Mys Dobré naděje je opředený mnoha legendami a mýty. Často se o něm píše jako o nejjižnějším cípu Afriky. To není pravda, tím správným místem je pár desítek kilometrů vzdálený Střelkový mys. Také k setkání Atlantského a Indického oceánu dochází podle hydrologů jinde. Ale co je, doufám, pravda, je to, že mys stojí za tu dalekou cestu.
Výchozím bodem cesty na jih je Kapské Město, rozložené pod nádhernou Stolovou horou. Klidné a nádherné kouty přírody tu ostře kontrastují s divočinou hor a pobřeží. A totéž se dá říct o ulicích města. Nádherné a bohaté čtvrti bezprostředně sousedí s nebezpečnými ulicemi, kterým je dobré se vyhnout. Opouštíme mimořádně krásnou botanickou zahradu Kirstenbosch, nasedáme do našeho hotelbusu a míříme na jih. První zastávkou je zátoka Hout Bay a v plánu máme oběd v útulné restauraci přímo na pláži. Nádherně čistá voda a bílý písek lákají ke koupání. Voda je ovšem velmi studená a podle toho je jasné, že je to ještě Atlantský oceán. Navíc tu celoročně fičí silný vítr a písek na pláži zadržuje soustava větrolamů. Bez nich už by tu byly jen holé skály a okolní domy zavalené pískem.
Opouštíme myšlenku na koupání a jdeme si užít moře do restaurace.
Krevety jsou opravdu dobré a až po jídle jsme pochopili, proč pár lidí sedí na protějším chodníku a koukají na nás. Trpělivě čekali, co zbude, aby to po nás dojedli. Další z mnoha smutných obrázků Jižní Afriky. Hned za restaurací je velké molo, u kterého kotví rybářské lodě. Odpoledne už jsou zpět a prázdné. Většina z nich má část paluby upravenou přímo na zpracování ryb, a než se vrátí na břeh, jsou úlovky naporcované. Pobavily mě na nich nápisy Zákaz jedení, kouření a plivání. Jedna rybářská loď se nakládá mnoha bednami s jídlem. Převládá čerstvé ovoce a zelenina. Podle množství odhadujeme, že vyplouvá na hodně dlouhou cestu. Zdejší vody dovedou být zrádné a nebezpečné, a tak jim přejeme šťastnou plavbu a vracíme se zpět. Na kraji mola nás ještě zdraví pán v námořnické čepici a nabízí fotku s ochočeným lachtanem. S díky odmítám nejen focení, ale i pomazlení, protože vůbec nevoněl. Ten lachtan samozřejmě.
Kakapo není jen vzácný papoušek
Nasedáme do našeho pojízdného hotelu a vyjíždíme na silnici Chapman’s Peak Drive. Ta byla postavena v letech 1915–1922 a je jednou z nejkrásnějších vyhlídkových silnic jihu Afriky. Je doslova vytesaná do skály a zvedá se vysoko nad moře. Na několika místech zastavujeme na vyhlídkových bodech. Pod námi je divoké kamenité pobřeží, součást národního parku Table Mountain, založeného v roce 1998. Skály se zdvihají téměř kolmo i nad námi, padající kamení si tu prý vyžádalo několik lidských životů. Ale my jedeme bez problémů dál a za pár minut stavíme u vyhlídky na pláž Noordhoekstrand. Říká se jí také Long Beach a není divu. Téměř šest kilometrů dlouhé písečné pobřeží je opravdu nádherné a svádí ke koupání. Je tu ale úplně prázdno a my už víme proč. Pouze pár lidí se prochází po studeném písku.
Snad největší atrakcí pláže je zbytek lodi S. S. Kakapo. Ztroskotala zde za špatného počasí v roce 1900 a navždy zůstala uvězněná na břehu. Zkratka S. S. znamená steam ship, tedy parní loď, a poslední, co z ní zbylo, je právě obrovský parní kotel. Lodi dal název vzácný druh papouška kakapo soví. A je nejen vzácný, ale i ojedinělý. S výškou 60 cm a váhou až čtyři kilogramy je největším a nejtěžším papouškem světa a bohužel neumí létat.
Výhled na moře vyzývá k focení. Chytám vlny, tříštící vodu, sluníčko a kameny v popředí. Cestou zpět do kempu na druhé straně pláže míjím prapodivný starý mercedes s obytnou nástavbou a ověšený spoustou kanystrů. Otazníky nad tímto autem nám rozptýlil jeho majitel. Jeho auto jezdí na použitý olej z friťáků. Majitel ho sbírá po okolních restauracích, a když ho má dost, popojede dál. Takto tento Holanďan jezdí po Africe už několik let. Vypadal neuvěřitelně spokojeně a vyrovnaně.
S nadějí na mys
Ráno vstáváme a první, co kontroluji, je počasí. Jsme v oblasti velmi častých mlh, mraků a dešťů. Nad hlavou máme sice zataženo, ale mraky jsou hodně vysoko, a tak vyrážíme s nadějí směrem na mys. Krajina okolo se velmi rychle mění, mizí poslední domy a okolí tvoří jen nízký porost orvaný silnými větry. Drsnost krajiny kontrastuje se stovkami žlutě kvetoucích keřů. Občas se u silnice potulují pštrosi a pár prodejců suvenýrů na křižovatce staví stánky. Míjíme několik malých opuštěných pláží a podél rozbouřeného oceánu sjíždíme na jih tak daleko, kam až vede cesta. Ta končí parkovištěm a dál už je jen kamenitý břeh a voda až k Antarktidě. Vítá nás cedule s nápisem CAPE OF GOOD HOPE. A pod tím malé vysvětlení, že se jedná o nejjihozápadnější bod Afriky. Ten nejjižnější je o kousek dál.
Na ceduli jsou souřadnice a pro mnohé je překvapující, že jsme jenom na 34. rovnoběžce. V porovnání se severní polokoulí a naší Evropou je to někde na jihu Kréty. Máme odtud stejně daleko na rovník jako na jižní polární kruh. A na jižní pól dokonce dvakrát tak daleko. Vůbec tedy nejsme daleko na jihu, ale počasí je tu opravdu chladné. Od vody fičí vítr a vysoké vlny se s rachotem tříští o skály, na kterých se povaluje obrovská skupina lachtanů. Není divu, že se mys původně jmenoval mys Bouří. Ten název dostal od portugalského mořeplavce Bartolomea Diase, který jej v roce 1488 obeplul jako první Evropan. O pár let později navíc v jeho blízkosti zahynul. Krutá rána osudu. Současný název je až pozdější a má spojitost s tím, že po jeho obeplutí se otvírala bezpečnější cesta dál na východ.
Miliony kytek na útesech
Před námi je asi dva kilometry dlouhá pěší trasa na horní parkoviště.
V první části prudce stoupáme nahoru po upravených schodech a zvedáme se na vysokou skálu. Soustavné focení a kochání divokostí oceánu pod námi zavinily trochu nepozornosti a bloudění po skalách. Odměnou jsou ale nádherné výhledy. Musíme na útesu dávat velký pozor na nárazový vítr, který je velmi zrádný a nebezpečný. Zvedají se i mraky a objevují se první náznaky modré oblohy, což slibuje krásný den. Část cesty vede po skalách a tam, kde je pod námi hluboký písek, jsou připravené nádherné a pohodlné dřevěné chodníky. Okolo nás je neuvěřitelně pestrá škála barevných květů. Jednak je jaro, a hlavně oblast mysu je součástí Floristické oblasti Cape. Ta je sice nejmenší ze šesti uznávaných květinových království na světě, ale odborníci ji považují za unikátní a jedinečnou.
Roste zde více než 9000 druhů cévnatých rostlin, z nichž 69 procent je endemických. Máme pod nohama doslova koberce kvetoucích kytek a často hledáme místa, kudy jít, abychom v nich nešlapali. Totéž platí i o zvířatech, pod nohama nám pobíhá spousta černých ještěrek, které vypadají trochu jak z pravěku. Až doma je podle fotek identifikuji na kruhochvosty černé. Z trasy vedou dvě odbočky, jedna po mnoha schodech dolů na pláž a druhá směřuje na další skalní výběžek s vyhlídkou na maják. Divoký oceán pod námi neúnavně buší do skal a omílá stěny útesu. Maják na chvíli mizí v mlze a já doufám, že se brzy opět ukáže, protože je naším dalším cílem. Jsme na těch dvou kilometrech už dvě hodiny a naprosto uneseni výjimečností tohoto místa.
Vzhůru k majáku
Z útesů prudce stoupáme nahoru a míjíme několik pštrosů, kteří nás poměrně flegmaticky ignorují. Na velkém parkovišti nacházíme náš hotelbus, ale hlavně poprvé vyhlídku na druhou stranu mysu. Pod námi je zátoka s úplně jasným názvem False Bay – Falešná zátoka. Mnoho mořeplavců obeplulo mys a ihned stočili své lodě zpět na sever. Ale skončili pouze v této 30 kilometrů velké zátoce a museli znovu obeplouvat další mys. To byli ti šťastnější. Někteří zde ztroskotali a svoji cestu definitivně ukončili. Vraky jejich lodí jsou dnes cílem mnoha potápěčů. Mísí se zde studená voda Atlantiku s teplou vodou Indického oceánu a voda je až o 10 stupňů teplejší než na druhé straně mysu. Místo je útočištěm mnoha druhů vodních živočichů a také největší základnou jihoafrického námořnictva.
Nad námi už je další cíl naší cesty, a to starý maják. Tyčí se na skále od roku 1860 a nás čeká v poledním slunci a vedru pěkné stoupání. Vede tam sice lanovka se dvěma vagonky na jednom lanu, ale máme smůlu a dnes není v provozu. Tak supíme podél kolejí vzhůru a nechce se mi věřit, že před lanovkou zdolával celé stoupání malý autobus. Je to sice jen půl kilometru, ale převýšení skoro 100 metrů. Pod námi je téměř z ptačí perspektivy vidět celá předchozí trasa, a tak opět fotíme a fotíme. Upravená cesta s mnoha schody nás po chvíli dovede až k majáku. Dnes je již mimo provoz, byl postavený moc vysoko na skále a jeho světlo často schovaly mraky a mlha. My máme ovšem nádherný den a kocháme se kruhovou vyhlídkou. Maják ale není na špičce mysu, a tak scházíme o pár desítek metrů níž a pokračujeme po upraveném chodníku dál na jih.
Rozkvetlé úbočí útesu žije neuvěřitelným životem a barevné ještěrky jsou doslova všude. Uvědomuji si, jaké máme obrovské štěstí na počasí. Místo, které se nechvalně proslavilo mlhami, mraky a špatným počasím, se nám ukázalo v tom nejkrásnějším světle, jaké tam může být. A nejen to. Jdeme rychle až na konec chodníku, protože pod námi je ve vodě velké představení keporkaků. Vyskakují z vody tak vysoko, že jejich tělo je téměř celé nad vodou. Mají na délku až 16 metrů a váží 40 tun. Kolik síly musí vyvinout, aby se dostali nad hladinu... Pod námi je nový maják a za ním tisíce kilometrů vody a ledu. Za Afrikou už nic není, jenom vzdálená Antarktida. Opouštím to magické místo jen velmi nerad. Nesmazatelně se zapsalo do mé cestovatelské duše a zřejmě i k místům, kam se asi někdy budu chtít vrátit.
Za tučňáky
Vracíme se po stejné cestě zpět k majáku a na parkoviště. Za odměnu si dáváme jedno jihoafrické pivo. Do ideální teploty má hodně daleko, ale opravdu chutná. Na zakončení dne máme ještě jeden plán: ve Falešné zátoce žijí kolonie tučňáků. Tak sedáme do busu a přejíždíme pár kilometrů do města Simon’s Town. Na pláž k tučňákům se platí vstupné, ale odměnou jsou vzorně upravené dřevěné chodníky, a hlavně několik set zvířat. Pláž je obklopená obrovskými žulovými balvany, které chrání místo před špatným počasím. Poté, co zde byli tučňáci téměř vyhubeni, se o jejich populaci stará správa národního parku a aktuálně jich je v zátoce okolo tří tisíc. Je to druh tučňáka afrického, který dorůstá velikosti 70 cm a živí se drobnými rybami. Ačkoliv se na souši pohybuje komicky nemotorně, ve vodě je velmi dobrý plavec a potápěč. Dokáže pod vodou vydržet i dlouhé minuty a lovit. Velkou výhodou pro nás je to, že si dokáže velmi rychle zvyknout na lidskou přítomnost a stovky turistů denně zvládne bravurně ignorovat. To dává skvělou možnost pozorovat je při jejich přirozeném chování. Máme možnost pozorovat i jejich hnízda, mláďata a pár jedinců, kteří hlady čekají na břehu na výměnu peří.
Celkem jsme v Africe projeli pět zemí, viděli tisíce zvířat, úchvatné ekosystémy, pouště, hory, domorodce, nádhernou krajinu. Zanechala v nás obrovské množství pozitivních zážitků a mys Dobré naděje patřil k vrcholům cesty.
Pár čísel
- Jihoafrická republika má rozlohu 1 221 037 km2 a žije zde 60 milionů obyvatel.
- Ústava uznává v zemi 11 úředních jazyků.
- Délka pobřeží je 2798 km.
- Mys Dobré naděje se nachází na 34°21‘30“ jižní šířky a 18°28‘20“ východní délky.
- Národní park Table Mountain má rozlohu 221 km2.
- Atlantský oceán má rozlohu 106,5 milionu km2.
- Indický oceán má rozlohu 73,5 milionu km2.
- Nejvyšší hora státu je Mafadi – 3450 m n.m.
- Tučňák africký plave rychlostí až 20 km/h.
- Botanická zahrada Kirstenbosch pěstuje na rozloze 528 ha 9000 druhů rostlin.
- Stolová hora je vysoká 1084 metrů.
Pár rad na cestu
- Mys Dobré naděje si plánujte na celý den, vyhněte se víkendům a svátkům.
- Počítejte s proměnlivým počasím a trvalým větrem.
- Nekrmte divoká zvířata a dejte velký pozor na opice.
- Na útesech se pohybujte obzvlášť opatrně.
- Dodržujte návštěvní řád parku.
- Respektujte divoká zvířata, jsou tu doma.
- Zařaďte si do programu Stolovou horu a botanickou zahradu Kirstenbosch.
- V Kapském Městě se pohybujte jen v bezpečných oblastech.
