Když se řekne Gold Coast, většina lidí si představí scenerii jako z Pobřežní hlídky. Nikdy nekončící pláž, mrakodrapy, které se v tomto městě doslova setkávají s oceánem, a bujarý noční život. To všechno tu samozřejmě můžete mít, ale mě zajímá to, co se skrývá v pozadí tohoto velkoměsta: prastarý deštný les s pozůstatky z dob dávného kontinentu Gondwany.
Na trek vyrážíme z východní strany v lokalitě Green Mountains, kde se také nachází náš první kemp, O’Reilly’s Rainforest Retreat. Jedná se o jeden z nejstarších kempů v Queenslandu, otevřený pro veřejnost už v roce 1926. V kempu, nebo spíše v „pralesním útočišti“ je možnost zakoupit si různé aktivity, kterými vás obratně provede průvodce. My se nevědomky připlétáme k jedné z nich, krmení papoušků. V infocentru si můžete zakoupit krmivo pro papoušky, a jak každý ví, jsou to od přírody vychytralá stvoření a brzy se sem naučila slétat celá hejna. Takové povyražení nám vůbec nevadí, ba naopak. Kocháme se zeleno-červenými papoušky královskými a fialovo-červenými roselami, když nám najednou přistávají na hlavu, a za chvíli jsme jimi zcela obsypáni. Krmení zvířat všeobecně nijak neholduji, protože jim to většinou spíš uškodí, než přilepší, ale tato oblast je jiná. Tuto „atrakci“ tu provozují už od počátku kempu a náhlým ukončením přikrmování by tak mohli narušit celé populace těchto krásných ptáků, protože si na to přivykali po celé generace.
Ptačí ráj a jeho král
Kdo by si myslel, že prales je klidným místem, tak je na omylu. Hned po vstupu vás ochromí křik všemožných ptáků a cikád a vy nevíte, kam se dřív dívat. Celá oblast je významnou ptačí oblastí, kde lze pozorovat hodně vzácných druhů. Kemp O’Reilly’s má dokonce jeden takový druh ve znaku, lemčíka královského. Černý ptáček se žlutou maskou velikosti kosa si staví místo hnízd nápadná loubí z trávy a větviček. Stavby připomínající tunely dozdobuje různými oblázky a snaží se tak zavděčit samičce. Ta je na rozdíl od samečka kropenatě hnědě zbarvená, aby se v podrostu maskovala před predátory. My máme to štěstí vidět právě jen méně atraktivní samičky, ale i tak je to pro nás velká událost, protože tento druh běžně neuvidíte.
Před vstupem do pralesa procházíme dezinfekcí bot, abychom sem nezanesli nějaké nepůvodní rostliny, a ještě se zastavujeme u vraku letadla, které je připomínkou odvahy jednoho z nejznámějších členů rodiny O’Reillyových, Bernarda O’Reillyho. Ve 40. letech minulého století spadlo do lesa letadlo směřující do Brisbane a záchrannému týmu se je nedařilo nalézt. Když už to vypadalo, že se záchranná akce ukončí, vydal se mladý Bernard na svoji soukromou záchrannou misi a během dvou dní letadlo našel. Ze čtrnácti cestujících přežili bohužel jen dva, ale Bernard se i tak stal místním hrdinou. Sám se za hrdinu nikdy nepovažoval, protože věřil, že kdyby se na cestu vydal dřív, zachránil by více životů. Hlavně díky Bernardovi tu teď ale stojíme, to on se díky své vášni pro přírodu zasadil o ochranu tohoto území a postaral se o vznik národního parku.
Stromoví velikáni
Naším prvním úsekem je Lamington NP. Hned u vstupu je mi jasné, že tento prales je něčím jiný než ostatní pralesy, které jsem kdy navštívila. Nejprve jdeme po příjemné rovince, táhnoucí se údolím se stromovými kapradinami, které svým vzrůstem připomínají spíše palmy. Stromy jsou poměrně vysoké a na každém kmeni je možno pozorovat parožnatky, epifytické kapradiny, které zde dorůstají nevídaných rozměrů. Všechno je tu celkově větší, kapradiny, stromy, květy rostlin, a dokonce i motýli. Člověk by čekal, že tu bude horko, jsme přece v tropickém deštném pralese, opak je ale pravdou. Je okolo dvaceti stupňů a pocitově tak patnáct. Kdo rád chodí, tak ví, že to je velice příjemná teplota na pochod, který se z příjemné rovinky velmi rychle mění jen v samé stoupání a stoupání. Najednou přibývá stromů a ubývá stromových kapradin. Kmeny stromů dosahují ohromné výšky, o šířce ani nemluvě. Země začíná být pokrytá nižšími kapradinami, které tuto oblast pokrývaly právě už za dob Gondwany. Objevují se čím dál víc fíkusy, liány, které nenápadně „škrtí“ svou oběť v podobě jiného stromu, který časem pod jejich tíhou hyne. To vše tu máme v přímém přenosu. A zase stoupáme a stoupáme. Nacházíme se totiž na hřebeni staré sopky, která před několika tisíci lety vyhasla a vládu tu převzala voda. Celý park je teď protkán potůčky a vodopády různých velikostí, které padají do údolí vytvořeného erozí. Stezka treku nás postupně provádí nad touto scenerií a nám nezbývá než tajit dech nad tou krásou. Většinu času si tu připadám jako Alenka v říši divů.
Když se řekne Gondwana, určitě si představíte Zemanovu Cestu do pravěku, a nejste daleko. Tento bujný prales je jediným místem na světě, kde vedle sebe stojí dva stromoví velikáni, blahočet (Araucaria), jeden z nejstarších druhů jehličnanů připomínající svými jehlicemi ještěrčí ocásky, a antarktický buk (Nothofagus), který je takřka k nerozeznání od původních rostlin, které vznikaly před miliony let. Skoro celou cestu jdeme potichu jako myšky a užíváme si atmosféru tohoto starobylého lesa.
Okolo druhé hodiny se rozhodujeme, že je čas k obědu. Scházíme z cesty a šplháme na horu Mount Merino, která se nachází v nadmořské výšce 1148 m nad mořem. S výhledem se obědvá prostě nejlíp. Vůbec našeho rozhodnutí nelitujeme: „Ovčí hora“, jak ji přejmenováváme, nám nakonec přináší nejlepší výhled celého treku. Hora se nachází v onom maličkém úseku naší cesty, která je v NSW. Výhled je dechberoucí, kempíme nahoře nad skálou a konečně ujídáme pár zásob z těžkých batohů. Pod námi se rozkládá nekonečný prales a v dáli vidíme, a hlavně slyšíme různé druhy papouška kakadu. Cestou dolů potkáváme Australana, který je na stejné cestě jako my, akorát vyšel z opačné strany.
Začíná se šeřit, což v pralese pociťujeme mnohem dřív než mimo něj. Máme štěstí, ještě před setměním přicházíme na kovovou vyhlídku, pod kterou srčí hned tři obrovské vodopády. Opět se kocháme, ale už pomalu vytahujeme čelovky. I ve tmě vidíme ohromné rozměry fíkusů a všemožných dalších stromů. Čeká nás poslední stoupání dne a přicházíme do našeho druhého kempu, Binna Burra. Přihlašujeme se na recepci, divíme se, jaké je to tu nóbl, dokonce tu mají restauraci, stavíme stan a vaříme večeři. Po večeři se rozhodujeme, že musíme zajít na jedno, po výkonu nejvíc chutná, za dnešek máme v nohou skoro 27 km.
Jestli s něčím po cestě bojujeme, tak je to ukrutná noční zima. Je okolo jedné v noci a my se probouzíme drkotajíce zuby. Ano, už to tak bude, je australská zima. Člověk by nečekal, že bude až taková, ale když jste zvyklí na plus 25 stupňů po celý rok a najednou přijdete do vyšších poloh, tak vás i 10 stupňů Celsia úplně rozloží. Na mou obranu, jednu noc byla dokonce jinovatka na trávě, a to už je vážně zima. Alespoň se nám zítra dobře pošlape, když nás nebude spalovat australské horko.
Ptačí zloději v parku Springbrook
Dnes by nás měl čekat podobně dlouhý úsek jako včera. Další věc, se kterou kromě každonoční zimy bojujeme, jsou taboni lesní. Černý pták velikosti krůty s červenou hlavou nás poctí svou návštěvou v každém kempu a vždycky nám něco ukradne. Zatím prohráváme 3 : 0, kromě čínské polévky ze včerejška jsem dnes chudší o půlku proteinové tyčinky a jablko; alespoň mi ulehčil batoh.
Vydáváme se tedy na cestu a i tenhle park dostává svému jménu, v překladu by se mohl jmenovat Pramenný potok. Tolik krásných vodopádů jsem jaktěživ neviděla. Vůbec nelituji toho, že dnes je ten den, kdy se „ztrácíme“, protože to bereme „zkratkou“ přes vodopády. Rostliny jsou opět jiné, celkově je tu víc palem, protože jsme v blízkosti vody.
Kus dnešního úseku vede po silnici, ke které musíme klesat. Procházíme skrz farmářské vesničky. Taková vesnička je vždy jen několik domů stojících ve výšce na dřevěných kůlech. Člověk by si myslel, že je to kvůli vysoké vodě, ale opak je pravdou. Díky vyvýšené poloze do domu proniká chladnější vzduch podlahou, a tak se v horkém létě tolik nepřehřívá, taková přírodní klimatizace. Každý dům je uprostřed ohromné pastviny s koňmi, kravkami nebo ovcemi.
Už nám dochází voda, ale všechny obchůdky jsou zavřené. V Austrálii se otvírá buď hodně pozdě, nebo nikdy, život je tu prostě „easy going“. Naštěstí jsme našli potok v jedné z vesniček. Po cestě dokonce vidíme několik klokanů.
Okolo oběda se konečně vymotáváme z rozpálené silnice a zastavujeme u jednoho z mnoha potoků. Konečně překonávám svůj strach z uklouznutí a přes kameny nad vodou skáču skoro jako laňka. Na chvíli odkládáme těžké batohy a jdeme prozkoumat okolí potoka. Lezeme po kamenech asi 200 metrů po proudu, když narážíme na jeden z nejhezčích vodopádů parku. Ne nadarmo se říká, že nejlepší věci se objeví náhodou.
Vydáváme se dál na cestu, vše, co jsme ráno naklesali, musíme teď nastoupat. Dnes do kempu dorážíme opět za tmy a je to pěkně vydřená štreka. Posledních pět kilometrů už jen nechápu, jak můžu pořád jít. Okolo nás to s příchodem tmy hodně skáče, klokan sem, klokan tam. Před kempem nás čeká nejhorší stoupání dne, lezu skoro po čtyřech, jak je to strmé, ale jsme tady! Tentokrát je to kemp jen se suchým záchodem, ty snobské kempy se sprchou už mi stejně přišly jako přehnaný luxus. Není nad to, zakempit tzv. na divoko v buši a ještě líp, když v okolí není žádný signál.
Trek můžou jít i ti, kdo nejsou milovníci kempování. V každém z větších kempů je možnost přespat v chatkách, nebo dokonce apartmánech s výhledem do pralesa, člověk si za to ale pěkně připlatí. Stanování ve stanu vyjde jen okolo sedmi dolarů za noc, kdežto takovéto apartmány se pohybují od 250 dolarů a výše.
V noci není taková zima, tentokrát je okolo nás ale pěkně živo, v dáli je slyšet sova, klokani skáčou ze všech stran a kdo ví, co všechno se tam venku děje. My jsme ale úplně vyřízení, tak jen rychle povečeříme a jdeme spát.
Tenhle had „nekouše“
Oba národní parky mají i kratší, několikahodinové okruhy, takže ze začátku každého parku vždy potkáváme pár lidí. Jedna z nejnapínavějších věcí, co se nám po cestě stala, byla záchrana krajty kobercové. Zrána byl park krásně osvícený sluníčkem a my zrovna procházeli úsekem, kde mohlo konečně proniknout skrz husté stromy. Užíváme si těch pár paprsků, když najednou chlapík, co šel před námi, křičí: „Had, had!!!“ a při tom má balvan v ruce, že ho zabije. Ihned k němu přiskakujeme a balvan zahazujeme do pralesa. Na stezce před námi se plazí asi metr a půl dlouhá krajta kobercová. Vysvětlujeme mu, že ten had, co leze na cestě, není nebezpečný, že je to škrtič. Pro jistotu krajtu bezpečně odchytáváme a vypouštíme ji o kus dál na osluněné místo mimo cestu. Uf, to bylo za pět minut dvanáct.
Vodopády a zase vodopády
Poslední úsek začíná stoupáním, tentokrát do schodů, které jsou lemované mohutnými cykasy. Na vrcholku nám vzdělávací tabule oznamuje, že jsme nastoupali výšku 322,5 m, což se rovná výšce nejvyššího mrakodrapu na Gold Coast, nesoucího jméno Q1 Tower. Vše, co jsme právě nastoupali, musíme také naklesat. Stezka nás najednou vede skrz úplně jinou krajinu, než jsme byli doteď zvyklí. Před námi se místo pralesa rozprostírá buš s hustými travinami a vysokými eukalypty. Všude v okolí jsou výstražné cedule týkající se sesuvů a nestability okrajů srázů. Stojíme totiž na snadno erodující sopečné půdě. Najednou se objevujeme vedle vysoké skalní stěny táhnoucí se několik desítek metrů. Cedule nám oznamují, že je to tu tvořené převážně čedičem a po tento úsek nesmíme právě kvůli sesuvům zastavovat.
Začíná se tu objevovat víc a víc lidí. Cesta nás vede na schody vedoucí k mostu, ze kterého je výhled na jeden z nejznámějších vodopádů široko daleko: Purling Brook Falls. Tento vodopád se zformoval už za dob Gondwany a se svou výškou 106 m je jedním z nejvyšších vodopádů, co jsem kdy viděla. Vodopád si prohlížíme nejen zespodu, ale i z vrchu. Naše cesta nás vede z údolí okruhem až na vrchol vodopádu, odkud máme krásný výhled na celý prales. Pro zakončení naší pěší cesty je to impozantní cíl.
Zpátky stopem?
Přicházíme do menšího městečka poblíž vodopádů. Teď nás čeká asi ta nejtěžší část, musíme dostopovat zpátky k autu a to je dost kilometrů daleko, a ještě do hor přes serpentiny. Doufáme, že dnes se alespoň přiblížíme a zítra to dostopujeme. V Austrálii je stopování docela tabu, například náklaďáky mají úplný zákaz zastavovat stopařům. Já jako sama holka bych si to asi ani netroufla, ale jelikož jsem tu s kamarádem Markem, tak píšeme název místa, kam se chceme dostat, na kus papíru a jde se na to!
Několik aut jen projíždí, většina je plná, ale brzy se na nás obrací štěstí. Zastavuje nám milý pár, se kterým jsme se dali do řeči ještě u vodopádu. Být milý na lidi se vyplatí. Už jsem se zmiňovala, že Australané jsou většinou tak hodní, že vás zavezou i tam, kam jejich cesta původně nevede? Dnes se nakonec dostáváme až do městečka Canungra, ze kterého už se stačí dostat jen přes ony zlověstné serpentiny.
Ještě zkoušíme štěstí u dalších aut, ale už se stmívá, tak radši jdeme hledat místo na spaní. Stavíme stan někde v buši a doufáme, že ráno bude moudřejší večera.
Druhého rána je venku asi největší zima. Balíme stan a jdeme zkusit štěstí. Ještě ani úplně nepřejdeme silnici a už nám staví auto. Je v něm údržbář z kempu O’Reilly’s. Říká nám, že se po cestě musí stavit jen pro nějaký karavan a vezme nás až k autu. Cestou tedy nabíráme karavan ve vinařství, které pod kemp spadá, a jdeme se podívat na lamy, které tu chovají. Za tuhle zkušenost si tu normálně lidi platí, a my to máme i s odvozem. Kolem desáté jsme u auta a dnes místo kaše snídáme v místní restauraci obklopení roselami, které se naučily chodit okrádat turisty. Musím uznat, že takhle se mi to Gold Coast vážně líbí.
