Arménie: Okouzlující země pod Kavkazem je domovem pohostinných obyvatel a hluboké křesťanské víry
Vítejte na svérázném Kavkaze! Prožijeme cestu plnou přátelství, neočekávaných chvil a postsovětské nostalgie. V Arménii nás čekají všudypřítomné hory, křesťanské kláštery a šašliky podlévané vodkou.
Arménie je příjemně malá kavkazská země, asi jako Morava a Slezsko dohromady. Vyčlenili jsme si na tuto plošně malou, ale duchem velikou zemi rovnou celý měsíc. Vyhlášené dech beroucí křesťanské kláštery tvoří jen jakousi imaginární osu naší cesty, to hlavní se bude odehrávat na cestě k nim. Musíme ale cestovat dostatečně pomalu a potom se to, proč jsme do Arménie vyrazili, doufám, začne dít. Setkání, pohostinnost, srdečná družba.
Oslava na začátek
První den přijíždíme do městečka Areni na jihozápadě, v teplejší oblasti vyhlášené výrobou červeného vína. Vítá nás bujará oslava. Zpívající děti, tancující v krojích, střídají před památníkem promenádující se bývalí úderní vojáci v maskáčích. Začátkem května se zde slaví „vítězství“ ve válce s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, oblast, kde žili jak křesťanští Arméni, tak muslimští Ázeři. Dlouhodobé spory vyústily již před rozpadem sovětského bloku, v roce 1988, v tragickou válku o Náhorní Karabach. Každá válka je zbytečná, ale tato snad ještě více. Konflikt přinesl do svého konce v roce 1994 desetitisíce mrtvých a statisíce přesídlených lidí.
Dotancovalo se. Partička vojáků mě s partnerkou nakládá do auta. Jedeme na hřbitov. Obcházíme hroby mrtvých kamarádů z války a u každého na počest padne stakančik vodky. Jakmile dojde, jede se na víno. Odpoledne se ocitáme na oficiální oslavě válečných veteránů války v Karabachu. Dva cizinci, jediná žena. Dostáváme vážená místa v čele dlouhého stolu, který se doslova prohýbá pod náporem jídla a pití. Vedle nás sedí doktor, místní intelektuál. Překládá nám do ruštiny místní tolik oblíbené přípitky. „Na mír! Na lásku, na boha!“ zaznívá nejčastěji. „Maso, víno, vodka, jezte a pijte, co můžete!“ Atmosféra je velmi přátelská. Hosté na Kavkaze přicházejí přímo od boha. Naproti sedící pan generál, chlap jako kavkazská hora, se zvedá a s respektem se zeptá: „Pavle, mohu vaši ženu vyzvat k tanci na tango?“ Trochu mě dotazem znejistěl, ale jelikož jsem s tím nemohl mnoho udělat, odpovídám: „Je vaše, generále.“ Atmosféra se bláznivě rozjíždí, bujaře se zpívá a tancuje. Přestože Arméni stejně jako Gruzínci rádi hodně pijí a posilněni dostávají až bláznivě pohostinné nápady, nikdy jsem zde necítil nebezpečí pro sebe a svoji partnerku. Zdůrazňuji to, protože jsou i země, kde více alkoholu v krvi skálopevně probouzí agresivitu a přináší nepříjemné problémy. Na konci tohoto neuvěřitelného dne se několik našich nových přátel málem pohádalo, kdo bude mít tu čest nás doma ubytovat. Vyhrál děd Samuel. Hned první den nasadila Arménie laťku hodně vysoko!
Autostop – cesta k lidem
Náhorní Karabach nepředstavuje v Arménii jediný historicky nepříjemný horký brambor. V časech první světové války, v roce 1915, spáchali Turci systematickou genocidu vůči arménskému obyvatelstvu. Přes 1,5 milionu obětí připomíná v hlavním městě Jerevanu monumentální památník obětem genocidy, pietní místo nad městem. Arménie má i z tohoto důvodu velikou diasporu obyvatel rozesetou po celém světě. Z celkových deseti milionů Arménů jich žije ve své rodné zemi jen třetina. Přímo z milionového Jerevanu dominuje za hezkých dnů obzoru biblická hora Ararat, arménská národní hora. Sopka vysoká 5137 metrů dnes ale leží na území Turecka, a symbolizuje tak špatné vztahy s touto sousední zemí.
V duchu postsovětských zemí i v Arménii většinu dopravy obsluhují maršrutky. Staré, v evropských zemích vyřazené dodávky, předělané na převoz pasažérů. Jezdí často a jsou levné. Jakmile se auto tváří plné, vyrazí na cestu. Dají se potkat i prastaré autobusy, které možná jezdí podle nějakého řádu. Jako taxikář zde funguje každý druhý, který vlastní pojízdné vozidlo. Než abychom zjišťovali jízdní řády, křižujeme Arménii autostopem. Každé auto, které má jen trochu místa, nás rádo sveze. Autostop otevírá cestu k místním lidem a jejich příběhům. Žigulík, lada, volha, náklaďák s ovcemi či sotva jedoucí vojenský džíp. Jestliže samotná cesta může být cíl, při stopování na Kavkaze to platí dvojnásobně. „Milujeme vaše české pivo, to je ze všech nejlepší! A taky boty a české zbraně,“ slýcháme s nadšením opakovaně. „Mám v Československu bratra, vzal si českou učitelku ruštiny. Bydlí ve Vsetíně, až tam budeš, tak ho prosím pozdravuj.“ Pozitivní vazba na bývalé Československo zůstává velmi silná. „Rád čtu Haška,“ slyšíme překvapivě. Když v roce 1988 postihlo severní Arménii ničivé zemětřesení o síle 7,2 stupně Richterovy stupnice, při kterém tragicky zahynuly desetitisíce lidí, dorazila do země i česká pomoc, jejíž koordinace stála u zrodu nové humanitární organizace Člověk v tísni.
Národní poklady Arménie
Na konci krásného údolí z načervenalých skal se tyčí klášter Noravank ze 13. století. Údajně jeden z nejhezčích v zemi. Zatímco v létě bývá Arménie doslova vyprahlá horkem, nyní, na jaře, je země pohádkově rozkvetlá a šťavnatě zelená. Brodíme se koberci rudých květů divokých máků a barevných kvítků. Pro fotografy to je jako sen o tvorbě dokonalých kompozic. Arménie přijala křesťanství za státní náboženství jako první země na světě již v roce 301. Arméni jsou velmi pobožní. Kláštery jsou volně přístupné a místními hojně navštěvované. Když budete mít štěstí či se zdržíte déle, můžete zažít uhrančivě silnou mši. Šepot modliteb se nese temným prostorem. Malými okny vstupuje magické světlo prosvětlující kouř z kadidla. Liturgie jsou ve strohých kamenných prostorech arménských klášterů velmi silným zážitkem.
Během půlročního pobytu na Islandu jsem si zamiloval termální prameny. Od té doby se všude po světě snažím nějaké najít. Arménie není zrovna Mekkou termálních jezírek, ale jelikož je Arménská vysočina sopečného původu, nějaké zde přece být musí! Rešerše světového internetu poskytuje první indicie a vyrážíme za dobrodružstvím při hledání jednoho z nich. Vysoko položené město Džermuk bývalo v dobách Sovětského svazu lázeňským letoviskem. Kdysi pompézní hotely ale zpustly v ruiny. Do některých se dá volně vstoupit. Snový ráj pro milovníky stále populárnějšího urbexu, toulání po opuštěných budovách. Oblíbená minerálka Džermuk se ale stále stáčí do lahví a najdete ji na nejednom arménském posezení. Zalesněným údolím přicházíme k divoce bublajícímu gejzíru. Voda bohužel není extra horká, navíc jarní horský vzduch je ještě hodně chladný, ale ty scenerie... Za magickým oranžovým okem prskajícího termálního jezírka září mezi skalami sytá zeleň, kterou rámují na obloze těžká dramatická mračna.
Na pikniku
Než na křižovatce u řeky mávneme na další auto, jsme hlasitě zváni na piknik, které Arméni doslova milují. Zatímco jinde ve světě musíte trochu zpomalit či využít některou z osvědčených fint, aby vás místní pozvali k sobě, Arméni, i kdybyste proběhli rychle kolem, vás rádi dohoní a přivedou zpět k prostřenému stolu. Během chvíle sedíme ve velkém altánu s dobrou desítkou mužů. „Vítejte v Arménii,“ a na talíři přistává kus grilovaného masa. V Arménii dělají tradiční šašliky opravdu luxusní. Velké kusy masa na jehlách zprudka opečené na grilu, přitom měkké a šťavnaté. Několik přípitků a přichází smršť tradičních seznamovacích otázek: „Odkud jste, kolik máte dětí a co děláte?“ Raději na cestách říkám, že pracuji jako učitel než fotograf či novinář. Učitel má v těchto zemích naštěstí dobrý status chytrého intelektuála. Jako vystudovaný geograf nejsem s učitelem zeměpisu ani moc daleko od pravdy. Někdy ale musím čelit nečekaným otázkám: „A co se v Československu učíte o Arménii? A vůbec, to mně řekni, co tady děláš v květnu, to už máte prázdniny?!“ Pikniky s grilováním šašliků představují arménský národní svéráz. Tím, že zde panuje vysoká nezaměstnanost, se s venkovními dýchánky nemusí čekat až na víkend. Arménie představuje i nejstarší kolébku výroby vína. Slavnou brandy Ararat na pikniku ale nečekejte, mezi lidmi vládne vodka. Dopíjíme poslední pohárek a jako během dalších následujících setkání dostáváme tašku nesnědeného jídla na cestu.
Perla země
Perlou jižní Arménie je klášter Tatev, tyčící se nad hlubokým zeleným kaňonem řeky Vorotan. Od roku 2010 vede ke klášteru vzdušná moderní lanovka, která patří s délkou šesti kilometrů mezi nejdelší na světě. Projížďka nad propastí řeky přináší výživný panoramatický zážitek. Tatev stojí na skalnatém sopečném ostrohu jako hradní pevnost. V údolí pod ním leží další, polorozpadlý a mechem porostlý klášter. Scházíme k němu po staré pěšině. Posledních pár let není zcela pustý, zabydlel se zde mnich Jakob, postarší poustevník v dlouhém černém plášti s prošedivělým plnovousem až na prsa. Jakob nás pozval na liturgii v chladném interiéru kláštera. Domlouvám se s mnichem na focení. Jako zkušený model si sundává silné brýle a já si ho aranžuji do předem vyhlédnutého světla, prostupujícího z okna v jinak temných kamenných prostorech. „To je krásná fotka, děkuji, Pavle, pošlete mně ji prosím?“ reaguje s jiskrou v oku. Lovím po kapsách zápisníček, kam bych si zapsal adresu. Očekávám něco ve znění: Jakob, klášter u řeky Voratan. „Co blázníš, pošli mně to na WhatsApp, tady máš moje číslo!“ Poustevník v horách vytahuje telefon s internetem, který si dobíjí přes dva malé solární panely. Svět se zbláznil, pokrok se nedá zastavit.
Náhorní Karabach
Projíždíme napříč těžko pochopitelným a válkou zmítaným Náhorním Karabachem. Země, která neexistuje a kterou neuznal vůbec nikdo na světě – tedy kromě mezinárodně neuznávané Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří. Problém Karabachu zůstává dlouhodobě nevyřešen. Přesto dostáváme od místní vlády klasicky pojaté turistické vízum. Z pohledu Ázerbájdžánu je ale návštěva Náhorního Karabachu brána jako ilegální vstup na okupované území, tak na to pozor. Pěšky i stopem se týden posouváme od vesnice k vesnici. Lidské osudy zde černě poznamenala nesmyslná válka. Přes nepřízeň osudu jsou lidé v Karabachu neuvěřitelně milí a pohostinní. Vyhledáváme ubytování v domácnostech, abychom zde mohli platbou za jídlo a nocleh alespoň trochu pomoci. Od místních si kupujete služby a k nim dostáváte autentické zážitky jako nezaplatitelný bonus. Tohle je model turistiky, který dává smysl. Podporovat napřímo nelehké životy místních, v tomto případě navíc zmítané poválečnou bídou.
Kromě krásného vodopádu Zontik tvoří největší přírodní perlu oblasti Karabachu termální gejzír Zuar. Velký vroucí bublající barevný kotel, něco takového jsem ještě neviděl. Přijíždějí se koupat i další party Arménů. Grilují se šašliky, všichni nás zvou ke svému stolu. S rostoucí hladinou vodky v krvi se stává i extra horká voda postupně snesitelná. Večerní scény jsou jako z těch nejdivočejších balkánských filmů. Polonahé postavy koupáčů tancují kolem grilů a vodka teče proudem.
Jezero v horách
Horské jezero Sevan působí jako malý arménský Bajkal. Hladina největšího jezera na Kavkaze leží ve výšce téměř 2000 metrů. Voda je průzračně čistá. Jezerní písčité pláže lemují na obzoru horské hřbety. Arménie je tu více zalesněná a také více turistická, jsme blíže Jerevanu i oblíbené Gruzii. Mezi největší turistické atrakce u jezera Sevan patří rozsáhlý hřbitov Noratus se zachovalými prastarými náhrobními kameny chačkary. Výstavní klášter Sevanavank stojí na skalnatém poloostrově s krásným výhledem na jezerní hladinu. Než Sověti uměle snížili hladinu jezera Sevan o téměř dvacet metrů, stával Sevanavank na ostrově. Hory nad jezerem stále pokrývá sníh. Na přechod vulkanického pohoří Gerhamských hor je bohužel příliš brzy, tento zajímavý trek si necháváme na příště. Stejně tak jako výšlap na nejvyšší arménskou horu Aragac (4095 m), stratovulkán s několika rozeklanými vrcholy. Každopádně kdekoli v horách si zde dávejte pozor na pastevecké psy. Kavkazští ovčáci jsou velcí jako menší koně a cizince nevítají s láskou. Trekové hůlky, několik kamenů po ruce a pevné nervy většinou pomohou.
Rozloučení
Okruh po Arménii se pomalu uzavírá. Přes antický chrám Garni, na území sovětského bloku ojedinělý, a napůl do skály vytesaný kostel Geghard (UNESCO) přijíždíme na jedno z nejposvátnějších míst celé Arménie, klášter Chor Virap. Již několik týdnů zde sním o tom, zažít pořádnou mši, a nyní to konečně přichází. Vnitřní prostory kostela praskají ve švech. Mezi bábuškami v šátcích se nemohu ani pohnout. Několikahodinovou mši provázejí kostelní zpěvy. Fousatí kněží v modrých rounech a věřící v transu. Duchovní atmosféra by se dala krájet.
Jerevan pulzuje životem. Přijíždíme do jiného světa. Všichni ti mladí lidé, které jsme marně hledali na arménském venkově, si užívají moderní atmosféry hlavního města. Pouliční umělci uzavírají náš arménský vandr. Děkujeme za vše. „Hadžo!“, jak se tady, v Arménii, říká na rozloučenou.
Očima Arménky
Mladá Arménka Ani Hakobjan přišla do Česka s rodiči v roce 1993. Jak ona vidí svou rodnou zemi, její obyvatele a dávné zvyky?
Která místa mají Arméni ve své zemi nejraději na výlety?
Arméni často jezdí do Garni, což je chrám podobný řeckému Parthenónu. Velmi oblíbený je kostel Geghard či klášter Tatev a Chor Virap, odkud je vidět hora Ararat. Město Vagharšapat (Ečmiadzin) je proslulé tím, že se tam nachází desítka kostelů včetně sídla nejvyššího zástupce Arménské apoštolské církve. Malé město Cachkadzor bylo za dob komunismu místem pro dětské tábory, dnes tam jezdí lidé v zimě lyžovat a v létě si odpočinout od tropických veder. V horkých letních dnech se jezdí k jezeru Sevan.
Jaké jsou největší problémy tvé země?
Problémy v Arménii je třeba oddělit na dvě roviny. První je předrevoluční (do dubna 2018) a druhá je porevoluční. Největším problémem do roku 2018 byla emigrace – desítky tisíc Arménů emigrovaly do Ruska, EU či USA kvůli špatné ekonomické a politické situaci. Největší problémy porevoluční doby jsou asi nedůvěra lidí ve vládu a obecně. Současný premiér Nikol Pašinjan má zájem změnit nejen pokřivenou ekonomickou situaci, ale i mentalitu lidí, kteří žili zhruba pětadvacet let v beznadějné situaci. Je to běh na dlouhou a klikatou trať.
Jací jsou podle tebe tvoji krajané?
Arméni o sobě rádi říkají, že jsou země, která jako první na světě oficiálně přijala křesťanství za státní náboženství. Arménie byla královstvím a její hranice sahaly až ke Středozemnímu moři, takže z toho pramení arménská hrdost a patriotismus. Arménskou mentalitu i jazyk ovlivnila nadvláda Peršanů i osmanské říše, takže čest a hrdost hrají podobně zásadní roli jako u muslimů. Dále arménská genocida z roku 1915, při níž šlo de facto o existenční otázku Arménů, takže jsou v některých osobních otázkách Arméni vztahovačnější. Nicméně je potřeba dodat, že Arméni jsou velmi ochotný a pohostinný národ – dají vám i poslední kousek chleba, který doma mají. Raději budou trpět hlady, hlavně aby nakrmili svého hosta. Ve většině arménských rodin existuje soudržnost a arménští prarodiče i rodiče svým dětem vždy rádi s oblibou říkají: Dokud žijeme, jste stále naše děti. Arméni mají také velkou úctu ke starším a slovo nejstaršího člena rodiny má velkou cenu.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: