Odedávna lidé touží po věčném životě nebo chtějí být věčně mladí. Snaží se sjednávat věčný mír, smlouvy uzavírají na věčné časy nebo se snaží udržovat věčný oheň. Jenomže získat věčnost je dosti tvrdý oříšek a není lehké vymyslet něco, co by doopravdy věčné být mohlo. Což takhle věhlasné město s dlouhou historií, která se zapsala mnohými cennými památkami, a navíc se zvyklostí, jež hned tak nepomine? Kde najdeme „Věčné město“?
Přívlastkem Věčné město se honosí italská metropole Řím, podle legendy založená roku 753 před Kristem dvojčaty odkojenými vlčicí. Po jednom z nich, Romulovi, získala své jméno. Po staletí vzkvétala, každá doba do jeho tváře vtiskla nové a nové monumentální stavby a stala se sídlem hlavy křesťanské církve. Papež zde bude sídlit, pokud nějaký papež bude volen, možná až na věky. Amen. A proto je Řím pokládán za „Věčné město“.
Není ovšem sám. Další věčná města stojí trochu v jeho stínu, i když užívají stejného přívlastku. Nutně nemusí být nejstarší. Vždyť izraelské Jericho, které existovalo už v 9. tisíciletí př. n. l., věčným městem nazýváno není, byť 11 000 let existence už skoro věčnost je.
Z Jericha je, co by kamenem dohodil, do dalšího věčného města, kterým je zván Jeruzalém. Patří sice k nejstarším městům světa, ale má historii o 4000 let kratší než Jericho. Izrael i Palestina ho pokládají za své hlavní město. Přívrženci talmudu, bible i koránu zde objevují posvátná místa téměř na každém kroku. Poutníci zde budou ohýbat záda pod dřevěným křížem v Ježíšových stopách po křížové cestě směřující na Golgotu, dokud bude Jeruzalém Jeruzalémem, možná též na věky věků.
Každý hinduista si přeje, když ne zemřít, tak alespoň jednou za život vykonat pouť do věčného Šivova města, o kterém pověsti vyprávějí jako o městě „starším než historie, starším než tradice, a dokonce starším než legendy“. Tím je Váránasí, představující spojení světskosti a posvátnosti, duchovna s materiálnem, starobylosti s modernem a vytvářející unikátní směsici kultur, náboženství, jazyků i životních stylů. Také toto město se honosí přízviskem věčné a zůstane jím, dokud na ghátech nad vodami posvátné Gangy, matky řek, se budou zpopelňovat nebožtíci při své cestě na věčnost.
Věčná města bývají i námětem literárního zpracování. Namátkou jmenujme šestidílnou ságu Podzemí od R. Gordona a B. Williamse. Napínavý děj této fantasy umožňuje proniknout z Londýna do podzemí, kde se rozkládá skoro snové Věčné město.
Jsou i města, která přívlastek věčný ukrývají přímo ve svém názvu. Izraelský El’ad znamená „Věčný Bůh“, čínský Čchang-an lze přeložit jako „Věčný mír“. Indickému Tiruvanamtapuramu se přezdívá „věčně zelené město“, vietnamský Da Lat je stejně jako bolivijská Cochabamba nazýván „městem věčného jara“.
Někteří řeholníci při přijetí do řádu skládají věčný slib. Slovo věčný se objevuje rovněž v zasvěcení některých svatostánků. V Helsinkách mají chrám Věčného spánku Panny Marie, v Paříži najdeme farnost Panny Marie Věčné pomoci a v Montréalu Panny Marie Věčné spásy. V ázerbájdžánském Baku stojí Atešgah neboli chrám Věčného ohně. V Sarajevu hoří Věčný plamen v památníku obětem druhé světové války. Nesmí chybět ani příklad z domova, konkrétně z Moravských Budějovic. Před radnicí na náměstí Míru tam stojí Památník Věčné slávy na počest padlým v obou světových válkách.
Ovšem opravdu věčné věci dokáže vytvářet zřejmě jen příroda. Jednou z nich je permafrost neboli věčně zmrzlá půda. Jedná se o horninu nebo půdu, jejíž teplota po dobu nejméně dvou let nestoupne nad 0 °C a vytváří tvrdou krustu. Zabírá přibližně 11 % zemského povrchu a největší známé hloubky 1,5 km dosahuje na Sibiři.
Hranice věčného sněhu a ledu se odborně nazývá sněžná čára. Její nadmořská výška závisí na klimatických podmínkách a obecně lze říci, že nejnižší je v polárních oblastech, kde se blíží mořské hladině, a nejvyšší kolem rovníku. Absolutního rekordu téměř 6000 metrů dosahuje v Tibetu a nad ní již nedochází k odtávání sněhu.
