Ve středu 6. září bude v iráckém městě Karbalá (Kerbalá’) vrcholit Arba’ín, významný ší’itský svátek připomínající mučednickou smrt imáma Husajna. Tato zejména ší’itskými muslimy adorovaná osobnost zde zemřela roku 680 a právě ve městě Karbalá, u hrobu třetího imáma, vrcholí každoročně největší náboženská pouť světa.
„Prosím, mladý pane, ještě mě se synem!“ žádá persky pán ve středních letech, jemuž díky svým zaprášeným základům tohoto krásného indoevropského jazyka rozumím a přidávám další odfláknutý portrét bez výraznější snahy o kvalitní fotografii. Na zářijovém iráckém slunci člověku energie dochází opravdu rychle, zvlášť když se kolem něj valí nekonečné zástupy lidí.
Oblíbený cíl extremistů
Většina z nich se zde v Nadžafu vydává na pouť do města Karbalá, které leží zhruba 80 km směrem na sever. Máte-li pocit, že taková třídenní procházka vyprahlým centrálním Irákem ve čtyřicetistupňovém vedru nemůže být nikterak příjemná, pak vězte, že se mezi poutníky najdou mnozí, kteří dorazili po svých až z Íránu. I tato skutečnost napovídá, o jak významnou událost pro ší’itské muslimy se jedná. Pandemická opatření z posledních dvou ročníků pozastavila stále se zvyšující popularitu této masové poutě, která byla za panování Saddáma Husajna (nechvalně proslulý irácký prezident se hlásil k sunnitům, kteří v komplikovaném Iráku tvoří menšinu) zakázána. Arba’ín však po Saddámově pádu v roce 2003 vstal z mrtvých, a to navzdory tragickým událostem v letech následujících, kdy země byla na pokraji občanské války. Výčet útoků sunnitských extremistů v souvislosti s převážně ší’itskou poutí je vskutku děsivý. Jednotlivé zdroje uvádějí rozdílná čísla, například v roce 2007 se počet obětí sektářského násilí v době poutě odhadoval na více než tři stovky, o dva roky později pak sebevražedný atentátník odpálil trhaviny na svém těle přímo v davu poutníků. Takto bychom mohli pokračovat i v dalších letech, ještě v roce 2016 zabil útok tzv. Islámského státu ve městě Karbalá na sto lidí.
Bezpečnostní situace v Iráku se však v posledních letech zlepšila a to se odrazilo i na počtu poutníků. I v tomto případě nelze vzhledem k rozdílnosti uváděných čísel určit, kolik lidí se Arba’ínu vlastně účastní, ty nejvyšší odhady však mluví až o čtyřiceti milionech osob. Mezi nimi kromě Iráčanů dominují již zmiňovaní Íránci, narazíte však i na poutníky z bohatých zemí Perského zálivu nebo třeba zástupce ší’itské menšiny z Pákistánu. Zájemce z ciziny tentokrát neodradila ani srpnová vlna politických nepokojů, která před necelými dvěma týdny vyústila v desítky obětí ve zhruba sto kilometrů vzdáleném Bagdádu.
Ačkoliv se v tomto případě nejedná o tak známou pouť, jako je hadždž (pouť do Mekky v Saúdské Arábii, jeden z pěti pilířů islámu), přitahuje i díky menšímu počtu omezení ze strany vlády a nižší finanční náročnosti výrazně více účastníků.
Přespání a strava zadarmo
O to, aby pouť k hrobce třetího imáma mohli absolvovat i méně bohatí muslimové, se starají zástupy dobrovolníků, kteří pomáhají s organizací celé události, podporované iráckou i íránskou vládou. Zájemci, kteří si nepotrpí na komfort, tak mohou absolvovat celou pouť prakticky zadarmo. Kolem hlavní cesty z Nadžafu do Karbalá jsou vystavěny nekonečné řady primitivních stanů, ve kterých mohou poutníci bezplatně přespat. Na mnoha místech se navíc v obrovských hrncích vaří hromady jídla, samozřejmě zejména taková, která dodají potřebnou energii a nejsou příliš nákladná – typicky čočková polévka s rýží. Poutník se tím pádem může zadarmo po cestě i najíst, byť mě před hygienickými úskalími těchto pokrmů mí íránští přátelé důrazně varovali. V samotném městě Karbalá, kde u svatyně ohromných rozměrů s hrobem imáma Husajna celá pouť vrcholí, pak mnozí přespávají i několik nocí na zemi pod širým nebem na velkém kruhovém prostranství přímo před slavnou stavbou.
O popularitě imáma Husajna jsem se přesvědčil již před lety v sousedním Íránu během muharrámu, prvního měsíce islámského kalendáře považovaného za druhý nejposvátnější měsíc po známém ramadánu. Přesto jsem si nedokázal představit, co mě čeká ve svatých ší’itských městech Iráku. Zapálení ší’ité si výročí úmrtí svého oblíbeného imáma připomínají mnohdy šokujícími praktikami, jak dokazují oslavy svátku Ašúra i v jiných zemích se ší’itskými věřícími. Ašúra připadá na desátý den měsíce muharrámu, přičemž v islámu se dle tradice drží po smrti čtyřicetidenní smutek, právě proto Arba’ín (arabsky čtyřicet) vrcholí každý rok čtyřicátý den od Ašúry. Věřící si událost někdy připomínají doslova až do krve, např. bičováním sebe samých. Takové rány mají symbolizovat výčitky, že nedokázali Husajna zachránit. Podobných scén nejste svědkem na každém rohu, většina věřících vykonávajících pouť je každopádně oblečena do černé barvy symbolizující smutek. Mnoho z nich v rukou drží velké barevné vlajky s různými hesly odkazujícími k připomínaným událostem, vyobrazenými převážně uměleckou formou arabského písma.
Všudypřítomné odpadky
Kromě zmiňovaného jídla nabízí pouliční stánky podél silnice i horký černý čaj. Pořádně silný, jak je v Iráku zvykem. Silný natolik, že ho místní rovnou zasypou hromadou cukru, aby byla chuť přepáleného čaje přebita. Našinci to možná zní nepochopitelně, ale nabídku vařícího čaje navzdory extrémním teplotám doznívajícího iráckého léta s radostí přijímám. Možná právě i díky vysokému obsahu cukru, který při náročném dni dodá nezbytnou energii.
Asi desetiletý chlapec naproti mně volí raději nechlazenou plechovku syceného nápoje. Vyprázdnit obsah plechovky mu zabere pouze několik vteřin, následně ji prázdnou zahazuje na zem. I tohle je Arba’ín. Odpad všude, kam se podíváš. Najdou se lidé, kteří se s tím snaží na ulicích něco dělat, čelí ale velké přesile v tomto ohledu méně uvědomělých poutníků. Situaci nepomáhá samozřejmě ani velká žízeň způsobená extrémní teplotou, která se zde nejčastěji zahání pomocí malinkých plastových balení s vodou. Obsah těchto „vodních jogurtů“, jak jim vzhledem k jejich tvaru přezdívám, každý zlikviduje okamžitě, s plastovým obalem je to však samozřejmě horší a Irák jich je opravdu plný na každém kroku. Vzhledem k místním klimatickým podmínkám se však Iráčanům nedivím, že než nakládání s plastovým odpadem je pro ně větším a důležitějším tématem právě voda a její (ne)dostatek.
Běžně se stává, že někteří poutníci pitný režim zanedbají a během cesty zkolabují. Přiznám se, že mě odhodlání a fyzické nasazení některých pocestných nepřestávají udivovat. Potkávám spoustu dětí a žen, které mnohdy nesou veškeré své věci na dlouhou cestu na hlavě nebo v nepohodlné tašce. Ještě více mě fascinuje obuv, ve které místní lidé na pouť vyráží. Své polorozpadlé žabky navíc po návštěvě mešity musí zákonitě ztratit. Věřící se před vstupem do svatostánků zouvají a vzhledem k jejich počtu se před svatyněmi tvoří doslova hromady bot. Správci mešit posléze vycházejí ze stínu s koštětem v ruce a boty ve velkém nemilosrdně odklízejí dále od vstupu, aby se dalo lépe projít.
Spor mezi ší’ity a sunnity
Arba’ín přináší bizarní zážitky, události, které tento svátek připomíná, mají však vliv na islám dodnes i mimo tuto pouť. Smrt třetího imáma Husajna, vnuka samotného proroka Mohameda, totiž mimo jiné odkazuje na období, kde se rozcházely cesty sunnitů a ší’itů, kteří se neshodli na Mohamedově nástupci. Husajn podobně jako jeho ší’itští stoupenci odmítal nárok chalífy Jazída na vůdcovství muslimské obce, což vedlo až ke společné bitvě v roce 680 u Karbalá. Početně mnohonásobně silnější Jazídovo vojsko neústupného Husajna i s jeho následovníky zmasakrovalo a právě Husajnovu statečnost si dnes ší’ité po celém světě během svátku připomínají.
Velké množství návštěvníků s sebou přináší i nespornou ekonomickou vzpruhu pro danou oblast. Ne všichni příchozí totiž chtějí v noci sdílet stan s desítkami dalších poutníků nebo jíst jednotvárné pokrmy. Na své si tak přijdou například majitelé hotelů, kteří v Iráku těží z nedostatku konkurence. Vzhledem k minimální turistické infrastruktuře v arabské části Iráku nečekejte obvyklé guesthousy, nebo snad dokonce hostely pro batůžkáře. Pokud nespíte u někoho doma, bývá klasický hotel jedinou alternativou. Od toho se odvíjí i cena takového ubytování.
Irák rozhodně není nejlevnější blízkovýchodní cestovatelskou destinací. Na ulici se běžně najíte levně, návštěva restaurace už se ale prodraží. Irácká kuchyně, v mnoha ohledech typicky blízkovýchodní a podobná známější syrské či libanonské, si nicméně šanci zaslouží. Zvlášť když je nabídka místních podniků doplněna např. o mnoho jemenských restaurací, v nichž výborně vaří kuchaři z válkou zpustošené země na jihu Arabského poloostrova. Koneckonců se do jedné takové v Nadžafu běžím schovat z rozpáleného širokého bulváru, kde je dav poutníků zrovna doplněn o průvod s hlasitým hudebním doprovodem a tanečním představením.
Uvnitř ší’itských svatyní
V davu před svatyní imáma Alího v Nadžafu oceňuji, že necestuji sám. Zatímco můj souputník zůstane před vstupem do svatyně, kde se má nacházet hrobka Mohamedova bratrance Alího, a hlídá naše batohy a boty, já se mohu přetlačovat u vstupu dovnitř s muslimy, kteří zde v rámci své poutě chtějí vzdát hold této významné postavě islámu. Bohužel musím přetlačování absolvovat bez fotoaparátu, se kterým mě iráčtí strážci nepustí do žádné z významných místních ší’itských svatyní. Ačkoliv podle vyvěšených cedulí nesmíte dovnitř ani s mobilem, stává se v dnešní době takové pravidlo již nevymahatelné, a tak mohu krásně zdobené interiéry zachytit alespoň v omezené kvalitě fotoaparátu svého mobilního telefonu.
Významnou ší’itskou svatyni si můžete představit jako rozšířenou mešitu – jak významem, tak prostory. Kdo si chce ale v určitém klidu prohlédnout architektonické prvky této nádherné stavby, neměl by se sem vydávat během probíhající ší’itské poutě. Emoce věřících rostou s každým krokem vstříc hrobce, která se nachází zhruba uprostřed svatyně. V nepřehledném prostředí jsem se jako návštěvník nepříliš znalý interiéru svatyně přimotal do davu, který mě následně bez mé vůle tlačil k hrobce takovým způsobem, až jsem poprvé na vlastní kůži zažil onen nepříjemný pocit panické hrůzy z davového šílenství, která za určitých okolností může vést i k tragickým důsledkům. Naštěstí se nejednalo o případ tohoto typu, protože všichni zúčastnění kromě mě viditelně dobře věděli, co dělali, a mně tak alespoň připravili nevyžádaný, zato vysoce intenzivní zážitek.
Moje očekávání, že nám krásná velká mešita v Kúfě na západním předměstí Nadžafu připraví přece jenom o něco klidnější podívanou, se ukázalo býti naivní. I tato mešita je totiž před vrcholem čtyřicetidenního období oblíbeným cílem procházejících poutníků, a tak ani zde nebyl prostor k úniku před všudypřítomnými davy. Jakkoli si obvykle návštěvy dechberoucích islámských staveb užívám, přiznávám, že v případě velkých iráckých svatyní v době konání poutě se jedná o velice vyčerpávající aktivitu. Z hlediska pozorovatele však o velkolepou podívanou plnou energie a silných emocí.
„Chvíli jsem tě pozoroval a myslel jsem, že jsi taky z Íránu,“ svěřil se mi osamocený muž, který se mi představil jako Abbás, a byl viditelně překvapený mou zemí původu, jejíž polohu jsem mu musel krátce vysvětlit. „Já pocházím ze Záhedánu, po svých jdu ale až od hranic,“ zodpověděl Íránec zhruba v mém věku moji oblíbenou cestovatelskou otázku. Konverzací s Abbásem si krátím chvíli v době, kdy naopak hlídám věci svému kamarádovi před vstupem do svatyně já. Poutníkova poznámka o tom, že nejde pěšky až ze Záhedánu, mi přišla úsměvná. Vždyť toto město, ležící poblíž trojmezí tří zemí – Íránu, Pákistánu a Afghánistánu –, je odsud vzdálené více než dva tisíce kilometrů.
V cíli poutě
V Karbalá cesta poutníků vrcholí. Nejdeme po svých, přesun absolvujeme spolu s místními v našlapaném minibusu, v němž jsme však nenápadní, a projíždíme tak spoustu checkpointů na trase bez zastavení. Ačkoliv cesta nevychází draze, zaplatit nás lidé jedoucí s námi nenechají. Mladík nám vysvětluje, že jsme v jeho zemi hosté a platit nás zkrátka nenechá, už vůbec ne během tohoto významného muslimského svátku!
Po příjezdu nejprve úspěšně procházíme důkladnou prohlídkou na stanovišti zhruba jeden kilometr před svatyní imáma Husajna. Zástupy lidí pochopitelně neberou konce, kolem samotné svatyně lze pozorovat dojaté věřící se slzami v očích. Každý poutník prožívá vytoužený cíl po svém. Někdo se věnuje četbě koránu uvnitř svatyně, jiní se dovnitř nehrnou a tráví čas v prostranství před obří stavbou, která se po setmění nasvítí křiklavě červenou barvou. Někdo se sem vydává sám, často však spatříte celé rodiny.
Ráno si přivstanu a vcházím do svatyně kolem sedmé hodiny v domnění, že uvnitř bude po dlouhé a náročné noci volněji. Částečně je to sice pravda, ale i tak se nás sešlo na příjemných a vzorně vyčištěných kobercích převážně červeno-bílé barvy mnoho. Jako vášnivý fotograf se nemůžu zbavit dojmu promarněné fotografické příležitosti v důsledku místních norem, ale všechno špatné je přece k něčemu dobré. Díky absenci fotoaparátu mohu s přítomnými lidmi více a snad i lépe prožívat jejich emotivní vyvrcholení poutě ve významné ší’itské svatyni, o jejíž návštěvě se mi donedávna ani nesnilo.
