Núristán: Odlehlá a nedostupná afghánská provincie ukrývá etnikum s unikátními tradicemi
Pro mnoho Afghánců představuje Núristán exotiku, pro kterou nepotřebují opustit hranice své země. I tak oblast navštívila pouhá hrstka z nich. Východní provincii pokrývají strmé hindúkušské svahy na dohled od pákistánských hranic. Už cesta k ní je velkým dobrodružstvím.
Projíždíme sousední provincií Kúnar podél mohutné řeky stejného jména. Pozorujeme terasovitá pole jakoby vytesaná do horských svahů a jehličnaté stromy, kterých přibývá každým kilometrem. Hraniční plot s Pákistánem se vine podél řeky i po nedalekém kopci až na jeho vrchol. Množí se tálibánské checkpointy s kontrolami a v mé hlavě se otevírá list incidentů, který jsem nedávno pročítala na internetu. Blízkost problematických hranic znamená, že se do hlavního města Asadábád a jeho okolí dostanou čas od času extremisté přiklánějící se k násilí. Oddechnu si až další den ráno, kdy se vydáváme opět na cestu.
Svahy míří strměji nahoru. Opouštíme mohutnou řeku a měníme asfalt za prašnou kamenitou cestu, která je jedinou spojnicí s núristánskými vesnicemi. Do části z nich se autem nedá dostat vůbec. V období deštů se tyto stezky zaplavují a odříznou Núristánce od dodávek zboží. Odlehlost je pro Núristán opravdu příznačná. Na severu se tyčí neproniknutelné vrcholy Pamíru rozprostírající se až do Číny. Na jihu leží provincie Kúnar, dál město Džalálábád a průsmyk Chajbar. Na východ a západ jsou až do nedohledna nařasena nesjízdná hindúkušská pásma. Cestovat mezi úzkými údolími znamená nepřekročit rychlost dvacet kilometrů v hodině, mít auto s terénní úpravou a zkušeného řidiče. V celé provincii chybí turistická infrastruktura. Bez pozvání místního stařešiny bychom byli jen pouhými pozorovateli dění z okénka auta.
Nepřístupná země bezvěrců
Núristán (Země světla) vystřídal původní název Kafíristán (Země bezvěrců) v roce 1895, kdy byla oblast součástí velké hry mezi Afghánistánem a Britskou Indií. Stanovila se hranice, tzv. Durandova linie, a Núristánci byli až tehdy donuceni mečem emíra Abdura Rahmána konvertovat k islámu. Kvůli polyteistickému náboženství s kořeny ve starší formě hinduismu je okolní muslimský svět považoval za pohany a divoké modloslužebníky. S koncem staré víry zmizely i chrámy, svatyně a kultovní místa s unikátními dřevořezbami, včetně dřevěných vyřezávaných soch předků. Pouze několik málo z nich se dochovalo a doputovalo do kábulského muzea. Legenda vypráví, že ti, kteří se odmítli staré víry a tradic vzdát, odešli do údolí Čitrál v Pákistánu. Příbuzný národ Kalašů si tam dodnes uchoval své zvyky, včetně pití vína, tanců a pestrobarevných oděvů žen bez nutnosti zahalení.
Prameny o Núristánu není snadné dohledat. Sir Thomas Holdich v knize Gates of India z roku 1910 napsal: „Oblast je odpradávna považována za jednu z nejméně dostupných a její obyvatelé za nepředvídatelné vůči nově příchozím, tedy potenciálně nebezpečné.“ Podobnou představu měli i britský diplomat Hugh Carles a cestovatel Eric Newby, kteří se pokusili zdolat v roce 1956 téměř šestitisícový vrchol Mir Samir na hranici Pandžšíru a Núristánu. Eric své zážitky později popsal ve známé knize A Short Walk in the Hindu Kush.
Záhadou je samotný původ Núristánců. Jedna známá teze směřuje k Alexandru Velikému. Jeho záznamy z roku 327 př. n. l. zmiňují porážku armády se zuřivě bojujícími horskými kmeny v oblasti řeky Kúnar. Nedlouho poté, co Alexandr zemřel, se jeho armáda rozpadla. Zda v oblasti zůstaly zbytky jeho sil, není přesně zdokumentované. Na první pohled nás však zaujmou plavé či zrzavé vlasy mnoha Núristánců, světlá pleť s pihami, společně s modrýma a zelenýma očima.
Bojovnou povahu místní lidé ukázali, když v roce 1978 zahájili vzpouru proti vládnoucím komunistům. Přestože následovalo desetiletí války se Sověty, byly to jejich činy, které prý inspirovaly odpor dalších afghánských milicí. Oblast se do armádní historie zapsala i v letech 2008 a 2009 pod pojmy bitva u Wantu a bitva o Kámdéš. Pro Američany to byly zřejmě jedny z nejtěžších bitev od pádu Tálibánu v roce 2001, kdy se povstalcům téměř podařilo dobýt dvě americké základny. Po citelných ztrátách se koaliční síly načas stáhly z celé oblasti. Od té doby Núristánu neřekli jinak než „odvrácená strana Měsíce“.
Sami se přesvědčíme, že bojovnost koluje v krvi Núristánců dodnes. Když nám starosta líčí nedávný konflikt se sousední vesnicí o vodu, oči mu září při výčtu typů a počtu zbraní, které při několikaleté při použili. Spor se neobešel bez mnoha lidských životů a ukončil ho až nedávný nástup Tálibánu. Donutili stařešiny obou vesnic, aby se usmířili a přenesli přes letité křivdy. Stateční lidé, kteří vynikají v boji, jsou mezi Núristánci vysoce respektovaní stejně jako lidé vzdělaní a bohatí.
Vzácní hosté
Celodenní jízda v naší terénní toyotě končí těžkým úsekem, kdy jedeme téměř krokem. Do vesnice dorazíme, až když slunce zapadne za hřeben nedaleké hory. Stačíme povečeřet s místními stařešiny. Nabídnou nám přenocování v jednom z novějších domů, kde ještě nespal žádný cizinec. Těch za celý život pamatují jen asi pět. Konečně nám dochází, jak vzácnou jsme pro ně návštěvou, i to, jak jedinečná příležitost se nám skýtá.
Druhý den po snídani vyjdu před dům na samotné špici vesnice a užívám si nezapomenutelný pohled. Z téměř dvou tisíc metrů nad mořem se výhled rozevírá přes čtyřtisícové horské velikány až k Badachšánu. Vesnice jsou seskupeny na strmých svazích hor, s domy postavenými přímo nad sebou, takže plochá střecha jedné domácnosti slouží jako terasa pro souseda nahoře. Na těchto stupňovitých verandách ženy suší plodiny a pracují. Přízemí domů jsou sklady a stáje, v horním patře se bydlí.
Rovina je pro Núristánce možná tím nejvzácnějším artiklem. Po staletí obývají nejstrmější svahy Hindúkuše a svůj život zcela adaptovali na drsné podmínky. Místní dřevěná a kamenná architektura je považována za jednu z nejúžasnějších domorodých forem bydlení v Afghánistánu. Máme možnost se přesvědčit, že řemeslné postupy a materiály se téměř nezměnily.
Sklizeň v horách
Je podzim, čas hlavní sklizně a příprav na nadcházející zimu. Koruny vzrostlých ořešáků tančí pod údery holí, kterými omladina sráží zralé plody na zem. Zejména ženy a dívky vidím kmitat úzkými uličkami mezi domy s vyplétanými nůšemi na zádech. Mají jednotný kuželovitý tvar a jsou naplněné právě sesbíranou úrodou ze skromných polí. Kukuřici s červenými fazolemi rozprostírají na plachty svých verand prosušit horským sluncem. Cibuli, dýně, zelí a ostatní plodiny skladují v domě. Z občasného podání ruky cítím drsnost jejich dlaní, kterou zformovala těžká manuální práce. Jsou to totiž ženy, které podle núristánské tradice mají na starost veškerou zemědělskou výrobu a shromažďování palivového dříví. Muži se starají o dobytek, přinášejí domů maso a mléčné produkty a věnují se stavbě domů. Strava je tu velmi skromná. Maso, kozí či hovězí, se dostane do rodinného jídelníčku jen párkrát do měsíce. Drůbež se nejí, protože ptáci podle mýtu představují mrtvé duše.
Na krásném místě na okraji skály, s výhledem do údolí a dál od sousedů, otesávají muži trámy pro budoucí dům. Kamenné základy jsou už položené. Dřevo na stavbu domů těží v jehličnatých lesích v okolí. Polena a hrubě otesané kusy vláčejí osli po strmých stezkách do vesnic. Roubená konstrukce je pro místní domy typická a zároveň neobvyklá pro zbytek Afghánistánu, který trpí nedostatkem dřevin. Neobvykle široké mezery mezi trámy jsou vyplněny drobnými kameny a pouze na plochu kamene je nanesena hliněná omítka, takže trámy jsou odkryté. Dalším unikátem je dřevořezba na fasádách a sloupech domů, především těch bohatších majitelů půdy. Vnitřní prostory zdobí vyřezávané kusy nábytku. Nejčastějším motivem jsou stylizované kozí rohy nebo košíkářský vzor. Hned u vstupu do domu objevuji kamenný krb, kde ženy připravují své pokrmy, čaj i pečou chléb. Praská v něm dřevo a kouř stoupá otvorem ve střešních trámech.
Nejokázalejší stavbou vesnice je mešita. Má plechovou střechu, krásně zdobené venkovní sloupy i fasádu a před ní se nachází neobvykle velké prostranství k setkání komunity. Mešita a plácek před ní jsou místem, kde se řeší všechny důležité záležitosti, včetně sporů.
Každoroční turnaj
Na okraji plácku pozoruji dva mladíky, kteří napínají tětivy luků a míří do dáli. Zdaleka to není jen hra, ale dovednost, ve které se jednotlivé vesnice poměřují na každoročním turnaji v lukostřelbě. Vítězný tým se dočká všeobecného obdivu. Občas tomu však předchází pořádná mela, když tým druhý v pořadí výhru nerespektuje a silou se dožaduje uznání. Na můj dotaz, které další sporty jsou mezi místními oblíbené, stařešina povzdechne. Mladí chlapci prý ztrácejí o lukostřelbu a další sporty zájem a často se oddávají nicnedělání. Je to i proto, že většinu prací doma i na poli tradičně obstarávají dívky a ženy. Přál by si, aby vláda mimo jiné vybudovala nějaká sportoviště, kde by chlapci svůj volný čas zúročili.
Barevně jednotná architektura vesnice má jednu výjimku. Tou je místní škola, jejíž dřevěná fasáda je natřená na modro. I ty nejmenší děti tak nemají problém ji rozeznat. Vcházíme na čtvercový dvůr a o minutu později už vykukují zvědavé hlavy žáků ze všech učeben po stranách. Cizince vidí poprvé v životě. Ředitel neváhá a zastavuje výuku, aby i ostatní učitelé mohli se vzácnou návštěvou vyměnit pár vět. Chlapci a dívky se učí v oddělených budovách. Dívky, stejně jako v celé zemi, ukončují výuku v šesté třídě. Jeden učitel nám hrdě vypráví o studentech, kteří se z této základky dostali na univerzitu v Džalálábádu, a dokonce i v Kábulu.
Další dny vyrážíme údolím ještě hlouběji proti proudu řeky a poznáváme jiné pozoruhodné vesnice. Pobyt mezi Núristánci pro nás znamená splněný sen. Sama cítím velkou vděčnost, že i přes extrémní podmínky na cestě a chybějící infrastrukturu se nám tento krásný kus Afghánistánu, určený pro otrlé cestovatele, podařilo navštívit. Něco uvnitř nám oběma říká, že tu nejsme naposledy.
