Svatyně Samdzimar: Cesta do Gruzie za svůdnou bohyní
Bohyně Samdzimar na sebe jako jediná ze džvarů bere lidskou podobu. Zjevuje se jako mladá Chevsurka a neustále navazuje milostné vztahy s muži. Svádí je k porušování manželské věrnosti a kněžské cudnosti. Svou sexualitou a zdůrazněným ženstvím se od ostatních džvarů, kteří se obvykle projevují asexuálně, odlišuje nejvíce. Jak jinak – narodila se jako čertice.
Když se Samdzimařiny milostné vztahy prozradí, jednoduše odejde za jiným milencem. Není mstivá. Může se také provdat za smrtelníka. Jemu a celé rodině přinese štěstí a blahobyt. Často působí jako prostřednice, usmiřuje džvary, kteří se zlobí jeden na druhého nebo na lidi. Plní i úlohu blízkou řecké bohyni Artemis – je pastýřkou lesní zvěře, a proto ji lovci prosí o úspěšný lov. Svatyně Samdzimar stojí pod vesnicí Chachmati. Nad vsí uctívají jejího únosce, Chachmatského džvara.
V Chachmati se nás ujala paní Lali Aludauri. Do Chevsurska se provdala, je napůl Ruska. Skvěle nás pohostila a začala vyprávět: „Chachmati bylo dřív mnohem větší, ale lidé hory opouštějí. Před lety polovinu vsi smetla lavina. Zemřelo asi devět lidí, štěstí, že většina z nás na zimu odchází. Sníh nabral takovou rychlost, že vyletěl do protisvahu na opačné straně údolí. Lavina tu pak ležela celé léto. Nežije se tu lehce a za války v Čečensku tu bylo nebezpečno. Rusové honili po horách partyzány a bombardovali kraj z vrtulníků. Manžel mi řekl: ‚Když uslyšíš helikoptéru, vezmi děti a utíkejte do lesa. Náš dům je ve vesnici největší, jestli to zmáčknou, první bomby poletí na nás.‘ Dost lidí strach nevydrželo a zůstali v nížině. Teď už byste neřekli, že dřív byla tamhleta hora osetá obilím až pod vrchol (ukazuje na kótu 2321 – pozn. autora). Když sem postavili cestu pro auta, začali jsme obilí dovážet a chlapi na svahu kosili trávu. Teď už neděláme ani to, na zimu jezdíme do údolí. Zimovala jsem tu jen dvakrát a je to strašné. Laviny vás na několik měsíců odříznou, musíte se zásobit na celou zimu. Teď tu celý rok žijí jen dvě rodiny. Já bych taky zimovala, kdyby se za sýry a maso platilo víc. Je to paradoxní svět. Za Ševarnadzeho byla všude spousta pašovaného zboží. Dneska se všechno dováží legálně, takže ceny vzrostly o cla a daně, zatímco já prodávám svoje výrobky pořád za stejnou cenu. Pastevcům v horách se vede hůř. Z Turecka k nám dovážejí sýr. Je to pár plátků zabalených v plastu a stojí víc než kilo mého sýra, který je zdravý, bez chemie.“
Proč tedy má pořád stádo? „Vyděláme tak stejně, jako kdybychom někam chodili do zaměstnání – takže nic moc, ale nemáme šéfa. Rozhodujeme o sobě sami,“ vysvětluje paní Lali.
„Mohli bychom vidět zdejší svatyně?“ ptám se jí. „V Chachmati stojí dva džvary. Dolní pod vsí je ženský, jediný v celém Chevsursku. Ženy tu obětují, aby měly děti nebo se vdaly.“ „Takže tam můžeme jít oba?“ „Můj syn půjde s vámi a ukáže vám cestu. Jestli jste věřící, Michaela nepůjde dál než k prvnímu obětišti. Ty můžeš až do svatyně. Zastav se, kde zastaví můj syn. Dál nesmíš. K horní svatyni by ženy neměly chodit vůbec. Jestli ale v Boha nevěříte, jděte si, kam chcete,“ dodala Lali s výrazem, který nepřipouštěl, že bychom se předchozích instrukcí nedrželi. ,,Tady jsou prostě takové tradice. Nejsou k ženám ale tak přísné jako v Čečensku. Když se Čečenka provdá za Chevsura, je to pro ni životní výhra. Bude žít mnohem svobodněji než u nich,“ dodala.
Svatyně Samdzimar
Nejdřív jsme se vydali k dolnímu džvaru, ke svatyni bohyně Samdzimar. U prvního obětiště vidíme hodovní sál – jednoduché kamenné stavení, uvnitř je stůl a lavice. Vedle objektu stojí rám s lýkovými smyčkami, za které jsou věšeny ovce ke zpracování po oběti.
Obětní oltář je nevelký kamenný mužík s poličkou na vkládání obětiny. Připomíná spíše obětiště pro paní místa – ochránkyni, která může bdít nejen nad svatyní, ale i nad obyčejným domem nebo údolím. Překročil jsem potok a s Aludaurim juniorem pokračoval ke svatyni, obdélníkovému kamennému stavení s malými okny.
V první místnosti jsem užasle hleděl na asi třímetrový kotel snýtovaný z kovaných plechů měděné slitiny, možná bronzu. Až dosud jsem podobné věci viděl jen v muzejních expozicích. Za dalšími dveřmi je hodovní síň s kamny uprostřed a skříní v koutě. Tam by snad mohly být uložené korouhve, posvátné prapory. Kolem stěn se vrší menší kotle a nádoby, jejich tvar opět odkazuje na dávnou minulost. Nad oknem visí ručně kovaný ozdobný řetěz na pověšení kotle, na řetězu zdobené rohy (hudební nástroje). Na zdi proti vchodu visí velké jelení paroží a tepané obrazy.
Na jednom se dívka modlí ke svatyni, vedle visí podobizna svatého Jiří. Co je v poslední místnosti za touto zdí a třetími dveřmi, nevím. Nepříslušelo mi tam nakukovat. Otočil jsem se tedy zády k zakázané komnatě a spatřil další paroží. Pod ním kamenný blok s geometrickými obrazci, jejichž význam se neodvažuji interpretovat.
Jako pěst na oko působily plastové podhledy, kterými byl strop svatyně v nedávné době „zkrášlen“.
Za svatyní stojí nenápadná kamenná zvonice s profesionálně odlitým zvonem. Příliš přiblížit jsem se ale nesměl. Dál ve stráni stojí malý oltářík a nad ním na skalním žebru věž bez vchodu: kvrivi, stavba označující místo, kde se zjevil džvar.
Novodobý mýtus?
Ještě než jsem se vydal k horní svatyni, ukázala paní Lali přes potok: „Támhle v tom osamělém domě žije rodina nevěřících,“ a s neskrývaným despektem pokračovala: „Nevěří v Boha ani džvary, postavili dům těsně vedle svatyně svatého Jiří a jejich ženy chodí tam, kam žádná věřící žena nevstoupí. Narodil se jim syn, který běhal po horách, a nad vsí pro nic za nic zvonil na zvon, který smí použít jen několik lidí při zvláštních příležitostech. Ani chevisber tam nemůže přijít kdykoli. Když bylo klukovi osmnáct, zdál se jeho matce sen: Na silnici potkala tři muže. Jeden nesl přes rameno síť, ve které všechno viděl, a spatřil tam i jejího syna. Další den její chlapec v lomu opravoval zaseklou drtičku na štěrk. Stroj se najednou rozběhl. Utrhlo mu to pravou ruku, kterou zvonil, kde neměl.“
Podle paní Lali se té matce zjevil džvar v podobě tří mužů, což prý se občas stává. To je překvapivá informace. Dosud se mělo za to, že s výjimkou Samdzimar na sebe džvarové neberou lidskou podobu. Ve zdi hodovní síně „horní“ chachmatské svatyně je zasazen kámen s jednoduchou rytinou, která by mohla zobrazovat takové zjevení. Nebo se snad jedná o nějaký tanec? O rytině ani o takové podobě džvara v literatuře nejsou zprávy, přestože svatyni zkoumali etnografové. Nelze vyloučit, že se jedná o zcela nový mýtus. Kdyby tři týdny před naším příjezdem nezemřel Lalin tchán, který celý život sloužil svatyni jako korouhevník, dozvěděli bychom se víc. Prý patřil mezi nejlepší znalce místních tradic.
Kdo sedá na jasan
Horní svatyně Chachmatského džvara má podobné uspořádání jako Samdzimařin svatostánek. Liší se kotel v první místnosti. Tvarem připomíná baňatou amforu o objemu asi dvě stě litrů. Je snýtovaný z bezpočtu malých ručně kovaných plechů. O jeho účelu není pochyb – slouží k vaření piva, tradičního rituálního nápoje. V legendách má i jiné využití: dévové nosí kotle jako pokrývku hlavy. V sousedním hodovním sále bylo opět jelení paroží, ověšené mnoha šátky. Další vybavení tvořil stůl, lavice a různé džbery. Právě zde jsem na zdi objevil onu pozoruhodnou rytinu. Třetí místnost si opět uchovala své tajemství. Z nákresů provedených při starších výzkumech je zřejmé, že za dveřmi se skrývají nádoby, kde před obřadem zraje pivo.
Za svatyní teče potůček a za ním je posvátný okrsek ohrazený kamennou zídkou, cizincům i většině místních nepřístupný.
U všech svatyní, které jsem navštívil v Dolním Chevsursku, rostl alespoň jeden starý jasan. To aby měl džvar kam usednout. Žádná svatyně nestála daleko od potoka. To má spíše praktický než magický význam – při výrobě piva se spotřebuje značné množství vody.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: