Z města Balch na severu Afghánistánu toho příliš nezbylo, ale stát v jeho troskách je podobný pocit jako se procházet po iráckém Uru či pákistánském Mohendžodaru. Jsou místa, ze kterých prosakuje minulost. O Balchu se dlouho věřilo, že jde o nejstarší místo národa Árja, který do tohoto kraje přišel před 3500 lety. Po něm se jmenuje Írán – země Árjů – a ten také zformoval kastovní systém v Indii, na jehož vrcholku stál. Na totéž se odkazovala i nacistická Říše. Původní Árjové nebyli, což by asi leckterého nácka zklamalo, modroocí blonďáci. Vzhledem se mohli podobat dnešním Peršanům, ale k takzvaným indoíránským národům patří kromě Peršanů i mnozí jiní. Například Kurdové či afghánští Paštuni. Zatímco věk a stáří Balchu byly úspěšně archeology vyvráceny a město rozhodně nejstarším sídlem Árjů nebude, jeho minulost je i přesto bohatá.
Staré město mělo kruhový půdorys a mohutné hradby – z nich zbyly už jen rozbité zdi a uvnitř hnědá pláň, kde kdysi stávaly paláce. Pod tím dnes vedou tunely, kudy se plíží vykradači památek, pátrající po soškách, špercích či přívěšcích z lapisu lazuli. Prý se jim dařilo spíš před Tálibánem, který začal památky více hlídat.
Výhledy na Hindúkuš a nekonečné pláně | Lenka Hrabalová
V jeden moment staré město přesáhlo limity monumentálních hradeb a vzniklo další opevněnwwí, také kruhového půdorysu. Jeho elity a vládci bohatli, ale nejmocnější armádě starověku čelit nemohli. Alexandr Veliký porazil vládce a právě zde, v dnes už neexistujícím centru, si vzal za manželku jeho dceru, nádhernou Roxanu. Manželství mu ale štěstí nepřineslo. Po jeho odchodu zpět na západ zde zůstalo nemalé množství Řeků, kteří se samozřejmě vpili do místního genetického rybníčku. Řecká krev se v kraji rozpustila stejně tak jako krev těch, co přišli po nich. Řeckou krev hledali i badatelé 19. století a někteří věřili, že ji našli v Kalaších, lidech žijících na hranici Pákistánu a Afghánistánu. Podle světlých vlasů i očí se dlouho tradovalo, že jsou potomci Alexandrových jednotek, byť genetické rozbory tyto názory rozporují.
Buddha vs. Muhammad
Buddhismus se dostal do regionu ve 3. století před Kristem po výbojích krále Ašóky a vzniklo tu několik velkých náboženských center. Jedním z hlavních byl Bámján, dodnes perla Afghánistánu kvůli neuvěřitelným dějinám i horám, které ho svírají. Pozlacení Buddhové, vytesaní na přelomu 6. a 7. století, měli podle čínských poutníků zářit do dáli. Kolem nich bylo celé město mnichů vtesané do skal, svatyně, kobky, barvy, nádhera a sláva. Bámján ale nebyl jediným spirituálním centrem regionu. Mezi méně známé buddhistické klenoty patří zahloubená stúpa v Samangánu či obrovská kamenná stúpa provincie Parwín, tolik připomínající pákistánskou Taxilu. Zde nám hlídkující tálibánci, chránící památku před vesničany s lopatami, odhrnují igelity ze základů paláce, které podle obrovských zbytků nohou zdobily obrovské sochy. Stúpa je opravená, zbytek velkého centra překryly zahrady a sady. Další buddhistické památky jsou nepřístupné – například centrum Mes Aynak na jih od Kábulu, kde jsou stále uchovány nejhezčí sochy své doby v zemi. Mnoho neuvěřitelných památek nejen na buddhismus šlo obdivovat v národním muzeu. Většina pokladů ale zmizela, rozprodána do světa.
Buddhistická stúpa v Samangánu | Lenka Hrabalová
Když do buddhistického Bámjánu přišel na konci 7. století islám, začaly války, které trvaly přes sto let. Islám zvítězil a buddhismus začal postupně odcházet na okraj. Aby byla podpořena islámská identita oblasti, vznikly legendy. Kraj prý kdysi navštívil imám Alí, čtvrtý sunnitský chalífa a první ší’itský imám, který zde vykonal mnoho skutků. Mocným mečem Zulfikarem rozsekl skály, aby ukázal králi Báburovi moc islámu. Na místě úderu vznikla nádherná jezera Band-e Amír s tou nejmodřejší vodou filtrovanou horami, jakou v životě uvidíte, lemovaná travertinovými hrázemi. Poté mečem Zulfikarem nad Bámjánem zabil draka, jehož záda se změnila ve skálu, ale rána po meči, dlouhá snad dvě stě metrů, je stále vidět. Na konci je travertinový vývěr s neuvěřitelnými výhledy.
Islám zůstal, buddhismus mizel. Nejdříve byly vykradeny poklady, pak byly buddhistické jeskyně vedle Velkého a Malého Buddhy Bámjánu opuštěny, stejně jako kláštery a svatyně. V 18. století si z Buddhů udělal střelnici perský král-dobyvatel Nádir Šáh. Někteří říkají, že jim zničil tváře, protože zobrazování živých bytostí je v rozporu s islámem a ničení obličejů je zakořeněná tradice. Nádir Šáh nikdy příliš duchovní nebyl, do velkých soch mohl střílet jen prostě pro radost a také aby viděl, kam dosáhnou jeho kanóny. Jeho dílo dokonal Tálibán v roce 2001, kdy Buddhy odpálil do vzduchu, oháněje se jejich rouhačskou podstatou. A to navzdory tomu, že dva roky předtím se zaručil za jejich ochranu s tím, že už dávno nejsou místem kultu. Jejich trosky se dnes povalují kolem a místo Velkého Buddhy je uzavřeno kvůli nestabilitě. Jeskyně kolem Malého se ale stále projít dají.
Bámján, pohled na zmizelé Buddhy | Lenka Hrabalová
Legendy vznikaly i staletí poté. Jednoho dne, někdy v 15. století, měli bohatí občané Balchu sen. Zdálo se jim o hrobu imáma Alího, který zde podle tradice vykonal tolik velkých skutků. Na místě, na které odkázal sen, začali kopat a objevili kovové dveře a hrob. Tělo imáma Alího, jehož hrob se oficiálně nachází v iráckém Nadžafu, sem údajně před staletími donesl jeden z věřících a tajně pohřbil. Na místě hrobu vznikla hrobka a kolem ní se postupně formovalo město, které velikostí i důležitostí překonalo dnes zaostalý a zapomenutý Balch. Pojmenovali ho Mazáre Šeríf, Hrob Svatého.
V Mazáre není nic zajímavého kromě monumentální hrobky, kolem které se město točí v kruzích. Je vystavěná v perském stylu, zdobená modrými kachlemi a složitými mozaikami. Je zde náboženská škola i mešita, bílé nádvoří a nad hodinovou věží a minarety krouží neustále holubi. Místo je tak svaté, že když je šedý holub obletí třikrát, zbělá. Cizince sem někdy pustí, jindy ne. Záleží, jak šikovného mají vyjednávače. My se dovnitř dostali.
Tálibánec v Bámjánu | Lenka Hrabalová
Za hranicí hrobky leží rozsáhlé parky a za nimi ještě rozsáhlejší bázáry, kde se místní Uzbečky dohadují o ceny s prodavači. Mazáre leží nedaleko hranic s Uzbekistánem, Tádžikistánem a Turkmenistánem. Krev turkických kočovníků i Číny tady za hranice prosakuje vší silou. Většinu z nich nepřitáhla hrobka a svátost místa, ale bující obchod v pohraničí. Obchodů a zboží je tu nespočet. A také největší koncentrace zmrzliny – ta místní, ručně vyráběná ve velkých hrncích, je nesmírně vyhlášená. Za sebe doporučuji vyzkoušet třešňovou.
Vzpomínka na dobyvatele
Doba slávy Bámjánu, stejně jako doba slávy mnoha jiných míst Střední Asie, skončila ve 13. století vpádem Mongolů. Mongolské hordy se převalily Asií a nechaly za sebou jen trosky. Bámján, centrum Hedvábné stezky, nebyl nikdy obnoven. Živoucí vzpomínky na kruté rozkazy Čingischána, který zde ztratil milovaného vnuka, jsou trosky obrovských pevností, tyčící se k nebi v zákrutech údolí.
Malá svatyně v Bámjánu | Lenka Hrabalová
Největší z nich je Rudé město, Zuhakova pevnost, na začátku údolí. Postavena na skále obarvené do ruda železem připomíná názvem bájného draka perských legend a pověstí. Pevnost má dvě části a stojí za to vyškrábat se na tu horní, kam vedou cesty-necesty. Žádný jiný výhled mě v Afghánistánu neohromil tak jako tento. Druhé velké pevnosti, ležící přímo v centru města, se říká Pevnost křiku. Podle desetitisíce lidí, které zde Mongolové zavraždili poté, co se dostali zradou místní ženy dovnitř. Dalších malých hradů a hlídkovacích míst je nespočet, ale zub času je už ohlodal.
Říká se, že potomky Mongolů jsou Hazárové, kteří dnes v Bámjánu žijí. Hazár znamená persky tisíc – čili jednotka mongolské armády. Jejich obličejové rysy jsou opravdu více čínské či mongolské, než vidíme na zbytku afghánské populace. V sunnitském Afghánistánu jsou Hazárové ší’itskými muslimy. Stigma vzhledem i vírou. Na jejich životě se podepsalo mnoho tyranů, kteří je masakrovali. Abdurrahmán na konci 19. století vyvraždil na 60 procent Hazárů (okolo 70 000 rodin), aby se zavděčil sunnitským duchovním, které si znepřátelil. Ani se (sunnitským) Tálibánem nemají dobré zkušenosti – byť dnešní Tálibán je na tom prý lépe než ten minulý. Bojí se ale, jak dlouho to vydrží.
Mudžáhedíni v muzeu s tvářemi odstraněnými Tálibánem | Lenka Hrabalová
Centrum moci se posunulo jinam. Indický král-dobyvatel Bábur si za hlavní město vybral Kábul, jehož klima si zamiloval po příjezdu v roce 1504. Kábul přičlenil ke své Mughalské říši, jejímiž dalšími městy byl Láhaur v Pákistánu a Ágra v Indii. Mughalové byli z jedné strany potomci Čingischána skrze jeho syna Čagataje a z druhé děsivého uzbeckého vládce Tamerlána. Tito Mongolo-Turkové, kteří přijali perskou kulturu, vybudovali nádhernou říši, okořeněnou kulturou Rádžasthánu. Tu bohužel v Kábulu neuvidíme, zde je vzpomínkou na Mughala Bábura zejména jeho hrob v elegantních zahradách. Co je ale důležité, je psaná vzpomínka.
Bábur je autorem Báburnáme, kroniky své doby. V ní obdivuje hory i krajinu nebo si stěžuje na Herát, kde všichni pijí víno a člověk si nemůže ani natáhnout nohy, aby nenakopl básníka. Unikátní pohled na svět očima vládce.
Epické zachycení bojů v Muzeu džihádu | Lenka Hrabalová
V 19. století se během velké hry o Střední Asii pralo carské Rusko a Velká Británie. O neúspěchu jejich snah vyprávějí náhrobky přenesené do cizineckého hřbitova v centru Kábulu. Afghánistán zůstal nárazníkovým pásmem, a aby spolu mocnosti nesousedily, byl mu dán na východě ocásek Váchánského koridoru, spojující zemi s Čínou a definitivně oddělující koloniální Británii od Ruska. Rusové se nicméně pod sovětskou vlajkou vrátili v roce 1979.
Jejich tankům se postavili mudžáhedíni, bojovníci ukrytí v horách, mající podporu amerických zbraní a ideologické vedení saúdských kazatelů. Tady, v horách, se zrodila hnutí jako al-Káida a to, čemu dnes říkáme džihád. Mudžáhedíni (ti, co džihád vykonávají) bojovali deset let v konfliktu, který byl hrozivý pro obě strany, a nakonec Sověty vyhnali. Jejich vítězství připomíná například dosti působivé Muzeum džihádu v Herátu. To za návštěvu rozhodně stojí.
Muzeum džihádu proti SSSR | Lenka Hrabalová
Válku a sovětskou přítomnost připomíná i monumentální Salangský průsmyk, cesta s tunely, postavená v roce 1964. Tehdy byla monumentem sovětského inženýrství, který spojil sever a jih země. O několik let později zde byly sovětské tanky v otevřené krajině hor ostřelovány. Dnes je průsmyk průjezdný. Nad hlubokými roklemi vede neasfaltovaná, děravá cesta, kterou ze severu i na několik dní občas přeruší dravá řeka. Několik desítek kilometrů je mnohahodinovou jízdou, během níž je lepší zavřít oči.
Vládci dneška
Lze jako dobyvatele označit někoho, kdo je v zemi doma? Mnoho Afghánců tak Tálibán vnímá. Hnutí, které vzniklo v prostředí velmi konzervativních paštunských kmenů žijících na pomezí Afghánistánu a Pákistánu, získalo v zemi moc v roce 2021, kdy po mnoha letech boje vyhnalo americké a koaliční síly. Zatímco tisíce lidí utíkaly všemi cestami ze země, ostatně davy na kábulském letišti si pamatujeme z mnoha živých záběrů, jiní vládu hnutí uvítali. Jak je to možné?
V prvé řadě Tálibán přinesl bezpečí – přece jenom, v zemi, kde vládne, už dál nemusí útočit. Minimalizovaly se i útoky jiných skupin. Lidé mohou cestovat mezi provinciemi, chodit do práce a pracovat na poli beze strachu. Kolik mladých mužů se vrátilo z Íránu, kde pracovalo jako nádeníci, protože Tálibán jim nabídl bezpečí, slušný výdělek a blízkost rodin... Chopili se zbraní a začali hlídat památky nebo některé méně významné check-pointy. To jsou místa určená pro tálibánce z příležitosti a nutnosti, ne z přesvědčení. Pak jsou tu lidská práva, která dostávají pod taktovkou tohoto uskupení na frak. Ženy jsou vytlačovány z veřejného prostoru, nejen ze zaměstnání, ale i z parků, vyhlídek či od posezení u jezer. Jejich místo je přece doma, co by se kochaly stromy.
Tálibánský doprovod v Balchu | Lenka Hrabalová
Svému náboženskému přesvědčení Tálibán postupně upravuje veřejný prostor. Mizí portréty z obchodů i náhrobků, tváří žen ubývá a překrývají je modré vyšívané burky, zmizely i zbraně, které jsou kontrolované a držené jen členy hnutí. Objevily se check-pointy a kromě udržovaných koaličních základen přibylo mnoho nových. Narostl počet náboženských symbolů a samozřejmě i bílých vlajek s nápisem Alláhu akbar, Bůh je veliký. Chybí hodně náhradních dílů a zboží, přibylo zato těch, kteří na ulicích říkají, že mají hlad. Čínští podnikatelé hledající mezery na trhu se rojí, zatímco čínské státní firmy dostávají gargantuovské zakázky, jako výstavbu dálnice v unikátním prostředí Váchánského koridoru, o kterém tímto mohu přestat snít. Cizinci jsou samozřejmě kontrolováni a monitorováni a setkávají se s řadou zákazů a limitů – například zákaz vstupu do vesnic. Nebo doporučení nechodit ven po nocích a moc se nebavit s lidmi. Hnutí má prý oči všude a problémy, ty přece nechceme. Poslední odpoledne dostáváme esemesku od „služeb“ – tajných, veřejných? Je to jedno. Ven už ten den prý chodit nemáme….
Náboženské školy jsou součástí každé mešity | Lenka Hrabalová
Do dějin Afghánistánu se podepsalo mnoho cizinců, kteří formovali jeho minulost i současnost. Nikdo z nich ale nezůstal – tajemné hory a pověstná hrdost jejich obyvatel jsou tím, co ze země učinilo pověstnou „bažinu národů“. Alespoň tak se o zemi vyjádřil jeden ze sovětských generálů během války. Afghánistán je bažina a všichni se v ní utopíme. Jeho slova reflektují minulost i současnost. Nikdo z dobyvatelů se neudržel. Co zbylo, je pár kapek krve v žilách Afghánců, vzpomínky a zničená, unavená země. Co s ní teď udělají noví vládci a noví, ekonomičtí dobyvatelé z Číny, je ve hvězdách.
Bezpečí? Ano, ale…
Bezpečnost je teď, za vlády Tálibánu, lepší než předtím. Nic ale není stoprocentní. Dva dny před naším příjezdem na trhu v Bámjánu zabili z neznámého důvodu několik Španělů. Na chodníku byla stále vidět krev. Teorií o tom, co se stalo, je řada. Místní se přikláněli k tomu, že se jednalo o vyřizování účtů s jedním z místních tálibánských vůdců a nebozí Španělé byli prostě u toho. Bámján byl v šoku: něco podobného se tam dlouho nestalo, pro cizince to byla naopak docela pohodová oblast. Teď se do ulic vrátilo množství hlídek. Takže ano, ale…
Mudžáhedíni
Mudžáhid znamená vykonávají džihád – čili v tomto kontextu úsilí (džihád) na obranu své země. Nejslavnější hnutí bylo zformováno s podporou protisovětsky orientovaných států v Afghánistánu a Pákistánu, kde se orientovalo na válku se Sověty. Když se Sověti v roce 1989 stáhli, zformovali exilovou afghánskou dočasnou vládu, ale politické úspěchy neslavili. Frakce začaly vést válku jedna proti druhé, z níž po několika letech vyšel úspěšně mulla Umar, který na jihu Afghánistánu zformoval hnutí známé jako Tálibán, Studenti. Ten se v roce 1996 chopil v zemi moci a zůstal u ní do roku 2001.
Persianizace
Mnoho historických staveb Afghánistánu je postaveno podle perského vzoru. V minulosti byly části země součástí Perské říše, ale i když tomu tak zrovna nebylo, stavělo se „po persku“. Jak tady, tak v Indii, Turecku či Iráku. Perský kulturní vliv byl tak silný, že kdokoliv žil v okolí Persie, přítel nebo nepřítel, jakýkoliv dobyvatel (Turek či Mongol), který Persií protáhl, byl inspirován natolik, že se poperštil. Persianizace, šíření perské kultury, je opravdové slovo a terminus technicus označující tento historický trend.
