Vášeň pro území spojená s nejzápadnější evropskou zemí mě provází již mnoho let. Cesta do mosambické metropole a jejího okolí byla vítaným přírůstkem do sbírky navštívených míst kdysi kolonizovaných Portugalci, kteří na obsazených územích zanechali jazyk, křesťanství a jedinečnou etnickou mozaiku, v níž je cítit specifický otisk portugalského kolonialismu.
První noc strávím v malém hostelu postaveném uprostřed slumu, za jehož vybudováním stojí skupina mladých lidí snažících se pozvednout zdejší život a zprostředkovat návštěvníkům autentický zážitek z nevšedního prostředí. Kromě postele se mi dostane také komentované prohlídky suterénu budovy, ve které je umístěno cosi jako maličké muzeum, a vysvětlení, že žádné jídlo mi personál nabídnout nemůže, protože covid narušil jejich plány otevřít vlastní restauraci. Celé pojetí slumového hotelu je mi sympatické, byť musím za večeří vyrazit skrze potemnělé uličky lemované vlnitým plechem kamsi ven. Odměnou mi je první setkání s mosambickou kuchyní, jejímž symbolem není nic jiného než pálivá omáčka piri-piri (či také peri-peri), servírovaná tradičně s kuřetem. Právě kuře piri-piri stojí za fenomenálním úspěchem jihoafrického řetězce Nando’s, který jako jeden z mála dokáže konkurovat západním fastfoodovým korporátům. Ačkoliv se Mosambičané s Jihoafričany přou o původ této pálivé pochoutky, kterou sem údajně přinesli Portugalci, je jasné, že afro-evropská kulinářská fusion představuje nedílnou součást mosambické identity, která je na první pohled jedinečná.
Leninův bulvár
Jakmile dopiji ranní šálek galãa, portugalské variace kávy s mlékem (připravené z nečekaně dobré mosambické kávy), vedou mé kroky směrem do tzv. Baixy neboli centra města. Kdo zná Lisabon, ví, že právě takto se jmenuje historické centrum, kde na pár krocích můžete obdivovat hlavní památky. V mosambickém Maputu je tomu úplně stejně. Musím přiznat, že je to příjemné zjištění, protože pocit, že člověk místo tak trochu předem zná, v něm vyvolává chuť vydat se městem „jen tak“ bez větších obav. Chuť objevovat navíc výrazně usnadňuje skutečnost, že jednotlivé ulice mají svá jména, která jsou napsána na velkých cedulích na každé křižovatce. Za naprostý zázrak pak považuji zjištění, že názvy jsou zcela srozumitelné a lze se podle nich skutečně orientovat, s čímž se v kontextu afrických reálií setkáte opravdu výjimečně. Běžnou praxí totiž je, že žádné názvy neexistují, a pokud už existují, tak se různě mění v závislosti na tom, jak moc se snaží daná země „vyřídit si účty“ se svou koloniální minulostí; a konečně, pokud už názvy existují, rozhodně je nenajdete na každém rozcestí. Když k tomu přičteme, že pro Baixu jsou typické pravoúhlé ulice, je procházka maputským downtownem nečekaně příjemným zážitkem. Široké avenidas nesou názvy po významných datech či osobnostech a já brzy zjistím, jak je dobré držet se bulváru Vladimíra Lenina, který se táhne od pobřeží až hluboko do vnitrozemí a z jedné strany ohraničuje historickou Baixu.
Železný dům a korejská maxisocha
Začínám u pevnosti zvané Fortaleza de Nossa Senhora de Conceição, ležící nedaleko přístavu, která psala dějiny této části afrického pobřeží. Ačkoliv prvním Evropanem, jenž zde zanechal nesmazatelnou stopu, byl Portugalec Lourenço Marques, jehož jméno konečně dnešní Maputo až do získání nezávislosti země v roce 1975 neslo, byli to až počátkem 18. století Nizozemci, kteří zde vybudovali pevnost. Podobně jako v Mombase či na Zanzibaru i zde mělo opevnění bránit vniknutí nepřátel, což se s větší či menší mírou dařilo, a dnes je jeho prohlídka povinnou zastávkou pro ty, kteří chtějí nahlédnout do historie evropské kolonizace.
Směrem na sever po ulici pojmenované po prvním prezidentovi nezávislého Mosambiku Samoru Machelovi minu velký park, v jehož rohu stojí Casa de Ferro neboli Železný dům, navržený nikým menším než Gustavem Eiffelem. Unikátní stavba vznikla v Belgii, odkud byla převezena jako skládačka až sem kvůli zajištění kvalitního bydlení pro místního guvernéra. Jistě dobrý záměr narazil na realitu mosambického klimatu, protože se záhy po smontování ukázalo, že v domě ze železa se bez řádného odvětrávání nedá jednoduše na pobřeží Indického oceánu žít, a tudíž budova nikdy nedostála svému původnímu účelu.
Zatímco v Casa de Ferro je horko k zalknutí už v přízemí, kde sídlí dva prodejci turistických cetek, o kousek dál stojící katolická katedrála je doslova oázou uprostřed městské vřavy. Obrovská alabastrově bílá budova odráží světlo tak, že nutí člověka mhouřit oči a poodejít co možná nejvíce do středu náměstí Nezávislosti (Praça da Independência), kde na něj čeká obrovská socha už zmíněného prezidenta Samory Machela, navržená a postavená v KLDR, v zemi, která si z monstrózních soch udělala vývozní artikl. Korejská skulptura dokumentuje zálibu mosambické společnosti v nejrůznějších komunistických symbolech – o čemž konečně svědčí i samotná vlajka země, obsahující mj. legendární samopal AK-47 a motyku. Zatímco kalašnikov je reflexí boje za nezávislost a ochoty lidu bránit svoji zemi, motyka je symbolem rolníků, kteří se postavili jhu kolonialismu. Celé vyznění státního symbolu umocňuje žlutá hvězda ztělesňující závazek budovat socialismus. V zemi, která prošla sedmnácti lety občanské války, aniž by na jejím konci byla beztřídní, komunistická společnost, je to poněkud zvláštní. Od děsivě velké sochy se mohu vydat buď po avenidě Karla Marxe na jih, nebo po ulici Ho Či Mina směrem do oblasti Polany. Volím nejdříve Marxe.
Cesta vede starým městem kolem budov postavených v 19. století, mezi kterými stojí velká tržnice Mercado Central z roku 1901, nabízející klasický sortiment v podobě ovoce, zeleniny, různých rukodělných výrobků a suvenýrů pro těch nemnoho turistů, již sem zavítají. Bloumání centrem města mě vede také do postranních uliček vybíhajících hned z hlavního bulváru, plných streetartového umění, ztělesněného především různobarevnými graffiti dávajícími oprýskaným omítkám nečekaný šmrnc. Prakticky každé dveře vedou do baru nebo na malý dvorek, kde můžete posedět a dát si drink. Na radu místních si tady jen dávám ještě větší pozor na kapsáře, kteří se nebojí vytrhnout mobil či tašku přímo z ruky, a podivným existencím posedávajícím na ulicích se raději vyhnu obloukem.
Na nádraží
Zeleno-bílá fasáda nádraží postaveného v roce 1910 a umístěného na obrovském Praça dos Trabalhadores neboli náměstí Pracujících je natolik signifikantní, že byla opakovaně prohlášena za nejhezčí budovu svého druhu v Africe. Legendární Gustave Eiffel, jenž stál za jejím návrhem, tak odvedl práci srovnatelnou se stavbou slavné Eiffelovy věže, a pokud máte jen trochu estetické cítění, upoutá vás nádraží ve stylu Beaux-Arts na první pohled.
Už samotná skutečnost, že v Maputu existuje funkční železniční stanice, z níž vede spojení jak do jiných míst v Mosambiku, tak do sousední Jihoafrické republiky, Zimbabwe a Eswatini (Svazijska), je na africké poměry mimořádná. V řadě zemí totiž železnice neexistuje buď vůbec, nebo je v provozu jedna trať určená výhradně pro nákladní dopravu. Představa, že samotné nádraží bude místem, které budete mít chuť navštívit, dát si zde kávu a případně zhlédnout expozici v místním muzeu, je vskutku ojedinělá a snad jen v Jihoafrické republice a Keni je k vidění něco podobného. Vysvětlení je ale celkem prosté. Za vznikem nádraží ležícího hned vedle přístavu stálo objevení zlata v nedalekých jihoafrických dolech koncem 19. století, vzdálených jen asi šest set kilometrů od pobřeží. Vybudovaná dráha tak byla svého času nejrychlejším a nejefektivnějším způsobem, jak dostat vytěžené zlato z vnitrozemí na lodě kotvící v maputském přístavu, a spojnice Johannesburg–Maputo patřila svého času k nejvytíženějším dopravním trasám celé Afriky.
Ve chvíli, kdy sedím na dřevěné lavičce v otevřeném prostoru nádraží a sleduji restaurované informační cedulky, mi dochází, jak vtipně mě na návštěvu tohoto místa připravily portugalské aerolinie TAP, které v nabídce filmů mají i Krvavý diamant. Ačkoliv je snímek zasazen do západní Afriky, scény, v nichž mladý Leonardo DiCaprio utíká před střelami při napadení hotelu rebely, byly pořízeny právě tady, což si člověk vybaví při pohledu na dřevěné obložení ve vstupní hale. Filmový hotel je v realitě maputským nádražím s atmosférou přelomu 19. a 20. století a na chvíli vás uvrhne do melancholických představ o zdejším životě před celým stoletím.
Na cestě do Polany
Druhou částí města stojící za bližší prozkoumání je oblast Polany. Stará kina Cine Africa a Scala stejně jako nejrůznější administrativní budovy byly vystavěny ve stylu art deco a navzdory zubu času si uchovaly původní rysy. Zašlá sláva architektonických skvostů je lépe patrná z dálky, protože při bližším ohledání je zjevné, že na jejich udržování není čas, peníze a nejspíš ani zájem. Je to škoda, ale vlastně bych byla překvapená, kdybych zjistila opak, protože země potýkající se s chudobou a devastujícími cyklony řeší jiné problémy než restauraci památek. V jiných zemích je to ještě mnohem horší.
Ze starého města můžete jít do Polany pěšky a po cestě se zmrzlinou v ruce z vyhlášené cukrárny obdivovat tradiční portugalské azulejos, jež tvoří fasády některých domů. Typické barevné kachličky v kombinaci s vysokými stromy podél cest, budovy bývalých i současných ambasád, starší obytné domky s tradičními patios, prosklené bankovní domy, kavárničky i malé krámky, to všechno dohromady vytváří jedinečnou atmosféru této čtvrti, ve které si chvílemi rozhodně nepřipadáte jako v africké metropoli. Proč tomu tak je? Jedním z aspektů je pochopitelně jazyk, kterému sice nemusíte rozumět, ale rozhodně je portugalština Evropanovi bližší než svahilština, kterou se mluví jinde na pobřeží. Obrovským specifikem jsou také lidé potvrzující svým zevnějškem jedinečnost portugalského kolonialismu, který s ohledem na malý počet obyvatel žijících v Evropě nemohl být z podstaty věci rasistický. Portugalci totiž dobře věděli, že pokud by měli dbát na to, aby z kontinentu odjížděly páry, či dokonce celé rodiny, zůstalo by v Portugalsku málo obyvatel. Přirozeně tak docházelo ke smíšeným manželstvím. Svůj vliv měla také přímá portugalská přítomnost až do poloviny 70. let 20. století stejně jako dnešní úzké vazby s Brazílií, kam Mosambičané jezdí studovat a odkud si tu a tam přivedou své životní partnery. Úzké vazby s Lisabonem přetrvaly až do současnosti, a přestože Maputo není angolská Luanda, kam během ekonomické krize roku 2010 odcházeli ve velkém vzdělaní Portugalci hledat své štěstí, i tady je vazba na Lisabon více než patrná. Přičtěme k tomu vztahy s portugalskými osadami v Indii a vyjde vám, že mosambická metropole se bez zardění může označovat za melting pot jižní Afriky.
Pláže a chobotnice
Polana není rozlehlá a projdete ji za pár desítek minut. Pod korunami stromů v alejích podél cest najdete příjemný stín, a pokud vás i tak dusí prach metropole, stačí vyjít na pláž Praia da Polana a nadýchnout se čerstvého vzduchu. O zdejších nekonečných bílých plážích si konečně nechávají zdát surfaři z celého světa, zatímco milovníci mořských plodů si vychutnávají skvělé krevety a chobotnice připravené na způsob kari za směšnou cenu. Kulinářské dědictví portugalských Indů si můžete vychutnat dosyta a s posledním soustem netoužíte po ničem jiném než vyrazit do Goy. Pokud chcete mosambické kuchyni skutečně přijít na kloub, objednejte si matapu, což jsou maniokové listy s česnekem, cibulí a kokosovým mlékem, a k tomu porci xima neboli kukuřičné kaše známé jinde v Africe jako ugali. Sice budete mít po jejím pozření pocit, že jste si dali do žaludku lžíci malty, ale vaše břicho bude beznadějně plné, což je ostatně hlavní důvod její konzumace.
Je až s podivem, jak málo toho my Češi o Mosambiku víme a jak moc člověka tato země při první návštěvě dokáže překvapit. Země, jejíž studenti se k nám v době reálného socialismu jezdili vzdělávat na Univerzitu 17. listopadu, je dneska popelkou na cestovatelské mapě a je to škoda, protože pokud se vzdáte cest do severních oblastí, v zásadě vám nehrozí nic jiného než v jiných turistických destinacích. Oproti keňskému či tanzanskému pobřeží však na vás čeká exotika, ve které nečíhá polodomorodý Masaj na každém rohu, jenž se snaží za úplatek předvést své tradiční umění a v případě nezájmu vám dá svou nespokojenost plnohodnotně najevo. Země, která si prošla dlouhou občanskou válkou, je stále ještě autentická, a byť je na turisty připravená, nenarazíte tady na jinde běžný jev neustálého otravování, jehož jediným cílem je z vás vymámit peníze. A navíc, ačkoliv my Češi o ní nevíme skoro nic, její prezident studoval v Brně a česky stále mluví!
