Staří čínští geografové nazývali území dnešního Gilgit-Baltistánu „Tibetem meruněk“. Jednoduše by se dal popsat jako nejkrásnější, nejnavštěvovanější a nejkultivovanější oblast Pákistánu. Leží na samém severu země a jedná se o jedno ze dvou území Kašmíru spravované Pákistánem.
I když do Gilgit-Baltistánu jezdí mnohem více turistů než do zbývajících částí Pákistánu, stále platí, že tu individuální turistika není příliš rozšířená. Překračujeme průsmyk Šandur ve výšce 3720 metrů nad mořem a já konečně objevuji takový Pákistán, jaký jsem si vysnila – s obrovskými zasněženými štíty hor, s temně modrým nebem a s chundelatými jaky pasoucími se na nekonečných zelených loukách.
Průsmyku Šandur se někdy přezdívá „Střecha světa“|Jolana Sedláčková
Osmý div světa
Skrze území Gilgit-Baltistánu vede 1300 kilometrů dlouhá Karákóramská dálnice (spíše by se mělo říct horská silnice). Někteří o ní mluví jako o osmém divu světa. Překonává čtyři nejvyšší pohoří světa – Karákóram, Hindúkuš, Himálaj a Pamír – a spojuje pákistánské město Hasan Abdal v provincii Paňdžáb s čínským městem Kašgar v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Projet svým vlastním autem tuto proslulou silnici jsem toužila strašně dlouho. Kdysi byla úsekem Hedvábné stezky, jejíž základy postavili místní obyvatelé již před staletími, oficiálně otevřena pro vozidla však byla až v roce 1978. Nejzajímavější úsek se nachází v údolí Hunza, obklopeném štíty pohoří Karákóram, které silnici dalo jméno. Dálnice vede kolem snového jezera Attabad, které, ač vypadá, jako kdyby bylo ozdobou zdejší krajiny od nepaměti, vzniklo teprve v roce 2010 v důsledku sesuvu půdy. Od jezera Attabad dál na sever pak dálnice protíná jednu z nejúžasnějších skalních stěn na planetě, stoupá výš a výš, až nás zavede do národního parku Chunžeráb (Khunjerab), který je domovem ovcí Marco Polo, sněžných levhartů a okolo dvou tisíců kozorožců sibiřských. Jeden ze strážců parku mi půjčuje dalekohled a ukazuje mi stádo kozorožců vysoko v kopcích nad našimi hlavami. Největší výšky silnice dosahuje v průsmyku Chunžeráb, kde kromě údajně nejvýše položeného bankomatu na světě funguje také nejvyšší zpevněný mezinárodní hraniční přechod.
Karákóramská dálnice patří k nejpozoruhodnějším cestám na Zemi a připomíná, že některá velká cestovatelská dobrodružství se zkrátka odehrávají na kolech|Jolana Sedláčková
Bílý obr
Romantická cesta po Karákórámské dálnici nabízí ještě jeden zcela unikátní pohled. Nad meruňkovými sady v údolí řeky Hunza se zvedá nesmírně majestátní a téměř osm tisíc metrů vysoká hora Rakapoši. Tento zasněžený obr měří na délku dvacet kilometrů a je to jediná hora na planetě, která od své základny k vrcholu stoupá bez přerušení téměř šest tisíc metrů. Výstup do základního tábora pod horou Rakapoši patří jednoznačně k nejhezčím pěším túrám, které jsme v Pákistánu podnikli, a nakonec předčil i trek na turisty tolik vyhledávané Fairy Meadows pod osmitisícovou horou Nanga Parbat (Nangáparvat).
Protože vycházíme pozdě, nestihneme dojít až do základního tábora a rozhodneme se přenocovat v kempu Hapakun. Místní chlapíci nám za úplatu půjčují stan, matrace i spacáky. Uvaří nám také večeři – skvělé sabdží, dhál, rýži a nesmějí chybět ani placky čapátí. Po našlapaných kilometrech všechno chutná znamenitě a my tu zažíváme nezapomenutelný čas strávený uprostřed přírody. Ráno, když se po strmém výstupu ocitneme na místě zvaném „Zelená zahrada“ a otevře se před námi dosud skrytý pohled na horu Rakapoši a v jejím těsném sousedství se tyčící Diran, doslova si sedneme na zadek. Pod oběma vrcholy se táhne obrovský ledovec Minapin a vše dohromady se spojuje ve velkolepou, úchvatnou a zcela ohromující podívanou. Nic podobného jsem dosud neviděla.
Hora Rakapoši a ledovec Minapin|Jolana Sedláčková
Persie i Tibet
Gilgit-Baltistán je místem, kde se v sousedství velehor střetává perský a tibetský svět. Baltistán se rozkládá od Gilgitu směrem na východ a zahrnuje území s průměrnou nadmořskou výškou přes 3350 metrů. Obývají ho především Baltové, muslimské kmeny tibetského původu, a proto se Baltistánu také někdy přezdívá Malý Tibet. Zdejšímu kraji vévodí hory a ledovce. Kromě K2, druhé nejvyšší hory na Zemi, se tady tyčí dalších dvacet vrcholů s výškou přesahující 6100 metrů. Nachází se tu však i krajina, kterou byste možná v Pákistánu nečekali. V národním parku Deosai se na obrovské náhorní plošině rozprostírají louky porostlé barevnými květinami, kde žijí kriticky ohrožení medvědi plaví a další chráněná zvířata. V údolí řeky Indus se rozkládá poušť Sarfaranga (též Katpana), která proslula pod názvem „Studená poušť“. Sarfaranga láká své návštěvníky díky jedinečné přírodní scenerii, která kombinuje bílé písečné duny a panorama okolních hor. Nádherná noční obloha z ní činí také ideální místo pro kempování, což jsme si nemohli nechat ujít.
Poušť Sarfaranga v Baltistánu|Jolana Sedláčková
Největší nebezpečí
V Pákistánu jsme se pohybovali na nejrůznějších místech a na některých z nich skutečně existovala určitá rizika únosu nebo teroristického útoku. Ať to může znít jakkoliv zvláštně, za nejnebezpečnější však považuji jednoznačně zdejší silniční dopravu. Mimo Karákóramskou dálnici spousta cest nemá asfaltový povrch a prakticky veškeré silnice v horách jsou velmi často ohrožovány záplavami, sesuvy půdy a padajícím kamením. Cestovat po takových cestách za deště by se dalo přirovnat téměř k hazardu. V důsledku rozmarů zdejšího počasí dochází také k uzavírkám silnic, a některé oblasti mohou být dokonce odříznuty od dodávek energie a potravin. Na severu Pákistánu tak absolvujeme jedny z nejtěžších cest, po nichž jsme kdy jeli. Padající kameny nám poškodí kapotu, brodíme se skrz řeky, stavíme si most a projíždíme do izolovaných vesnic úzkými křivolakými cestičkami přilepenými ve výškách na strmých stěnách kaňonů. Zažíváme fascinující panoramatické výhledy, dobrodružství a adrenalin, současně se však neustále snažíme mít na paměti, že pro místní lidi tyto nebezpečné cesty velmi často znamenají jediné spojení s okolním světem.
Přes všechna, ať už opravdová, nebo potenciální, nebezpečí, pro mě návštěva Pákistánu byla skutečným splněným snem. Přetavit svoje přání v realitu totiž má smysl a stojí za to. Jsem ráda, že se potvrdilo, že ne každý v Pákistánu je terorista. Ba naopak, většina místních se radikálů obává a na rozdíl od nás mají ke strachu mnohem pádnější důvod.
Cesta skrz údolí Chapursan|Jolana Sedláčková
Gilgit-Baltistán: tipy do itineráře
- Průsmyk Šandur, vyhlášený díky festivalu v pólu
- Základní tábor pod horou Rakapoši
- Karákóramská dálnice s průsmykem Chundžeráb
- Údolí Hunza
- Ledovec Passu
- Visuté mosty přes řeku Hunza nedaleko vesnic Hussaini a Passu
- Jezero Borith
- Údolí Shimshal (Šimšál)
- Údolí Naltar
- Fairy Meadows – louky pod horou Nanga Parbat
- Skála Marsur nad městem Skardu
