Křížem krážem po Thajském království: Z poklidného ráje baťůžkářů se stává ostrov šílenství
Listovala jsem průvodcem a hledala, kde se dá v Thajsku šnorchlovat hned u břehu a pak se věnovat něčemu jinému než nočním pařbám a válení se v písku. Zaujalo mě tvrzení „Poklidné východní pobřeží ostrova Ko Tao je pro snílky jedním z nejlepších míst v celém Thajsku… Milovníci pěších túr si mohou ve svěžích pobřežních džunglích zopakovat epizodu ze seriálu Ztraceni.“
Od 80. let minulého století, kdy na tento zarostlý ostrov připluli první baťůžkáři, ale uplynuly tři dekády, a tak jsem tušila zádrhel. Co dnes táhne turisty na ostrůvek, jehož jedinou památkou je skála u pláže, do které vyškrábal v červnu 1899 svůj podpis král Rama V.? Odpověď se nabídla sama. Na pláži Sairee nás oslovil německý kameraman: „Děláme televizní film o Ko Tau. Budete se potápět? Půjdete dnes na párty?“ Párty na plážích a potápění – za tím se sem jezdí dnes. Skončila na Ko Tau romantika?
Malý ostrov Ko Tao o ploše 21 km2 leží v Thajském zálivu u východních břehů Malajského poloostrova. Dlouho byl neobydlený, až roku 1933 se stal politickým vězením. Když byli vězňové v roce 1947 omilostněni a odvezeni na pevninu, ostrov se svými zarostlými strmými kopci, skalami i plážemi zůstal opět sám. Ne nadlouho, brzy se zde usadili první rybáři. S turisty přicházeli za výdělkem další a další Thajci. Dnes je ostrov potravinově zcela nesoběstačný: zemědělství není, rybolov není, jediné rozvíjející se odvětví je turismus.
„Když chci rybu pro restauraci, objednám ji a musím čekat. Stává se, že na rybářských výletech s turisty chytnou více ryb a pak je prodávají. Lovení harpunou je na ostrově zakázáno, ale dělá se. Připlouvají sem rybářské lodě z pevniny, ulovené ryby ale odvezou pryč a pak nám je zpět draho prodávají,“ stěžovali si místní kuchaři.
Sairee, hlavní pláž ostrova, dnes obléhají potápěčská centra, obchody, masážní salony, restaurace, bary, ubytování všeho druhu a půjčovny motorek. Všechny služby pohromadě po ruce na jednom místě. Nic nechybí. Oficiální přehled uvádí na ostrově 145 možností ubytování, 130 hospod, 55 cestovních agentur, 50 potápěčských center, 24 masážních salonů a 16 půjčoven. Zde i na sousedním Ko Phangan až do rána tepou a duní úplňkové, půlměsíční, čtvrtměsíční či páteční, sobotní a nedělní plážové párty. Aby účastníci rychle naskočili, směs red bullu, koly a něčeho řádně tvrdého se jim podává v malém kbelíčku s brčkem.
Masové šílenství
Turistický komplex okolo Sairee a hlavního přístavu Mae Haad se naplno probudí až v jedenáct a začíná ukazovat, jak masovka zadupává do země původní ráj baťůžkářů. Ti sice ještě s obřími batohy hledají zbylá levná ubytování, ale jejich doba je pryč a pick-upy rozvážejí na korbě ulovené zámožnější hosty. Někteří turisté si místo snídaně dávají zahřívací kolečko na půjčených čtyřkolkách a motorkách. Protože ve vnitrozemí a na východě jsou cesty neasfaltové, převážná část skútříků má terénní drapákovité pláště a vypadá dost legračně. Kolem prosviští čtyřkolka dokonale vybavená pro pouštní safari.
Masový nástup první várky potápěčů do lodí vypadá jako velký vojenský výsadek. Zdálo se, že ostrov šílí. Ostatně, říká se, že když na sousedním ostrově Phangan probíhá slavná úplňková kbelíková party, nabírá místní psychiatrické oddělení další pracovníky, aby zvládlo povečírkový nápor zfetovaných opilců. Ani tady na Ko Tao není nikomu přes čtyřicet a většina má výraznou kérku. Snídá se před polednem. Někteří by ale mohli jíst slámu. Využívají volného Wi-Fi připojení, jsou pohlceni svým laptopem a rukou ani nenajdou snídani. Možná právě píší na svůj web o ráji plném dobrodružství.
Malý zbytek ráje
Knižní průvodce nás ovšem nadějně nasměroval na opačnou, východní stranu ostrova do zálivu Hin Wong, kde mezi velkými žulovými balvany a palmami stojí devět dřevěných chatek s výhledem na moře. Zároveň nás uklidňoval tvrzením, že uplyne ještě mnoho let, než buldozery nadnárodních hotelových společností srovnají se zemí zbývající prosté bungalovy bez klimatizace. Zdá se ale, že Ko Tau zbývá už jen pár posledních let.
Do vnitrozemí jsme vyšli pěšky. Stoupání byla tak strmá, že je slabé motorky ani na jedničku nevyjely a spolujezdec musel tlačit a jít pěšky. Rozestavěná silnice nevedla nikam a skončila v džungli. Po zemi se válela okousaná malá manga a různé červené, žluté a oranžové bobule. Veverky, kterých kolem poskakovala spousta, určitě hlad neměly, stejně jako kaloni. Jen na divokých nešlechtěných banánech si příliš nesmlsly. Malé plody měly sice vzhled a vůni svých vyšlechtěných sourozenců, ale dužniny bylo minimum, místo ní půlcentimetrová tvrdá černá semena.
Bylo po dešti, a tak u louží poletovali motýli a přehlídku fauny korunoval jasně zelený a štíhlý metrový krasavec z hadí říše, pravděpodobně chřestýšovec běloretý. Mohli jsme být spokojeni, svůj díl seriálu Ztraceni jsme na Ko Tao přece jen našli, stejně jako izolovanou romantickou chatku, pláž s jedním opuštěným hotelem a u něho moře s hejny malých pruhovaných rybiček a šesti ne právě malými žraloky.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: