Indonéský ostrov Alor: daleko a podle jiných pravidel
Věřím, že platí přímá úměra mezi vzdáleností od civilizace a autentičností daného místa. Malý ostrov Alor, ležící až na samém východě Indonésie, je toho krásným příkladem. Daleko od rušných metropolí a vyhlášených turistických destinací totiž pro cestovatele, kteří dorazí až sem, nabízí zážitky, na které se jen tak nezapomíná.
Během pár chvil se před námi jakoby zničehonic zjevuje nevelká ranvej, která se za hlasitého úpění dvou výkonných motorů rychle přibližuje. „Prásk!“ Kola dosedají na ranvej a všichni v letadle lehce nadskočí. O elegantním hladkém přistání určitě mluvit nemůžeme, pilot však svůj úkol splnil na jedničku. Právě jsme přistáli na ostrově Alor.
„Co tu asi budeme dělat?“ honí se mi hlavou, když vycházíme společně s kamarádkou, která mi o tomhle ostrově před pár týdny řekla, z útrob malého letiště. Žádný velký šrumec, tak typický pro celou jihovýchodní Asii, se nekoná. Jenom postarší dědeček mi do ruky vráží pytlík čerstvých buráků. Vypadá, že za ně snad ani nic nechce, přece jenom mu ale na oplátku tisknu do ruky obligátní sumu 10 000 indonéských rupií, v přepočtu asi patnáct korun.
Žádné ubytování, motorku ani nic jiného jsme si předem nedomlouvali. Proč taky, tohle přece v Indonésii nikdy nebyl problém. Až doteď. Rozhlížíme se kolem sebe a přemýšlíme, kde začít. Žádné půjčovny nikde kolem nejsou, nejsou tu ale ani skoro žádní lidé. Chvíli se svou lámanou indonéštinou ptám několika zbloudilých duší, jestli o nějaké motorce nevědí, ale jenom nechápavě kroutí hlavou. Zkrátím to. Vydáváme se pěšky do nejbližší vesnice a po půldenním hledání a handrkování nakonec přemlouváme jednoho z místních, který nám za nemalou úplatu na pár dní půjčuje vlastní stroj.
Halooo misteeer
Vyrážíme na zběžný průzkum nevelkého ostrova. Ukrajujeme kilometry po jediné silnici, která vede po jeho obvodu. Kvalita pozemní komunikace na mnoha místech značně kolísá, na to si ale člověk v Asii rychle zvykne. Stejně jako na mnoha jiných, podobně odlehlých místech i tady máme pocit, že největší atrakcí jsou dva běloši na motorce. Kamkoli se pohneme, hned jsme rázem středem pozornosti.
Říká se, že cesta je tím nejlepším cílem, takže rozhodně nikam nespěcháme. Každou chvíli míjíme dlouhé zástupy dětí v pestrobarevných stejnokrojích, které si to zrovna štrádují ze školy domů. Se slovy „halooo misteeer“, dost možná jedinou anglickou frází, kterou znají, na nás už z dálky křičí a častují nás úsměvy od ucha k uchu. Kde budeme dneska spát, nás zatím moc netrápí, vždyť ono se to nějak vyřeší.
Na Aloru žije zhruba 170 000 obyvatel a nachází se tu jediné větší město. Zbytek rozlohy ostrova tvoří větší či menší vesnice. Spíš než o vesnice jde často pouze o shluk několika stavení, kterým dělá společnost buď kostel, nebo mešita. Žijí tu totiž vedle sebe křesťané i muslimové – zhruba dvě třetiny místních obyvatel se totiž hlásí k protestantství, zbývající třetina k islámu.
Vše je tu tak intenzivní, že máme pocit, že každou chvíli musí být večer. Přitom ale ještě není ani poledne, což nám hlasitě připomínají naše prázdné žaludky, které se začínají hlásit o pozornost. Mnoho restaurací jsme, s výjimkou zmíněného hlavního města, které jsme ale raději promptně opustili, zatím neviděli. Zastavujeme proto na okraji velkého mumraje, kterým bychom stejně nejspíš nemohli projet.
Podobná tržiště, která organicky vznikají každý den v blízkosti dopravních tepen, jsou v této ostrovní zemi naprosto běžná. Bez nich by místní život nebyl úplný. Dá se tu sehnat prakticky cokoli, co člověk zrovna potřebuje. Od základních potravin – ovoce, zeleniny, masa a ryb – přes drogerii až po oblečení. Ztrácíme se v davu, kde si nás naštěstí nikdo moc nevšímá a každý si tu hledí svého. Restaurace tu sice žádná není, prodejce typické indonéské polévky bakso se ale jeví jako kýžená spása.
Je večer a po několika dalších hodinách hledání už bychom brali prakticky jakékoli místo, kde přečkat alespoň dnešní noc. Ve chvíli, kdy už to skoro vzdáváme, nám majitelka jednoho z malých obchůdků u cesty, kde trochu odevzdaně už dvě hodiny sedíme a pijeme přeslazené kafe, nabízí pomocnou ruku. Hned za rohem totiž právě dostavěla dva bungalovy. Sice ještě nejsou hotové, na další dva týdny nám ale poskytnou luxusní základnu.
Bavlněné království
Další ráno se probouzíme do nádherného dne a až teď naplno zjišťujeme, kde vlastně budeme bydlet. Chůze sice není v Indonésii moc častým způsobem přepravy, po celém dni stráveném na motorce ale potřebujeme trochu vydechnout. Bezcílně bloumáme po okolí a je nám náramně hezky. „Hellooooou,“ ozve se zničehonic asi padesát metrů před námi. Na pravidelné pozdravy, mávání a úsměvy od ucha k uchu jsme si už zvykli, jedna z žen na nás ale gestikuluje o poznání vehementněji. Představuje se jako Rahima a hned nás zve k sobě domů.
Vcházíme do skromného stavení a nestačíme se divit. Naprosto neplánovaně se totiž ocitáme v malé rodinné manufaktuře. Čtyři ženy sedí na zemi v různých koutech příbytku a culí se na překvapivé návštěvníky. V jednoduchých podmínkách a s tím nejzákladnějším vybavením tu vyrábějí typické indonéské šátky, takzvané sarongy.
„Pojď za mnou, něco ti ukážu,“ táhne mě po chvilce za ruku jedna z nich. „Takhle vypadá nezralý plod bavlníku. A takhle zralý,“ ukazuje žena na nenápadném stromě v zahradě za domem. První vypadá jako nezralý ořech, z toho druhého, zralého, už čouhají vlákna bavlny.
Bavlnu musí ženy ze všeho nejdřív zpracovat a vyrobit z ní přízi, se kterou poté mohou tkát. Jedna z nich, Nurjana, proto monotónně, zato však nesmírně obratně na jednoduchém stroji bavlnu nejdřív trhá na kousky, ze kterých poté splétá dohromady dlouhá bavlněná vlákna. U práce neustále žvýká betelové ořechy, oblíbenou místní delikatesu. Betelový ořech se v puse smíchá s plodem pepřovníku a nehašeným vápnem a výsledný mix účinkuje jako silnější kafe. Vedlejším efektem je také červená pusa a zuby.
Když je bavlna opracovaná, musí se ze všeho nejdřív nabarvit. K tomu tady nepoužívají žádnou chemii, jenom čistě přírodní suroviny: od rozemletých betelových ořechů a nejrůznějších bylin a stromů přes usušené mořské okurky až po inkoust ze sépií. „Tohle dřevo taky používáme při barvení, jde o nejdůležitější ingredienci. Kdybychom totiž bavlnu barvili bez něj, obarvení by nebylo dobré a bavlna by rychle vybledla,“ vysvětluje mi ochotně Sariat, která má barvení na starost.
Pomalu se blížíme do finále. Obarvenou bavlnu nejstarší z přítomných žen namotává do klubek podle jednotlivých barev. Zatímco ji pozorujeme při práci, neubráním se otázce, kterou mám v hlavě od samého začátku. „Proč tu vlastně pracují jenom ženy?“ ptám se. „Muži by tuhle práci určitě nezvládli,“ odpovídá s úsměvem Rahima. „Výrobě sarongů se tu běžně věnují, tak jako u nás, celé rodiny. Tyhle znalosti si předáváme z generace na generaci už hodně dlouho.“
Právě Rahima má na starost, dle mého skromného názoru, nejdůležitější část celého výrobního procesu. Na jednoduchém, zato však velmi důmyslném tkalcovském stavu postupně provléká jednotlivé nitě dovnitř a zase ven. Dlouhou dřevěnou tyčí je několika hbitými pohyby pevně stlačí k sobě a hned pokračuje dál. Nejde o kdovíjak rychlý proces, výroba jednoho šátku jí totiž prý zabere klidně i celý týden. Záleží na tom, z kolika se skládá barev a jak náročný je konkrétní vzor.
V jejím podání každopádně vše vypadá velmi jednoduše. Když si to ale chci o pár chvil později sám vyzkoušet, naprosto pohořím. „Nic si z toho nedělej. Sarongy se učíme vyrábět odmalička. Začala jsem se to učit, když mi bylo šest, a svůj první sarong jsem utkala ve třinácti,“ chlácholí mě snad proto, abych se necítil tak špatně. Z neplánované návštěvy si kromě zajímavého zážitku odnáším i zbrusu nový sarong. Kromě každodenního nošení se používá i při nejrůznějších oslavách a ceremoniích a jeden nikdy neví, kdy se člověku bude hodit.
Daleko od lidí
Alor omývají dvě moře – na jihu Sawuské a na severu Bandské. V mělkých pobřežních vodách se mísí divoké odstíny zelené a modré, které společně tvoří nádhernou podívanou. Na první, druhý i několikátý pohled vypadají jako vystřižené z prospektů těch nejluxusnějších cestovních kanceláří.
Zůstat jenom u pozorování ze břehu by byl obrovský hřích. To pravé bohatství se totiž skrývá pod vodní hladinou a okolí Aloru je neuvěřitelně bohaté na podmořský život. Právě vyznavači potápění byli jedněmi z prvních dobrodruhů, kteří zdejší ostrovy před pár desítkami let blíže objevovali. K tomu, abychom šli v jejich šlépějích, máme upřímně hodně daleko, i tak bychom ale rádi strávili nějaký čas pod vodou.
Na zázemí turisticky vyhlášenějších destinací rychle zapomeňte, místní potápěčská centra se dají s klidem spočítat na prstech jedné ruky. „Tak které si asi vybereme?“ přemýšlíme nahlas. Z nevelké nabídky se nakonec rozhodujeme pro to nejbližší.
„Ahoj, jak se máte?“ vítá nás usměvavá běloška ve dveřích malého domu. Jmenuje se Maree a se svým mužem Andym se sem přestěhovali v roce 2017. Od té doby tu společně provozují malé potápěčské centrum. „Hlavně kvůli tomu, že tu je fantastické potápění a jednoduše se nám tu moc líbí,“ vysvětluje nám o pár chvil později Andy, proč si vybrali právě Alor.
Dlouhé roky společně žili na Bali, postupem času je ale místní shon a mumraj přestaly bavit. „Ve srovnání s jinými oblastmi v Indonésii tu nejsou prakticky žádní lidé. Skoro nikdy během potápění nikoho nepotkáme. A pokud náhodou jo, prostě jedeme jinam,“ říká Andy a ukazuje na mapu potápěčských lokalit v okolí, která čítá na sedmdesát různých míst. „Jak sám vidíš, výběr je obrovský, tak proč se s někým někde mačkat,“ dodává se šibalským úsměvem.
Vstříc do neznáma
Během necelé hodiny je vše domluvené, vybavení připravené a nevelká loď už si to uhání vstříc mořskému nekonečnu. „Tady,“ zvolá zničehonic Andy. Zastavujeme kdesi daleko od všeho, obklopeni jenom temnými odstíny modré. „Připraveni? Tři, dva, jedna…“ S hlasitým šplouchnutím se noříme do neznáma, vstříc dalšímu velkému dobrodružství.
Rozkoukáváme se v novém prostředí. Zažili jsme to oba už mnohokrát, najednou se ale cítíme, jako by to bylo naše poprvé. Rozhlížíme se všude kolem a nasáváme nespoutanou nádheru, která nás ze všech stran obklopuje. Zdánlivě nekonečné útesy, obalené, kam jen oko dohlédne, nejrůznějšími druhy pestrobarevných korálů. V jejich těsném okolí skotačí všemožné druhy ryb, doslova pastva pro oči. Celá impozantní scenerie působí skoro až neuvěřitelným dojmem a rázem si přijdeme, jako bychom se snad přenesli na úplně jinou planetu.
Den za dnem se znovu a znovu noříme do mořských útrob. Potápíme se mezi obrovskými hejny ryb, v temných jeskyních i silných proudech. Nemůžeme se toho nabažit. „Místní ekosystém je velmi zdravý a žije tu mnoho různých druhů ryb. Ani za tisíc ponorů nemáš šanci vidět všechno. Neustále tu narážím na něco nového,“ vypráví nám Andy během dlouhých chvil, které společně na moři trávíme. „Chodím se potápět, i když tu zrovna nemáme žádné hosty. Prostě mě baví pohybovat se v přírodě bez lidí,“ dodává s úsměvem.
Když se po deseti dnech opět na stálo vracíme do našeho suchozemského světa, zvykáme si opět na gravitaci, chůzi i okolní ruchy. Nic z toho v magickém světě pod vodní hladinou totiž není.
Pomyslnou poučku, že by každý člověk měl dělat to, co ho nejvíc baví, naplňuje sympatický padesátník Andy do poslední tečky. Všechno, co má, si sám vybudoval. Nikam nespěchá a za ničím se nehoní. Nemá totiž proč. V malé vesničce kdesi na pomyslném konci světa žije klidný a spokojený život. Život, který se sice řídí trochu jinými pravidly, na kterém by ale, z pochopitelných důvodů, rozhodně nic neměnil.
Souostroví Alor
- Alor je největším ostrovem ze stejnojmenného souostroví, které leží ve východní části Indonésie. Žije tu přes 210 000 obyvatel, z nichž 170 000 přímo na Aloru. Ostrov se zároveň řadí pod souostroví Malé Sundy – pás ostrovů, mezi které patří i Bali, Lombok, Sumbawa a Flores.
- Stejně jako na mnoha jiných místech rozlehlé ostrovní země i tady vedle sebe žijí lidé mnoha náboženských vyznání. Více než dvě třetiny místních obyvatel se hlásí k protestantství, slabá třetina k islámu a zbytek k římskokatolické církvi. Stále tu jsou také silně praktikovány animistické obřady a tradice.
- Pokud rádi objevujete místa ležící daleko od vyhlášených turistických destinací, rozhodně si na Aloru přijdete na své. Absence přehnaného luxusu je tu kompenzována velmi intenzivními zážitky. Ať už na souši, nebo pod vodní hladinou. V době naší návštěvy v roce 2021 tu existovalo pět potápěčských center, ze kterých jsme si vybrali Lazy Turtle Dive Center. Služby Andyho a Maree můžeme s klidným svědomím doporučit.
