Bosna a Hercegovina: Ramadán v Jeruzalémě Evropy
Ramadán v Sarajevu jsem zažila několikrát. Odlišná tradice ve mně vyvolávala potřebu dozvědět se více o tom, co je součástí kultury země, která mě dlouhodobě zajímá. Opakované cesty mi umožnily dotknout se momentů, které jsem dosud nenašla v žádném turistickém bedekru.
Ve městě vedle sebe stály po staletí mešity muslimů, kostely ortodoxní církve, katolické chrámy i synagogy. Svoboda vyznání a s ní spojená otevřenost Sarajeva jsou podle mě zakódovány v symbolickém jazyce místních, ve způsobu, jak vás někdo u sebe doma přivítá nebo na vás promluví, jaké otázky vám klade, nebo naopak, na co se nikdy nezeptá. Přesvědčuji se o tom vždy, když procházím uličkami Sarajeva nebo cestuji napříč zemí. Pokaždé přislíbím novým známým, že je při další návštěvě přijdu pozdravit. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se ze Slovenska do Sarajeva vracela postupně v letech 2019, 2022 a 2023.
Duch „ramazanu“
Ramazan, jak se v bosenštině svátek nazývá, se podle mě nevymezuje pouze na teritorium mešity a domácností, ale žije jím celé město. Pro mnohé je víc než náboženská podstata důležitá a vzácná právě atmosféra města v období svátku. Stále se mi například intenzivně vybavuje vůně tenkého chleba somun, který provoní uličky města a na který stojí lidé ve frontách před nejlepšími pekárnami ve městě.
Muslimové, k nimž se v Sarajevu hlásí asi 230 000 lidí, věří, že právě v tomto měsíci byly proroku Mohamedovi zjeveny první verše koránu. V letošním roce začíná v Sarajevu postní měsíc západem slunce 10. března, přičemž první půst začne východem slunce následujícího dne. Poslední půst zakončí západem slunce 9. dubna. V Sarajevu se budou lidé postit přibližně 13 hodin v přesně vypočítaném čase na každý den. Začátek půstu brzy ráno a večerní přerušení půstu se budou lišit napříč bosenskými městy v rozmezí několika minut.
Pozvánka na iftar
Emir ze Sarajeva nabízel na jedné ze známých platforem spolujízdu, když jsem se vracela před dvěma lety na Slovensko. Loni jsem s ním cestovala opět do Sarajeva během ramadánu, kde jsem byla od 4. do 18. dubna. Cestou mi slíbil, že mě vezme k jeho příbuzným na iftar. Ozval se mi o několik dní později, abych se k němu připojila. „Beru tě do opravdu zajímavé rodiny,“ napsal v jedné ze zpráv. Čekala jsem ho nedaleko Carovy mešity, na pravém břehu řeky Miljacky. Dohodli jsme se, že se setkáme v 18.45. Půst se měl přerušit krátce po půl osmé, v 19.33. Podle pohybu Měsíce na obloze se tato doba posune vždy o jednu či dvě minuty dopředu každý následující den ramadánu. Věřící se řídí přesným kalendářem, kde je uveden čas ranního suhuru, tedy jídla, které je konzumováno brzy ráno před východem slunce, dále začátek celodenního půstu a také čas večerního iftaru, prvního večerního jídla, kterým se půst přeruší.
Venku svítilo slunce a vůbec mi nevadilo, že Emir se o chvíli opozdil, protože Sarajevo bylo dosud většinou chladné a zamračené podobně jako většinu následujících dní. Úzké uličky byly plné aut, shonu a troubení, jak už to tradičně bývá těsně před iftarem. Emirovým černým hyundaiem jsme posléze i my kličkovali do kopce k jeho příbuzným, Omerovi a jeho rodině. Sarajevo má centrum města v údolí, na dvou březích řeky, která jím protéká, takže pokud jedete do kterékoli části města na jedné nebo druhé straně řeky, většinou pojedete vždy do kopce. Omerova rodina bydlí v části města Bistrik, a proto jsme byli velmi rychle na místě.
Ke „svým“
Emir jde ke „svým“, ale já jsem pro Omera a jeho rodinu cizí člověk stejně jako oni pro mě. Pokaždé jsem mírně nervózní, ale to se velmi rychle změní a pocit, se kterým podvědomě vstupuji do domu, se během mžiku vytratí. Není to poprvé, když se cítím u někoho v Bosně, jako bych byla u „svých“. Pomyslný prostor mezi „mnou“ a „jimi“ se vytratí. Přechod od neznámých ke známým je zřetelný v tom, když se od formálnějších témat přesunete k tématům, která nutí některého ze zúčastněných odkrýt více ze sebe a být de facto zranitelnějším ve svém lidství. Takto se vždy dozvím něco více o válce v 90. letech, i když se na ni nikdy přímo nezeptám. O přátelstvích, která trvají roky i přes krvavý konflikt a hranice, o životě v bývalé Jugoslávii nebo o tom, že kdysi nikdo nedokázal říci, kdo je muslim, kdo Srb nebo kdo Chorvat na základě jména, protože to nikoho nezajímalo. Díky takovým setkáním nabývám pocitu, že rozumím o něco více lidem v zemi, která mě léta fascinuje.
Přípravy na iftar
S Emirem usedáme do obývacího pokoje, který je propojen s jídelní částí. Společnost nám dělá nejmladší dcera Emina, zatímco Omer a jeho manželka Nidžara s dcerou Umihanou dolaďují poslední přípravy na iftar v kuchyni. Několikrát uslyším, jak starší dcera Umihana říká otci, kolik času do iftaru zbývá. Na obrazovce zapnuté televize v levém horním rohu je zvýrazněn přesný čas přerušení půstu. Těsně před večeří zazvoní zvonek. Na večeři se k nám připojí rodinný přítel Hilmo. „Salam alejkum,“ pozdraví nás. Alejkum Salam, odpovídáme ne zcela unisono. Pozdrav v překladu znamená „mír s vámi“ nebo „mír na vás“. Odpovědí je „i na vás mír“. Tímto pozdravem se lidé běžně zdraví v muslimských zemích.
Čekání na výstřel
Zakrátko se v televizi objeví scéna ze Žluté bašty, opevnění zachovaného na východní straně od historického centra. Odtud se vysílají tradiční přímé přenosy, v nichž Smajil Krivić odpálí z malého děla výbušninu v momentě, kdy se přerušuje celodenní půst. Celé město tak ví, že následuje iftar, tedy společná večeře. Skromný muž, který se po prvním doušku vody nepozorovaně vytratí z bašty, přichází na toto místo každý den během ramadánu od roku 1997, aby oznámil konec půstu. Tradici z 18. století chtějí vidět mnozí. Všechno se zastaví v tichosti jen pár minut před výstřelem. „Půst přerušíme sušenou datlí a kávou,“ říkala mi skupinka několika žen a dětí ze Saúdské Arábie v roce 2022 právě na Žluté baště. U Omera a obecně v Bosně je typičtější přerušit půst datlí a sklenicí vody nebo limonády. Bosenská káva se pije až po večeři.
Topa a somun
„Bujrum,“ řekne Omer, čímž nás pozve ke stolu. Jedná se opět o jeden z výrazů, který si místní zachovali od Osmanů. Sedáme si ke stolu. Po datlích a několika hltech vody následuje topa. V Sarajevu na rozdíl od jiných částí Bosny nesmí na stole topa chybět. Každá domácnost ji připravuje dle vlastního receptu, ale základními surovinami jsou máslo, čerstvý měkký sýr a kajmak, vysokotučný mléčný výrobek chuťově podobný máslu. Suroviny se společně rozpustí a já si ještě před večeří všimla, že Emina do topy strouhala i tvrdý sýr. Topa má prostě milion verzí, jak ji připravit. Na stůl se musí podávat ještě teplá, přičemž se zajídá tenkým chlebem somunem. „Topa mimo ramadán nechutná tak jako teď. Ani somun není to co teď. Možná je to půstem, nevím,“ vysvětluje Nidžara. Podle slov jednoho z pekařů v pekárně Željko nedaleko Baščaršije se denně v Sarajevu upeče přes 200 000 kusů tenkého chleba tradičně sypaného černým kmínem, který zintenzivňuje jeho vůni. Pekárna Željko a pekárna Poričanin jsou podle slov místních i délky řad čekajících na somun ty nejlepší v centru města, nacházející se jen pár metrů od Baščaršije.
To, co následuje po topu a somuně, je už individuální volbou rodiny. Kuřecí maso, hovězí maso, rýže na různé způsoby, saláty či sarma, což je pochoutka z rýže a masa zavinutá do zelného nebo vinného listu. U Nidžary ochutnám hovězí maso s „bamljou“. Vypadá jako malé zelené papričky a později Emir zjistí, že to je vlastně ibišek jedlý nebo nám známější okra. Okra, kterou jsem tolikrát viděla navlékanou jako malé korálky v dlouhých řetězcích v uličkách starého města, na tržišti či v prodejnách zdravé výživy, je podle populárního internetového zdroje i afrodiziakum. Nidžara připravila také domácí pitu se špenátem a sýrem. Tenoučké těsto lze koupit i v supermarketech, ale chuťově se domácímu nevyrovná. Těsto, které si hospodyně položí na čistý bavlněný ubrus, se musí opatrně vytáhnout po jeho celém obvodu tak, aby bylo až průsvitné. Odříznu si polovinu pity a pak už nemám sílu ochutnat i sarmu. Vymlouvám se, že jsem plná. Nidžara se podívá na Emira a zeptá se, co by ještě chtěl. „Ani sám nevím,“ odpoví jí. „Víš, že u mě se musí sníst všechno,“ směje se Nidžara.
Mahala
Po večeři usedáme do obývacího pokoje, popíjíme bosenskou kávu a přikusujeme sladký koláč. Někteří si zapálí cigaretu. Moderní přístroj odsává kouř, takže po chvíli jej není vůbec cítit. „Zuzano, my všichni kouříme. Víš, ve válce nás platili cigaretami,“ vysvětluje Hilmo. „Bojuješ za Bosnu a dostaneš cigarety. Potom je na tržišti vyměňuješ za rýži či cukr – tak to chodilo,“ doplňuje Omer. Od tématu války přecházíme plynule k tématu Jugoslávie. „Já i Omer jsme dobu Jugoslávie zažili. Jugoslávie byla krásná. Vždycky mi je smutno, protože v té době jsme žily všechny národy normálně. Ve škole jsme byli pohromadě. Nikdy jsem nevěděla, kdo je Srb nebo Chorvat. Nikdy jsem to nerozlišovala. Žili jsme všichni pomíchaní v jedné mahale,“ vypráví Nidžara. Se slovem mahala jsem se setkala už dříve, takže rozumím, o čem mluví. Slovo má arabský původ a do Bosny se dostalo díky tažení Osmanů. Mahalu lze charakterizovat jako sousedství, jehož součástí je kromě rodinných domů a jejich obyvatel i mešita nebo jiná religiózní instituce, obchod či menší kavárna. Podstatou bylo upevňovat komunitní život a nezištně dávat pozor i na ostatní sousedské usedlosti kolem. V mahalách se nehledělo na to, kdo je komu sousedem. „Pamatuji si, že některé děti z mahaly šly s námi do mešity a naopak, my do františkánského kostela svatého Antonína Paduánského. Když jsme zabili berana na jeden z našich svátků, rozdali jsme ho sousedům. Oni nám zase nosili malovaná vajíčka během Velikonoc,“ říká Nidžara.
Za několik dní si koupím lístek na sarajevskou Žičaru, lanovku, kterou se vyvezu na vrch Trebević nad městem. Lanovka je postavena ve stejné části města, kde bydlí Omer s rodinou. Zevnitř kabinky si všímám mahaly pode mnou. Některé domy mají sedlové střechy, jiné se skládají ze čtyř stěn. Tu a tam vidím minaret mešity. Vzpomenu si, jak mi Emir ještě cestou do Sarajeva říkal, že jeden ze znaků, jak rozlišit srbskou domácnost od bosenské, je typ střechy. Srbové ji mají sedlovou, střecha Muslimů je stanová.
Atmosféra ramadánu
Než Omer odejde s Emirem na noční modlitbu do staré Hadžijské mešity ze 16. století, líčí mi podstatu ramadánu. „V měsíci ramadánu byly Mohamedovi zjeveny první verše koránu. Ten proces trval přes dvacet let. Některé ze 114 kapitol, súr, jsou kratší, jiné delší. Mohamed byl negramotný, ale měl kolem sebe lidi, kteří zjevení od anděla Gabriela zapisovali. Víš, můj táta i máma byli věřící a takto nás vychovali a i já jsem své děti takto vychoval, chtěl jsem jim ukázat, co je správné a co ne. Jugoslávie byla socialistická, ale i když nebyla náboženství nakloněna, zároveň mu moc nebránila,“ vysvětluje Omer. „Ramadán z celého roku uběhne nejrychleji. Jistě ti to potvrdí všichni.“
Zatímco muži odešli na modlitbu tarawíh, zůstávám v obýváku s Nidžarou a jejími dcerami. Ptám se jich na atmosféru města během svátku. „Je to pozitivní energie, kterou cítíš ve vzduchu těsně před ramadánem. Stejné je to i na konci ramadánu,“ popisuje Nidžara. „Náš pozemský a spirituální svět, který je negativní i pozitivní, si jsou během tohoto měsíce jaksi blíže. Každá osoba má nějakou auru a i Sarajevo má svou speciální auru během ramadánu,“ doplňuje ji Emina. Chvíli si ještě povídáme, když se Omer s Emirem vrátí. Nezůstáváme s Emirem už ale dlouho a přibližně po půl hodině se loučíme. Před odjezdem se mě Nidžara ještě stihne zeptat, jestli jsem se už napila ze známého pramene vody, který je v Baščaršiji na rohu jedné z nejdůležitějších mešit ve městě, Gazi Husrev-begovy mešity, „protože kdo se napije této vody, vrátí se opět do Sarajeva“. Usměju se a řeknu, že z ní piji pokaždé, když jsem v Sarajevu.
Ženská mukabela
Jednou ze zvláštností ramadánu v Bosně je ženská mukabela. Je to společné čtení nebo recitování koránu v mešitě. Obvykle recitují posvátný text společenství háfizi, muži znalí koránu, ale v Hadžijské mešitě v Sarajevu znají korán zpaměti i ženy a mladé dívky. „Háfiz je člověk, který umí korán nazpaměť. Zavře oči, vy se zeptáte, co je napsáno na čtyřicáté straně a ve druhém řádku, a on to hned ví,“ vysvětluje mi Ibrahim a jeho manželka Zumkreta, které jsem potkala v Hadžijské mešitě. Zumkreta si mě všimla hned, když jsem vstoupila do mešity, a úsměvem mi dala zřetelně najevo, že jsem tam vítaná. Po mukabele přišla opět za mnou, aby se ujistila, že se mi u nich líbilo. Do mešity se vrátím ještě několikrát. „Neslyšela jsem, že by se ženská mukabela praktikovala mimo Bosnu. Je unikátní v tomto prostoru. Z toho, co jsem slyšela, se praktikovala už před válkou, ale potom na dlouhé období přestala. Před několika lety byla tradice obnovena,“ přiblížila mi Ramiza, kterou jsem v mešitě také potkala. Ramiza žije s rodiči a sourozenci v Austrálii, ale ramadán se rozhodla podruhé strávit v rodném Sarajevu. „Obětuji na něj celou svou dovolenou, ale mě to naplňuje. Je to pro mě čas reflexe.“
Kovář na Kovači
„Všichni se modlí ke svému bohu. Já se však nemodlím k žádnému,“ směje se Abdulah a dodá: „Když byla válka, ptal jsem, kde je bůh, aby nás zachránil.“ Abdulah je kovář a několikrát se u něj v dílně, situované příznačně v ulici Kovači, zastavím. Směje se, když mu řeknu, že jdu z Hadžijské mešity. „Byla jsi tam už tolikrát, co se chceš ještě dozvědět?“ ptá se. Pár kroků od jeho dílny je známá „Bosanska kafana kod Bega“. Abdulah vezme do ruky telefon a objedná nám dvě bosenské kávy. Za chvíli vstoupí do dílny, která je i prodejnou Abdulahových výrobků, starší pán. Osman Alibegović zdědil kafanu po svém otci, který ji otevřel v listopadu v roce 1954. Dvě bosenské kávy položí na stůl a hned se vrací do kavárny, ve které se nic od jejího vzniku nezměnilo. U kávy debatujeme s Abdulahem pokaždé celé hodiny. Nejen o bosenském jazyce, ve kterém se nezdráhá opravovat mé nedostatky, ale zejména o minulosti, životě, víře či hodnotách. Zapisuji si nová slova, a když se zpětně vrátím k našim rozhovorům v nahrávkách, nejsilněji se mnou rezonují dvě věty, které vyslovil: „Protože náš život trvá krátce a uběhne velmi rychle, říkám ti, raduj se každý den. Hledej momenty, kde budeš s někým, kdo ti je drahý, kdo tvému je srdci a duši milý, koho miluješ, koho si ceníš a s kým ti je dobře.“
Možná s tímto postojem přistupují Sarajevané nejen k ramadánu, ale i k životu; když netrpělivě očekávají krátký moment výbuchu z děla, když jedí a povídají si dlouhé hodiny se známými a neznámými lidmi, jako by se vůbec neřídili moderním heslem, že „čas jsou peníze“.
