Už doma mi byla „Tassie“ sympatická. Při rozloze o něco menší než Česko má jen přes půl milionu obyvatel a čtyřicet procent rozlohy zabírají národní parky. Z nich je podstatná část od roku 1982 zařazena na listinu Světového dědictví UNESCO jako Tasmanian Wilderness, chránící jeden z posledních pralesů mírného pásma. Konečně si užijeme volné kempování, které je tady povolené. Ovšem když jsme se naloďovali na trajekt z Melbourne na Tassie, padla na nás deprese. V podpalubí mizelo jedno velké terénní auto za druhým. Loď byla obložená vyprošťovacími pásy, jízdními koly, kajaky, loděmi a surfy a táhla těžké karavany, z nichž mnohé připomínaly obrněné vojenské transportéry. Najde se u moře nějaké volné místo pro půjčenou malou stařičkou obytku?
Psi nerozlučně patří k volnému stylu zdejšího života|Jiří Páleníček
Okolo Vánoc a Nového roku tábořiště u oblíbených částí pobřeží, jako je Bay of Fires či národní park Frecynet, připomínala Bulharsko v dobách, kdy jsme jinam k moři nemohli. Nejen na „Tassie“, ale v celé „Aussie“ se totiž sluší oslavit tyto svátky grilovačkou u pláže v kruhu k sobě co nejvíc přitulených přátel. Že by minimální sociální vzdálenost byla tady neznámý pojem?
Kde se socializovat
V hlavním městě Hobart totéž platilo o sobotním Salamanca Marketu, jedné z jeho nejznámějších atrakcí, který běží už 51. sezonu. Dvě řady stánků s provozovateli ze všech koutů světa nabízely občerstvení a vše, za co byl namačkaný dav ochoten utratit peníze. Poslechli jsme si dudáky i country, nedokázali vystát frontu na kávu, koupili v přístavu předražené fish and chips a… utekli. Ten pomalu se sunoucí dav jsme po mnoha dnech v tiché opuštěné přírodě nedali.
Na Salamanca Marketu je sice hodně lidí, ale místo na pohodu se najde vždy|Jiří Páleníček
Oddech poskytla přes dvě stě let stará botanická zahrada, jen o pár let mladší než Hobart, druhé nejstarší město v Austrálii. A pak zpět do města za skvělou moderní architekturou (např. muzeum MONA), za poněkud pompézními budovami viktoriánské Anglie na Davey a Macquare Street a do čtvrti severně od nich s pestrobarevnými domky a barvitými restauracemi.
Místní bary rozhodně nejsou přeplněné|Jiří Páleníček
Hospůdek je na Tasmánii poskrovnu. Tam, kde třetinka točeného stojí v obyčejném venkovském výčepu sto šedesát korun, tam klasickým barům pšenka nekvete. Zato na každé trochu větší venkovské křižovatce je kromě pošty, kulturáku, benzinky, sámošky a popřípadě kostela i bottle shop (lahvový obchod). Nejvýstižnější název má řetězec Žíznivý velbloud. Kromě piva pravidelně zdražovaného státními daněmi nabízí různé mixy, jejichž základem je hlavně kola, a kvalitní, státem naopak podporované víno. Litr ze čtyřlitrové krabice BiB vycházel přibližně na 60 korun.
Máme nejstarší historii na světě
Místní architektura se mi moc líbila, hlavně ta nová, horizontální, přízemní, s téměř rovnými střechami, prosklenými stěnami a obklady ze dřeva, kamene či něčeho jiného. Tu ale nikdo nefotí, pozornost turistů se soustřeďuje na pečlivě zrestaurované, až cukrkandlové pastelové dřevěné domky z 19. a počátku 20. století. Starší domy Tassie nemá.
„Líbí se mi, jak si vážíte své historie, i když není dlouhá. My v Evropě máme mnoho starších staveb a mnohé necháváme chátrat.“ Pochvalou jsem jim chtěla udělat radost, ale píchla jsem do vosího hnízda. „My že nemáme historii?! My máme nejstarší souvislé lidské osídlení na světě!!! Naši domorodci se dokázali přizpůsobit dvěma dobám ledovým a náš ostrov je souvisle osídlen čtyřicet tisíc let!“
Jsou sví, svérázní a je jim dobře...|Jiří Páleníček
To byla slova do pranice, ale netroufla jsem si do ní. Vždyť místní angličtina je občas nesrozumitelná i pro rodilé Angličany. Na otázku pronesenou pohodlně a lenivě mixem starodávné angličtiny prvních vězňů a osadníků, stejně staré irštiny a zbytků domorodých jazyků jsem často mohla odpovědět jen: „???“
Proč do pranice? Když v roce 1642 spatřil Abel Tasman jako první běloch Tassie, patřila kompletně domorodcům. Když v zátoce Adventure nabíral v roce 1777 James Cook vodu z potoka Resolution, ostrov stále obývaly původní kmeny. Po Cookovi připluli další a zůstali. Ostrov se stal místem pro recidivisty, které ani deportace do Austrálie nenapravila. Umírali na nemoci, těžkou práci, uštknutí hady. Jedovatí hadi na rozdíl od domorodců přežili ve víc než dostatečném množství až dodnes. Stojí i dva eukalypty, podle kterých námořníci nacházeli ústí onoho potoka a které se dají identifikovat podle obrazů G. Tobina z roku 1792. A i když se podle posledního sčítání v roce 2021 hlásí k domorodým kořenům na 30 000 lidí, jedinci, kteří by měli za oba rodiče domorodce, na Tasmánii dávno nežijí.
Surf patří k vlnám v celé Austrálii, tedy i na Tassie|Jiří Páleníček
Kdo mohl od vězňů a trestanců čekat pochopení pro jim překážející domorodce? Ani oficiální místa, včetně guvernérů, nezůstávala pozadu a organizovala „čištění“ ostrova. Ovšem bílých žen byl naprostý nedostatek, běloši brali tedy domorodé ženy a kvůli těmto násilným únosům zde dnes žijí lidé, kterým v žilách koluje alespoň kapička domorodé krve. Smutný osud měla i poslední „čistá“ domorodkyně Truganini z ostrova Bruny (1812–1876), která se snažila pomoci s přesunem zbylých domorodců na Flindersovy ostrovy, kde by mohli v klidu bez nemocí žít a jednou se vrátit. Ale nikdo se už nevrátil. Její kostru pár let po pohřbu vykopali a dali do tasmánského muzea. Až téměř po sto letech byla spálena a popel rozptýlen tak, jak Truganini podle tradice chtěla.
Jednoho potomka jsme přesto potkali. Sympatická, sportovní, štíhlá domorodkyně nám dala ochutnat sladké červené bobulky, které sbírala na džem. Pokud bych podle ní měla odhadovat vlastnosti domorodců, charakterizovala by je především trpělivost. Bobulky byly menší než rybíz a z každé se musela odstranit pecka.
Tvrdý život, tvrdá práce
Je těžké hodnotit posledních dvě stě let historie ostrova. Odsuzovat likvidaci domorodců a místy totální zničení původní přírody, nebo obdivovat vytrvalost, podnikavost a vynalézavost přistěhovalců a snahu jejich dětí o ochranu přírody? Vždyť první strana zelených tady vznikla už v roce 1972 s cílem zabránit rozsáhlému odlesnění kvůli výstavbě přehrady.
Když počasí dovolí, jede se na lov|Jiří Páleníček
Tam, kde přírodu nahradily pastviny, pěstují farmáři nejzdravější hovězí maso na světě. Původně pro Anglii, dnes díky nejčistšímu ovzduší především na export do Asie, hlavně do Japonska. Mléko se suší a ve velkém vyváží opět do Asie, hlavně do Číny. Převážně černý dobytek plemene angus se celoročně pase venku a právě na tuto úžasně šťavnatou, až brčálově zelenou trávu vysokou na začátku léta dobrý metr odkazuje název knihy pamětí úspěšného českého emigranta, pana Milana Vyhnálka, Kde je tráva zelenější.
Tasmánci mu přezdívali Král sýrů. V roce 1950 přijel na ostrov z Hnátnic u Ústí nad Orlicí. Bylo mu dvacet pět a věděl, že jako syn živnostníka je po únoru 1948 doma bez šance. Dokázal zde vybudovat největší sýrařskou firmu na jižní polokouli. Měl dokonce takovou odvahu, že Tasmáncům, zvyklým jen na čedar, nabízel i romadur. V roce 1981 továrnu prodal jiné sýrařské firmě, a tak se ještě dnes do jeho bývalé sýrárny na okraji města Burnie sjíždějí ze širokého okolí cisterny s mlékem.
Areál vinic Josef Chromy Wines je zcela moderní|Jiří Páleníček
Jiný příběh o tom, jak se chudý český synek stal milionářem, vypráví kniha pamětí pana Josefa Chromého. Tento vyučený dvacetiletý řezník z Veselí nad Lužnicí emigroval ve stejnou dobu. Vybral si Austrálii, protože byla „nejvzdálenější komunistům a studené válce“, ale bál se, že ve velkém městě utratí peníze za ženské a socializaci, a proto přijal práci na Tasmánii. Od výroby šunky přes vytvoření řetězce moderních řeznictví přešel k investování a racionalizaci. Stal se jedním z nejúspěšnějších místních podnikatelů a poradcem tasmánské vlády. V 72 letech si jako koníčka koupil vinici se starou usedlostí, najal výborného sommeliera a vytvořil pro turisty ukázkové návštěvnické centrum. Myslím, že jeho bílé víno Pepík za sedm dolarů koupí každý Čech, který sem zavítá. Dnes je mu 92 let a bydlí v rozlehlém apartmá v nejvyšším patře svého moderního hotelu v Laucastenu, druhém největším městě ostrova.
Další nej
Ale vraťme se do roku 1871, kdy Ir Smith přezdívaný Filozof objevil u dnešního městyse Waratah bohatá naleziště zinku, svého času pak největší důl na zinek na světě. Postupně se rozjel těžební boom: olovo v Tullahu, stříbro a olovo v Zeehanu, zlato a měď u Queenstownu, kdysi opět největší doly na světě. Ruku v ruce s těžbou šla výstavba koněk, zubatek, úzkokolejek i normálních železnic. Na některých místech se člověk diví, jak může mít ostrov nejčistší ovzduší na světě, když např. v Queenstownu chodili horníci i ve dne do práce s lucernami, aby viděli na cestu skrz žlutou sirnou mlhu vznikající při zpracování měděné rudy. I tento důl potkal podobný osud jako ostatní: ruda se vyčerpala, místo se vylidnilo, pokusy o obnovu těžby ztroskotaly. Přesto má na okraji města roku 2025 opět začít pracovat hlubinný důl a na námitky ochranářů reaguje jeho infotabule slovy: „Bez našeho dolování by vaše mobily, auta a domy nefungovaly.“
Bývalé těžební město Queenstown je dnes jako ze škatulky|Jiří Páleníček
Těžba ničící přírodu paradoxně pomohla současnému rozvoji turistiky. Mezi Queenstownem a přístavem Strahan stavělo na pět stovek dělníků železnici podle hesla „Buďto cestu najdeme, nebo si ji postavíme“. Ruda se po ní vozila od roku 1896 a železnice byla zároveň jediným spojením města se světem. Když v roce 1963 dokončili silnici a na trať vyjel poslední osobní vlak, město se s ním dojatě loučilo. Roku 1994 pak začíná obdivuhodná story, ukazující vztah Tasmánců k jejich krátké historii. Vzniká spolek pro obnovení železnice, o pár let později vláda uvolňuje peníze. Jsou objednány přesné kopie původních vagonů a zrestaurovány tři staré lokomotivy. Nové strojvůdce s radostí zaučuje ten starý, 80letý. Na cestu divočinou po vysoce atraktivní trati přes řeky a soutěsky se po šedesáti mostech vydává turistický vlak jako z minulého století. Queenstown je dokonale zrekonstruován a jeho nádraží je obdivuhodné. Chtíc nechtíc musím obdivovat schopnost lidí jít za svým cílem, ať kdysi, nebo teď.
Úplně mě dostala úzkokolejka v Tullahu, městě, které zažilo dvojí rozmach. První v době těžby olovnaté a stříbrné rudy. Tu vozila do civilizace speciální tramvaj. Lokomotivu postavenou jen pro ni dostalo město roku 1924, tahala vagony s olovnatým koncentrátem po čtyřicet let. Místní mluvili o lokomotivě jako o Něm, vždyť zajišťoval jejich spojení se světem. Byl milován a po odchodu do penze oplakáván. Roku 1977, kdy Tullah zažíval druhý rozmach při výstavbě přehrad a hydroelektrárny, se Ho skupina dobrovolníků rozhodla uvést do provozu, zrekonstruovala i jeden a půl kilometru trati a provozuje ji na základě dobrovolnosti pro turisty.
Vlak v Tullahu zachráněný díky dobrovolníkům|Jiří Páleníček
Nadšení místních dobrovolníků nakazilo i nás. On je malinký, dojemný, jako hračka. Topí se v něm dřevem a svou trať projede a propíská za dvacet minut. Je neděle a On jezdí nepřetržitě od rána do půl čtvrté. Jen krátká zastávka u nádražíčka na naložení další várky eukalyptových polen a jede se další kolo (jedno za dvanáct dolarů). Paní pokladní mě hrdě informuje: „Příští rok budeme slavit narozeniny, jaké tady ještě nebyly, bude Mu sto let!“ „A co Mu dáte?“ Zamyšlení: „Hmm, o tom jsme ještě neuvažovali, asi pořádné uhlí.“
Jací jsou
Zbývá poslední otázka. Jací jsou Tasmánci dnes? Především pohodoví. Don’t worry, no stress. Nic si příliš nepřipouštět. Na silnici na vás nervózně netroubí. V sámošce neobracejí oči v sloup, když se na něco ptáte pokladní, zatímco vám rovná nákup do tašek.
Na venkově auta většinou nezamykají a věří si. Když jsme jim říkali o vykrádání aut u nás, s údivem opáčili: „To znamená, že vy musíte auta zamykat?“ Nemají ani studny, ani vrty, jen nádrže na dešťovou vodu. „Proč studnu?“ zase se diví, „Vždyť nám z nebe padá nejčistší voda.“ V infocentru jsem prosila, aby mi dali nabít telefon k nim za pult, a ne do volně přístupné zásuvky. Údiv: „Vy u vás lidem moc nevěříte, co? Odkud jste?“ To se zase divím já, většinou totiž vědí, kde je Česko, a překvapivě hodně jich u nás i bylo.
Míst na lovení z břehu je málo a vždy jsou obsazená, i když málokdo něco chytne|Jiří Páleníček
Jsou otužilí. Když se klepeme ve studené vichřici zimou, řeknou, že vítr je mírný a že je docela příjemně. Když my nestrčíme do studeného moře ani palec (na vrcholu léta má obvykle 17 °C), oni se koupou a pochvalují si, jak je voda bezva. Bez kovbojského klobouku nedají ani ránu. Celé léto si na venkově vystačí s kraťasy a tričkem, a pokud zrovna nechodí bosi, mají maximálně ťapky. Ovšem na treky do hor se vybaví opravdu svědomitě, jak je jim doporučováno, protože jsou celkem disciplinovaní a poslouchají.
Jsou vlastenci a snaží se dělat vše pro místo, kde žijí. Sheffield býval jen zastávkou na cestě díky svým stále otevřeným WC. Město přemýšlelo, co dělat, aby se projíždějící zdrželi déle. Napodobili kanadské město Chemainus a vznikly murales, murály, malby na zdi. Dnes jich mají přes stovku, každoročně se koná soutěž o nejlepší malbu, ve městě je zajímavá pekárna-cukrárna, obchůdky se starožitnostmi a informační centrum rozdává mapy s vyznačenými murály. Turisté už nechybějí.
Zdá se, že v Lilydaleu už došly nepomalované sloupy, a proto se místní umělci vrhli na prázdné zdi jako v Sheffieldu|Jiří Páleníček
Ve Swansea na východním pobřeží láká k zastavení nejtradičnější Morris General Store, který od roku 1868 provozuje už sedmá generace Morrisů (koupila jsem u nich na Tasmánii nedostatkovou majoránku a kmín). Lilydale napodobilo Sheffield a omalovalo všechny sloupy elektrického vedení (na vesnicích jsou vždy dřevěné). Na severním pobřeží nedaleko Wynyardu kvetou největší tulipánová pole na jižní polokouli, Southport láká na nejjižnější tasmánskou hospodu.
Tato milá nej ukazují, že ono „NEJkrásnější místo na světě“ myslí mnozí Tasmánci opravdu vážně.
Neuvěřitelní lidé
Rakušan G. Weindorfer přijel roku 1900 do Melbourne pracovat na konzulátu. Na líbánky odjel na Tasmánii do hor a zůstal. Později se zasloužil o založení nejprestižnějšího národního parku Cradle Mountain. Po smrti své ženy zůstal žít 16 let sám v srubu v horách Cradle. Do deníku si poznamenal svůj sen: „Až bude zem pokrytá sněhem, rozdělám v krbu velký oheň, otevřu dokořán dveře a tiše se posadím k planoucím polenům. A oni přijdou, jedno po druhém, divoká zvěř, bez obvyklého strachu z lidí i ze sebe navzájem a budou se mnou sdílet klid a bezpečné teplo.“ Jeho sen ztvárnil J. Lendis v Sheffieldu jako první murál ve městě v roce 1986.
Dobré vědět
- Turistické vízum se vydává na tři měsíce.
- Jezdí se vlevo, je potřeba mezinárodní řidičský průkaz.
- Nejlepší pokrytí signálem na ostrově má Telstra.
- Na Tasmánii můžete kempovat kdekoliv, kde to není výslovně zakázané. V případě zákazu můžete přes noc aspoň zaparkovat, což znamená v autě se vyspat. To nám potvrdila místní policie.
- Teploty vzduchu 4 až 30 °C, teplota moře stabilně 17 °C, max. 18 °C. Počasí se může měnit každou chvíli. Hodně záleží na směru větru. Léto je od prosince do března.
- Hlavní sezona dovolených: zhruba 20. prosinec až začátek února (školní prázdniny).
- Vstupy do národních parků jsou placené. National Park Pass prodává státní úřad Service Tasmania, nejvýhodnější je na dva měsíce asi za 82 dolarů, protože vstup do jednoho parku stojí pro auto přibližně 42 dolarů.
