Indonéský ostrov Nusa Penida: svůj a překotný
Indonésii známe dobře a pořád se na ni rádi vracíme. Tentokrát padla naše volba na Nusa Penidu, které jsme se v roce 1998 jen dotkli na jednodenním šnorchlovacím a potápěčském výletu. Napsat, že nás po letech překvapila, je hodně slabý výraz.
Změny v životě lidí
Vynecháme-li přelidněnou Jávu, k nejjednodušeji dosažitelným indonéským ostrovům patří Bali a několik malých ostrovů v jeho sousedství: právě Nusa Penida, Nusa Lembongan a tři malé ostrůvky Gili, na které navazuje řada větších ostrovů – Lombok, Sumbava, Flores a další. Stejně jako Giliské ostrovy jsou Nusa Penida i přilehlý Lemongan snadno dosažitelné rychloloděmi z Bali.
Ještě před necelými dvaceti lety žili obyvatelé těchto ostrůvků především z pěstování tzv. mořské trávy (seaweed). Dnes po tomto svérázném zemědělství zbyly na mělčinách, které lemují ostrovy, jen rozpadající se zbytky kůlů zaražených do korálových lavic, na kterých byly dřív uchycené sítě s vyvázanou trávou.
Kdysi jsme oceňovali, jak místní chytře zužitkovali plastový odpad. Pospojovali lahve od pitné vody a vyrobili tak až dvoumetrové nákladní lodičky, na kterých sváželi svou mořskou úrodu. Raději ale nemyslet na to, kde skončily, když se zdejší mořští zemědělci místo mořské trávy začali věnovat pěstování turistů. S nakládáním s odpady a vůbec vztahem k životnímu prostředí je to v těchto částech problém.
Dnes má mít každá větší desa (vesnice) na Penidě svou skládku a svůj vůz na svoz odpadu. Hygiena se zlepšila, vodu z kohoutku pije málokdo. Turisté si mohou plnit své lahve z velkých zálohovatelných lahví pitné vody, které ekologicky smýšlející ubytování nabízejí svým hostům zdarma. Protože jsme byli na Penidě déle, vlastní lahev jsme si koupili a kluci z ubytování nám pak na motorce vždy přivezli novou a vyměnili (1,5litrová lahev stála v průměru 12 korun, náplň velké, asi dvacetilitrové lahve 22 korun). Bohužel většina turistů z Asie, kterých díky masivní reklamní kampani na Penidě (a na Bali) přibývá exponenciálně, se stále drží malých, často jen půllitrových lahví a odpad narůstá. Skládky jsou plné, a jak si upřímně povzdechla recepční v jedněch bungalovech: „Co nám zbývá než odpad večer, když to hosté a majitel nevidí, pálit?“
Tři dny nestačí
Dva až tři dny, tolik se Penidě obvykle věnuje. Jen odskok z Bali, jen zastávka na cestě na souostroví Gili či na Lombok. Nám málem nestačil ani jeden měsíc (vízum on arrival platí 30 dní). Mohlo za to moře. Čekali jsme poměrně chladnou vodu, kterou ode dna obvykle vyzdvihují studené proudy. Ale rok 2023 byl nečekaně suchý. Ptali jsme se, jak dlouho nepršelo. Ovšem Indonésie si nepotrpí na přesná čísla, a proto jsme se dověděli, že tři až sedm měsíců.
Po několikaměsíčním suchu se ostrov odpoledne rozpaloval ke čtyřicítce a mělká voda u pobřeží měla ráno 28–29 stupňů a odpoledne i lehce přes třicet. A tak nám mnoho ostrovních dní spolklo několikahodinové plavání. Snad i proto jsme nejprve začali zkoumat místní pláže.
Reklamní symbol
Nikdo nevynechá vyhlídku na pláž Kelingking a na 150 metrů vysoké bílé vápencové útesy vedle ní. Jsou symbolem Penidy, objevují se i na reklamních fotografiích na celou Indonésii. Významu odpovídá rozlehlé parkoviště, kam denně zavítá na tisíc turistických aut (výběrčí parkovného zároveň počítají auta). Cestu od něj na vyhlídku lemují četná občerstvení, prodejny klobouků i kokosů, někdo dokonce postavil dvě vyhlídkové plošiny, na kterých se dají pořizovat ta nejlepší selfíčka. Ale snaha vybírat na nich poplatek se s úspěchem nesetkává, lidí je příliš, horko velké a pro výběrčí je pohodlnější sedět ve stínu a koukat do mobilu.
Pohled na útesy a pláž je bezesporu zajímavý, neméně zábavné je sledovat pózující a nakrucující se turistky a opice, kterých je jinde na ostrově poměrně málo. Potvrzovaly rčení o své chytrosti. Hledaly odhozené lahve, nebo se je dokonce snažily vytáhnout turistům z baťůžků. Pak je otočily dnem vzhůru, dno nakously a pohodlně se napily.
Manty a měsíčníci
Ještě pár let před koronou (jak se na Penidě označuje doba covidová) většina turistů na břeh ostrova ani nevystoupila, protože přijížděla lodí z Bali za adrenalinovými potápěčskými lokalitami na jednodenní výlet. Dnes tu naopak většina turistů několik dní přespí a zaplatí si ponor ve zdejších potápěčských centrech. Adrenalin zajišťují jednak silné proudy, které vznikají v hlubokých proláklinách mezi ostrovy, jednak neopakovatelná mořská fauna – manty a měsíčníci.
„Manta trip tomorrow“ je nápis, který uvidíte před každým dive centrem. A v tzv. Manta Bay (záliv) u jižních břehů ostrova máte opravdu velkou šanci spatřit tuto obdivuhodnou elegantní parybu s rozpětím ploutví až šest metrů, což se nám poštěstilo i při pouhém plavání se šnorchlem. Tenhle podvodní hypersonický živočich-letoun se vznášel v hloubce pod námi a kamarád potápěč byl ve srovnání s ním jen zanedbatelná kapka vody v temně modré hloubce.
Pro vody u Penidy je typická i hlubinná, oproti graciézní mantě nepříliš vzhledná podivná ryba měsíčník svítivý, patřící k největším rybám vůbec (žraloci a velryby nejsou totiž z přírodovědeckého hlediska pravé ryby). Primát drží i v tom, že klade až tři sta milionů jiker najednou, což je nejvíc v celé živočišné říši. Díky zvláštnímu kulatému tvaru bez ocasní ploutve získala i své jméno. Paradoxem je, že se ráda z hlubin vynoří k hladině, kde se vyhřívá bez pohnutí na slunci, a proto se jí v angličtině říká „sluneční ryba“ a Němci ji zase v překladu pojmenovali bezoocasá ryba. Měsíčník je nyní chráněný, a v době našeho pobytu mu dokonce v hlavním městě ostrova Sampalam stavěli z betonu velký nepřehlédnutelný pomník. Frčí kolem něj jedno turistické taxi za druhým. Proč?
Opravdu „pomalé“ cestování
V roce 1998 tu byla průměrná cestovní rychlost třicet kilometrů za hodinu a zůstala taková i v roce 2023. Takovou rychlost, nebo spíš pomalost, způsobují turistická taxi, kterých je na úzkých ostrovních silnicích plných děr neúměrně mnoho. Dávno se nejezdí sdílenými mikrobusy, na Penidě veze každou dvojici individuálně nové taxi. V některých okamžicích nebylo možné ani přejít silnici. Naproti tomu tři malé Giliské ostrovy zřejmě vsadily na kartu zdánlivě nestresových ostrovů a motorovou dopravu omezily na minimum. Od Penidy jsou vzdálené přibližně pouhých sedmdesát kilometrů, a přesto každý dokázal mít svoji image.
Bohové a jejich auta
Chrám Pura Paluang neboli Pura Mechanic, tj. Car Temple, je unikátní dvěma betonovými dutými svatyněmi v podobě slavného volkswagenu-brouka a džípu. Kromě skupiny věřících tu nebyl vůbec nikdo. O tom, že sem turisté opravdu nechodí, svědčilo i to, že zde nikdo nepůjčoval sarong, pruh látky omotaný v podobě sukně okolo boků, bez něhož se do chrámů nesmí (my si nosíme svoje). Posvátné místo je zde dlouho, i když příjezdová cesta byla vybudována nedávno. „Jak dlouho je tady chrám?“ ptáme se místního. „Dlouho, několik set let,“ zamyslí se, i když na vchodové bráně je rok 2007. „Proč jsou zde ta auta?“ Odpověď je úžasná: „Myslíme si, že bohům se líbí, že zde mají svá auta.“ Nedá nám to, dál se hloupě bělošsky ptáme na přesné údaje: „Odkdy jsou zde ta auta?“ „Už dávno, to ještě auta v Indonésii nejezdila,“ následuje odzbrojující odpověď.
Do druhého unikátního chrámu Pura Goa (jeskyně) Giri už turisté občas zajdou, což dosvědčuje i půjčovna sarongů (v přepočtu za 15 korun). My ale začneme smaženými banány v těstíčku ve warungu (stánek) u silnice. Ženy loupají banány, máčejí je do řídkého těsta, smaží je ve velké wok pánvi, vaří kávu… a muž leží vedle ve stínu. Smějeme se, tady je warung vanita – stánek žen. Smějí se taky, název se jim moc líbí.
Snědli jsme deset dozlatova osmažených křupavých banánů (jeden za korunu pade...), zapili je typickou přeslazenou indonéskou kávou s kondenzovaným mlékem a po zaparkování motorky a obalení sarongem vyšplhali po schodech k chrámu. Byla sobota, na obřad se pouštělo jen po skupinách. Vedle slavnostně bíle oblečených místních jsem si připadala jako špinavý upocený hroch.
Obřad pod přístřeškem brzy skončil, kde je ale jeskyně? Ptali jsme se sami sebe. Kněží poodhrnují tradiční kostkovanou bíločernou látku a my s překvapením vidíme úzkou škvíru ve skále přesně na protažení jednoho štíhlého Penidana. Jeden po druhém kloužou dolů a mizí. I nám se kupodivu podaří sklouznout po vyhlazených skalách a následně se proplížit po kolenou pod nízkým skalním mostem. Postupně si zvykáme na příšeří. V dálce před námi je obří sklenutý prostor a nekončící jeskyně až k nedýchatelnosti naplněná zpěvem, zvukem zvonků a vůní tyčinek. Věřící se usazují na lavicích na další obřad, pak na druhý, třetí… Posvátná atmosféra je až dusivá. Dostaneme se někdy odsud?
Návštěva třetího nejposvátnějšího chrámu ostrova, Pura Dalem (chrám Smrti) Ped (též Penataran), vedle kterého jsme bydleli, byla jednoduchá díky snadnému přístupu, ale složitá kvůli kodexu oblékání. Vedle obou vchodů do chrámu jsou velké a soudě podle stavu vyšisování i staré tabule se zobrazením povinného mužského a ženského oděvu a jeho přesným popisem. Chrám Smrti, kam věřící chodí prosit za ochranu před nemocemi i démony, je nutno brát se vší vážností a každý Balijec sem má alespoň jednou za život zajít. Je nádherně výrazně vyzdoben červenými zářícími pruhy látek i složitými ozdobami z bambusu a palmového listí, k jejichž výrobě stačí nůžky a obyčejná kancelářská sešívačka.
Krása, kterou odvál čas
I když ikonickou ostrovní fotografií jsou zmíněné útesy spolu s pláží Kelingking, daleko nejvíc láká turisty zátoka Crystal Bay s pláží s bílým pískem a palmami. Byli jsme zde před osmi lety a vlastně kvůli ní jsme se sem vrátili, abychom poznali celý ostrov. V zátoce u ní jsme totiž viděli jedny z nejkrásnějších korálů v Indonésii vhodné ke šnorchlování i z břehu. Byli jsme zde na jednodenním výletu lodí s kamarádem z Bali a z vody jsme opravdu viděli liduprázdnou pláž s palmami a chrámem. Její fotky pravděpodobně zůstaly na internetu a ve fotobankách dodnes.
„Kde je ta tichomořská pláž s palmami?“ ptala se nás skupinka poněkud zklamaných indických turistů. Pláž totiž dnes z poloviny blokuje téměř neprůchodný lem z lehátek a slunečníků a přilehlé warungy. Palmy z velké části zmizely stejně jako koráli, které spláchly velké vlny před sedmi lety. Struktura dna se změnila, velké vlny víří vodu a písek už zdaleka není sněhobílý.
Jediné, co zůstalo nezměněné, jsou příjemně působící lidé a jejich zvyky (i zlozvyky). Pokud do této oblasti pojedeme znovu, chci na Penidě ve stánku nedaleko přístavu Toapakeh znovu ochutnat vynikající křupavé smažené zeleninové placičky gorengan. Ovšem hlavně musím zjistit, jak se Penida a její překotně postavená ubytování vyvíjejí dál, když převážná část z nich neleží u vody nebo se u nich nedá kvůli nevhodnému břehu koupat.
Máme Indonésii a její obyvatele rádi, a tak jen můžeme doufat, že případný budoucí nedostatek turistů z Evropy, Austrálie a Ameriky vynahradí Penidě stále narůstající asijská klientela, pro kterou plavání v tropickém moři není to hlavní, proč cestují.
Wallaceova linie
Proč jsou u Penidy silné proudy a jiná teplota vody?
- Východně od Bali vede díky hlubokým mořským příkopům zoogeografická hranice mezi západně ležící oblastí asijských ekosystémů a východní tzv. Wallaceou, což je oblast se směsí asijských a australských ekosystémů.
- Západní území byla v dobách ledových součástí pevninské Asie a od východních oblastí je vždy díky hlubokým průlivům odděloval oceán, a i když ležela relativně blízko sebe, vyvíjela se poněkud odlišně (první na tuto skutečnost upozornil britský přírodovědec Alfred Russel Wallace v druhé polovině 19. století).
Mořská tráva
- Seaweed neboli tzv. mořská tráva (či mořské řasy) je souhrnné označení pro zelené i červené řasy a chaluhy, které žijí ve slané vodě, jejichž význam za poslední léta stále stoupá (zdroj jódu, vitaminů, minerálů, karagenan atd.).
- Její význam podtrhuje i to, že pro její pěstování nejsou třeba hnojiva a roste rychle, některé druhy se například sklízejí již po šesti týdnech.
- Na Penidě s rozvojem turismu většina obyvatel od jejího pěstování upustila, ale řasy zůstávají jakousi ekonomickou zálohou, jak se ukázalo v roce 2018 během zvýšené činnosti stratovulkánu Agungu na Bali, kdy ubyli turisté, a následně v období covidu.
- Pěstovala se převážně Eucheuma cottonii (známá jako mořský mech). Sazeničky této rychle rostoucí řasy se po pás ve vodě vyvazovaly na jakési sítě, po sklizni pak sušily na slunci a používaly jak v potravinářském, tak i v kosmetickém průmyslu.
- Indonésie je druhým největším světovým producentem řas, i když se na jejich pěstování silně podepisuje znečištění ovzduší a další negativní vlivy.
