Pokud byste se i vy chtěli zeptat na tasmánského čerta, mohu přitakat. Ano, viděli jsme ho. Mnohokrát. Je ve znaku správy tasmánských národních parků. Je na dopravních značkách nabádajících k opatrné jízdě kvůli jejich možnému výskytu na silnici. Je na značné části místních suvenýrů a upomínkových předmětů. Ale jediné místo, kde ho zaručeně uvidíte, jsou zoologické zahrady.
Zachraňte ďábla!
Pro poznání čerta jsme si vybrali zahradu trochu atypickou, nazvanou Unzoo, tedy Nezoo. Od roku 1978, kdy koupili pozemek a první malé čertíky, ji rodina Hamiltonů budovala jako centrum, které poprvé seznamovalo návštěvníky s tímto současným symbolem ostrova, tehdy ještě mnohem početnějším. Místo měli dobré, nedaleko populární pamětihodnosti věznice Port Arthur, Tasmánského národního parku a necelých sto kilometrů z hlavního města, což většina zájezdů zvládne za jeden den. Ovšem pro nás možnost pozorovat čerty, hladit klokany a krmit z dlaně papoušky byla příliš lákavá a vyžádala si celý den.
S výjimkou expozice čertů se jedná o pěší safari-park. Navíc zde 24 hodin denně vysílá nikdy se neopakující kanál Nature, což je obal televize s průhledem na skutečný potok a stromy okolo. I některé exponáty jsou nezvyklé; na otázku, jak bychom se v kleci cítili my, odpovídá bílá figurína ženy sedící na plastové židli ve voliéře. Za čerty se dá prolézt do skleněné kopulky a teoreticky se jim podívat zblízka do červené tlamy a na silné ostré zuby. Ale čert je bohužel noční zvíře a ve dne je v noře. Naštěstí má vynikající čich a ošetřovatelem nabídnutá nožička správně odleželé mršiny ho vyláká ven i ve dne.
Kousek milované mršiny je jim nabídnut šestkrát denně, aby je mohlo vidět co nejvíc návštěvníků usazených v jakémsi amfiteátru. Podrobný výklad proložený vtipy, přednášený hodně rychle a nesrozumitelně tasmánsky, mi dal dost zabrat, ale něco jsem pochytila. Třeba nesmírný apetit čertů, kteří dokážou najednou sežrat i 40 procent své hmotnosti, což odpovídá 30 kilům bůčku s knedlíkem a zelím na posezení!
Protože čerti napadají i živá zvířata, byli až do roku 1941 zabíjeni jako škůdci. Od konce 20. století je decimuje jiný nepřítel, vzácná forma nakažlivé rakoviny tváře, kterou si čerti předávají kousnutím při páření či v boji o krmení (jinak jsou samotáři). Jejich stav prudce klesá, protože do půl roku po nakažení uhynou. Hrozba vyhynutí je natolik závažná, že boj o záchranu ďáblů probíhá na vládní úrovni a roku 2003 vznikl z popudu australské a místní vlády záchranný program, jehož cílem je zachovat čerty naživu i v přírodě. Část zdravých ďáblů byla odvezena na ostrov u východního pobřeží Tasmánie, kam nemoc nepronikla, a oni se tam mohou bez nebezpečí věnovat svému dost drsnému sexu. Rozmnožují se totiž rádi a hodně. Samice má až třicet mláďat, ale ve vaku pouze čtyři struky a jen nejsilnější čtyřčata se k nim dostanou a na sto dní se přisají.
Ošetřovatel přivázal krmení na silnou gumu na tyči, začal s ní mávat a my se konečně dočkali. Odkudsi vyrazilo jako blesk něco malého černého. Slavný tasmánský čert mně ze všeho nejvíc připomínal malé, hodně osvalené a zuřivé černé prasátko. Můžete ho vidět i v pavilonu Darwinův kráter v pražské zoo a sami posoudit, jaké zvíře bude připomínat vám.
Kromě čerta, který je za plotem, chodíme po parku mezi zvířaty volně. U líně ležících klokanů je tabulka upozorňující, že nemají rádi drbání za ušima, ale milují drbání na hrudníku. Vedle se kolébají zvláštní šedivé husy, které mohou pít slanou vodu, a proto jsou schopné žít na malých ostrovech. Zelené rosely přilétají volně z okolní krajiny. „Proč bychom je zavírali? Vědí, že tady vždy najdou něco do zobáku, tak přilétají samy,“ pokrčí rameny nad mým dotazem jiný pracovník Unzoo a sype mi na dlaň semínka, abych taky zažila, jaké to je, mít na rameni, na hlavě a na dlani po jednom papouškovi. „Moc slunečnicových semen jim nedáváme, tloustnou po nich,“ vysvětluje.
Nabídnu klokanům dodané krmení, předpisově je podrbu na hrudi a jen zahlédnu jejich menší skákavé příbuzné wallaby. Po těch ještě menších, pademelonech, nepátrám. Těchto sympatických chlupatých skákajících kuliček s hlavičkou a očima jako srnka o váze maximálně šest a půl kilo je na Tasmánii opravdu hodně. Když jsem ho poprvé viděla vyhopkat navečer z křoví na trávu, vyrazila jsem s mobilem se slovem „Klokan!“, což udělá napoprvé snad každý návštěvník Tasmánie.
Hadi koušou lidi
Jejich název pademelon je odvozen z domorodého jména „malý klokan z lesa“. Žijí i v Austrálii, ale poddruh pademelon tasmánský poskakuje jen tady. Bohužel poskakuje neuváženě a neumí se na přechodu ani mimo něj rozhlédnout, a tak mnoho z nich končí každou noc pod koly aut. Na jejich mrtvolkách se živí vrány, ale ty naštěstí na poslední chvíli před autem uletí.
Všechna zdejší zvířata mi připadala roztomilá. Vizuálně milým, chlupatým medvídkem-prasátkem je vačnatec vombat medvědovitý. Na rozdíl od pademelona je méně běžný, možná i proto, že vombatí dušené maso bylo svého času oblíbeným a typickým australským jídlem. Na Tasmánii je mírně chráněn a v národním parku Cradle Mountain byla v infocentru kniha, kam turisté zaznamenávali, kdy a kde vombata viděli. Kuriózní je jejich velmi suchý trus se dvěma rovnými stranami, o kterém se mluví jako o kostce. Vombaty jsme viděli tři, jejich hovínek mnoho, ale já bych je kostičkou určitě nenazvala.
Příroda je tady úžasně vynalézavá. Vombat, stejně jako čert, si vyhrabává dlouhé nory. Aby při hrabání neházel hlínu na svá mláďata, mají oba vak obráceně než klokan, tj. vchodem dozadu. Ježura tasmánská má zase některé chlupy v kožichu přeměněné na nestejně barevné dlouhé ostny, kterými může díky četným svalům pohybovat jednotlivě. Má mít dobrý čich, zrak i sluch, tomu ale poněkud odporuje to, že jsme kolem ní pobíhali, abychom ji měli správně osvětlenou, a jí to evidentně nijak nevadilo.
Když jsem si k němu přisedla, abych ho natočila na video, poznala jsem skákajícího Jacka, hodně svérázného mravence jménem Jack Jumper. Mám podezření, že nás kousl vícekrát, což jsem pochopila až po přečtení vyhlášky v jednom národním parku, upozorňující na jeho zvýšený výskyt. V létě a za tepla se Jackové pohybují okolo svých hnízd v zemi, a cítí-li se ohroženi, mohou vyskočit až osm centimetrů. Jejich kousnutí připomíná včelí bodnutí a může vyvolat stejnou reakci (naštěstí na včely alergii nemáme).
Zajímavý nápis upozorňující na jiné kousavé jedince jsem si ofotila ve sprchách na okraji města Weldborough: „Zhasínejte a zavírejte dveře. Světlo přitahuje hmyz, hmyz přitahuje žáby, žáby přitahují hady, hadi koušou lidi.“ Hadů je na Tasmánii hodně a většinou jsou dost jedovatí. Had s nepříjemným názvem Tiger Snake, černý jako smrt, je prý jedovatý víc, než je tady obvyklé, ale slečna na správě parku nás uklidnila: „Potkávám je snad na každé procházce, zrovna včera jsem jednoho viděla, ale vždycky se klidí z cesty.“ My ho potkali třikrát a byli jsme to my, kdo uhnul jako první.
Flétňák, ledňák a další
Tasmánská ptačí říše mi připadala pestřejší a nedala se přeslechnout. Kakadu jsou jako všichni papoušci chytří a zdržují se u zdroje potravy, tj. u lidí. Kakaduové černí, růžoví, žlutolící mají jedno společné – jsou-li víc než jeden, jejich skřehotání se nedá poslouchat. Bohužel pro naše uši se pohybují v hejnech o několika desítkách jedinců, a dají-li se do debaty, stojí to za to.
Ledňák obrovský kolegy nepotřebuje. I jeden zní jako pár vřešťanů a já se zpočátku divila, co dělají na ostrově opice. Jindy jsem za svítání vyskočila z postele s leknutím, že úřady vyhlásily poplach. Nechápu, jak se kookaburra mohl stát státním ptákem Nového Jižního Walesu. Jsou poměrně běžní, na lidi si zvyknou a doporučuji najít si nahrávku jejich „zpěvu“ na YouTube.
To flétňák tasmánský, vypadající trochu jako vrána, svému jménu dělá čest a pohvizduje si opravdu krásně. Nesourodý zpěv vydává lyrochvost nádherný, který nás upoutal několika dlouhými, jakoby pavími péry. Ale v informacích nad ním mávli rukou: „Ten je z pevniny a rychle se tady množí. Jojo, zpívá zajímavě, je dobrý imitátor, umí napodobit i alarm. Někdy se divíme, kdo se to tady směje, a on je to lyrochvost.“ Celé dny nás doprovázelo cvrlikání nejmenších střízlíků australských. Létají v hejnech a mezi nenápadnými samičkami září jasně modrý sameček. Na internetu jsem našla i plakáty právě s tímhle tasmánským ptačím drahokamem.
Co mě na ptačí říši zarazilo, byly labutě. Zvykla jsem si na dobytek angus černý jako antracit, akceptovala jsem černé mušle svatého Jakuba, ale proč jsou tady jen černé labutě? Dovím se, že pocházejí odsud a Evropa je poznala až spolu s Austrálií. Jsou elegantní, ale když je jich plná zátoka, působí strašidelně.
Na Tasmánii hnízdí tisíce nejmenších tučňáků na světě, jmenujících se opravdu tučňák nejmenší. Z vody vycházejí až za šera, a tak jsme si na ostrově Bruny z dřevěného chodníku prohlédli jen jejich v písku vyhloubená hnízda a pochopili, že potmě malého tučňáka ani neuvidíme, ani nevyfotíme. Užili jsme si je na severu ostrova ve městečku Penguin, které jich má naopak až moc. Jsou na odpadkových koších, na sloupech veřejného osvětlení, jmenuje se po nich bar a ke stému výročí jmenování Tučňáka městem mu dokonce na nábřeží odhalili betonovou třímetrovou sochu.
Nikde jinde
Nikde jinde na světě se nám nepodařilo zmizet tak dokonale z reality dnešního světa jako v tasmánském pralese. S hlavou konstantně vyvrácenou ve snaze dohlédnout na vršky stromů není čas myslet na nic jiného než na to, abychom zároveň nezakopli o hnijící pařez porostlý mechem, nepřerazili se o větev obalenou lišejníky, aby nám ratolest kapradiny nesrazila klobouk z hlavy a visící závoje kůry se nezamotaly do vlasů a při tom jsme nesešli z chodníčku rovnou do bahna a do potoka.
O amazonských pralesích a afrických zvířatech je mnoho filmů. Civilizovaná Tasmánie zdánlivě nenabízí nic dobrodružného a překvapivého. Pokud tedy nebereme v potaz krajinu jako v Jurském parku a pláže snažící se zachovat si svou vlastní identitu pod náporem vln, vyplavených klád a okolních skalisek. Všechno něco připomíná, ale je to něco jiného, tasmánského, endemického. Na hádanku „kde buk není buk a dub není dub“ je jen jedna odpověď: na Tasmánii.
Stejně jako v Austrálii i tady převládá na několik stovek druhů eukalyptů – blahovičníků. Eukalyptem je i tasmánský dub, jehož tvrdé dřevo se dobře zpracovává a má široké použití ve stavebnictví, nábytkářství apod. Jméno mu dali podle jeho odolnosti angličtí dřevorubci. Eukalyptem je strom nazvaný Angličany černá máta, pyšnící se bílými hrozny střapatých květů nebo strom zvaný černá guma. Tasmánská myrta či myrtový buk kupodivu není ani eukalyptus, ani myrta, ale pabuk a poznáte ho podle půlcentimetrových lístečků, jež na vás padají v pralese z jeho několika desítek metrů vysoké koruny. Ani mě nepřekvapilo, že huonská borovice není borovice, ale strom z řádu borovicotvarých, nemá české jméno a poněkud připomíná převislý cypřiš. Má vynikající dřevo na stavbu lodí, roste opravdu pomalu, může se dožít až tří tisíc let a je jihotasmánským endemitem.
I importované borovice vysazované kolem cest mají obdivuhodné rozměry – kmen přes dva metry a silné větve už od země stejně jako podobně rozšíření stromoví obři připomínající cypřiše. Ale na jménech v tomto případě nezáleží, hlavní je, že příroda tady má sílu a vytváří obdivuhodná díla.
První les obrů nás uvítal na severozápadě ostrova na okruhu zvaném Tarkine Drive. Zdejší deštný prales chladného pásma je přímým potomkem pralesů, které tady rostly už před rozpojením prakontinentu Gondwana a po 60 milionů let se rozvíjely v naprosté izolaci. Stromy jsou obdivuhodné, majestátní, monumentální, těžko najít slovo, které by je nejlépe vystihovalo. Zemi pokrývají mechy, lišejníky, houby, kapradí, rozpadající se dřevo. Tady se nikdy žádní dřevorubci nefotili tak, jak jsme je viděli v Geevestonu na staré fotce. Do záseku stromu před jeho pádem na zem si vedle sebe stouplo osm chlapů!
Geeveston, město lesů a dřeva, už v roce 1880 vyčlenil jeden mohutný eukalyptus pro to, aby ho mohli obdivovat turisté. Kde stál, dnes nikdo neví, pro město ho nahradil Obr Arve, měřící 87 metrů, u kterého město dokonce vybudovalo vyhlídkovou plošinu. V místních turistických informacích je v podlaze intarzovaný obvod jeho kmene, dovnitř se vejde stolek, křesla, pohovka, kamna…. Chodím po modré lince obvodu a jen vrtím hlavou. Arve bohužel před čtyřmi lety shořel při požáru buše a město pak nechalo ve svém parku postavit zvláštní sochu: ze železa vytvarovaný obvod stromu, v němž jsou lavičky na posezení.
V národním parku Cradle Mountain jdeme od jezera St. Clair, které je nejhlubším sladkovodním jezerem ostrova, jednodenní trek lesem, který sice zasáhl požár roku 1962, ale podle velikosti popadaných i stojících kmenů je nám jasné, že ani tady se nikdy nekácelo. Je to jeden z našich nejsilnějších zážitků na Tasmánii. Zdejší příroda si ochranu UNESCO zaslouží. Nemám ve zvyku citovat, ale článek o Tasmánii si na závěr přímo říká o slova Litevce Olegase Truchanase, místního ochránce přírody a fotografa: „Jestliže můžeme změnit přístup k zemi, po níž chodíme, pokud můžeme přijmout roli služebníka a zříci se pozice dobyvatele, přijmeme-li názor, že člověk a příroda tvoří nerozlučnou součást jednotného celku – potom se může Tasmánie stát světlem naděje v nudném, uniformním a do značné míry umělém světě.“
Nejzajímavější části tasmánského pobřeží
Krásné pláže uvidíte na celém světě. Pobřeží červených a šedých balvanů a skal bičované větry jen tady. Hledáte-li těžkou romantiku lorda Byrona, na Tasmánii ji najdete na následujících místech:
- V populárním Bay of Fires na východě.
- U málo navštěvované zapadlé zátoky Granville.
- Na tzv. Okraji světa nedaleko městečka Arthur River.
- Mezi Sarah Anne Rocks a Couta Rocks na západě.
Naše srdcovka: stromy
Na Tasmánii rostou největší kvetoucí rostliny na světě – blahovičníky. Eukalyptus královský, Eucalyptus regnans, po sekvoji druhý nejvyšší strom světa, může dorůst až sto metrů, dožít se 400 a více let a mít průměr kmene tři až čtyři metry. Přijeli jsme sem za ním. Viděli jsme jich mnoho, a nejen v národních parcích. Jedna stromová raketa vedle druhé. Hladké, několik metrů silné sloupy bez postranních větví někdy mizely v mlze, jindy se kdesi nahoře ve větru třepotaly téměř neviditelné lístečky. Z některých visí několik metrů dlouhé loupající se cáry kůry, čímž se strom mimo jiné brání parazitům, jiné jsou pokryté drsnou zvrásnělou kůrou a zajímavými obřími boulemi „nádorů“.
