Afghánistán: Země s působivou přírodou i historií je vhodným cílem pro všechny tuláky
Naše plány se na přelomu září a října loňského roku zhmotní s palubním lístkem Kábul v ruce. Necháváme za sebou hodiny strávené nad satelitní mapou a intenzivní přípravou. Jsme otevřeni tomu, co si pro nás záhadná země nachystala.
Přílet
Do Kábulu přilétáme ve chvíli, kdy vycházející slunce vrhá dramatické stíny na ostré hindúkušské vrcholy. Obepínají hlavní město jako obranný šik a my v duchu tleskáme pilotovi, který zkušeně manévruje na letiště pod námi. Nasazuji si černý šátek, který během následujících čtrnácti dní sundám jen výjimečně v soukromí.
Příletové formality se nám podaří vyřídit poměrně rychle. Máme naspěch. Hned další den ráno chceme vyrazit na cestu centrálním a severním Afghánistánem. První den využíváme k nutným přípravám – koupit hidžáb pro mě (elegantní dlouhý kabátek z lehkého materiálu), nechat ušít šalvár kamíz pro Jirku, zařídit místní simku, vyměnit peníze.
Později odpoledne si z hotelové restaurace ve třináctém patře prohlížíme metropoli zahalenou do oblaku smogu. Sledujeme živelnou dopravu pod námi a podobně živelnou výstavbu, kam oko dohlédne. Na první pohled se Kábul změnil jen nepatrně. Nejde však přehlédnout vousaté, po zuby ozbrojené tálibánské hlídky. Křižují ulice na korbách toyot Hilux, dohlížejí na dopravní plynulost, střeží vstupy do významných budov. I na recepci hotelu nás sleduje ostříží zrak jednoho člena budícího respekt. Připadáme si pod dohledem. Přesto vyrážíme večer, oblečeni podle místních zvyklostí, na pouliční kebab a oblíbený typ pilafu s rozinkami a karamelizovanou mrkví: kábulí pulao. Obojí chutná výtečně.
Náš road trip začíná
Vypůjčená toyota nás čeká druhý den před hotelem. Mladý Nasim mává kopiemi všech možných dokumentů, které se nám cestou mohou hodit. Je to náš tlumočník a člen posádky na příštích deset dní. Než vyjedeme ze zalidněné metropole, stihne nám povědět o třech případech cizinců, které již několikátý den vyslýchá obávaná GDI (tálibánská tajná policie). Není radno situaci podcenit. Vyjíždíme z Kábulu severní cestou, která nás napojí na silnici 77, vinoucí se daleko na západ až do Herátu.
Krajina se zbarvuje do podzimních barev, na polích je živo. Místní sklízejí obilí, brambory a kukuřici, které jim mají zajistit přežití během tvrdé zimy. Toyota nás po zpevněné silnici vyveze poměrně rychle do třítisícového sedla pohoří Kúhe Bábá a dál do údolí Bámjánu. Všímáme si udržovaných ovocných sadů i mementa sovětské invaze v podobě rezivějících tanků podél cesty.
Malebný Bámján
Skromný hotýlek vysoko nad centrem Bámjánu má jedinečnou polohu. Jako na dlani se nám ráno otevře pohled na soustavu jeskyní vytesaných v dávných dobách mnichy do pískovcových skal. Po dvou cenných sochách stojících Buddhů ze šestého století zbyly jen obří prázdné výklenky. Hnutí Tálibán je v roce 2001 zničilo, i přes protesty mnoha zemí. Teď nás uniformovaní tálibánští hlídači znuděně pozorují a odmítavě kroutí hlavou, když si chceme torzo památky prohlédnout zblízka. Koupit vstupenky na místě není možné, posílají nás na asi dva kilometry vzdálenou archeologickou lokalitu Šahr-i Gholghola, kde si je máme opatřit.Procházíme rušným bázárem protínajícím město. V klidnější části si zvědavě prohlížíme soustavu hliněných domů s vysokými zdmi. Přitočí se k nám stařec v turbanu, podá ruku kolegovi na pozdrav a vlídným gestem nás pozve dál do svého domu. Jsme jeho pozvánkou na čaj poctěni. Rádi se, vsedě na nízké matraci zvané tušak, dáváme do hovoru se zvědavými vnučkami.
Odpoledne nás šéf místní tkalcovské dílny doprovodí vysoko nad centrum města. Vyjedeme po prašné cestě na vrcholek, odkud je nádherný výhled na celé údolí i okolní kopce. V hliněných domech, které téměř splývají s okolní krajinou, vážou ženy krásné ornamentální koberce. Ty jsou hlavním důvodem mého příletu. Diskutujeme spoustu detailů, pořizujeme fotodokumentaci a já samou vděčností nešetřím úsměvy.
Ten večer se jen náhodou podíváme na krokoměr a žasneme nad 37 kilometry ušlými za jediný den! Už víme, že Afghánistán pro nás nebude místo, které zahlédneme jen z okýnka auta.
Kdyby se země jednou otevřela turistickému ruchu, byl by Bámján se svými vstřícnými hazárskými obyvateli prvním lákadlem pro návštěvníky. Vedle soustavy jeskyní je i unikátní kaskáda jezer třpytících se na slunci díky travertinu velkolepá podívaná. Tento spektákl jménem Band-e Amir ve výšce téměř 3000 metrů nad mořem je nám nyní odepřen. Nekompromisní hlídka nás nechce pustit k jejím břehům, protože zrovna platí zákaz vstupu pro všechny ženy, cizinky nevyjímaje.
Končí asfalt
Asfaltová silnice končí v městečku Džakawlang. Odteď nás čeká několikadenní úsek po místy udusané, místy prašné cestě. Vine se podél řeky Harirúd napříč provincií Ghór. Zatím jsme nemluvili s nikým, kdo trasu projel. Přesto doufáme, že se nám to podaří.
Na polní cestě daleko od měst, kde v rušných dnech projede jedna otlučená dodávka s úrodou, se u kraje najednou cosi zaleskne. Přes zvířený prach se snažíme rozeznat blížící se postavu. Ve stočeném okénku se objeví kučeravé rozevláté vlasy a zpocený obličej. Jackovi údivem klesne brada, když zjistí, že si právě stopl cizince, a tím se stal dítětem štěstěny na následující tři dny. Neuvěřitelné pro nás všechny. Brit sejme obří batoh, úlevně dosedne na zadní sedadlo a dá se do vyprávění, jak se stopem a místní dopravou dostal z Pákistánu až sem. Poslední úsek z Bámjánu prý jel na hromadě brambor na korbě místní dodávky.
Co chvíli zastavujeme a dokumentujeme krásné horské scenerie a panoramatické výhledy. Zaujmou nás kupolovité stavby, kterých přibývá s každou další vesnicí. Kolega architekt vybíhá z auta a prochází se úzkými uličkami ztichlé vesnice. Zvědavost vítězí na obou stranách, a tak postupně ze vrat vycházejí místní muži, aby zjistili, kdo to k nim zavítal. Starší pán s vlídným pohledem Jirkovi podává ruku a on bez váhání přikyvuje na pozvánku na čaj. Tentokrát s sebou bereme i Nasima, abychom se mohli zeptat na vše, co nás zajímá. Procházíme čtvercovým dvorem, kde se v ohradě krmí jehňata a na zápraží dává fena napít svým štěňatům. Chlapci různého věku nás nesměle pozorují. Ženy, tuším, za záclonkou. Hlava rodiny vysvětluje, že kupolovité stavby slouží jako černá kuchyně (ty s komínem) a ostatní jsou hospodářská stavení pro úschovu nářadí a krmiva. V největší omítnuté stavbě žije celá rodina. Posadíme se na zem okolo rozloženého ubrusu, kde před nás nejstarší syn vyskládá tradiční snídani – termosku se zeleným čajem, chleba, domácí marmeládu a rozinky. Otec nám s jiskrou v oku a neskrývanou hrdostí vypráví, jak celé obydlí postavil vlastníma rukama, jak funguje větrání, čím vycpal zdivo. Vyjádříme obdiv nad tradicemi, které si venkované byli schopni udržet do dnešního dne. Muž se nad slovy chvály ošívá a dodá, že si zároveň uvědomuje, jak velmi chudí jsou a jak málo pracovních příležitostí se rýsuje pro jeho syny. Neubráním se obdivu nad houževnatostí a pohostinností místních lidí.
Provincie Ghór ukrývá i krásný klenot jménem Minaret Džám. UNESCO jej přidalo na seznam světového dědictví v roce 2002. Nekonečně dlouho se průměrným tempem sotva dvacet kilometrů v hodině kodrcáme kamenitou stezkou uvnitř kaňonu, který se blíž cíli zužuje a roste do závratných výšek nad námi. Špatně odbočíme a v závěru, na pokyn jednoho ze strážců, sjíždíme z cesty do širokého řečiště. Konečně se nám 65 metrů vysoký minaret z dvanáctého století ukáže ve své kráse, s cennými cihlovými ornamenty a dekoracemi. Místní tálibánská hlídka působí přátelštěji než všechny dosavadní. Osmělujeme se a za odměnu odjíždíme se skupinovou fotkou. V mysli si místo zařadím mezi nejodlehlejší UNESCO památky světa.
Herát – centrum kultury
Do Herátu přijíždíme unavení, zaprášení, po třech dnech bez umytí. Na odpočinek však není čas. Se zlatou hodinkou vyrážíme prozkoumat kulturní Mekku země.
V centru nejde přehlédnout Citadelu, rozsáhlou pevnost, která se hrdě tyčí nad městem. U brány je velký zmatek, příslušník Tálibánu seká přes prsty prutem ty, kteří se příliš dožadují vstupu. Podaří se nám dostat dovnitř i se dvěma mladými Afghánkami, které se vydávají za průvodkyně. Dozvídáme se, že pro místní ženy je to jediný způsob, jak si ji prohlédnout. Mladá Širin chce dostát průvodcovskému slibu a slušnou angličtinou vysvětluje, že pevnost byla postavena v čase Alexandra Velikého a po staletí sloužila jako sídlo mnoha vládců. V zapadajícím slunci se krásně vyjímají monumentální siluety zrekonstruované památky.
Bázáry a pouliční obchůdky všech vůní, tvarů a barev zaplňují ulice v centru. Dostáváme se i do klidnějších zón s nejstarší výstavbou. Nejvíce na nás zapůsobí Velká mešita. Překvapeně zůstávám stát u vstupu. Nevěřím, že mě tamní strážce mávnutím ruky posílá dovniř. Poprvé se tak ocitám uvnitř nádherně zdobených kachlových stěn, na obrovském mramorem dlážděném prostranství. Je čas před večerní modlitbou a věřící, každý ve svém rytmu, odříkávají verše z koránu. Občas se jen posadí a dají pološeptem do hovoru s mužem, který sedí vedle nich. Vznešený klid je nakažlivý, na chvíli se v myšlenkách ocitám v jiném světě.
Z Herátu zamíříme na sever do města Majmana. To dalo před lety název mému pražskému obchůdku s ručně tkanými koberci. Nyní to bude poprvé, co se mi ho snad podaří navštívit.
Lapač větrů
Naše trasa dál vede přes provincii Bádghís, před kterou nás nejeden hlas v Kábulu varoval. Prý je nestabilní, třaskavá a zaostalá. „Sami nedokážete ve spleti cest najít tu správnou,“ říkali. Tím stoupá naše zvědavost a očekávání od oblasti, jejíž název v perštině znamená Lapač větrů.
Vyprahlé pláně, holé kopce, na troud suchá půda a nedostatek vody dávají tušit, že život se tu smrskává na boj o holé přežití. Utěšuji se myšlenkou, že to, co vydala skromná pole, už mají místní sklizeno. I tak nerozumíme, čím se v této pustině živí početná stáda koz, která míjíme.
Vesnice jsou už od pohledu nejchudší, které za celou cestu potkáváme. Chatrné zdivo s otvory místo oken a plachtovím místo střechy připomíná spíš shluk stanů než domy. Už z dálky nás vítá starší, pestře oděná žena s výraznými šperky a drobnými symboly vytetovanými na tváři. I mezi nejchudšími převládá vlídnost a cítíme se tu dobře.
Později míjíme velké černé stany nomádů Kuči, kteří ctí svobodu a nezávislost nade vše na světě. Velké rodiny dodnes putují dlouhé týdny za pastvou pro svůj dobytek. Pozorujeme chlapce ve vyšívaných čepcích, jak zrovna napájejí stádo velbloudů u nedaleké řeky Murgháb. Na jejich hrbech při migraci cestuje veškerý majetek kočovníků.
Konečně Majmana!
Tálibánská hlídka před městem je překvapená naším pozdním příjezdem a nechápající, co právě zde mohou cizinci pohledávat. Naštěstí nás po patnácti dlouhých minutách propouští do centra a my ještě stihneme teplou večeři. Ráno se nám, díky našim kontaktům, otevírá svět za velkými zdmi venkovských domů. Místa, kde s neuvěřitelnou zručností tkají uzbecké ženy nádherné ploché koberce. Právě těmi je Majmana proslulá. Dlouhé minuty jen pozorujeme a dokumentujeme tanec jejich prstů, štěbetavé hlasy a smích místních dětí. Je tu živo a krásně. Náš obraz dotváří místní barvicí centrum, kde muži s nepřerušenou tradicí barví svazky ovčí vlny. Také bázár s koberci je plný zajímavých exemplářů. Spokojeně se vydáváme do cíle naší severní trasy, města Mazáre Šeríf.
Místo mého ročního pobytu před deseti lety působí stále jako jedno velké tržiště. Těším se, až si s Jirkou prohlédneme nejvýznamnější mešitu v zemi, Modrou mešitu Hazrat Alí. Afghánci věří, že právě zde je pohřben nejvyšší imám, Alí, bratranec a zeť samotného proroka Mohameda. Čeká nás však zklamání. Po dvou hodinách zdlouhavého papírování hlídka dovnitř vpustí pouze kolegu, a to po výslechu před vrchní tálibánskou radou v útrobách mešity. Smutně hledím přes mříž na prázdné prostranství, které bylo kdysi plné ruchu a mazarských rodin.
Z Kábulu do Ghazní místním taxíkem
Hodinový let nás přepraví zpět do Kábulu a my ještě podnikáme dvoudenní výlet taxíkem do Ghazní. Město s názvem Poklad má opravdu co nabídnout. V desátém století bývalo hlavním městem rozsáhlé Ghaznovské říše. Vládce Mahmúd z Ghazny byl vůbec prvním, který se honosil titulem sultán. Výhled z tamní pevnosti nám odkrývá zachovalou starou zástavbu se spletí uliček pod námi. Po chvíli chůze obdivujeme bohatě zdobené minarety z dvanáctého století. Doporučené muzeum tanků je trochu bizarní podívaná. Podél hlavní cesty jsou na kamenných podstavcích naskládané asi dvě desítky vysloužilých tanků (od sovětských po ty americké). V ulicích si všímáme podezíravých pohledů místních Paštunů. Během dlouhé historie se tu odehrálo mnoho bitev a ničivých tažení. V roce 2018 město na nějaký čas dobyl Tálibán, ještě před velkou ofenzivou.
Nastává čas návratu. Zodpověděla cesta naše otázky? Rozhodně ano a dala nám mnohem více. Během zpátečního letu do Prahy se v nás mísí mnoho silných pocitů a myšlenek. Převládá vděčnost za to, že nám tato zkoušená země dovolila nahlédnout pod její závoj. Určitě to není destinace pro každého. Kdo však Afghánistán pozná, bude ho mít už navěky zarytý pod kůží stejně jako my.
