Tunisko dělí od Evropy pouhých 150 kilometrů moře. Díky teplému počasí po celý rok a přívětivým cenám platí za oblíbenou turistickou destinaci. Mě však jako vždy mnohem více než přímořská letoviska lákají pouštní oblasti, staré berberské vesnice v horách a zapomenutá místa ztracená ve vnitrozemí.
Do hlavního města Tunisu jsme přiletěli ze sousední Libye. Prodíráme se úzkými uličkami zdejší medíny, která patří k jedněm z nejlépe zachovalých islámských středověkých měst. Kráčím po staré kamenné dlažbě. Ze všech stran mě obklopují barvami hýřící obchůdky a typická modrobílá architektura. Místní lidé se na mě usmívají a z vlastní iniciativy mi z jednoho obchůdku přinesou a půjčí šátek, abych mohla vstoupit do slavné mešity az-Zajtúna. Tato mešita byla založena na konci 7. nebo na počátku 8. století. Byla několikrát restaurována a při její rekonstrukci byly použity sloupy z nedalekého starověkého Kartága. Právě tady sídlí jedna z největších a nejstarších muslimských univerzit na světě a studovalo zde mnoho slavných učenců islámu.
Vcházím na rozlehlé nádvoří obehnané ochozy podepřenými arkádami z kamenných oblouků a sloupů. Vzácné ticho přehlušuje jen důvěrně známý zvuk holubích křídel. Vychutnávám si mystickou atmosféru tohohle místa a kouzlo okamžiku. Zastavuji se tu však jen na chvíli. Nejkrásnější pohled na mešitu az-Zajtúna je totiž z výšky, z jedné konkrétní kavárny na střeše, kterou musím najít. Nořím se znovu do bludiště chodeb a snažím se odhadnout, kde by kavárna mohla být. Moje bezradnost upoutá pozornost pánů prodavačů. Ukazuji jim fotku mí sta, které hledám. Jeden se mi snaží cestu vysvětlit, druhý pro jistotu kreslí na malý kus papíru plánek. Konečně najdu schody nahoru a za chvíli už stojím na střeše. Kavárnu zdobí kachličky s barevnými orientálními ornamenty. Čaj s mátou a mandlemi tu mají o něco dražší, než bývá zvykem. Vysokou cenu však vynahrazuje fantastický výhled na celou medínu, které kraluje mešita az-Zajtúna s mohutným čtvercovým minaretem.
Do pouště
Půjčujeme si auto a míříme na jih. Sever Tuniska se pyšní nečekanou zelení. Naši cestu lemují oleandry, olivové háje a zvlněné kopečky. Postupně však svěžích barev ubývá a my ukrajujeme první kilometry silnice skrz jednotvárnou poušť. Na čerpacích stanicích se nám nedaří sehnat benzin, a tak nám nezbývá nic jiného než ho koupit na černém trhu. Prodává se přímo podél cesty a přelévá se z kanystrů pomocí zvláštní trojnožky zakončené nahoře nádobou. Benzin pochází ze sousední Libye, odkud se pašuje. Za městem Kébili projedeme skrz palmové háje a za nimi už leží solné jezero šot al-Džaríd. Šot je výraz, který se používá pro slaná jezera v africkém Maghrebu. Šot al-Džaríd zůstává po většinu roku suchý, současně se tedy jedná i o největší solnou pánev na Sahaře. Rozkládá se v prohlubni mezi 10 a 25 metry pod hladinou moře a panuje na něm extrémně horké klima.
Přímo přes jezero prochází silnice. Zavede nás do prapodivného surrealistického světa. Na všechny strany se rozbíhá zdánlivě nekonečná rovná pláň s třpytícími se krystalkami soli na povrchu. Voda zůstává jen v několika málo lagunách. U jedné z nich zastavujeme. Nad vodou se zvedá mohyla ze soli se vztyčenou tuniskou vlajkou. Tuniská vlajka trčí ještě z malé loďky uvízlé v hlíně na dně jezera. Fouká silný vítr. Svými poryvy čeří hladinu rudě zbarvené laguny a opírá se do vlajek takovou silou, až to vypadá, že se co nevidět roztrhají na cáry. O kousek dál se krčí pomalovaná bouda s veřejnými toaletami. Podle Lonely Planet patří tyhle bizarní záchody uprostřed ničeho k těm nejneobvyklejším na Zemi. Celá scéna působí zvláštně, trochu bláznivě, ale současně také vyvolává docela intenzivní skličující dojem.
Magický autobus
Podobné pocity ve mně vzbuzuje i opuštěný autobus, který zůstal uvězněný na dně jezera asi kilometr od silnice směrem na severozápad. Vedou k němu koleje v písku a nepodařilo se mi s jistotou vypátrat, jak se sem dostal. Pravděpodobně se však jedná o rekvizitu z nějakého natáčení. Při pohledu na něj se nedokážu ubránit myšlence na „magic bus“ z Aljašky, v němž v roce 1992 zemřel čtyřiadvacetiletý Chris McCandless a který se po knižním a filmovém zpracování McCandlessova příběhu stal jakousi ikonou pro tuláky a milovníky cestování z celého světa. Osamocené torzo autobusu uprostřed nehostinné solné pláně mi ho připomíná. Stejně jako kdysi vrak autobusu v aljašské divočině v sobě ukrývá hlubokou symboliku a přitahuje snílky, lovce senzací i dobrodružné duše.
Na jiné planetě
Zdejší drsná krajina ohromuje nekonečnými panoramaty a vypadá, jako kdyby ani nepatřila na tuhle planetu. Inspirovala slavného francouzského spisovatele Julesa Verna k napsání románu Zatopená Sahara a také sloužila jako kulisy pro kultovní filmovou ságu Hvězdné války amerického režiséra George Lucase. Všech devět filmů bylo nominováno na cenu Oscara a zaznamenalo značný komerční úspěch. Mimo obrovskou fanouškovskou základnu jsou známé především díky soubojům se světelnými meči. Právě v Tunisku se natáčely záběry z mystické planety Tatooine, na které vyrostl malý Anakin Skywalker, ústřední postava ságy. Filmaři zde po sobě zanechali spoustu rekvizit a kulis, takže některé pouštní domečky, ve kterých žili obyvatelé planety Tatooine, se dají navštívit dodnes. Přímo na jezeře šot al-Džaríd se nachází usedlost rodiny Larsových. Tato zvláštní stavba ve tvaru bílého iglú patří díky své izolované poloze uprostřed prázdnoty jednoznačně k těm nejvíc fascinujícím místům v Tunisku, kde se Hvězdné války filmovaly.
Velbloudí krk
Další oblíbená lokalita z Hvězdných válek leží o něco severněji nedaleko menšího jezera jménem šot al-Gharsa. Tato osada byla postavena pro natáčení všech hlavních pouličních scén, které se odehrávají v kosmodromu Mos Espa ve Star Wars: Epizoda I – Skrytá hrozba. Věřím, že skalní fanoušci filmu si tady přijdou na své, já jsem se tady však cítila jako v turistické pasti. Do areálu se sice neplatí žádné vstupné, ale o to více se snaží různí prodejci udat své zboží a služby. Nejvíce nepříjemní mi jsou chlapíci, kteří nabízejí za úplatu focení s vystrašenými fenky. Ve stísněné kavárně si dáváme rychlý čaj, abychom přece jen místní trochu podpořili, a pak už ujíždíme dál po vyjetých kolejích do pouště. Po stranách se vlní písečné kopce, které ve večerním slunci září jako ze zlata. Jsem moc ráda, že jsme neposlechli místní, kteří nás od téhle cesty zrazovali. Dá se tu nakonec bezpečně projet i s nízkým autem až k našemu cíli – skále Ong Jemel. Ong Jemel znamená v překladu „velbloudí krk“ a skála svým vzhledem skutečně připomíná velblouda. Jsme tu úplně sami, poslední turisté už dávno odjeli. Šplháme po strmém svahu nahoru a sledujeme zapadající slunce nad solnou plání šot al-Gharsa. Nikdy mě nenapadlo, že strohá plochá pustina může mít takový půvab. Možná i proto tolik láká filmaře, kteří se do Tuniska stále vracejí. Právě tady, pod skálou Ong Jemel, se poprvé potkal hrabě László Almásy s vdanou Katharine Clifton ve filmu Anglický pacient.
Cihlové město a oázy u alžírské hranice
Na druhou stranu poušť dokáže překvapit i svou rozmanitostí. Mezi solnými jezery šot al-Džaríd a šot al-Gharsa se rozkládá oáza, které kraluje město Tozeur, postavené z okrových cihel. Ve zdejších palmových hájích se údajně pěstují ty nejlepší, nejkvalitnější a nejchutnější tuniské datle. Směrem na sever v těsné blízkosti alžírských hranic se zvedají hory. Obklopené holými skálami se pod nimi krčí vesnice a stejnojmenné oázy – Tamerza, aš-Šabíka (Chebika) a Mides. Přitahují zelení a tolik vzácnými a pro pouštní oblasti netypickými vodopády a kaňony s vodou. Pozoruhodný kaňon Mides nabízí nádhernou procházku mezi skálami tvarovanými erozí. Podobně jako pouštní písky hraje zlatými odstíny. Brodím se vodou, přelézám po kamenech a užívám si radost z objevování.
V kraji Berberů
Od alžírské hranice míříme na jih do hor v okolí města Tatáwin (Tataouine), kterému se někdy přezdívá „brána do Sahary“. Město samo o sobě příliš zajímavé není, slouží však jako skvělý výchozí bod pro cesty do nedalekých ksarů rozesetých v okolních kopcích. Ksary představují tradiční opevněné vesnice budované národem Berberů v regionu Maghrebu a neodmyslitelně patří k charakteristickým prvkům tuniské krajiny. Když dorazíme k prvnímu z nich, ksaru Haddáda, najdeme jen zavřenou vstupní bránu a obrovskou ceduli, která informuje, že se tu natáčel jeden z dílů Hvězdných válek. Zklamaně odcházíme zpátky k autu. Cestou k němu nás zastaví sympatický chlapík s plnovousem. Někam telefonuje. Nemluví skoro vůbec anglicky, ale pochopíme, že nás vezme dovnitř. Sám proleze malými dvířky a za chvíli už nám otvírá těžké dřevěné dveře a my můžeme konečně vstoupit. Část ksaru Haddáda byla v minulosti přestavěna na hotel, takže jeho návštěvníci si mohli naplno vychutnat atmosféru osobité berberské architektury spojené s nádechem Hollywoodu. Momentálně však hotel z nám neznámých důvodů nefunguje, a tak se tu můžeme svobodně toulat spletí chodeb, po schodech vystoupat na terasy a také nahlížet do některých gorfů – pro ksary typických místností s klenutým stropem.
V harmonii s přírodou
Za ještě mnohem krásnější než ksar Haddáda považuji dvě berberské vesnice – Duwajrát (Douiret) a Šaníní (Chenini). Může za to jejich jedinečná poloha na skalnatých plošinách, kde se berberská nadčasová architektura spojuje tak přirozeně s okolní krajinou, že se zdá, jako kdyby sem patřily od pradávna. Ruiny kamenných domů dokonale splývají se skalnatými kopci a pozornost upoutávají jen kontrastní bíle natřené mešity. Trochu neradi opouštíme nádhernou vesnici Duwajrát, určitě by si zasloužila více času, ale chceme, ještě než úplně zapadne slunce, navštívit Šaníní. Spěcháme po prašné cestě do strmého kopce. Poslední paprsky už osvětlují jen vrcholky hor, i tak ale zůstávám ohromena úžasnou scenerií, výhledem do údolí a takřka biblickou atmosférou, která na mě dopadá svou tíhou jako velká peřina. Vůbec se mi odtud nechce pryč, a tak usedáme do kavárny vedle mešity. Popíjíme silný berberský čaj, vychutnáváme si přeslazenou baklavu a sledujeme, jak se údolí pomalu noří do tmy.
Africká Mekka
Vracíme se zpět na sever a symbolicky zastavujeme ve městě Kajruván. Jeho jméno se dá volně přeložit jako karavanseráj, tedy místo sloužící k odpočinku karavan. Pro množství mešit, medres a hrobek se stalo čtvrtým nejdůležitějším městem pro muslimy. Staré město bylo dokonce v roce 1988 zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. Panorama města zdobí hranaté minarety a objemné kupole. Z barev převládá modrá a bílá. Úzké uličky připomínají bludiště a okouzlují atmosférou ztracenou v čase. Jeho hlavní dominantou je však jednoznačně Velká kajruvánská mešita, jedna z největších a nejpůsobivějších islámských památek v severní Africe. Pro nemuslimskou veřejnost bývá otevřena každý den v čase od 8 do 14 hodin (v pátek od 8 do 12 hodin). Mám štěstí a znovu se ukazuje laskavost Tunisanů. I když přicházím mimo otevírací dobu pro veřejnost a na otázku, zda jsem muslimka, odpovím zamítavým zakroucením hlavou, pán u vchodu se na mě usměje a pustí mě dovnitř. Za tohle milé gesto jsem velmi vděčná. Kajruvánská mešita představuje totiž jedno z nejvýznamnějších poutních míst pro muslimy na světě, a některé zdroje dokonce uvádějí, že sedm poutí sem se vyrovná jedné pouti do Mekky.
Na venkově
Tunisko oplývá mimo jiné také řadou římských památek. Nejvíce ze všech mě zaujala Duqa (Dougga), a to především proto, že se nachází trochu stranou, mimo hlavní turistické trasy. Roku 1997 byla zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Na rozdíl od Kartága byla díky své izolované poloze uchráněna před zásahy moderní civilizace, a řadí se tak k nejzachovalejším římským městům v celé Africe. Ruiny římského města leží roztroušené v zelené zvlněné krajině. Obklopují je políčka, lány obilí a olivové háje. Kolem se pasou krávy, kozy a o slíci. Klidné venkovské prostředí propůjčuje starobylým ruinám neobvyklý vzhled a činí je zcela výjimečnými. Obdivujeme chrámy s elegantními sloupy, lázně i římské divadlo, odkud se otvírá výhled do okolí. Nikdo kromě nás tu není, nic nás neruší a odpoledne se nese v líném duchu. Teď už nás čeká jen přejezd zpět do hlavního města, poslední čaj v medíně a let domů.
Autobus 142
- Christopher McCandless byl mladý Američan, který se po vysoké škole vydal autostopem napříč celými Spojenými státy. Během své cesty se snažil vyjít s co nejmenším množstvím peněz, seznamoval se s lidmi a psal si deník. Nakonec civilizaci opustil úplně a usadil se v opuštěném autobusu uprostřed aljašské přírody. Brzy však začal trpět nedostatkem jídla a nakonec zemřel po tom, co snědl jedovatou rostlinu.
- Svým osudem, silným příběhem a odvahou vystoupit ze zajetých stereotypů se stal nejen symbolem jedné generace Američanů, ale také inspirací pro dobrodruhy z celého světa. Starý autobus se proměnil v poutní místo a oblíbený cíl výprav mnoha cestovatelů. Bohužel každý rok cestou ke „kouzelnému autobusu“ někdo zemřel, a tak americká vláda nechala roku 2020 autobus odstranit.
- Tuniský kaligraf a hudebník Jásir Džeradi v rámci své přes tisíc kilometrů dlouhé cesty napříč Tuniskem na kole přijel i k opuštěnému autobusu v tuniské poušti a napsal na něj číslo 142 (stejné jako měl na sobě i autobus na Aljašce). Připojil navíc slova „In memory of Christopher“. Všem lidem, které spojuje myšlenka McCandlessova odkazu, pak vzkázal, že sice už nemají svůj autobus na Aljašce, ale on připravil autobus nový a věří, že se jim bude líbit.
