Křížem krážem po Thajském království: Bez motocyklu to zkrátka nejde

Křížem krážem po Thajském království: Bez motocyklu to zkrátka nejde Zdroj: Jiří Páleníček

Komplex chrámů Jong Kham a Jong Klang v městečku Mae Hong Son. Výstavností nebyly nijak pozadu za třemi stovkami chrámů v Chiang Mai.
V Thajsku prostě nemůžete mít hlad, a být tady vegetariánem jde opravdu těžko. Pokušení číhá všude, toto je konkrétně z tržnice v Chiang Mai.
Okolí vesnice Pai. Dopravu sem zajišťují i turistické minibusy, a tak je zde až nepříjemně mnoho hotýlků, stánků a suvenýrů. Motorka se všemu vyhne. Tady jsme si také užili slonů.
Nedaleko všech thajských venkovských domů stojí dva (většinou) malé zdobené domečky na jedné nozesloupku. Někdy k nim vede žebříček. Uvnitř jsou obětiny jako nápoje, jídlo, květiny. Jedná se o obydlí duchů, kteří tak prý nebudou obtěžovat obyvatele domu.
Křížem krážem po Thajském království: Bez motocyklu to zkrátka nejde
5 Fotogalerie

Křížem krážem po Thajském království: Bez motocyklu to zkrátka nejde

Irena Páleníčková

Turistickým centrem severního Thajska je Chiang Mai, ležící na úpatí severothajských hor v 300 metrech nadmořské výšky. Stojí tu několik set chrámů, díky kterým je považováno za intelektuální centrum Thajska, ale také mnoho půjčoven levných maloobsažných motorek, s jejichž pomocí získá turista svobodu. Může jet, kam chce, zastavit, kde se mu líbí, a zabloudit, když chce jet svou vlastní cestou.

Kolečko za poznáním severu Thajska může začít. V batůžku kartáček na zuby a v kapse speciální motorkářskou mapu Mae Hong Son Loop, kterou prodávají místní knihkupectví. Jedná se o legendární motorkářskou cestu s 1864 zatáčkami. Za devět dní jsme na ní nepotkali žádného turistu projíždějícího jako my jen na malé motorce, jen jednu partu Francouzů na dvěstěpadesátkách. S nadbytečnými zavazadly tady nikdo nemá problém, vždy je možno nechat je v hotýlku nebo půjčovně motorek (což je často jedno a totéž).

První zastávkou bývá městečko Pai. Dopravu sem zajišťují i turistické minibusy, a tak je zde až nepříjemně mnoho hotýlků, stánků a suvenýrů. Motorka se všemu vyhne. Zastaví v prázdných bungalovech nad říčkou deset kilometrů před Pai a dojede si nakoupit na okraj městečka do nejlépe zásobené samoobsluhy, kde mají i originál bordeaux za 400 baht a v košíku vedle pokladny tři spící siamské kočky. Ty do Thajska, které se až do roku 1939 nazývalo Siamem, stoprocentně patří, už v knize básní o kočkách ze 14. století, která je uložena v Thajské národní knihovně, se opěvuje krása tohoto druhu koček.

V Pai jsou ale nejdůležitější sloni. Jeho název může být totiž zkomoleninou daiského výrazu pla čili sloní samec. Zdejší obyvatelé jsou potomci kmene Tajů a Šanů, kteří sem přišli z Barmy při občanské válce před dvěma sty lety a v oblasti dnešního města provozovali známé velké centrum na výcvik slonů. O nich nám vykládala Thom. Její rodina měla slony dávno, už prapradědeček je za války s Laosem a Barmou cvičil jako bojové slony, později je vychovávali pro práci v lese. Když v Thajsku zakázali těžit dřevo, rodina chodila se slony po chrámech a přibližně před dvaceti lety začali nedaleko Pai jako první v zemi vozit na slonech turisty bez sedel. Thom tak se slony doslova vyrostla a miluje je. „Podívejte se, už se vrací!“ běží je přivítat, jako by je neviděla několik let.

Když má po vyjížďce s turisty všechny své tlustokožce doma, je šťastná a v klidu začíná vyprávět. „V Thajsku žije na dva tisíce slonů, převážná většina tady na severozápadě země. Ty své znám všechny od dětství. Nejstaršímu je dvaapadesát let, stejně jako mně.“ Sloní léta neodhadnu, ale sportovně vyhlížející, nakrátko ostřihaná Thom na svůj věk rozhodně nevypadala. „Mládě váží osmdesát až sto kilo, při narození je růžové, a protože jsou slonice na nás zvyklé, můžeme hned k němu,“ vypráví nadšeně. Samce ve svém stádu nemá, protože se hůř cvičí a v době říje mohou být nezvladatelní. „Když chceme mládě, musíme zavolat inseminátora, ale ten je drahý a zdaleka,“ vysvětluje.

„Sloni mají nejraději sladkosti, banány a hlavně cukrovou třtinu. Jedli by stále, proto jdou z farmy pomalu a domů se vrací rychle. Žaludek mají bezedný, chcete-li je udělat šťastnými, krmte je. Je-li jim špatně, může to být především proto, že málo pili – potřebují až dvě stě litrů denně, proto s nimi chodíme k řece. Na noc je přivazujeme venku na dvacetimetrový řetěz, spí dvakrát po dvou a půl hodině.“

Horské kmeny z ciziny

Kromě slonů okolo Pai nabízí sever Thajska i možnost navštívit horská etnika, která si podržela své výrazné kultury. V jejich případě se ale Thajsko chlubí cizím peřím, příslušníci tzv. horských kmenů jsou potomci utečenců ze sousedních států. Před pár lety jim někdo rozumně poradil, že turisté rádi koupí krásné výsledky jejich ruční práce. Celé vesnice se vrhly na výrobu suvenýrů. Jsou hezké a i my si přivezli jednu peněženku, ale vyrobených korálků, náramků, klíčenek, tašek a taštiček je rozhodně víc než turistů, kteří sem zajedou.

Motorka ne příliš rychle vyšplhala po silnici s vysokoprocentním stoupáním, sjela do údolí a zastavila ve vesnici Mae Lanna. Z jejího chrámu se linula vůně jídla, uloženého v miskách pod oltářem, v jednom koutě byly zabalené dary, v druhém moskytiéry a složená lůžka několika mnichů. Jeden z nich zaléval trávník u chrámu, druhý seděl na židli na sluníčku a něco četl. Byli v pohodě, usmívali se a fotografování jim nevadilo. Za to, že bydlíme v homestayi (síť domácího ubytování), a ne v turistickém zařízení, nás pochválili. Přesněji – pochválili mého muže, thajský mnich nemá bez opravdu vážné příčiny mluvit s cizí ženou.

When, majitel jednoho z dvaceti homestayů ve vesnici, neuměl téměř anglicky a přidělil nám dokonale čistý pokoj, jehož dřevěné stěny dýchaly atmosférou chalupy v Jizerkách. Vesnice táhnoucí se údolím byla uklizená, všude nádoby na odpadky ze starých pneu, a i když vrcholilo období sucha, u domů kvetly ibišky, růže, cínie, klívie a vánoční hvězdy (byli jsme ve výšce 745 m). Rýžová pole v údolí teď byla hnědá, pásly se na nich krávy a pobíhala všudypřítomná malá černá prasátka.

Mae Hung, sousední vesnice horského kmene hned za kopcem, leží v 1115 metrech a po folkloru tu není ani stopa. Obyčejné oblečení z trhu, normální běžné domy, jen některé střechy jsou z velkých suchých listů. V malém krámku si kupujeme kolu a sušenky, nevidíme jinou možnost, jak přispět vesnici při krátké návštěvě. Sedáme si a pozorujeme cvrkot, což znamená, že kromě krásného výhledu a usmívání se na majitele krámku neděláme nic. Je po obědě a vedro. Sejdeme po prašné cestě kus pod vesnici a usínáme ve stínu. Probudí nás omladina na mopedech. Vesnice se mezitím probrala z poledního odpočinku, ženy chodily pro vodu a dva muži se posadili s lahváči na přepravkách u obchodu.

Vesnice Jalo je nejblíže hlavní silnici a žijí v ní takzvaní černí Lánové. Široké černé sametové kalhoty místních mužů vysvětlily název kmene i bez angličtiny. Ženy měly na svém oblečení našité barevné lemování a vydaly se na dříví s nůšemi z naštípaného bambusu. Muži se zatím s pýchou nechali fotografovat, snad proto, že jsme obdivovali jejich zvláštní velké srposekery, se kterými šli do lesa.

Příslušnice horských kmenů nabízely své zboží i na velkém trhu v městečku Mae Hong Son (podle kterého se celý motorkářský okruh jmenuje). Kdyby městečko leželo nedaleko Bangkoku, určitě by turisté suvenýry vykoupili. Teď v únoru se mezi stánky procházela jen hrstka lidí a prodavačky v deset večer všechno své zboží zase zabalily a odvezly na kárkách. Zítra okolo páté budou opět trpělivě čekat a snaživě se usmívat. V prosinci a lednu sem naštěstí pro ně přijede hodně místních turistů navštívit chrámový komplex na břehu jezera. Následující den se odtud vydají dál a zastaví až po 190 km na nejvyšší hoře Thajska, kde po ránu může dokonce i mrznout nebo ležet troška sněhu, a to je pro Thajce nezapomenutelný zážitek.

2565 m, 33 cm a 4,1 mm

To je přesná výška nejvyšší hory Thajska tak, jak ji udává tabulka u vrcholu Doi Inthanon, který se jmenuje po sedmém vládci Chiang Mai, jehož popel zde byl v roce 1915 uložen. Okolí vrcholu je ukázkou toho, co pro běžného Thajce představuje vysokohorská turistika. Silnice vede až nahoru a parkoviště jsou patřičně velká. Dvě chedi (stúpy) v 2142 a 2146 metrech svým pojetím připomínající mauzolea byly postaveny u příležitosti králových 60. narozenin (1987) a v roce 1992 královniných šedesátin (1992). Mezi nimi září socha Buddhy vztyčená královským letectvem ke královým osmdesátinám (5. 12. 2007). Cedule u sochy praví: „Tento Buddha a Jeho Veličenstvo král vám přejí vše nejlepší, co se štěstí a úspěchů týče.“ Od sochy vedou na obě strany vzhůru k úpatí stúp kryté jezdící schody. Celý areál tone v květinách, o které se pečlivě starají příslušnice horských kmenů v tradičním oblečení a moderních průsvitných holínkách.

Nepřehlédnutelné jsou i dvě tabulky. Jedna upozorňuje: „Jděte pomalu, zvláště staří lidé a děti.“ A druhá se chlubí: „Nejkrásnější toalety v Thajsku.“ Kdo by na ně nezašel, zvlášť když jejich velká zrcadla odrážejí girlandy orchidejí! Ty jsou všude. Díky nadmořské výšce roste v okolí vrcholu nevelký deštný prales a zkroucené větve mohutných stromů zdobí jeden drobný bílý orchidejový květ vedle druhého. Krátký chodníček okolo Inthanonovy svatyně zpestřují tabulky typu „Max. 17 lidí“, „Toalety 100 m“, „Vrchol 10 m“, „Suvenýry 100 m“.

Těsně pod vrcholem vede okružní, 360 metrů dlouhý dřevěný naučný chodníček Ang Ka Nature Study Trail. Jak upozorňuje jedna z mnoha dalších tabulek, obchází nejvyšší thajský přirozený rybníček (Ang Ka znamená Vraní rybník). Byl vyschlý, ale příroda kolem ne. Rudě kvetoucí Rhododendron arboretum a sněhobílé Rhododendron ludwigianum lemovaly celou cestu. K tomu bílé orchideje proplétající se s mechy a lišejníky, jež visely z velkých stromů Schima wallighii korth.

Mnišský život

Protože se motorka po osmi stech kilometrech vrátila do Chiang Mai o něco dříve, zbyl čas i na zdánlivě nedůležité věci: povídání s mnichy nebo pozorování místních psů. Pro obojí jsou ve městě ideální podmínky. Nejen v chrámu Chedi Luang existuje tzv. chat corner, „povídací“ koutek, kde si mniši sami přisedávají k cizincům, aby si procvičovali angličtinu. Tak jsme se seznámili s laoským buddhistou a jeho kamarádem z Kambodže. Přišli do Thajska, protože jedině v něm jsou tři buddhistické školy, kde mniši studují angličtinu. Hlásí se tedy k tzv. městským mnichům (v Thajsku nosí oranžový oblek), kteří se věnují studiu více předmětů.

Druzí jsou lesní mniši, kteří se věnují pouze meditaci a studiu dharmy (učení) a nosí okrové obleky. Bydlet mohou v libovolném klášteře. Náš nový laoský známý chodí do své klášterní školy denně tři čtvrtě hodiny pěšky. Vstává ve čtyři, do pěti se modlí, do šesti medituje, pak je doba na hygienu a po ní odchází ven přijímat dary v podobě jídla a žehnat lidem. Po snídani jde do školy. Oběd je ve dvanáct, dalším jídlem je až snídaně. V přísněji vedených klášterech je snídaně jediným jídlem dne. Jako ve všech klášterech se i on stará o několik psů. Psi se nedají přehlédnout. Ani v chrámech, ani ve městě. Thajci upřednostňují malá chundelatá plemena, připomínající trpasličí špice, pudlíky a bišonky. Navíc jim s oblibou oblékají šatičky a nechají je v restauraci sedět na stole vedle svého talíře. Pak zaplatí, nasadí si helmu a svého psího kamaráda posadí do košíku před řídítky. Bez motorky ani ránu, to platí o Thajcích i o mnoha turistech.


Obydlí pro duchy

Nedaleko všech thajských venkovských domů stojí dva (většinou) malé zdobené domečky na jedné noze sloupku. Někdy k nim vede žebříček. Uvnitř jsou obětiny jako nápoje, jídlo, květiny. Jedná se o obydlí duchů, kteří tak prý nebudou obtěžovat obyvatele domu. Prodávají se i podobně velké věžovité stavbičky připomínající malé chedi (neboli stúpy, tedy buddhistické sakrální stavby). Ty jsou určeny pro uchovávání popela zemřelých a většinou se umísťují v chrámovém okrsku. Thajští buddhisté ale většinou popel svých zemřelých rozptylují do vody.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: