Do Pákistánu za dobrodružstvím aneb 2000 km s 10 dolary na den
Posledních pár měsíců se neslo ve znamení nekončící práce a školy. Bylo jasné, že další destinace musí být opravdová výzva. S Ondrou nás spojuje záliba v low-cost cestování, nevadí nám překročit komfortní zónu, a tak jsme stanovili termín a začali plánovat. Zvítězil Pákistán.
Cesta zahrnovala dvoudenní zastávku v Dubaji a sedmihodinový přestup v Karáčí. Udržet rozpočet i v Dubaji bylo o něco náročnější, ale spaní ve spacáku v parku s výhledem na Burdž Chalífu a hotel Al Arab mělo něco do sebe. Po příletu do Karáčí jsme přespali na letištních lavičkách. Při bezpečnostní kontrole před vnitrostátním letem jsme se ale setkali s očividnými obavami celníků: „Víte, kam jedete? Jsou tam protesty, velké protesty.“ Nevěděli jsme přesně, o co jde, ale vysvětlili jsme, že jen pokračujeme dál na sever, a po chvilce přemlouvání nás nakonec pustili.
Z letiště v Islámábádu jsme chtěli vzít taxi na okraj města a odtud stopovat. Nejprve jsme ale potřebovali hotovost, a tak jsme se vydali k bankomatu do města. V taxíku nám řidič vysvětlil, že bývalý premiér Imran Chán byl sesazen a uvězněn, což vyvolalo masivní protesty. Vládnoucí garnitura se rozhodla demonstrace nadobro potlačit. Způsob, jakým zdejší vláda řeší nespokojenost svých obyvatel, je pro většinu Evropanů dost nepředstavitelný. Na dálnici po cestě z letiště byly přes celou šířku osmipruhové dálnice navršené lodní dopravní kontejnery, aby zůstal průjezdný pouze jeden pruh, kontrolovaný ozbrojenými vojáky. Nemůže přece dojít k protestům ve městě, do kterého se nikdo a nic nedostane, že? Demonstranti se také nemohou domlouvat na místě konání protestů, když vyrušíte jakýkoliv signál v celé oblasti.
V pasti města
Policistům se ale taxikáři podařilo vysvětlit, že nejedeme do města se zúčastnit protestů, a tak nás tedy pustili dál. V tu chvíli jsme ale ještě vůbec nevěděli, do jaké pasti jsme právě vstoupili. Ondra měl z minulosti kontakt na kamaráda Victora, který se začátkem ruské agrese na Ukrajině, ze strachu z mobilizace, rozhodl opustil Rusko a shodou okolností se zrovna nacházel v Islámábádu. Na místě jsme zjistili, že nepobývá v žádném hotelu, ale v rezidenci jistého Asada, člena bohaté a vlivné pákistánské rodiny, který se rozhodl uvolnit jednu ze svých nemovitostí a nabídnout ji cestovatelům. Asad se také aktivně podílí na rezistenci vůči současné vládě a díky němu jsme získali vhled do současné politické situace a jeho důležité kontakty.
Do města jsme se sice dostali, ale z města se už žádnou oficiální cestou dostat nedalo. Asad nám oznámil, že je zastavena veškerá autobusová i vlaková doprava a policisté dostali příkaz nikoho z města nepouštět. Protesty mají trvat ještě nejméně čtyři dny a do této doby je město uzavřeno. Nejprve jsme s Ondrou situaci nemohli uvěřit. Jak někdo může prostě uzavřít skoro dvoumilionové město?! Po pár hodinách ve městě jsme ale pochopili, že tohle je Pákistán a tady je možné cokoliv. Policie, neznámo jak a kde, ale opravdu sehnala takové množství lodních kontejnerů a kamionů, že de facto vystavěla obrovskou zeď okolo celého města a opravdu ho uzavřela. Vzhledem k našemu plánu a časovému limitu jsme se ale z města potřebovali dostat co nejdříve. Asadovi se nakonec podařilo sehnat majitele kurýrní služby a v tuto chvíli vyslal svoji flotilu motorkářů, aby prozkoumávala hranice města a hledala cestu ven.
Druhý den odpoledne tedy dostáváme echo, že jedna taková cesta je a že musíme vyrazit v řádu minut, než se uzavře. Díky pákistánské pohostinnosti nepřichází ani v úvahu, že bychom za tuto službu měli platit, a tak se stále držíme v našem rozpočtu.
Nastoupili jsme s Ondrou na motorky za jejich řidiče a ti se s námi vydali směrem k průchodu ven z města. Dost to připomínalo scénu z akčního filmu. I za normálního stavu řídí průměrný Pákistánec způsobem, za který by vám v Evropě sebrali řidičské doklady tak do týdne, ale pokud je do toho ještě noc, město vzhůru nohama a vy závodíte s časem, dostává akce další rozměr. Poprvé v životě jsme s Ondrou na motorce jeli po střeše obytného domu, přejížděli pěší přechod přes dálnici a pak ještě k tomu následně přelézali přes střechu kamionu (zaparkovaného policii napříč ulicí jako barikáda). Do toho naši řidiči (a vlastně i pašeráci) mezi sebou neustále komunikovali vysílačkami, sdělovali si lokace policejních hlídek a upravovali cestu.
Karákóramskou dálnicí
Každopádně jsme se s Ondrou po více než tříhodinové operaci dostali pod rouškou noci ven z města a byli volní v cestě dál na sever. Pákistán naštěstí patří mezi země, kde je pro bílého turistu stopování opravdu jednoduchá disciplína. Cesta směrem na sever do podhůří Himálaje nám tedy nezabrala ani den, a my se tak brzy mohli těšit z výhledů na neuvěřitelné, černošedivé hory zvedající se před námi. Napojili jsme se také konečně na první kilometry Karákóramské dálnice (Karakoram Highway). Tato dálková vysokohorská silnice byla postavená a financovaná čínskou vládou, ve snaze upevnit vztahy mezi těmito státy a získat výhodu nad společným nepřítelem, Indií. Cesta po této 1300 km dlouhé silnici spojující podhůří Himálaje na pákistánské straně, táhnoucí se přes údolí Himálaje, kde se vám při cestě naskytnou výhledy na vrcholky masivu Nanga Parbat (8126 m), pokračující do pohoří Karákóram a až do podhůří hory Muztag Ata na čínské straně, byl hlavní cíl naší cesty a zážitek, který nemohu více doporučit.
Naší první větší zastávkou bylo hlavní město hornatého severu, Gilgit. Představte si město s 500 tisíci obyvateli, plné hlučných přelidněných ulic s trhy, motorkami a pestrobarevnými náklaďáky zdobenými typickými pákistánskými ornamenty. Zároveň si představte, že toto město leží v nadmořské výšce srovnatelné se Špindlerovým Mlýnem, zatímco od hranic města je to vzdušnou čarou pouhých dvacet kilometrů k vrcholu posvátného masivu Rakapoši, jehož ledovcem pokryté vrcholky dosahují téměř 7800 metrů nad mořem. Pohled z šedého, prachem pokrytého města směrem k oslnivě bílým vrcholům je naprosto fascinující. Atmosféru Gilgitu dokreslují scény, které jako by vypadly z jiné doby – povozy tažené dobytkem, projíždějící přímo mezi auty a motorkami, z nichž všechna pamatují minulé tisíciletí.
V této části Pákistánu je stopování nejen jednoduché, ale zároveň vzrušující. Snažili jsme se stopnout si co nejbizarnější vozidla. Mezi naše nejlepší úlovky patřil například traktor vlastnoruční výroby, hřbet mohutného býka nebo cesta na vrcholku korby plné ořechů.
Strhující hory
Pokračovali jsme pak po slavné Karakoram Highway dál na sever do údolí Hunza. Naším cílem byl hraniční přechod mezi Pákistánem a Čínou, Chundžerábský průsmyk, ležící v nadmořské výšce téměř 4800 metrů. Tento úsek silnice, považovaný za jednu z nejvýše položených asfaltových cest na světě, je sám o sobě cestovatelskou výzvou.
Po cestě jsme se zastavili v malebném městečku Karimábád, obklopeném majestátními vrcholy přesahujícími 7000 metrů! Scenerie jako vystřižená z pohádky. O několik kilometrů výše, přímo nad městem, se ještě k tomu před lety uvolnila obrovská masa skály, která přehradila řeku a vytvořila tak impozantní jezero.
Další zastávkou na naší trase bylo ikonické místo zvané Passu Cones, které svými ostrými horskými hřebeny připomíná hradby Tolkienova Mordoru. V období, kdy jsme sem přijeli – v zimním suchu s podzimními tóny a temně černými odstíny trávy –, působila krajina téměř mimozemsky. Z vesnice Passu jsou to jen necelé čtyři kilometry vzdušnou čarou k monumentálnímu skalnímu hřebeni přesahujícímu výšku 6000 metrů. Z dun zlatavého písku v okolí řeky se náhle tyčí kolmé stěny černého kamene, vytvářející dojem krajiny fantasy filmu. K tomu všemu údolí křižuje řeka tyrkysové barvy, která se klikatí údolím. Řeka je sice v tomto ročním období klidná, ale její široké koryto napovídá, jaký chaos tu panuje během jarního tání.
Místní obyvatelé se přes řeku dostávají po visutých mostech jejich vlastní výroby. Čtyři zrezlé ocelové kabely a několik chatrných prken tvoří přechod mezi jednotlivými pastvinami místních farmářů. Když jsme se s Ondrou rozhodli jeden z těchto mostů přejít, zažili jsme skutečně adrenalinový zážitek – ačkoli nám výšky nedělají problém, přechod nad údolím se zdaleka neobešel bez třesu v kolenou.
Po Passu jsme pokračovali dál na sever a dostali se až k nejsevernějšímu bodu naší cesty, těsně před čínskou hranici. Krajina se tu změnila – okolní hory byly pokryté ledem, ale vzduch byl suchý a ostrý. Nacházeli jsme se totiž v jednom z nejsušších míst Pákistánu. I přes nízké ranní teploty, které klesaly až na -10 °C, nás sluneční paprsky hřály natolik, že jsme mohli vyrazit jen v lehkých bundách. Bohužel jsme kvůli vízovým omezením nemohli přejít blíže k hranici. Těsně před 37. rovnoběžkou jsme se tedy museli otočit a vydat na zpáteční cestu. Odtud jsme pokračovali jižním směrem, tentokrát s plánem navštívit druhé největší město severního Pákistánu – Skardu. Stopovali jsme tedy dále na jih podél hranic s Afghánistánem.
Pod ochranou
V okolí městečka Gahkuch jsme s Ondrou zažili událost, na kterou budeme vzpomínat do konce života. Blížila se pátá hodina odpolední, hory se halily do soumraku, teplota neúprosně klesala pod bod mrazu a nám se nedařilo nikoho zastavit. Nezbývalo než si naložit batohy na záda a vydat se dále pěšky. Po několika kilometrech nám došlo, že jsme v naprosté pustině – do Skardu zbývalo ještě téměř dvě stě kilometrů, světla ubývalo a situace začínala být vážná.
V té chvíli se zpoza zatáčky vynořilo policejní auto. Dva přátelsky naladění policisté zastavili a nabídli, že nám pomohou sehnat nějaký ten transport do Skardu. Místo aby nás vzali s sebou, nám začali pomáhat stopovat. Netrvalo dlouho a zastavilo jedno z nejluxusnějších vozidel, jaké jsme během celé cesty viděli. Osazenstvo mělo namířeno až do Skardu, a tak jsme s úlevou nasedli. Později nám došlo, že na místě spolujezdce seděl majitel vozu, Išan, zatímco za volantem seděl jeho řidič a sluha. Išan, jak jsme se dozvěděli, je majitelem několika místních nemocnic a perfektní angličtinou nás během jízdy zasvěcoval do místního života.
Zastavili jsme v malé vesnici uprostřed hor. Išan potřeboval něco zařídit a požádal nás, abychom na něj počkali v autě. Venku mezitím padla tma, když vtom se ze stínů vynořil muž s kalašnikovem přes rameno a pásem nábojů kolem pasu. Bez jakéhokoliv vysvětlení otevřel dveře a usadil se na místo spolujezdce a zavelel řidiči urdštinou, aby jel. Ten rozkaz s očividnou nevolí přijal, a tak jsme se rozjeli do tmy. Po chvíli nás aspoň trochu uklidnilo zjištění, že jde pravděpodobně o vojáka. Ani řidič, ani voják ale neuměli ani slovo anglicky a neměli nejmenší zájem s námi jakkoliv komunikovat.
Jízda, která následovala, byla zkouškou našich nervů. Auto se řítilo závratnou rychlostí po klikaté silnici těsně nad propastí, zatímco jsme si vybavovali varování místních o přítomnosti teroristických skupin v této oblasti. Napětí dosáhlo vrcholu, když jsme dorazili k vojenskému kontrolnímu stanovišti. Ozbrojený muž vystoupil a přikázal nám totéž. Nezbylo než ho poslechnout. Když začali okolní vojáci požadovat naše pasy a víza, ocitli jsme se v nejistotě, zda jim vůbec můžeme důvěřovat. Vzdát se dokladů na místě, jako bylo tamto, bylo to poslední, co jsme s Ondrou měli chuť udělat, a tak se celá situace začala dosti vyostřovat až v řev některých vojáků.
Vtom se vynořilo další auto – záchrana přišla v podobě Išana, který okamžitě převzal situaci. Během několika okamžiků bylo vše urovnáno, doklady rázem nebyly potřeba a my s Išanem pokračovali naší cestou. Později nám vysvětlil, že muž se zbraní byl voják přidělený na naši „ochranu“a vzniklé nedorozumění bylo výsledkem současné neutěšené situace v místních vojenských sborech.
Z této zkušenosti jsme si odnesli nejen roztřesené ruce, ale i zážitek, který budeme vyprávět ještě dlouhé roky. Vyděšení však brzy ustoupilo při pohledu na první světla města Skardu, které se před námi vynořilo. Ubytování nám, jak jinak než zadarmo, nabídl sám Išan a my se tam mohli dále těšit na dobrodružství dalšího dne.
Údolí Skardu
Hned s rozedněním jsme s Ondrou mohli naplno docenit krásu údolí, ve kterém Skardu leží. Majestátní hory se tu střídají s pouštní krajinou a dravou řekou Indus, jež pak pokračuje další stovky kilometrů až ke své deltě na březích Indického oceánu. Skardu je ze všech stran obklopeno pouští. Stačí 20 minut chůze, abyste se ocitli v krajině připomínající písečné duny Arabského poloostrova. Kombinace zasněžených hor na obzoru, teplot pod bodem mrazu a pouštního prostředí dělá z tohoto údolí další místo, které rozhodně stojí za návštěvu.
Další zajímavostí údolí je městečko Chaplu. Odtud lze podniknout celodenní trek na jednu ze skal v okolí. Po několika hodinách náročného stoupání se otevře dech beroucí výhled na okolní horské masivy, včetně pohledu na nechvalně proslulou horu K2.
Na pokraji zhroucení
Čas nás však tlačí, a tak vyrážíme na jih. Během odjezdu ze Skardu se dáváme do řeči s místním obyvatelem, který patří mezi honoraci města. Když mu popisujeme naše plány, nabídne nám, že cestu dále na jih zařídí. S radostí přijímáme a nastupujeme do zaplaceného autobusu mířícího přes 600 km na jih. Brzy si však uvědomujeme naši chybu. Autobus je přeplněný lidmi a zavazadly, kouření uvnitř je běžné, místa, na kterých sedíme, nezahrnují prostor na nohy, a tak se s Ondrou střídáme, kdo z nás bude ležet vespod. Některá z oken autobusu také chybějí a celou cestu doprovází hlasitá pákistánská hudba v kombinaci s klaksonem řidiče. Aby toho nebylo málo, tak si opět zažíváme, jak šílení umějí pákistánští řidiči být. Po 24 hodinách utrpení vystupujeme v cíli fyzicky i psychicky na hraně zhroucení.
Dáváme si tedy den na zotavenou na místním statku a další den stopujeme dále na jih. Zjišťujeme však, že stopováním po vedlejších silnicích nestihneme dorazit do Karáčí před odletem našeho letadla. Rozhodujeme se tedy stopovat na dálnici. Hned jak se ale přiblížíme k dálnici, nám doslova vyrazí dech množství všudyřítomných odpadků a ze stopování se rázem také stává utrpení. Máme ale štěstí: náš první stop je muž z bohatého zázemí, který o nás má strach, a tak se nabízí, že nám zaplatí lístky na vlak do Karáčí. Přijímáme jeho nabídku a nočním vlakem z Multánu ve středním Pákistánu, dorážíme do města Hajdarábád, kousek od předměstí Karáčí.
Čím víc lidí…
Po vystoupení z vlaku nás ohromuje změna prostředí. Z příjemných 22 °C jsme se během několika hodin ocitli ve vlhkých 30 °C. Město připomíná spíše Blízký východ a nevěřili bychom, že je to vůbec možné, ale i pouličních odpadků ještě přibylo. Stopujeme dál a brzy jsme v Karáčí.
Přestože jsme oba navštívili velká města, jako Bombaj, Bangkok či Hanoj, Karáčí nás opravdu zaskočilo. Potvrdilo se nám pravidlo, kterého jsme si všimli hned v prvních dnech návštěvy Pákistánu: čím více lidí, tím špinavější, hlučnější a nepříjemnější místo. Chodníky jsou zastavěné, pokryté odpadky anebo prostě chybějí, městské parky slouží jako skládky a odpadky se buď zašlapávají do země, nebo se shrnují do kanalizačních kanálů ústících do moře. Zápach je všudypřítomný.
I přes pomoc místního hostitele, který nám ukazuje to nejlepší z města, je Karáčí jedním z nejhorších míst, která jsme kdy navštívili. Korunu tomu všemu ještě přidá návštěva Orange City, čtvrti města s počtem obyvatel přesahujícím tři miliony a místem jednoho z největších slumů na světě. Zvířecí jatka přímo na ulicích, trhy, kde se zvířata všeho druhu, od slepic přes psy i opice, mačkají v klecích ve strašlivých podmínkách, děti brodící se odpadky, ve kterých hledají cokoliv cenného, a dokonce lidskou mrtvolu v příkopu u silnice.
Po dvou vyčerpávajících dnech se vydáváme na letiště. Nasedáme na letadlo a s úlevou opouštíme toto město. Přesto, že nás původně hory severu uhranuly svou krásou, zážitky posledních dnů nám nechávají pachuť na jazyku. Míříme zpět domů, zpět do Česka.
