Slovo Pákistán u nás kvůli únosu dvou českých dívek v roce 2013 funguje jako magnet, který přitahuje všemožné předsudky i negativní reakce veřejnosti a naprostou absenci jakéhokoliv pochopení. A pokud je to ve spojení s cestováním žen do této destinace, platí to dvojnásob. O to větší chuť jsem měla vydat se sem a poznat opravdovou tvář země.
Samostatný pohyb turistů v Balúčistánu není možný. Hned po vyřízení vstupních formalit jsme odvedeni na policejní stanici ve městě Taftán (Taftan), kde budeme dnes v noci spát. Ráno by měla být připravena naše eskorta, která nás bude doprovázet během naší cesty Balúčistánem do města Karáčí v provincii Sindh. Policisté nám přidělí jednu místnost. Spí se na zemi na koberci. V rohu stojí skříň polepená samolepkami různých expedic a cestovatelských výprav. Na dveřích visí rozpis eskort. Jezdí vždy v pondělí, ve středu, v pátek a v neděli. V neděli ale vyjíždějí jen v případě, že se na hranicích sejde víc cizinců než jeden.
Pod ochranou
Jak přísný dohled nás čeká v následujících dnech, poznáváme záhy. Chceme si vyměnit peníze a udělat aspoň malý nákup potravin ve městě. Policisté jsou však ochotni pustit do města jen jednoho z naší čtyřčlenné skupiny. Po mém naléhání nakonec ustoupí a můžeme jít dva. Naloží nás do auta a odvezou do centra Taftánu. Muž se samopalem se ode mě nehne ani na krok a pořád se rozhlíží. Vybírám rajčata a ostatní zeleninu, tak jak jsem zvyklá to dělat na trzích kdekoliv jinde v Asii. Vlastně vše kromě muže se samopalem za mými zády působí úplně běžným, normálním a poklidným dojmem. „Ještě chleba a sýr bychom potřebovali,“ oponuji, když mě chlapík posílá sednout si dozadu do auta. Viditelně se mu uleví, když máme konečně všechno a může nás odvézt zpět na policejní stanici.
Přejezd Balúčistánu
Nikdo z nás neví, jak dlouho náš přejezd Balúčistánu bude trvat. Zprávy na cestovatelských fórech se různí. Jedné dvojici stopařů zabrala cesta s eskortami do 630 kilometrů vzdálené Kvéty (Quetta) celý týden! My potřebujeme dojet nejen do Kvéty, ale pokračovat pak dál na jih přes město Chuzdár (Khuzdar) do Karáčí. Máme ale vlastní auto, a tak doufáme, že to celý proces urychlí.
Vyjíždíme ráno v přesně domluvený čas. Následujeme nenápadný bílý sedan, v němž sedí dva ozbrojení muži. Míříme na východ. Všude kolem nás se rozprostírá strohá pouštní krajina. Po pravé straně naši cestu kopíruje železnice. Poprvé měníme eskortu v zaprášeném pouštním městečku jménem Nok Kundi. Právě nedaleko tohoto města byly před deseti lety uneseny ony české dívky. Přejezd Balúčistánu nám nakonec zabere celé tři dny, během kterých vystřídáme 40 eskort. Doprovod nám většinou zajišťují muži ze složky zvané Levies. Jedná se o polovojenskou organizaci zabezpečující pořádek a právo v Balúčistánu mimo města. Ve městech nás hlídá policie. Nemáme prakticky žádnou svobodu. Ozbrojenci nás doprovázejí i na záchod. Na druhou stranu se k nám chovají skutečně laskavě a přátelsky. Nelze jim nic vytknout. Snaží se nám ve všem vyhovět a zařídit, abychom se v rámci možností cítili dobře.
Když nás kousek před městem Karáčí opouští poslední eskorta, cítíme obrovskou úlevu a radujeme se z nově získané svobody. Spěcháme rovnou k moři na pláž, kde vpodvečer tráví čas především rodiny s dětmi. Karáčí patří k největším aglomeracím světa a v mých představách to bylo vždy místo s obrovskou koncentrací lidí, kterému kralují odpadky a smrad. Zápach z kanalizace byl skutečně na některých místech cítit, jinak však ve mně Karáčí zanechalo spíše příjemný dojem. Není divu, město se sice potýká s velmi vysokou mírou znečištění, s výpadky elektřiny a nedostačující infrastrukturou, současně ale stále platí za finanční a průmyslové centrum celého Pákistánu.
Provincie Sindh
Z Karáčí míříme údolím řeky Indus na sever, do provincie Sindh. Podél řeky Indus tu pěstují rýži, bavlnu, pšenici, cukrovou třtinu, banány a mango a vyvážejí je do ostatních částí Pákistánu. V Sindhu najdete tisíce let stará města, z nichž je nejproslulejší Mohendžodaro (Mohenjo-daro), pozůstatek harappské kultury, která ovládala celé území dnešního Pákistánu a severní Indie v období let 3000 až 1500 př. n. l.
Pro mě je Sindh hlavně o lidech a setkáních. Vlastně nikde jinde jsem nezažila to co právě tady. Kdesi mezi poli za mnou přistoupil mladík se slovy: „Celý život jsem si přál potkat nějakého cizince a teď se to konečně stalo!“ Koukal na mě a prohlížel si mě jako nějaké zjevení. Já to sice v tu chvíli nedokázala úplně pochopit, ale jemu z očí sršela tak upřímná radost! Udělali jsme si společnou fotku, vyměnili pár úsměvů a každý jsme šli svou vlastní cestou. Na tenhle silný moment nikdy nezapomenu. V podobném duchu se nesla celá naše cesta údolím řeky Indus. Kamkoliv jsme přišli, způsobili jsme rozruch. Během návštěvy starověkého města Mohendžodaro se s námi fotily celé rodiny.
Paňdžáb
Necháváme za sebou slavná sindhská města, jako Hajdarábád, Lārkāna (Larkána) a Sukkur, a dostáváme se do další pákistánské provincie – do Paňdžábu. Nad ostatními provinciemi vyniká relativní prosperitou, slaví úspěchy v průmyslových odvětvích a vyznačuje se nejnižší mírou chudoby. Jeho hlavní město Láhaur má v rámci Pákistánu status centra vzdělanosti, kultury a umění. Najdete tu Šalímarské zahrady (Shalamar Gardens), zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO, nebo čarovnou Bádišáhovu mešitu (Badshahi Mosque), jednu z největších mešit na světě. Kultura Paňdžábu byla silně ovlivněna súfismem, který by se hodně zjednodušeně dal popsat jako velmi tolerantní proud islámu se silnými prvky mystiky, kde velkou roli hraje tanec, meditace a zpěv. Po celé provincii leží roztroušené súfijské svatyně. K těm nejvelkolepějším patří hrobka šáha Rukního Alama (Tomb of Shah Rukn-e-Alam) ve městě Multán, kterou každý rok navštíví více než sto tisíc poutníků. Uvnitř mauzolea se odehrávají náboženské obřady, které hýří barvami a zdají se na míle vzdálené strohému a striktnímu islámu praktikovanému v severozápadním Pákistánu (nebo třeba v Saúdské Arábii!). K hrobu přistupují jak muži, tak ženy, neodděluje je žádná přepážka a věřící podobně jako v hinduistické kulturní tradici vhazují na hrob hrsti růžových okvětních lístků.
Jen krok od Afghánistánu
O různorodosti Pákistánu by se dalo vyprávět celé hodiny. Jako skvělý příklad může sloužit město Péšávar. Po čase stráveném v Paňdžábu si tady připadáme jako v úplně jiném světě. Po dlouhá staletí byl Péšávar centrem obchodu mezi Střední Asií, indickým subkontinentem a Afghánistánem. Vděčí za to své strategické poloze pod Chajbarským průsmykem (Khyber Pass), kudy vedla starobylá cestovní trasa, jedna z větví věhlasné Hedvábné stezky. Dnes je Péšávar hlavním městem provincie Chajbar Paštúnchwá, do které byla roku 2018 začleněna také dříve federálně spravovaná kmenová území. Ta představují velmi kulturně a muslimsky konzervativní oblast obývanou hrdými a nepodrobitelnými paštunskými kmeny. Navíc Péšávar hostí také velké množství uprchlíků z Afghánistánu, kteří sem přišli po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979.
Příchod velkého počtu afghánských uprchlíků dramaticky změnil demografii města. I když se pákistánská vláda snaží o navracení uprchlíků zpět do Afghánistánu, ještě v roce 2005 zaujímali Afghánci téměř pětinu z celkového počtu obyvatel okresu. Stejně jako většina severozápadního Pákistánu se i Péšávar potýká s násilím vzniklým působením Islámského státu a teroristické organizace označované novináři jednoduše „Pákistánský Tálibán“. V roce 2014 radikálové zabili 132 školních dětí, při útoku na šíitskou mešitu v roce 2022 přišlo o život 63 osob a letos v lednu v důsledku teroristických útoků zemřelo v Péšávaru 87 lidí.
Mezi Paštuny
I kdyby člověk nevěděl nic z výše uvedeného, věřím, že by musel cítit zvláštní, napjatou a poněkud zlověstnou náladu, která se v tomhle hraničním městě vznáší ve vzduchu a nutí člověka mít se na pozoru. Tenhle pocit ve mně svým chováním ještě více umocňuje náš průvodce, patnáctiletý Masood (Masúd), student farmacie. Seznámili jsme se s ním při nákupu tradičního pákistánského oděvu šalvár kamíz. Masoodův otec nás pozval na čaj se sušenkami, a když jsme se loučili, zaúkoloval svého nejmladšího syna, aby nás doprovodil do centra města. Staré město v Péšávaru se díky bohaté minulosti pyšní spoustou historických památek, včetně 16 kamenných bran, mnoha mešit a bazarů tak autentických, že to svádí bloudit v labyrintu jejich uliček celé hodiny. Na bazaru budíme nevídanou pozornost. Všichni nás zdraví, přejí si s námi prohodit pár slov, někteří se dokonce přes velmi konzervativní prostředí osmělí a chtějí se s námi vyfotit. Masood umí dobře anglicky a je připraven nám splnit každé přání. Zájem o nás se mu ale moc nelíbí. Neustále se ohlíží a vidím, že má strach, aby se dvojici turistů, kterou dostal na starost, nestalo nic zlého. Paštuni, kteří tvoří většinu obyvatel Péšávaru, totiž sice vynikají bezmeznou pohostinností, ale současně v nich dřímá i ona pověstná bojovnost, hrdost a divokost. Dokládají to i dvě pouliční rvačky, kterých se staneme poněkud nedobrovolně svědkem. Masood nás okamžitě vede z dosahu létajících pěstí (rychle, dokud vzduchem létají „jen“ pěsti) a značně se mu uleví, když konečně svolíme a necháme si zavolat rikšu, která nás doveze do hotelu.
Burky, zbraně a malíři
Zážitky včerejšího večera se mi přes noc rozležely v hlavě. Ráno jdeme znovu do města a já mám obavy, jestli přece jen zbytečně neriskujeme. Tyhle myšlenky ale berou rychle za své. Mám zkrátka ráda tahle místa se surovou a silnou atmosférou, která se člověku doslova vpíjí pod kůži. Procházíme se, překračujeme odpadky a pozorujeme život ve starém městě. Všechny moje smysly jsou v pohotovosti. Zboží na bazaru hýří barvami, ulicemi se nese troubení rikš a ve vzduchu se vznáší mastná vůně pečených kebabů. Ochutnáváme pikantní fritované taštičky samosa. Jsou plněné bramborami a v Péšávaru nestojí skoro nic. Když si každý bereme po jedné, prodavač jen mávne rukou a peníze si od nás nevezme. Nakonec trochu utrmácení zaplujeme do vyhlášené sodovkárny Taj. Ta na bazaru Qissa Khwani na stejném místě funguje už od roku 1936. Z nabídky různých příchutí si vybíráme pomerančovou variantu. Za chvíli si k nám přisedne sympaticky vyhlížející muž s brýlemi a pustí se s námi do řeči. Jmenuje se Umar a slíbí, že nám pomůže s koupí burky, ukáže nám místo, kde se malují pákistánské náklaďáky, a nakonec nás vezme i do továrny na zbraně.
V ulicích Péšávaru se moc žen nepohybuje, a když už některé potkáme, bývají většinou oblečené do světle hnědých burek. Ode mě jako od turistky sice nikdo neočekává a ani nevyžaduje, abych burku nosila, mně to však připadá jako zajímavá zkušenost a možnost si aspoň trochu představit, jak se cítí místní ženy. O pár okamžiků později už stojíme v malém obchůdku a já si vybírám z několika barevných variací. Mají tady modré burky, které prodavač označuje jako afghánské, a pak burky v různých odstínech hnědé. Zkouším jich hned několik. Taková burka musí dobře sedět na hlavě. Nesmí být moc těsná, z toho by mohla bolet hlava, ale ani příliš volná. Přední část burky v prostoru očí totiž tvoří mřížka, skrz kterou se ženy dívají. Vidět ven přes mřížku jde, ale jen dopředu. Pokud otočíte hlavu do strany ve volné burce, hlava se pod látkou protáčí a nevidíte nic. Prodavač i Umar ze mě mají legraci. „Tak co? Vidíš něco?“ baví se Umar. „Jo, jasně, něco jo,“ odvětím mu a rychle sundávám burku. Dobře padnoucí burka je nakonec pohodlnější, než jsem předpokládala, a s trochou praxe se v ní dá i docela úspěšně pohybovat. Na rozdíl od různých šátků přes vlasy nikam nepadá a drží na svém místě. Má však jednu obrovskou nevýhodu. V polyesterové burce, která překrývá celý obličej, je neskutečné horko. V kombinaci s dnešními 36 stupni v ní nejsem ochotná dobrovolně strávit ani o minutu déle, než musím!
Umar nasedá k nám do auta a naviguje nás do čtvrti plné obchodů se zbraněmi. Skrz plechová vrata ho následujeme do komplexu několika budov. Procházíme jednotlivými dílnami. Část výroby probíhá strojově, mnoho práce se však provádí ručně. Řemeslníci sedí většinou jen na kousku lina na betonové podlaze. „Někdo sem vždycky přinese originál zbraně, nejčastěji z Číny, Turecka nebo USA, a oni pak podle toho originálu udělají jeho přesnou kopii,“ vysvětluje Umar. „Tady vyrobená brokovnice stojí jen 30 dolarů,“ směje se mému vyjevenému výrazu a podává mi zmiňovanou zbraň do ruky.
Ještě cestou odtud se nemůžu vzpamatovat z toho množství zbraní, a hlavně z šoku, že se tady všude prodávají, jako kdyby to byly hrušky. Přece jen o něco veselejší podívaná nás čeká mezi malíři aut. V Pákistánu totiž mají poněkud zvláštní tradici, která by se skoro dala nazvat lidovým uměním. Zdejší kamiony, traktory i jiná vozítka září barvami. Zdobí je květiny, podobizny zvířat a lidí, srdíčka, ornamenty a pruhy. Na předním nárazníku pak visí nejrůznější cingrlátka, řetízky a rolničky. Pro své majitele nejsou tyto vozy jen dopravním prostředkem, ale také pýchou. Když se pak tyto nablýskané a na každém centimetru pomalované stroje sunou šnečím tempem do kopců, zvoní s každým výmolem jako sáně Santy Clause. Pro mě představují tyto pohádkové vozy jasný symbol Pákistánu a zcela kontrastují se vším špatným, co jste kdy o Pákistánu slyšeli. Loučíme se s Umarem a opouštíme Péšávar. Že jen pár hodin po našem odjezdu vybouchla v Péšávaru bomba, která zabila jednoho civilistu a tři další zranila, se naštěstí dozvídáme až mnohem později.
Švýcarsko Pákistánu
Údolí Svát (Swat) bývá noblesně označováno za Švýcarsko Pákistánu. V létě tady vládne příjemné klima a zdejší příroda zahrnuje zasněžené štíty hor, zelené louky, divoké řeky a také překrásné a tolik vzácné jehličnaté lesy. V 70. letech minulého století se ve Svátu během své cesty do Indie zastavovali hippies z celého západního světa. Kromě půvabné krajiny je sem lákaly buddhistické památky z dob království Gandhára, laskaví místní lidé a samozřejmě také množství levného hašiše. V roce 2007 se však tohoto malebného údolí zmocnil Pákistánský Tálibán a velmi tvrdou rukou začal vymáhat právo šaría. Vedl kampaň proti vzdělávání dívek a ve Svátu a jeho přilehlých okresech zničil asi 640 škol. V roce 2012 byla příslušníkem Tálibánu do hlavy postřelena jen patnáctiletá Malála Júsufzaj, která se zasazovala o vzdělávání dívek. O dva roky později jí byla udělena Nobelova cena za mír, a stala se tak nejmladší držitelkou Nobelovy ceny. Útok na mladičkou Malálu vyvolal pobouření v Pákistánu i na mezinárodní úrovni. Pákistánská armáda zahájila rozsáhlou vojenskou operaci proti Pákistánskému Tálibánu a v roce 2018 oznámila její úspěšný konec.
Jezero v bývalé baště Tálibánu
Údolí Svát se jen pomalu vzpamatovává z řádění Tálibánu a hledá způsoby, jak sem přilákat návštěvníky ze zahraničí a podpořit turistický ruch, kterému stojí v cestě špatná infrastruktura i nedostatek financí. Za městem Kalam se silnice zhoršuje natolik, že začínám mít strach, abychom vůbec zdárně dojeli do našeho dnešního cíle, k jezeru Mahodand, kde chceme tábořit. Kromě rozbité cesty nás zdržuje i voják na check-pointu ve vesnici Matiltan (Mátiltán). Napřed tvrdí, že k jezeru nemůžeme jako cizinci jet vůbec, pak vysvětluje, že tam nesmíme spát, ale musíme se vrátit zpět do Kalamu, a na závěr přijde s tím, že cestu k jezeru zničil sesuv půdy. Chvíli se s ním dohadujeme, až nakonec přece jen ustoupí a nechá nás pokračovat hloub do údolí. U vodopádu se pak dáme do řeči s turisty z jiného koutu Pákistánu a ti nás ujišťují, že cestu s naším autem bez problému zvládneme. I tak přijíždíme pozdě, právě když se slunce schovává za okolní kopce. Není moc času nazbyt, jdeme se hned zeptat do boudy na břehu jezera, zda si někde tady na louce můžeme postavit stan. Místní chlapík nás však posílá pryč s vysvětlením, že to tu v noci není pro cizince bezpečné, a radí nám vrátit se zpět do civilizace. My se však nevzdáváme. Asi o kilometr níž stojí další stany, které trochu vypadají, že by mohly sloužit jako ubytování pro turisty. Tady už nás nemohou přece odmítnout! A mám pravdu. Před boudou z vlnitého plechu stojí obtloustlý Pákistánec. Pracuje v Dubaji a tráví tu společně se svými přáteli dovolenou. Ujišťuje nás, že tady můžeme přespat, a postrkuje nás dovnitř do boudy. Kromě majitele kempu, drobného příjemného chlapíka v brýlích, se na matracích u kamen povaluje i skupinka mužů kouřících hašiš. Ačkoliv by to bylo proti všem muslimským pravidlům, trochu se bojím, že nás uloží přímo sem mezi bandu vousáčů. Majitel kempu, jako kdyby mi četl myšlenky, nás však ubezpečuje, že můžeme přenocovat v již připraveném stanu u řeky, kde budeme mít soukromí. Na ohni nám uvaří polévku z ryb a lesních hub, tradiční dhál z červené čočky a upeče placku. Když večeříme, se svým pomocníkem vyběhne ven a přestaví náš stan takovým způsobem, abychom z něj ráno po probuzení měli výhled přímo na jezero. Chlapík z Dubaje se svými kumpány ještě teď na noc jede do vesnice pro ovci, kterou budou péct. Přemlouvá nás, ať nechodíme spát a počkáme si na pečínku. Jsme ale moc unavení a s velkými díky jeho laskavou nabídku odmítáme. Snad nám to odpustí.
Noc ve stanu
Noci jsou v pákistánských horách díky minimu světelného smogu a znečištění neskutečné! I když jsem tenhle moment zažila už mockrát, ani dnes se neubráním překvapení, kolik hvězd se třpytí na obloze nad našimi hlavami. Tohle v Evropě zkrátka zažít nejde! Pod těžkými tlustými dekami spíme hlubokým spánkem. Budíme se do chladného rána. Tohle prostě miluju. Pára mi jde od pusy, nechce se mi vylézt z teplého spacáku, ale nakonec mě stejně vytáhne ven touha vidět tohle nadpozemsky krásné místo. Na benzinovém vařiči si vaříme čaj, procházíme se po zelených loukách, kde se pasou koně, a nakonec nás majitel kempu vezme lodičkou na projížďku po jezeře. Tenhle tichý nesmělý mladík v brýlích působí velmi sympaticky. Vystudoval v Karáčí elektrotechniku, ale nakonec pracuje tady, kousek od své rodné vesnice, kde se stará o hosty a provádí turisty po zdejších kopcích. Když mu chceme zaplatit za jídlo a ubytování, říká, že nemusíme platit nic. S tím ale v žádném případě nesouhlasíme a dáváme mu i něco navíc, protože jen díky jeho přítomnosti jsem se na tomhle přece jen trochu divokém místě cítila bezpečně a dobře.
Kapka v moři muslimů
Udržet křehký mír na severozápadě Pákistánu není vůbec lehký úkol. V regionu od pádu Tálibánu stále zůstává množství policejních a vojenských check-pointů. V historickém městě Chakdara (Čakdara) nás na jednom z nich zastavují vojáci a pokračovat dál můžeme až po příjezdu ozbrojené ochranky, která nás bude doprovázet. Naštěstí se tentokrát jedná jen o 140 km dlouhý úsek a před tunelem v průsmyku Lowari jsme propuštěni.
Těžko uvěřit, že na takto konzervativním a přísně muslimském území existuje národ nemuslimů, který vyznává své vlastní náboženství s prvky hinduismu a animismu, který pije víno a jehož ženy chodí nezahalené, tančí a disponují rozsáhlými právy. Jedná se o národ Kalašů, kteří jsou podle legendy stejně jako Núristánci a Hunzové potomky vojáků Alexandra Velikého. Někteří mají opravdu světlé vlasy a modré nebo zelené oči. Skutečnou genetickou příbuznost s Řeky však průzkumy neprokázaly. Z původních desítek tisíc jich do dnešních dní zůstaly poslední tři. Kalaši obývají tři údolí rozkládající se jihozápadním směrem od města Čitrál (Chitral) – Bumburet, Rumbúr (Rumbur) a Birir.
Mezi Kalachy
Po úzké kamenité silničce míříme do údolí Bumburet. Na úrodných svazích zdejších kopců se pěstují vlašské ořechy, meruňky a obilí. Roste tu také vinná réva, jabloně, broskvoně a moruše. Ve městě Batrik se seznamujeme s mladičkým Babarem, který se pasoval do role našeho průvodce. Vezme nás k sobě domů, kde nás usadí na zem na koberec. Je čas večeře a jeho sestra na kamnech právě peče chlebové placky. Babar nás mezitím učí pár kalašských slov, včetně pozdravu „ishpata“, a ukazuje mi nově vydaný kalašský slabikář, díky němuž se děti mohou učit svůj rodný jazyk a který by měl přispět k tomu, aby tento zánikem ohrožený jazyk zůstal zachován i pro další generace. Tradiční kalašská večeře je prostá a sestává z chlebové placky, kousku másla a jogurtového nápoje lasí se špetkou soli. Přes všechnu svou jednoduchost však chutná znamenitě a já už teď vím, že čas strávený mezi Kalachy bude výjimečný.
Za obzorem Núristán
S Kalachy si skutečně rozumíme. Mají podobný smysl pro humor jako my a svoji hrdost, ale takovou akorát, kdy se jen tak neurazí, ale současně nejsou úslužní za každou cenu. Chovají se k nám zkrátka jako rovný k rovnému. Užíváme si naplno zdejší uvolněnou atmosféru, úplnou svobodu však nemůzeme vychutnat ani tady. Hlouběji v horách totiž žijí muslimské kmeny. Jedná se o lidi, kteří dříve vyznávali stejné náboženství a tradice jako Kalaši, ale kteří pak konvertovali (nebo byli okolnostmi donuceni konvertovat) k islámu. Území směrem k afghánské hranici místní označují jako „Núristán“ a vždy tohle slovo pronášejí zvláštním tónem hlasu, jako kdyby to bylo něco tajemného a zlověstného, čeho bychom se my cizinci měli obávat a v žádném případě tam neměli chodit.
Ve víru barev a za zvuku bubnů
Čekáme na Babara, až přijde ze školy. Včera jsme se s ním domluvili, že společně pojedeme do sousedního údolí Rumbúr, kde se koná menší festival. Babar si s sebou bere i svého nejlepšího kamaráda, spolužáka ze školy. Někde v půli cesty k nám do auta nabíráme i dvě Babarovy sestry, které se na oslavu do čtrnáct kilometrů vzdálené vesnice Grum vydaly samy pěšky. V domě Babarovy nejstarší sestry se dívky ještě přezují do bot na podpatcích a můžeme společně vyrazit na oslavu.
Všichni se shromažďují kolem velkého dřevěného altánu stojícího nad místem, které by se dalo jednoduše označit jako taneční parket. Mladíci bubnují a kolem nich v rytmu bubnů tančí kalašské dívky. Obdivuji jejich zdravé sebevědomí, temperament a krásu, kterou podtrhuje tradiční oděv zahrnující zdobenou čelenku s barevnými korálky, mušličkami a pavím perem. Užívám si ten do očí bijící kontrast s konzervativní muslimskou společností, kde je striktně oddělený ženský svět od toho mužského. Tady vládnou barvy, přirozenost a nenucená nálada. Ženy a muži se mohou spolu svobodně bavit a nikomu to nepřijde divné nebo špatné. I když se k nám lidé v Pákistánu chovali vždy laskavě a mile, tohle je první místo, kde si připadáme v podstatě jako doma.
Cestování po Pákistánu rozhodně není pro každého. Vyžaduje trpělivost, dobrou přípravu a skutečný zájem o zdejší velmi rozmanitou, ale také občas velice odlišnou a těžko pochopitelnou kulturu. Každému, kdo se však odhodlá a vydá se sem na svoji cestu, mohu slíbit, že mu každý den strávený tady přinese něco nového, neopakovatelného a nesmírně obohacujícího.
Mít se na pozoru
- To, že se nám během naší cesty Balúčistánem nic zlého nestalo, rozhodně není důkaz o neochvějné bezpečnosti cestování po Pákistánu. Připomněl mi to mladý pár, se kterým jsem se setkala v Kvétě při nákupu místních SIM karet. Patřili k národu Hazárů. Ti na rozdíl od sunnitských Balúčů a Paštunů vyznávají šíitský islám a bývají častým terčem diskriminace. Konkrétně v Kvétě čelí pronásledování, které zahrnuje střelbu i bombové útoky.
- I když se může zdát, že v posledních letech v Pákistánu dochází ke zlepšení bezpečnostní situace, jen letos se každý měsíc událo průměrně osm incidentů, které by se daly označit jako teroristické útoky. Většinou se jednalo o přestřelky a výbuchy bomb. Balúčistán s provincií Chajbar Paštúnchwá (Khyber Pakhtunkhwa) patří v tomhle ohledu k těm nejrizikovějším oblastem, tyto incidenty se však nevyhýbají ani ostatním regionům Pákistánu.
Rozmanitý Pákistán
- Na jihu země se podél řeky Indus rozprostírají úrodné nížiny, na jihozápadě nalezneme náhorní plošiny a na severu se setkávají tři nejvyšší pohoří světa – Himálaj, Karákóram a Hindúkuš.
- Žije zde přes 240 milionů lidí a odhaduje se, že se v zemi mluví až 85 jazyky. Příslušnost k jednotlivým národům do určité míry odráží administrativní členění země.
- Pákistán se skládá ze čtyř provincií – Balúčistánu, Sindhu, Paňdžábu a Chajbar Paštúnchwá – a ze tří teritorií: území hlavního města Islámábádu, Ázád Džammú a Kašmíru (Svobodného Džammú a Kašmíru) a Gilgit-Baltistánu. Jednotlivé regiony se liší nejen národnostním složením obyvatelstva, ale i hustotou osídlení a v neposlední řadě úrovní bezpečnosti.
