Mexické oslavy Dne mrtvých: fenomén, který pronikl i za hranice Mexika
Na Den mrtvých neumíráme, žijeme dál v srdcích těch, kdo na nás vzpomínají, tak praví mexické přísloví. Mexičané navíc své mrtvé a jejich uctívání umějí pořádně rozjet.
Nejpozději od této bondovské úvodní scény ví velká část světa, že existuje něco jako Den mrtvých, který se v hlavním městě Mexika masově slaví. Zároveň je celá situace dokonalou ukázkou toho, jak někdy umění ovlivňuje skutečný život. Až do uvedení filmu se totiž žádný takový průvod na Den mrtvých v centru města Mexika nikdy nekonal. Film vyvolal značný zájem veřejnosti, což vedlo úřady k uspořádání skutečného průvodu v následujícím roce. Ten první proběhl 29. října 2016. Přilákal více než čtvrt milionu návštěvníků a zahrnoval alegorické vozy, obří loutky kostlivců, kostýmy a tance. Od té doby se stal každoroční tradicí a významnou turistickou atrakcí. Je zajímavé, že průvody dříve součástí mexických oslav Dne mrtvých nebyly. Ty probíhaly spíše jako intimní rodinné události, zaměřené na vzpomínku na zesnulé prostřednictvím domácích oltářů a návštěv hřbitovů. Zavedení průvodu v Mexiku je příkladem tzv. pizza efektu, kdy prvek nějakým způsobem přetvořený v zahraničí znovu ovlivní kulturu, ze které původně vzešel.
Národní symbol
Den mrtvých je bezesporu jeden z nejznámějších mexických svátků. Je považován za národní kulturní symbol jak doma, tak v mezinárodním měřítku. Jednoduše proto, že je jedinečný. Oslava smrti s radostí, barvami a humorem nemá v celosvětovém měřítku obdoby. Jeho bohaté vizuální prvky jsou veselé a nepřehlédnutelné. Všemu vévodí postava smrtky, které se říká Catrina. Lebky, kostlivci, květiny, barevné praporky, svíčky a oltáře jsou všechno výrazné a snadno rozpoznatelné symboly. Když v období oslav přijde člověk do jakéhokoliv supermarketu, narazí tam na nepřeberné množství těchto propriet. Komerčně je to srovnatelné snad jen s vánočními svátky. Dalším filmem, který v posledním desetiletí masivně zpopularizoval Día de los Muertos, je veleúspěšná oscarová pixarovka Coco z roku 2017. Nicméně už v roce 2008 byl tento svátek uznán jako součást světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Vládne Catrina
Slaví se ve stejném období jako naše Dušičky či americký Halloween. Mexičané se znovu shledávají se svými milovanými zesnulými každoročně 1. a 2. listopadu. Je to snad jediný případ, kdy zemi vládne jiná žena než svatá patronka Mexika Panna Maria Guadalupská. Její svátek 12. prosince je důležitý z historického a náboženského hlediska, ale Den mrtvých je kulturně nejcharakterističtější. Catrina je opravdu ikonickou postavou. Smrtka s velkým kloboukem na lebce je oblečená do bohatých elegantních šatů. Je zosobněním myšlenky, že smrt je přirozená a dotýká se úplně všech – chudých i bohatých. Vytvořil ji kolem roku 1910 mexický ilustrátor José Guadalupe Posada. Původně se jmenovala La Calavera Garbancera, což lze volně přeložit jako Kostra prodavačky cizrny. „Prodavačka cizrny“ bylo v tehdejším dobovém kontextu hanlivé označení pro chudé Mexičanky, které se snažily vypadat jako Evropanky, protože se styděly za své původní, indiánské kořeny. Posada tím názvem kritizoval sociální vrstvy, které chtěly působit elegantně a bohatě, ale ve skutečnosti byly chudé. Jen tak mě v té souvislosti napadá, jak málo se od té doby některé věci změnily. Zároveň tím ale kritizoval i tehdejší mexické elity, které se také snažily napodobovat evropskou módu a kulturu, zapomínajíce, odkud vzešly. Jako by tím vyobrazením říkal: „Můžete se oblékat jako dáma, ale smrt nás nakonec všechny udělá stejnými.“ Catrina – Elegantní dáma – tak ji později pojmenoval malíř Diego Rivera, když ji vyobrazil uprostřed své slavné nástěnné malby Sen o nedělním odpoledni v Alameda Central z roku 1947. Rivera tímto dílem vzdal hold Posadovi a zároveň symbolicky spojil mexické umění, historii a identitu. Z původní satirické kostry se v jeho pojetí stala oficiální ikona mexické kultury a Dne mrtvých. Dnešní Catrina představuje humorný, ale zároveň uctivý vztah Mexičanů ke smrti. Místo strachu je vnímána jako součást života. Během svátku ji lidé zobrazují na oltářích, v maskách, malbách a někdy se za ni i převlékají.
Indiáni a křesťané
Historie Dne mrtvých sahá hluboko do předhispánské éry. Domorodé kultury, jako Aztékové, Mayové a Purépečové, měly své vlastní rituály k uctění mrtvých. Věřily, že smrt je jen součástí cyklu života a duše mrtvých se vracejí navštívit své blízké. Španělé v 16. století přinesli své vlastní křesťanské tradice, jako svátek Všech svatých 1. listopadu a Památku zesnulých 2. listopadu. Ty se postupně propojily s domorodými rituály a vznikl Día de los Muertos v podobě, kterou dnes známe. Typické jsou oltáře – ofrendas, které lidé doma stavějí a umisťují na ně fotografie, svíčky, květiny, jídlo, pití a předměty, jež měl zesnulý rád. Kostlivci a lebky symbolizují smrt s humorem a radostí ze shledání s dušemi zemřelých, nikoliv se strachem. Rodiny také navštěvují hroby svých blízkých, které bohatě zdobí a tráví u nich čas. Často s jídlem, pitím, hudbou a milými vzpomínkami. V mexické kultuře se věří, že duše zesnulých se na Den mrtvých opravdu vracejí navštívit své blízké. Není tedy vůbec překvapivé, že za jednoho z otců magického realismu, kde je propojení světů živých a mrtvých bráno jako samozřejmost, je považován mexický klasik Juan Rulfo. V jeho slavné novele Pedro Páramo jsou všichni obyvatelé městečka duchové, což ale čtenář zjišťuje až postupně. Na co asi myslel M. Night Shyamalan, když psal scénář k Šestému smyslu?
Ve vůni afrikánů
Blížil se konec října a v Puerto Vallartě nebylo možné přehlédnout, že Día de los Muertos už je za dveřmi. Podobizny Catriny a dalších smrťáků jak z dílny Tima Burtona na kolemjdoucí vyskakovaly téměř z každé výlohy. Různobarevné praporky zavěšené v řadách nad ulicemi povlávaly v mírném přímořském vánku. Nazývají se papel picado a jsou to tradiční dekorace z tenkého papíru se složitými vyřezávanými vzory určené na domácí oltáře i ven. Každá z barev má svůj specifický význam. Život a smrt, bolest a utrpení, čistota a naděje. Nejsou to jen ozdoby, ale společně symbolizují pomíjivost života a vítr. Ten také roznášel vůni afrikánů, které Mexičané nazývají „květinami mrtvých“. Právě jejich aroma a oranžová barva prý vedou duchy zpět k oltářům postaveným v našem světě živých.
Na pobřežní promenádě Malecónu už bylo nainstalováno plno menších Catrin, které dosahovaly tak maximálně třímetrové výšky. Ta největší z nich je ale všechny převyšovala o pěkných pár desítek metrů. Každoročně dominuje centru zhruba do poloviny listopadu. Je vysoká dvacet osm metrů a v roce 2023 byla zapsaná do Guinnessovy knihy rekordů jako nejvyšší na světě.
Předvečer průvodu
Tradiční festival Resuérdame patří k nejvýznamnějším událostem v Puerto Vallartě. Konal se od 30. října do 3. listopadu. V tyto dny bylo město plné koncertů a tanečních vystoupení, nápaditých oltářů a stánků. O halloweenském večeru bylo možné spatřit i malé Spider-Many, piráty či princezny z disneyovek. Americký vliv na město se nezapřel. Každopádně jako konkurence Paní Smrti to bylo celkem zanedbatelné. Celé město stejně čekalo na podvečer 2. listopadu, kdy se měl konat hlavní průvod Dne mrtvých. V tu sobotu jsem naštěstí neměl žádné pracovní povinnosti, takže bylo jasné, kam s foťákem vyrazím. Průvod se měl vydat od hřbitova Panteón 5 de Diciembre, který se nachází v centrální části města. Je obklopený běžnou zástavbou, což mu dodává jedinečnou atmosféru. Zaparkoval jsem v jedné z přilehlých uliček a vydal se podél hřbitovní zdi k hlavnímu vstupu.
Oslavy na hřbitově
Jedna z mnoha věcí, které miluju na Latinské Americe, jsou umělecká díla vytvářená ve veřejném prostoru. Zeď hlavního hřbitova nemohla být výjimkou. S úsměvem jsem se zdravil s veselými domorodci posedávajícími na ulici při popíjení corony nebo modela a zároveň pozoroval ztvárnění smrti namalovaná kolem. Před vstupem na hřbitov bylo plno stánků. Koupil jsem si jeden pan de muerto – chléb mrtvých – a zakousl se do něj. Tohle sladké kulaté pečivo se tradičně vyrábí na Den mrtvých. Ten můj byl ochucený pomerančovou kůrou, takže má radost ještě vzrostla. Pozdravil jsem se s hlídačem hřbitova, který měl smrťácky pomalovanou půlku tváře, a vyrazil mezi hroby. Lidé posedávali na místech posledního odpočinku svých drahých, povídali si, popíjeli, pojídali a celkově trávili příjemné odpoledne. Někteří upravovali a uklízeli hrobky tak, jak to známe od nás z Dušiček. Jen počasí a atmosféra byly úplně jiné. Všechno kolem nádherně vyzdobené a osvětlené sluncem. Nad hlavami se nám rozléhala hlasitá hudba mariachi. I tady jsem se samozřejmě setkával s Catrinou, ale přece jen vládl Ježíš na kříži následovaný Pannou Marií Guadalupskou. Trochu jsem se v té pohodové atmosféře zapomněl. Procesí mezitím vyrazilo do centra města. Nedalo se nic dělat. Každopádně hlavní průvod začínal dole až v pět hodin, takže jsem věděl, že když trochu přidám, určitě to stihnu. Došel jsem k autu a přejel o kus dál.
Pod největší Catrinou
Na místo jsem dorazil akorát. Průvod už stál nastoupený a všichni připravení za zvuků hudby vyrazit směrem ke kostelu Panny Marie Guadalupské. Pohoda ze hřbitova pokračovala i v ulicích. Plno tradičně ustrojených lidí s pomalovanými tvářemi vesele procházelo prostorem. Další popojížděli v alegoricky nazdobených vozech a samozřejmě nesměli chybět ani ti na koních. Vždyť stát Jalisco je domovem charreríe, mexického národního jezdeckého sportu. Součástí parády byli dokonce i členové místního klubu Harley-Davidson. Než všichni přešli, tak uběhla více než hodina. Do ulic se pomalu začal vkrádat večer. Celé představení uzavírala úklidová četa, která hned shrabávala především koňské koblihy. My všichni diváci jsme se posouvali také, až jsme dorazili na zaplněné prostranství, kterému kralovala ta nejvyšší Catrina. Dav se dál vlnil jako nedaleké moře a lidé se bavili. Někteří jezdci na koních nalévali tequilu z lahve přímo do úst zájemcům v publiku. Potloukal jsem se kolem a fotil rozjásané osazenstvo slavící život. Na Mexičanech je skvělé, že většinu z nich těší, když mohou zapózovat před objektivem. Dokonce i při práci. Jako třeba prodavač v sombreru stojící před svým obchodem, který v tu chvíli zel prázdnotou. Plno z nich se také kvůli fotkám střídalo u hlavního městského oltáře před radnicí, který byl obestavěn velkými lebkami a téměř utopen v květech měsíčku afrického.
Vítr, smrt a podsvětí
Když už mi davové veselí stačilo, rozhodl jsem se vydat od kostela do kopce a trochu se projít opuštěnými večerními ulicemi, protože celé město bylo dole. Nakonec jsem zadýchaně vystoupal až na vyhlídku na Křížovém vrchu, odkud je nejlépe vidět na celý záliv Bahía de Banderas, takže i na ohňostroje, které měly přijít na závěr oslav. Nahoře tam posedávalo jen pár Mexičanů. Chvíli jsme tlachali, dali si společně jointa na čerstvém vzduchu a samozřejmě jsem si nemohl odpustit vyfotit mazlíčka, kterého měl jeden z nich kolem krku. Když jsem tam tak skrze hledáček koukal na mládě krajty, přišlo mi to až symbolické. V původních domorodých kulturách měl totiž had hluboký význam. Opeřený had Quetzalcóatl byl jednou z nejvýznamnějších postav mezoamerické mytologie. Bůh spojený s větrem, životem, smrtí a znovuzrozením a také průvodce duší do podsvětí.
