Sabagiro: Lanovky ve městě Čiatura fungují nepřetržitě již od dob Stalina
Hornické město Čiatura v gruzínském regionu Imereti je dodnes významným nalezištěm manganové rudy. Jedinečný je zdejší systém městské dopravy: jeho základ tvoří lanovky fungující bez přestávky již od padesátých let minulého století.
Zástavba dvacetitisícové Čiatury se táhne údolím horské řeky Kvirila, hluboko zaříznutým pod okolní terén. Několik sídlišť i přilehlých vesnic však stojí na okraji náhorní plošiny, vysoko nad městským centrem. Mnozí z obyvatel Čiatury pracují ve zdejších manganových dolech, roztroušených po bočních údolích. Cestou do práce každodenně překonávají relativně nevelké vzdálenosti, ale s výrazným převýšením. Právě proto zde byl před šesti desetiletími vybudován komplexní systém lanových drah. Říká se jim tu „sabagiro“.
Ty vedou v Čiatuře skoro všude — k obytným domům, na sídliště, vstupem do dolů, spojují horské vesnice ležící na protilehlých stranách údolí Kvirily. Kdysi se jimi dalo vyvézt i k nemocnici či dnes už chátrajícímu Domu pionýrů. Sabagiro fungují zcela zdarma. Jejich provoz financuje důlní společnost, jejíž zaměstnanci a jejich rodinní příslušníci tvoří většinu cestujících lanovek.
Zvonek a jde se!
Přijel jsem do města na svítání, bezprostředně po únavném nočním letu do Kutaisi. Na spánek není čas: chuť zažít jízdu lanovkami je silnější. Silná káva v jedné z restaurací na břehu Kvirily a skvělé gruzínské chačapuri — místní specialita z těsta a sýra – nakoply tělo i ducha. Zacinká zvonek a jedeme!
„Nastup a o jiné se nestarej!“ říká cizinci lámanou ruštinou sympatická babička, cestující modrou kabinkou lanovky na sídliště Mir. Když se kabinka naplní nebo do ní nastoupí alespoň jeden cestující, signalistka z dolní stanice zajistí dveře kabiny a zvonkem dá signál obsluze elektromotoru sedící o několik set metrů výše. Za pár okamžiků pocítíme jemné škubnutí tažného lana a kabinka stoupá strmě vzhůru. Pozorovat okolí lze kulatými otvory ve stěně. Ty jsou buď zamřížované ocelovou síťkou, nebo zcela volné.
Život podřízený manganu
Z Miru je vynikající výhled na centrum města i protilehlý svah. Mezi stařičkými bytovkami pobíhají růžová prasátka a opodál postávají dělníci důlní společnosti. „Tady vysypáváme z nákladních aut manganovou rudu. Ta pak jede nákladní lanovkou k železnici a na vagonech do Zestafoni na zpracování. Je to naše černé zlato. Má velkou hodnotu, ale sami přesně nevíme jakou,“ říká padesátník Levan, když prohazuje lopatou zbytky rudy přes síto. Dělníci jako Levan dostávají za tuto fyzicky náročnou práci měsíčně okolo 600 lari — v přepočtu asi 5600 korun.
Čiaturské doly jsou významným ložiskem manganové rudy — jedním z největších na světě. Obsah manganu, který se používá zejména v kovodělném průmyslu na zušlechtění oceli, v ní je na úrovni šestadvaceti procent a zdejší zásoby představují podle výpočtů až 240 milionů tun. Těžbu spravují zahraniční investoři společnosti Georgian Manganese Holding, ale kvůli nízkým cenám manganu, jehož cena na trhu v posledních pěti letech klesla z 3,5 až na 1,5 dolaru za kilogram, bývá těžba v poslední době často utlumena či pozastavena.
Dobré srdce tvrdých mužů
„Koho to sem z jakých dálek přiválo?!“ říká napůl žertem horník Badri, který pracuje v čiaturském podzemí už tři dekády. Potkali jsme se v lanovce, kterou Badri každodenně cestuje domů. Následuje pozvání domů, na večeři a nakonec za kamarády „na pár skleniček“. Na Kavkaze to ani jinak být nemůže. Zdejší lidé, ačkoli mohou na někoho zpočátku působit hrubě, mají dobré srdce. Znají těžký život, dokážou se vcítit do pocitů druhých a nepláčou nad svým osudem, naopak: je pro ně čest podělit se s hostem i o to poslední, aby se u nich cítil co nejlépe. A nejlépe v očích Gruzínce znamená při jídle, písních a pití. Odmítnutí je nepřípustné, naopak dlouhé, přímo filozofické přípitky, zvané „tosty“, vyslovené před každým pozvednutím číše, jsou velmi žádoucí.
Večer naštěstí nekončí „bezhlavou jízdou“. Badri krátce po setmění zavolá manželce, nasedne na sabagiro a v předvečer další směny zmizí mezi polorozpadlé bytovky sídliště. Vypadají strašidelně, ale žijí v nich milí a otevření lidé..
„Téměř bezpečné“
„Čiaturské lanovky jsou efektivní, nenáročné na provoz a v tomto hornatém terénu představují ideální dopravní řešení,“ vysvětluje padesátník Merab z Tbilisi, jenž s kolegou Giorgim jezdí do Čiatury z gruzínské metropole na pravidelnou údržbu lanovek. „Kyvadlový systém s jedním tažným a jedním nebo dvěma nosnými lany je jednoduchý, ale velmi spolehlivý. Za celé ty roky nevím o žádné vážné nehodě,“ dodává Merab.
Pravdu má jen částečně. Přestože nikdo z domácích si na smrtelnou nehodu lanovky v Čiatuře nepamatuje, několik incidentů se přece jen stalo. „V srpnu 2007 se na linii vedoucí k nemocnici nad městem roztrhlo nosné lano. Bylo obrovským štěstím, že se obsluze podařilo udržet kabinku na tažných lanech, ale šestnáct lidí v ní muselo strávit noc. Nakonec je vysvobodili horolezci, které přivezli až z Tbilisi,“ dozvídám se od třicátníka Niky, žijícího na čiaturském sídlišti. I on využívá lanovky každý den.
Když spolu cestujeme v další z lanovek, nacházející se dále v údolí směrem na město Sačchere, zmíní se po rozhovoru se ženou pracující jako obsluha kabinky, že právě na této lanovce nedávno prasklo tažné lano a kabinka narazila do spodní stanice. „Paní, co byla uvnitř, se dlouho léčila v nemocnici, ale bohudík přežila a dnes už je v pořádku,“ konstatuje Nika.
Město rekordů?
O čiaturských lanovkách lze zejména v elektronické podobě nalézt množství senzačních, ale rozporuplných informací. Historické prvenství v rámci Sovětského svazu jim však, navzdory úctyhodnému věku, nepatří. První nákladní lanovka v Sovětském Rusku byla vybudována v roce 1922 na objektu Volchovstroje, překladišti plavidel železniční stanice ve městě Volchov v Petrohradské oblasti a první visutou lanovkou na přepravu pasažérů se podle publikace A. P. Gorkina „Technika: současná ilustrovaná encyklopedie“ stala v roce 1946 lanovka ve městě Zestafoni, které shodou okolností také leží na březích řeky Kvirila, jen něco přes půlhodiny jízdy autem z Čiatury. Pokud bychom počítali i lanovky pozemní, už před druhou světovou válkou byly na území SSSR čtyři: v Oděse, Tbilisi, Kyjevě a Soči.
Nejstarší z čiaturských sabagiro je „Linka k dolu číslo 21“ z roku 1953. Během následujících let k ní přibylo několik dalších lanovek pro přepravu osob i materiálu, v dobách největší slávy města jejich počet přesahoval dvě desítky. Dnes je v provozu celkem devět lanovek přepravujících osoby a několik dalších určených k přepravě rudy.
Operátora přímo v kabince najdeme pouze na dvou z lanových drah, u ostatních sedmi sestává personál jen z obsluhy motorové stanice na horním konci dráhy a signální obsluhy ve spodní stanici. Cestující těchto linek jsou v kabince sami, zajištěni zvenku manuálním či elektronickým zámkem. Důvodem je bezpečí pasažérů: je snadné si domyslet, kam by mohlo vyústit třeba alkoholem ovlivněné chování.
Cesta pro nepřítele
Zatímco většina lanovek jezdí směrem z údolí na vrchol útesu, trojice těch opravdu adrenalinových sabagiro přemosťuje obě strany hluboké rokle nebo její boční údolí. První z nich a zároveň nejvzdálenější z centra Čiatury jezdí do vesničky Saregi, další k dolu Ichtvisi a třetí je maličká červeno-bílá kabinka protínající dolinu Kvirily asi šest kilometrů od centra města.
K šachtě Ichtvisi nevede jen lanovka, ale i silnice. Příběh jejího zrodu vypráví pracovník ochrany dolu: „Silnice do Ichtvisi, postavená z kočičích hlav, je jednou z nejkvalitnějších, jaké tu máme. Vybudovali ji po druhé světové válce němečtí zajatci. Představte si — stavěli ji pro nepřítele, a přesto ji udělali nejpečlivěji a nejkvalitněji, jak mohli. Ty naše se rozpadnou po dvou či třech letech…“
Stylité z Kacchi Sveti
„Nikdo, kdo zavítá do Čiatury, by neměl vynechat Kacchi Sveti!“ říká paní Marizi, rovněž rodačka z města manganových dolů. Pilíř Kacchi, gruzínsky Kacchi Sveti, je církevní stavba z 9. století. Využívají ji stylité — mniši žijící a meditující na vrcholech skal a skalních útesů. Dlouho opuštěný a v devadesátém pátém roce zrestaurovaný kostelík se nachází na několik desítek metrů vysoké skále přibližně deset kilometrů od města.
Mnich Maxim, jenž v Kacchi žije, však po žebříku vedoucím nahoru na sloupovitou skálu nikoho nevpouští. Musíme se spokojit pohledem na obrázky meditujících stylitů v místním improvizovaném muzeu. Podobná je situace v klášterním komplexu Mgvimevi, kde je veřejnosti přístupný jen jeden z chrámů.
Čiatura a Stalin
Portrét Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, zobrazeného hned vedle vůdce Říjnové revoluce Lenina, dodnes zdobí fasádu spodní stanice lanovky 21. dolu. „Seržant major Koba“, jak Stalinovi říkali gruzínští bolševici, byl s Čiaturou spojen více než s ostatními gruzínskými městy. Během událostí první ruské revoluce, probíhající proti carské moci v letech 1905 až 1907, byla Čiatura hlavním stanem bolševiků v Gruzii. Velká část revolučně naladěných Gruzínců v té době patřila k menševikům, odmítajícím ozbrojený odpor. Džugašvili je nazýval ustrašenci a slabochy.
Mezi čiaturskými těžce pracujícími horníky, kteří po osmnáctihodinových šichtách nejednou spávali v podzemí bez přístupu k základní hygieně, si Stalin snadno našel obdivovatele a spojence. K horníkům se postupně přidali i rolníci z okolí. Čiaturští bolševici se neomezovali jen na stávky vedené Stalinem a jeho pomocníkem Vanem Kisašvilim, na řadu přišly i operace „čiaturské bojové družiny“ — blokáda Suramského železničního tunelu a přestřelky s carskými vojsky.
Známou se stala i vlaková loupež z roku 1906, při níž Stalinův blízký druh Kote Cincadze a jeho banda ukradli 21 000 rublů. Když v revolučním, sedmnáctém roce představoval Stalin Cincadzeho Leninovi, nazval ho „starým bankovním lupičem a teroristou z Kavkazu“.
Hledat přímou souvislost mezi loajalitou čiaturských horníků bolševické revoluci a pozdvihnutím města v padesátých letech pravděpodobně nelze. Rok spuštění první lanovky ve městě je navíc identický s rokem Stalinova úmrtí, takže „Koba“ se do jejich budování vkládat osobně příliš nemohl. Faktem zůstává, že i přes šest dekád po jeho smrti železné kabinky sabagiro nad Čiaturou stále jezdí.
Očima autora
Viděli jste legendární sovětský sci-fi film Kin-Dza-Dza! z roku 1986 režiséra Georgije Daněliji? Pak si určitě pamatujete scény z planety Pljuk, kde její obyvatelé, Čitlanci a Pacakové, létají na bizarních rezavých korábech zvaných „pepelac“. Pojmenování vychází z gruzínského „pepela“, což v překladu znamená „motýl“. Gruzie je nejen rodištěm dnes už 87letého režiséra, autora scénáře i hudby k filmu a zároveň představitele jedné z hlavních postav snímku, houslisty Gedevana. Může vám připadat, že vše v Kin-Dza-Dza! je zejména výplodem bohaté fantazie jeho tvůrců a nic podobného v pozemské realitě existovat nemůže. Dokud nepřijde do Čiatury. Tady rezavé kabinky lanovek „sabagiro“ jezdí se svými spokojenými cestujícími nahoru a dolů, jako by ani neexistoval čas.