Na návštěvě úředně neuznaného Somalilandu aneb Řekni, že jsme samostatní!

Muhammad přichází v hnědém chamisu, tradiční mužské dlouhé tunice. Setkáváme se před jeho oblíbenou místní restaurací. „Ochutnal jsi někdy velblouda? Pokud ne, musíš to maso zkusit,“ přesvědčuje mě. „Velbloud má v naší kultuře vysoké postavení, je to symbol prestiže,“ říká na úvod. „Pokud bys jich vlastnil třeba sto kusů, byl bys velice vážený člověk.“ V Somalilandu vstupují tato zvířata do mnoha společenských událostí. Stále jsou důležitým artiklem při sjednávání dohod o věnu (ačkoliv tato tradice pomalu mizí) nebo fungují jako prostředek při urovnávání sporů v rámci tradičního somálského práva xeer.

Obsluha přináší na keramickém tácu pečené velbloudí maso s rýží a špekem. Muhammad si vytahuje rukávy, rukou se pouští do jídla a pokračuje ve vyprávění: „Cena velblouda začíná na 800 dolarech, ale někdy se může vyšplhat klidně na dvojnásobek,“ vysvětluje. Vždy prý záleží na stáří zvířete, jeho zdraví i využití. Zde, v Hargeyse, je nejdůležitější trh v celé zemi. V některých obdobích zde může být k prodeji přes tisíc těchto zvířat. Zatímco jedni tu kupují zvířata na maso, v Saúdské Arábii nebo Kataru bývají somálští velbloudi využíváni pro dostihy. Somaliland je totiž největším vývozcem těchto zvířat do zemí Perského zálivu.

Jak jsem se mohl sám přesvědčit, velbloudí maso je zde považované za delikatesu. V Somalilandu je mnoho restaurací, které je připravují nejrůznějšími způsoby. Třeba jako steak, nebo dokonce pizzu. Vedle masa se z velbloudů využívá také mléko. Je oblíbenou ingrediencí tradičního somálského čaje shaax.

Problémy neuznané země

„Já osobně pociťuji problém hlavně v podobě mezinárodních plateb,“ reaguje Muhammad na můj dotaz týkající se života v neuznané zemi. „Peníze vydělané z obchodu v zahraničí ke mně putují složitě přes několik prostředníků v Džibutsku a Keni,“ vysvětluje. Vzhledem k tomu, že je Somaliland neuznaným státem, není snadné posílat a přijímat peníze ze zahraničí. Muhammad proto využívá alternativu zvanou hawala. Jde o způsob neformálních přesunů peněz přes fyzické prostředníky, tzv. hawaladary, který je založený hodně na důvěře. Systém funguje tak, že odesílatel předá peníze hawaladarovi, ten zkontaktuje prostředníka v dané zemi, který předá peníze příjemci. Hawaladarové se následně vyrovnají mezi sebou. V poslední době však tradiční hawalu posouvají do pozadí elektronické platby. Převody ze zahraničí je možné řešit prostřednictvím společnosti Dahabshiil. „Jde vlastně o takovou obdobu Western Union,“ říká Muhammad.

Oficiální měnou Somalilandu je šilink, který byl zaveden v roce 1994. Od svého počátku však čelí silnému znehodnocování. „Dneska používáme šilink pouze na platby levnějšího zboží,“ upozorňuje Muhammad a pokračuje: „Na vše ostatní máme americký dolar.“ Používají se pouze bankovky, mince v oběhu nejsou. Tato zavedená praxe je hodně nepraktická, protože člověk musí neustále mít při sobě dvě měny. Pro rychlou výměnu jsou sice k dispozici pouliční směnárníci, kteří ochotně rozmění americké bankovky na šilinky, jenže tím veškeré výhody končí. Nejvyšší hodnota bankovky somalilandského šilinku je 5000, což je zhruba 50 amerických centů. Takže třeba pro platbu za velblouda v hodnotě 8 000 000 šilinků bych potřeboval 1600 bankovek.

Rozporuplná Ghana: Země plná historických kuriozit a protikladů

Zajímavá místa

Když si s Muhammadem jdeme nakoupit do supermarketu, opět nemám po ruce dostatek šilinků. „Nech to být,“ říká a vytahuje telefon, do kterého naťukává číslo napsané na zdi. „Mobilem to bude hned,“ usmívá se. Tyto číselné kódy jsou všude – na zdech obchodů, na fasádách domů, a dokonce je mají i žebráci napsané na kartonech s prosbou o almužnu. „K platbám ani nepotřebuješ internet, stačí jen zadat číslo příjemce,“ vysvětluje Muhammad. Mobilní platby zažívají v Somalilandu obrovský boom. Alespoň jednou je prý využilo přes 80 procent populace.

Vedle bankovních služeb je další překážkou cestování. „Somaliland vydává vlastní cestovní doklady, ale ty uznává pouze pat zemí na světě,“ upozorňuje Muhammad. „Cestovní pas Somalilandu navíc stojí astronomických sto USD,“ dodává. Každý občan Somalilandu si však může zažádat o pas somálský. Pro Muhammada jako hodně kosmopolitního člověka situace se somalilandským pasem představuje určitou komplikaci, ale většině ostatních obyvatel je to jedno. „Stejně nemají peníze na to, cestovat v zahraničí,” říká.

Somaliland jako neuznaná země má i další potíže. Obzvlášť palčivým problémem je rozvojová pomoc. Protože Somaliland není členem OSN, jde většina pomoci Somálsku, které samozřejmě nemá zájem jakkoliv finančně podporovat separatistický region. Země také kvůli izolaci nemá přístup k financím Světové banky nebo MMF.

Pohnutá cesta za samostatností

„Rozdíly mezi oběma Somálsky byly už v koloniální době,“ vypráví Muhammad, když řešíme novodobou historii jeho země. Zatímco dnešní Somaliland spadal pod britský protektorát, střední a jižní Somálsko spravovala italská koloniální vláda. Nezávislost přišla v roce 1960 a 1. července se obě části spojily do Somálské republiky. „Jenže jih si začal nárokovat čím dál větší podíl na vládě a nespokojenost s nerovností na severu rostla.“ V roce 1969 nastoupil do čela Somálska diktátor Siad Barre, který zavedl socialistický režim, a hlavně centralizoval vládu. „Což logicky vedlo k nespokojenosti v ostatních regionech,“ krčí rameny Muhammad.

V 80. letech byla situace z pohledu severních Somálců natolik neúnosná, že vzniklo Somálské národní hnutí (SNM), které začalo bojovat proti Siadu Barremu. Hnutí využívalo podpory sousední Etiopie, které se hodilo mít oslabeného souseda. Ta dodávala zbraně, zázemí pro výcvik i techniku. Brutální represe na sebe nenechaly dlouho čekat. „Barre bombardoval Hargeysu nebo Burao, při útocích zemřely tisíce lidí,“ vypráví Muhammad. Velká část populace prý utekla do Etiopie. „Moji rodiče se na dlouhou dobu uchytili v Saúdské Arábii, ale širší rodina si toho v tomto období hodně protrpěla.“

Režim Siada Barreho padl v roce 1991 a Somaliland jednostranně vyhlásil samostatnost. Zatímco Somálsko po svržení diktátora Barreho upadlo do vleklé občanské války, chaosu a hladomoru, Somaliland se stal oázou klidu. I po vyhlášení nezávislosti však stará přátelství nezmizela. Etiopie se stala blízkým partnerem této malé a neuznané země a ze spojenectví se snaží čerpat výhody i dnes. Jednou z nich je například získání podílu v důležitém námořním přístavu v Berbeře na břehu Adenského zálivu. Drtivá většina etiopského dovozu a vývozu putuje přes přístav v Džibuti, jenže ten je na maximech své kapacity.

Klany v životě Somálců

Součástí života v Somalilandu je klanový systém. „Představ si to jako velkou rodinu. Patřit do správného klanu může otevřít mnoho pracovních příležitostí,“ prozrazuje Muhammad. Klanový klientelismus je silný obzvlášť ve veřejném sektoru, byť oficiálně je klanová diskriminace v zemi zakázaná. Mezi největší klany v zemi patří Isaaq, Gadabuursi nebo Dir. Tato uskupení se potom dělí ještě na další podklany. Zdejší společenství je tedy hodně rozvětvené. V okolí hlavního města Hargeysa je největším klanem Habar Awal.

Klanová příslušnost je založená na rodové linii, která se nejčastěji pozná podle jména. Standardně totiž somálské jméno obsahuje vlastní jméno, jméno otce a jméno děda. Tímto způsobem lze snadno identifikovat původ.

Důležitou roli hrají nejvýše postavení klanoví vůdci suldaani nebo garaové. „V rámci celé klanové komunity mají velkou autoritu, a dokonce se podílejí na spolurozhodování o státních záležitostech,“ říká Muhammad. Vůdci zastávají také významnou roli v tradici xeer, což je soubor etických a právních norem v somálské společnosti, který funguje vedle práva šaría a státního právního systému. Právě schopnost klanových vůdců přicházet s kompromisy pomáhá vytvořit ze Somalilandu stabilní zemi v nestabilním regionu.

Jsme samostatná země

Somaliland je čtvrtou nejchudší zemí světa. I proto je pro zdejší obyvatele důležitá podpora od diaspory, tedy lidí, kteří odešli za prací do zahraničí, ale stále podporují své blízké doma. „V naší zemi snad není rodina, která by neměla alespoň jednoho člena v zahraničí,“ říká s trochou nadsázky můj další průvodce somalilandskými zajímavostmi – Abdi. Zhruba 30 procent HDP této světem neuznané země pochází právě od námezdních pracovníků a emigrantů. Za lepším výdělkem místní nejčastěji odcházejí do Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů nebo Kuvajtu. Početná menšina žije také v Londýně.

Akkra: Toulky po bizarních zákoutích hlavního města Ghany

Afrika

Sám Abdi si také vyzkoušel práci v zemích Zálivu. „Měl jsem štěstí, že jsem získal práci v kanceláři a nemusel se plahočit na stavbách jako dělníci z Indie nebo Bangladéše.“ Abdi se ale po pár letech vrátil zpět, protože byl zvyklý na jiný životní styl. Podobný pohled má prý i většina Somalilanďanů. Práci v zahraničí vnímají jako dočasnou a vydělané peníze častokrát investují zpět ve své zemi.

Když se Abdiho ptám, čím si vysvětluje vysokou bezpečnost v jeho zemi, odpovídá, že s jistotou neví, ale říká mi svůj tip: „Máme silnou demokracii. U nás se vláda mění volbami, a ne převratem,“ říká s hrdostí v hlase. Od vyhlášení samostatnosti zatím vždy probíhaly volby a s tím spojené předání moci v míru. „Při posledních volbách jsme sice měli namále, ale vše nakonec dopadlo opět dobře.“ Somaliland má velice specifickou formu vlády, která kombinuje tradiční klanové prvky s moderními demokratickými procesy vlády. Je tak jednou z nejdemokratičtějších zemí v celé Africe.

Při procházce po Hargeyse potkávám na cestě z velbloudího trhu staršího Somálce, který je nadšený, že vidí cizince. Hned se dává lámanou angličtinou do řeči: „Chlapče, tady není Somálsko, my žijeme v Somalilandu. Tady je bezpečno, žádní šílenci z aš-Šabábu,” říká pyšně a výmluvně dodává: „Řekni doma všem, že jsme samostatná země.“

Komplikovaný Africký roh

• Ačkoliv Somaliland neuznal oficiálně žádný stát na světě, existuje jedna výjimka – Tchaj-wan. Tato ostrovní Čínská republika má dokonce své zastoupení v Hargeyse a nad městem vlaje její obrovská vlajka. Toto „uznání“ má ovšem ve světě velice slabou váhu, protože samotný Tchaj-wan jako suverénní stát legitimizovalo pouhých 12 zemí. Nyní ovšem Somalilandu začalo svítat na lepší časy, protože o diplomatickém uznání uvažujeEtiopie výměnou za přístup k moři.
• Vnitrozemská Etiopie by tak získala do pronájmu část pobřeží, na kterém by mohla vybudovat své námořní síly. Podle dohody Somaliland poskytne Etiopii 20 km pobřeží na dobu padesáti let výměnou za uznání nezávislosti. Vedle toho by Somaliland měl údajně získat podíl ve státních Etiopských aeroliniích (Ethiopian Airlines) a Etiopie na druhou stranu podíl v přístavu Berbera.
• Somálsko, které Somaliland považuje za část svého území, samozřejmě toto partnerství pobouřilo. „Nikdo nemá právo rozdávat naši zemi po kusech,“ vyslovil se proti uznání somálský prezident Hasan Šejk Mohamúd. Somálsko proto hrozí nejen vypovězením etiopských vojáků, kteří jsou v zemi v rámci mírové mise proti teroristům z aš-Šabábu, ale také prohloubením spojenectví s Egyptem, jenž je ve sporu s Etiopií ohledně stavby přehrady na Nilu.