Těžký život v Pyrenejích aneb Vesnice, které lidé opustili
Když se řekne Španělsko, pravděpodobně se většině z vás vybaví pláže, palmy a flamenco. Ale Španělsko nabízí také mnoho neobjevených koutů, zvyků a příběhů. V létě jsem měl výjimečnou příležitost jedno z takových míst poznat. Vydal jsem se do opuštěné vesnice v magických Pyrenejích. Ve Španělsku je takových vesnic více než tři tisíce.
Moje cesta začala v půlce července, kdy jsem se vydal do Barcelony, odtud pokračoval vysokorychlostním vlakem do Zaragozy. Historie Zaragozy sahá až do dob starověkého Říma, viděl jsem například římské divadlo nebo torza římských hradeb. Další významnou epochou Zaragozy (a skoro celého Španělska) byla arabská vláda (al-Andalus), která zanechala spoustu nádherných památek. Navštívil jsem palác Aljafería, kde je výborně vidět střídání vlád, náboženství a kultur ve španělské historii. Arabské oblouky a patia, židovské hvězdy a křesťanské obrazy tvoří součást této jedné budovy. Zaragoza se stala významným městem křesťanského Aragonského království, které společně s Kastilií a jinými menšími královstvími vedlo reconquistu (znovudobývání území obsazených Maury po roce 711 n. l.). Z této doby se v Zaragoze nachází hodně kostelů. Dále je v Zaragoze významná katedrála ze 17. století v barokním stylu, jedna z nejhezčích a největších ve Španělsku.
Dobrovolník bez mobilu
Další den jsem se autobusem vydal do severošpanělského pohoří Pyreneje do Búbalu. Tamní příroda mě okouzlila, hlavně vrcholy o výšce více než tří tisíc metrů. Na místě jsem se setkal s třiceti Španěly mého věku ze všech koutů země, od prosluněné Andalusie a Murcie po deštivou Galícii. Jeden účastník pocházel z Maroka, ale bydlel ve Španělsku. Bylo zajímavé slyšet o podobnostech mezi těmito zeměmi, které spolu sdílejí mnoho historických událostí. Byl jsem v podstatě jediný cizinec, a tak mě hned zahrnuli všemožnými dotazy.
Ubytovali jsme se ve stovky let starých kamenných domech, ze kterých přímo mluvily příběhy dávno nepřítomných obyvatel. Všichni museli odevzdat mobilní telefony, které jsme mohli používat pouze hodinu denně. Bylo krásné žít chvíli bez těchto zařízení. Uvědomil jsem si, že není nutné stále sledovat, co dělají ostatní, ale raději žít v přítomnosti a užívat si věci okolo sebe.
Vesnice byla v sedmdesátých letech minulého století opuštěna za vlády diktátora Francisca Franca, který nechal postavit přehradu přímo pod domy obyvatel (v celém Španělsku bylo za jeho vlády vybudováno mnoho přehrad, protože industrializoval zemi a potřeboval energii), a tak zatopil všechna jejich pole. Vesničané neměli jinou možnost než se přestěhovat do měst. V roce 1984 vláda tuto a další dvě vesnice (Umbralejo v Castilla la Mancha a Granadilla v Extremaduře) koupila a rozhodla se z nich udělat výuková centra.
Hlavní náplní mého pobytu byla dobrovolnická práce, jako například krmení zvířat (ovcí a slepic), okopávání políček nebo jiné práce potřebné pro provoz takovéto vesnice. Tato práce, ačkoliv nebyla při mém pobytu tolik vyčerpávající, mi dokázala přiblížit, jak náročný byl život místních obyvatel před několika stovkami let. Vyprávěli nám, že až do půlky dvacátého století chodili dvanáctiletí kluci s ovcemi na pastviny vysoko nad vesnicí a přečkávali tam s nimi až několik týdnů. Museli umět bránit sebe a svá zvířata před divokými zvířaty, kterých v této oblasti žije mnoho, například vlci nebo divoká prasata. Ovcí bylo dříve v údolí několik desítek tisíc. Španělsko bylo tehdy velmi proslulé pro svoji kvalitní vlnu. V současnosti kvůli úbytku populace jsou v lokalitě jen stovky až tisíce ovcí. Obyvatelé Búbalu byli velmi chudí, jedinou obživou většiny z nich bylo zemědělství. Když byla ve vesnici zavedena povinná školní docházka (až v první polovině 20. století), děti školu navštěvovaly jenom do dvanácti let, pak šly pracovat.
Staré příběhy
Ve zbylém čase jsme poznávali místní zvyky, například hry, hudbu a tanec. Koupali jsme se ve vodopádu, který vytékal z kolmé stěny hory. V noci jsme se dívali na noční oblohu, nebyla nijak světelně znečištěná. V průběhu těchto aktivit jsem zjistil, jak přátelští, otevření a vstřícní Španělé jsou.
Místní učitelé nám vyprávěli příběhy z doby občanské války (1936–1939), kdy lidé přes Búbal utíkali do Francie (Búbal se nachází 21 kilometrů od hranic). „Jednou v zimě, když nebylo vidět ani na krok kvůli mlze, rodina s dětmi šla pěšky k hranici. Cesta vedla kolem propasti a jedno dítě spadlo dolů. Rodiče dítě slyšeli křičet, ale neviděli ho, takže museli pokračovat dál. Neměli jinou možnost než ho tam nechat, protože jeho záchranou by příliš riskovali a dítě by ani nemohlo pokračovat v cestě, protože si určitě zlomilo nohu,“ slyšel jsem od učitelů děsivý příběh. Bohužel takhle krutá byla dříve realita. Dodávali: „V údolí Alto Gállego, kde se Búbal nachází, je také mnoho bunkrů z téže války. Na jedné straně se ukrývali pašeráci, kteří z Francie do Španělska donášeli cigarety, alkohol nebo věci zakázané ve Španělsku. Kdyby je vojáci z druhé strany odhalili, mohli být i popraveni.“
S Búbalem a obecně s celou oblastí Aragonie se ale pojí i mnohem starší příběhy. Ve středověku probíhalo mnoho honů na čarodějnice. Učitelé nám líčili, že ve středověku byly za čarodějnice pokládány všechny ženy, které se pokoušely dělat jakoukoliv magii s bylinkami. „Čarodějnice“ tak opravdu existovaly, ale nemusely být zlé a nemusely chtít škodit. Některé se například snažily léčit nemocné lidi. „Dříve tady měla všechnu moc inkvizice, všichni se jí báli. Cokoliv jste udělali, mohlo být různě překrouceno a použito proti vám. Pokud takzvanou čarodějnici odhalili, zlou nebo hodnou, mohla být nemilosrdně odsouzena k smrti,“ vysvětlovali nám učitelé. Lidé si ze strachu do domů pořizovali nejrůznější předměty, které je měly před černou magií chránit.
Hodně jsme slyšeli i o udržitelném turismu. V oblasti, kde se Búbal nachází, se nalézá mnoho turisticky významných míst. Jako například lyžařský areál Formigal, který je podle vyprávění jeden z nejlepších v Pyrenejích. Problém je, že investiční firmy vkládají stále více a více peněz do jeho rozvoje, staví nové lanovky a sjezdovky. Tím pádem se narušuje místní vysokohorská příroda. Kácejí se stromy a narušují se přirozená teritoria zvířat. Také v regionu přibývá turistů, což je dobré pro ekonomiku, ale opět platí, že velké množství turistů přináší mnohé problémy. Na turismu podle mého není nic špatného, ale člověk musí respektovat místní kulturu, přírodu a prostředí. A přemýšlet nad tím, jestli svou návštěvou nepřispívá k něčemu, co by zhoršovalo život místních obyvatel.
Vesnický život na zkoušku
Není v plánu, že se do Búbalu vrátí trvalí obyvatelé. Vesnice by měla zůstat výukovým centrem i nadále, což je, myslím, výborná věc, protože tento edukativní program dovoluje mladistvým, žijícím většinou ve městech, poznat rurální život a zlepšit jejich soužití s přírodou. Myslím si, že taková iniciativa od ministerstva školství, která podporuje vzdělání i v těchto ohledech, je velmi důležitá. Ostatní opuštěné vesnice v zemi mají různé příběhy, ale do mnoha z nich se vrací život, protože lidé z měst hledají klid a přesouvají se na venkov.
Poslední noc jsme zakončili španělskou fiestou, která trvala až do ranních hodin. Ráno jsme se všichni se slzami v očích rozloučili s přáním se znovu potkat.
Pro mě byl tento týden jeden z nejlepších v mém životě, nikdy na něj nezapomenu. Poznal jsem hodně inspirativních lidí, od kterých jsem se naučil vnímat věci i z jiného úhlu pohledu a prohloubili moje kulturní a jazykové znalosti. Dokázal jsem se odpojit od moderních technologií a chvíli vnímat moje reálné okolí.
