Buddhistický klášter Tham Krabok

Buddhistický klášter Tham Krabok Zdroj: Dalibor Demel

Buddhistický klášter Tham Krabok
Tham Krabok nevypadá jako malebné kláštery z pohlednic. Zdejší mniši stavějí gigantické sochy, pracují často s chemikáliemi, experimentují s výrobou kosmetiky a roztloukají štěrk.
Základním materiálem, kterým se umělecky založení mniši vyjadřují, je kámen. To je spojuje se sektou lokuttaravadinů.
Tham Krabok nevypadá jako malebné kláštery z pohlednic. Zdejší mniši stavějí gigantické sochy, pracují často s chemikáliemi, experimentují s výrobou kosmetiky a roztloukají štěrk.
Mniši dobře vědí, jak moc těžké je zkrotit svou mysl. Zápasí s ní v meditacích denně.
7 Fotogalerie

Buddhistický klášter Tham Krabok: Místo poslední naděje pro notorické alkoholiky a drogově závislé

Dalibor Demel

Poblíž thajského města Lop Buri najdete místo, v němž se rozpouštějí kameny i vražedné závislosti. Tham Krabok - klášter, v němž vyzvracíte smrt.

Před betonovou zídkou stáli opření dva asi desetiletí kluci a soustředěně zvraceli. Za chvíli se k nim připojím, budu mít tu čest. Mnich lékárník mi nalil sklenici hnědavé tekutiny, základ slávy kláštera Tham Krabok. Recept zná jen on a opat. Obřadně jsem se uklonil a polkl. Chutnala hořce a silně, jako bylinný likér promíchaný s džemem z nezralých jeřabin. „Tak jdeme,“ pobídl mě ctihodný Peter, anglický mnich. V klášteře žije půl roku a studuje zdejší verzi théravádového buddhismu.

U koryta se zbytky nudlí už čekalo publikum - pacienti zdejšího detoxikačního centra se těšili, až si zvědavec vypere vnitřnosti stejně jako oni. Zaklekl jsem nad koryto, do nějž během padesáti let trvání Tham Kraboku odtekly cisterny žaludečních šťáv a vody, nabral z patnáctilitrového kbelíku první misku a začal pít. Musím ho do sebe dostat celý a průběžně zvracet. Trik spočívá v nepřetržitém polykání a přehlížení všech varovných signálů; prst si do krku strkají jen amatéři. Žaludek to vzdal v polovině třetí misky, první vodní střela dopadla na dno koryta a obecenstvo zatleskalo.

Tohle je Tham Krabok, jeden z nejpodivnějších buddhistických klášterů, které v Thajsku a v celé jihovýchodní Asii můžete najít. Théravádoví mniši fyzicky moc nepracují, lopatou za ně házejí laici. V Tham Kraboku potkáte holohlavé truhláře, zedníky i svářeče. Mniši při rituálech zpívají svatá slova Pálijského kánonu. V Tham Kraboku se recitují texty, které zvěstovala zakladatelka kláštera, ctihodná Yai. Dobrodružná žena, která si dovolila oblékat mnišské roucho a stala se první opatkou Tham Kraboku - což je v ultraortodoxním thajském buddhismu a tamní machistické společnosti stejné, jako kdyby se v Evropě stala kardinálem zbožná pokladní ze samoobsluhy.

Théravádoví mniši se nesmějí dotknout ženy a sex pro ně znamená okamžitý vyhazov z řádu. Jednou se jeden z mnichů zapomněl v sousední vsi. Narodilo se mu dítě, ale opat rozhodl, že jeho saččažít v rouchu je silnější než tenhle prohřešek. A co je to sačča? Základ zdejšího učení, které je podle opata starší než kameny okolních hor. A samozřejmě mnohem starší než Buddha Šákjamuni. Na buddhistického mnicha docela podivné tvrzení, nemyslíte?

Kdo snědl čokoládu?

Než projdete branou Tham Kraboku, zapomeňte na malebné kláštery z pohlednic. Chemická továrna? Cementárna? Na klášter Tham Krabok se práší. Párek mnichů nese na ramenou ocelovou traverzu. U pasu se jim pohupují vysílačky. Zvuk vrtačky a kladiva bušícího do kovu. Betonová rotunda zakončená mužskou hlavou, obří černé sochy a dvě gigantické stojící betonové figury působí jako zbytky starobylé říše. Barely s neznámými chemikáliemi. Mnich se svářečkou. Čekáte poklidné sanatorium pro narkomany, a najdete velkolepý templ vyholených dělníků.

Zdejší opat, ctihodný Charoen, synovec zakladatelky, na fyzické námaze nevidí nic nemístného: „Práce je dobrá, učí mnichy, že jejich mysl zvládne cokoli.“ Cokoli? Třeba výrobu gigantického stroje na míchání bahna v bangkockých kanálech. Opat měl jednoho dne vizi, nakreslil plánek a vybraný mnich bez technického vzdělání musel dokázat nemožné. Sestavil pracovní skupinu, opatovi příznivci ze světa velkých zvířat thajského průmyslu dodali kamiony materiálu a za pár měsíců bylo monstrum o velikosti pěti kombajnů hotové. A fungovalo. Nikdo sice neměl představu, jak ho dopravit do Bangkoku, ale o to tu nešlo. Stejně jako u výrobců obří dřevěné lodi. Sačča. Jako u starého mnicha roztloukajícího kamení na štěrk. Sačča. „Tohle dělá už třicet let,“ vysvětlil Hans, švýcarský mnich, který pečuje o mezinárodní klientelu narkomanů a alkoholiků. „Všechny zdejší sochy a stavby prošly jeho rukama. Každý den pět hodin s kladivem v ruce - to je jeho sačča. Pravda, jež čeká na uskutečnění skrze činy. Pacienti mají sačču abstinence od drog, můžeš mít sačču přestat kouřit nebo každý den osm hodin pracovat na stavbě. Když ti čtvrt hodiny před koncem na nohu spadne kladivo, prostě zůstaneš, protože to rozhodnutí jsi udělal v nejvyšší rovině své mysli, kde bolest těla nic neznamená. Sačča vypadá jako slib, přísaha, ale je to mnohem víc. Propojí tě se silou vlastní vůle a s energií, která leží mimo tenhle svět. Je to nástroj, vůz, který tě přepraví temným údolím na druhou stranu. Moje sačča je teď sepsat historii Tham Kraboku a přeložit ze starofrancouzštiny Nostradamova proroctví. Opat je chce porovnat se svými vizemi.“

Svou sačču měl i usměvavý mnich s ženskýma očima a luxusním mobilem. Opat mu nařídil udělat sochy z lávy, takže se vybudovaly pece na tavení kamene, betonové formy a lešení. „Stojící buddhové měli původně deset metrů a opatovi se zdáli malí. Tak jsme je zbourali a začalo se znova,“ pokrčil rameny Hans.

„Ctihodný Charoen je génius. Když jsem před lety přišel, zrovna experimentoval s výrobou šamponů a kosmetiky. Pořád něco vynalézá. Připravuje tu barvy podle vlastních chemických postupů a dává je dětem do škol. Chystal se dokonce i na výrobu čokolády. Dostal jsem totiž tabulku ze Švýcarska, která měla jít na analýzu. Bohužel ji někdo ukradl z lednice a zřejmě snědl, takže čokoládový projekt vyšuměl. Tenhle klášter není zrovna bezpečné místo,“ vzdychl a postěžoval si, že mu z cely zmizel laptop. „Mezi pacienty i mnichy se vyskytují bývalí trestanci. V Thajsku jsou krásné kouty, ale i strašlivá místa, jako třeba Pattaya. A tady v Tham Kraboku najdeš to nejlepší, ale i to nejhorší z celého Thajska. Je to svět v malém.“

Mluvil jsem s Ježíšem

Po pár dnech v Tham Kraboku můžete získat dojem, že tahle vážná hra je docela dobrý způsob, jak vytvořit ze svého života umělecké dílo. O základní ideje je postaráno: všechno se nepřetržitě mění a lidská mysl existuje proto, aby se neustále překonávala. Základním materiálem, v němž se tu mnišští umělci vyjadřují, je kámen. Kromě lávových soch tady uvidíte třeba chemicky rozpuštěné minerály nastříkané mezi dvě skla. Zdejší obrazy. Jejich struktura se pomalu mění, jak spolu různobarevné látky reagují. Záliba v kameni, v gigantických rozměrech a učení o lokuttara neboli o jediné pravé transcendentální skutečnosti, spojuje nauku Tham Kraboku se sektou lokuttaravadinů. Ta působila na území dnešního Afghánistánu a vymizela kolem desátého století. Ano, obří sochy zničené táliby pocházely právě od nich.

Opat má vlastní malou laboratoř, v níž leptá kameny, a rád obchází okolní hory s geologickým kladívkem. Rozhovor s ním ovšem připomíná rozpravu se zenovým mistrem.

„Odkud pochází zdejší učení?“ „Příroda je přesnější, úplnější než to, co mohou vymyslet lidé. Když zpíváme, zvuk jde všude.“ „Můžete být konkrétnější? Co přesně je lokuttara?“ „Jako když zasadíš semeno, vyroste z něj strom, uschne a vrátí se zase do země.“ „Jak jí dosáhla zakladatelka kláštera, ctihodná Yai?“ „Ničeho nedosahovala. Už se jako lokuttara narodila.“ „A vy lokuttara znáte?“ „Když jsem byl mladý, byl čas smlouvy daleko a já neznal svůj úkol. Pak jsem uzavřel smlouvu s lokuttara a teta mi přenechala místo. Moje bytost má dvě části. Do normálních lidí nemůže lokuttara přímo, tělo se musí připravit. Buddha, Kristus, jiní, byly jich tisíce. V tetě zůstala šedesát čtyři let. To je výjimečné. Obvykle vydrží nanejvýš dvě a půl hodiny a člověk to ani nemusí poznat. Lokuttara je jako režisér v televizi: říká, kdy máte vejít a kdy odejít.“ „Jak svět funguje?“ „Ve vesmíru jsou tři věci: správné učení, nesprávné učení a osvícení. Nejdřív je tma, pak světlo, ale jak udělat sluneční svit užitečným? Mluvil jsem s Ježíšem a vyčetl jsem mu, že lidi popletl spasením. Musíte to udělat sami.“ „Jak vidíte budoucnost zdejšího kláštera?“ „Kdo může rozbít všechny hory?“ No, přeberte si to, jak chcete.

Kdo rozbije hory?

I když se Tham Krabok ve světě proslavil právě díky své jedinečné odvykací kúře, většina pacientů o místním učení nic neví. „Detox je tak pět procent toho, co děláme. Důležitá, ale víceméně okrajová věc,“ poučil mě ctihodný Hans. Pacienti nepřijíždějí kvůli buddhismu, chtějí přežít. „Každej složí pět tisíc bahtů a za ně dostane papírový prachy. Z toho si kupuje jídlo, ale kdyby chtěl v noci zdrhnout a koupit si za to drogy, má smůlu,“ dodává Gordon. Tenhle svalnatý černoch má na starosti místní parní saunu a láká z návštěvníků příspěvky na klášter, které ovšem podle jiných mnichů končí v záhybech jeho roucha. „Na konci kúry si projdeme účty, vrátíme, co neutratili, a co přečerpali, doplatíme my. Ale samotná léčba je zadarmo! Nosí naše šaty, berou naše léky, spí v našich postelích. Chceme jen tělo, v tomhle případě i mysl. Když máme pod kontrolou jejich mysl, je vyhráno.“ Prvních pět dnů klienti pijí elixír a proplachují si vnitřnosti vodou. Občas se někdo pokusí o sebevraždu nebo se snaží dostat do centra drogy, ale mniši-hlídači likvidují potíže v zárodku.

Všichni tu nejsou dobrovolně, některé přiveze ještě zfetované policie nebo vojáci. Ctihodná Yai si získala respekt úřadů v Bangkoku mimo jiné i proto, že Tham Krabok fungoval jako detoxikační centrum pro thajskou armádu. Zdá se, že „vrhací“ kúra funguje. Jan, Čech s lucemburským občanstvím, byl na heroinu patnáct let. „Ta hnědá medicína mě z toho dostala. Neměl jsem skoro žádný abstinenční příznaky a už půl roku jsem čistej. Na odvykačkách v Evropě pořád zkoumáš, proč jsi s drogama začal. Tady je to díky buddhismu jiný. Jakmile jsem začal myslet na minulost, řekli mi: Ne, podívej se, co je teď, nic jinýho než přítomnost stejně nemáš.“ V klášteře zůstal jako mnich a spolu s Hansem pomáhá pacientům ze Západu.

Léčitelé v rouchu tvrdí, že za deset dnů dokážou dostat drogu z těla a díky medicíně zmírnit abstinenční příznaky. S hlavou už je to horší. Pacienti se vracejí domů, navážou na staré zvyky i dealerské známosti a jedou v drogách znovu. Nicméně když se vrátí, jsou vítáni. Mniši vědí nejlépe, jak nesmírně těžké je zkrotit svou mysl. V meditacích a při práci s ní zápasí čtyřiadvacet hodin denně a prožívají podobné nezdary a úzkosti jako pacienti v rudých halenách. A jednou za týden stejně jako já převezmou od lékárníka posvátnou šťávu a pokorně klekají ke korytu. Jak řekl ctihodný opat Charoen, dědic své slavné tety a nositel učení o lokuttara: „Kdo může rozbít všechny hory?“ Opravdu, kdo to dokáže?

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: