raději dojděte po svých.
- Ceny uvedené v článku se vztahují k letní sezoně roku 2022.
- Zhruba na dvou procentech území BaH stále hrozí nebezpečí nášlapných min. To se ovšem netýká obývaných oblastí a využívaných cest. Při běžném pohybu v intencích této reportáže se tedy nemusíte obávat.
