Omámeni Ománem: za vůní kadidla do sultanátu, který návštěvníkům otevírá pohostinnou náruč
Do téhle země jedeme – za stromem. Jmenuje se Boswellia sacra a roste jen na jihu Ománu v provincii Dafár. Není to ledajaký strom, je to strom voňavý. Už starověké chrámy byly provoněné jeho pryskyřicí a byla prý i jedním z darů tří králů malému Ježíškovi. Tajemná vůně, co nás ovane už v letištní hale, je vůně kadidla.
Za bílým zlatem
Směřujeme jižně pod Salálu. Mnohem častější než s velbloudy jsou setkání s protijedoucími auty. Serpentinami jedeme dál do hor, tak jako tam kdysi vyráželi Saadovi předkové s karavanou velbloudů. Chvíli před tím, než slunce zmizí za kopci, přijíždíme do jeho království. Zaparkuje a šplhá na náhorní plošinu. Rozhlíží se kolem. Po okolních svazích rostou prastaré stromy. Jejich staleté kořeny se zarývají do skály. Tenké a pokroucené větve natahují k nebi. Tady, v horách nedaleko Jemenu, roste pravý arabský kadidlovník. „Je to naše bílé zlato,“ prohodí Saad. Komunikace arabsko-anglicky probíhá pomocí překladače. Internet zde funguje i v odlehlém místě.
Ještě nám zbývá trochu slunečního svitu, než zlatý kotouč rychle zapadne za špičky skal. Saad obřadně prohlíží a hladí kůru stromů. Pak nečekaně sáhne pod svou dlouhou nažehlenou bílou halenu, vytáhne nůž a přikrčí se u stromu. Ostrým hrotem opatrně nařízne kůru stromu. Odloupne zaschlou pryskyřici. Na třetí pokus vyteče zpod kůry bílá hustá tekutina. Strom je zraněn, pláče. Nastavujeme dlaň, do které nám Saad obřadně vkládá kousek čerstvé voňavé pryskyřice. Vysvětluje nám: „Musí se provést několik řezů. Pryskyřice, která vytéká ze stromu po prvních dvou zářezech, je méně kvalitní. Teprve po třetím řezu se zahájí skutečná sklizeň.“ Strom nesmí být naříznut víc než jednou za rok. Za účelem zisku se stromy nařezávaly až pětkrát ročně. Takový strom se těžko zotavuje a usychá.
Na Kadidlové cestě
V Dafáru se vzácná pryskyřice stromů sklízí, zpracovává a vyváží po tisíce let a dodnes formuje životy lidí. Po cestě zpět zastavujeme v Khor Rori. Je to bývalé přístavní opevněné obchodní centrum známé také jako Sumhuram. Založeno bylo pravděpodobně ve třetím století před naším letopočtem. Odsud se vyvážela vzácná vůně do celého světa. Denně proudily přes Sumhuram tuny kadidla. Na oplátku se do Ománu dostávalo jemné hedvábí, keramika a koření. Celé měsíce místní sklízeli kadidlo a přinášeli je na pobřeží, aby je vyměnili také za rýži a datle. „V horách v té době nebyla tekoucí voda, elektřina ani silnice a téměř žádné školy. Byl to těžký život, ale byli svobodní a šťastní,“ uvažuje Saad. V roce 2005 byla oblast zapsána jako centrum Kadidlové obchodní cesty na seznam památek UNESCO.
Sklízet pryskyřici je namáhavé. I náš přítel Saad vyměnil velblouda a nůž za volant auta a živí se jako taxikář. Mnozí si zasadili pár stromů na zahradě a získávají pryskyřici jen pro svou potřebu. Po cestě zpět do Salály potkáváme pasáky velbloudů a koz. Mají obličej zvrásněný a ošlehaný prudkým sluncem. Saad několikrát zastavuje a daruje pasákům láhev s vodou. Vzápětí mávne rukou na druhou stranu a pyšně ukazuje nové domky, které zdarma dává sultán chudým.
Ropa změnila život
V roce 1970 převzal moc 30letý Kábús bin Saíd. Nový sultán obohacen studiem v Evropě využil bohatství, které nedávno objevená ropa přinesla do státní kasy. Vládl 50 let do své smrti v roce 2020. Začal radikálně modernizovat zemi na východním křídle Arabského poloostrova. Kábús rozdával jídlo zdarma, nechal postavit školy, univerzity, nemocnice a silnice po celé zemi. Přivedl elektřinu a vodu i do těch nejodlehlejších vesnic. Vytvářel pracovní místa pro muže a ženy a poskytoval bezplatné vzdělání a dobrou zdravotní péči. Školní docházka dosud není povinná, ale většina chlapců do škol chodí. Dnes je v čele Ománu jeho bratranec Hajsám.
Většina nomádů země se během této doby usadila. Možná že ropa ale jednou dojde a že i cestovní ruch se stane jedním z důležitých hospodářských odvětví země. Od 70. let, kdy tu poprvé investoval řetězec hotelu Hilton, vyrůstají na pobřeží další resorty. Místo toho, aby se sultanát spoléhal na okázalost a mrakodrapy jako jeho sousedé v Perském zálivu, prezentuje se jako mnohem přízemnější. Zaměřuje se na kulturu a starověké tradice, včetně dlouhé historie kadidla.
Citlivé stromy
Na předměstí Salály se v Muzeu země kadidla dozvídáme další zajímavosti voňavé oblasti. Půda, na které rostou vonné stromy, patří ománské vládě. Pouze Ománcům je dovoleno sklízet pryskyřici a registrovat se. To má zajistit, aby strom mohli řezat pouze ti, kteří jsou s tím obeznámeni. Kdo to neumí, mohl by strom zranit, nebo dokonce zničit.
Sultanát vyváží kadidlo i dnes, ale v mnohem menším množství. Největší podíl produkce na světě nyní pochází ze Somálska. Má se však za to, že má mnohem menší hodnotu. Za kilo ománského kadidla dostanou prodejci na vonném trhu v pobřežním městě Salála kolem 120 eur.
Těch, kteří řemeslo zvládají, je ale stále méně. Pro kluky je práce příliš těžká, život ve městě příliš příjemný a příjem z kadidla není dostatečně motivující. Víc než stáda velbloudů je lákají moderní velká auta. Šplhání po horách v horku se snadno zamění za pohodlný život.
Vracíme se. Zastavujeme na tradičním tržišti. Kolem stánků se válejí sladce vonící oblaka kouře. Pryskyřice různé kvality je naskládána do velkých pytlů a dřevěných beden. Kromě kvalitního světlého kadidla mléčné barvy je tu medově zbarvené, načervenalé nebo nahnědlé a černé kadidlo. Na pultech trhu je také řada mýdel, krémů, vonných olejů a parfémů vyrobených z pryskyřičných esencí.
Místní i turisté se tlačí a smlouvají cenu. Ománcům je účtováno v riálech. Cizinec je odhalen a obchodník si rád bere dolary. Nezneužívá jeho neznalosti, jako se to mnohde v asijských destinacích děje. Zdejší obchodník je čestný a turismem dosud nezkažený. Běží k vedlejšímu stánku, aby vrátil drobné. Hrdě si nevezme nic navíc. Zato obětavě lámanou angličtinou vysvětluje rozdíl mezi jednotlivými druhy pryskyřice.
Obchod obzvláště vzkvétá během charífu, tříměsíčního monzunového období. Hordy arabských návštěvníků z ostatních států Perského zálivu prchají před teplotami někdy až 50 stupňů ve své domovině do chladnějšího Dafáru. Díky monzunům se tu daří také banánům a papáji. Podél cest rostou všude a chutnají úžasně. Jako dárek od Saada nám přistanou na zpáteční cestě v autě. Jíme ty čerstvé dobroty a Saad nás poučuje o své zemi.
V Ománu je kadidlo součástí každodenního života. Lidé s ním vykuřují své domovy a oblečení. Prý zahání zlé duchy, plaší hmyz a zabíjí bakterie. Ománci také rozpouštějí v pitné vodě hrudky bílé pryskyřice proti kašli a pro lepší koncentraci. Nebo je žvýkají jako žvýkačku na čištění zubů. Každá restaurace je jím provoněná.
Odhalení tajemství hůlky
Po nové široké asfaltce se vracíme do centra města, zpět do moderního Ománu. Letiště v Salále nás naposled zahalí do kadidlové vůně. Přibalen máme kousek vzácné pryskyřice i hůlku coby dárek z prvního dne. „Vždyt’ vy máte ománskou hůlku tance,“ vykřikne známý na letišti. Tančící hůl? Nevěřícně kroutíme hlavou a zároveň obdivně, že tajemství daru od Saada je odhaleno.
V nažehlených dlouhých bílých halenách se Ománci sešikují do řady. Dva jim vévodí s flintou. Ostatní klátivými předklony sledují kývavé pohyby hůlky. Válečný tanec povzbuzoval k odhodlání do boje. Dnes tanec s hůlkami vítá vzácné návštěvy. Z ráje kadidla s námi putuje nejen vzácná vůně, ale i darovaná hůlka jako symbol přátelství a pohostinnosti.
Modlitba za vyslyšení
Ve starověku vedla z Dafáru jedna z nejdůležitějších obchodních cest na světě: Kadidlová cesta. Odtud velbloudí karavany dopravovaly zboží celé týdny přes poušť do Mekky, Gazy, Jeruzaléma a Alexandrie. Tehdy bylo kadidlo stejně cenné a vyhledávané jako zlato. Lodě je přivezly přes Středozemní moře k římskému císaři, který uctíval „slzy bohů“ stejně jako mnozí věřící dodnes. V Novém zákoně jej tři králové přinesli jako vyvolený dar Ježíši a jeho kouř byl považován za znamení toho, že modlitba k nebesům bude vyslyšena.
