Zapadá slunce a fouká mírný teplý vítr. Venku je příjemně a my, stojíce vysoko nad domy, sundáváme z vlasů černé šátky a trochu větráme hlavy zapařené po dlouhém horkém dni. Dole pod námi leží město, které jsem ještě před rokem nevěřila, že uvidím. Legendární Šibám, Manhattan pouště, je chloubou jemenského Hadramautu.
Když jsem se před třemi lety začala poprvé ptát na možnosti cesty do Jemenu, protočily se mi panenky zděšením nad cenou. Když jsem se zeptala před rokem a půl, začala celá cesta vypadat reálněji. Největší problém byla velikost skupiny, která nemohla být větší než tři osoby. To se změnilo letos na jaře. Ze tří najednou až deset. Mezi deset lidí se hromada peněz dělí lépe než mezi tři a kupodivu, parta se našla docela rychle. Vlastně mě vždycky překvapí, kolik lidí o cesty do těchto podivných odlehlých koutů světa projeví zájem.
Letenky byly nakoupeny, o víza zažádáno, ale aby drama bylo co nejvýživnější, víza nepřicházela. Podle desítek e-mailů Jemenci stáli ve frontách, tu a tam někoho podmazávali, volali, komunikovali a vypisovali. Deadliny na víza ale všechny utekly a já začala vymýšlet alternativní plány. Měla jsem tři, pěkně do foroty. Naprosto nečekaně, den před odletem přišla kýžená víza na můj e-mail. S chybami ve jménech i v národnostech. Ani jsem nečekala nic jiného. V neděli ráno jsme stáli na ománsko-jemenské čáře, daleko za námi byla resorty proslavená Salála, kde jsme přistáli den předtím.
Ománská hranice utekla rychle, na jemenské jsme čekali. Klábosení s celníky, nějaká selfíčka, pět set dolarů do kapsy úředníka a stovka ještě tajně, aby to neviděli jeho kolegové a nechtěli podíl. I s chybami ve vízech jsme byli v Jemenu. Ze srdce mi v ten moment spadl obrovský a těžký kámen.
Přivítaly nás překvapivě dobré cesty, nádherné výhledy pobřežní oblasti al-Hauf, kam vede jediný přechod z ománské strany, a krásné hory. Půlden jízdy byl za námi, čekal nás další den a půl v autobuse, s několika zastávkami na jídlo a několika fotopauzami. Do Hadramautu je to dlouhá cesta. Teprve teď jsem si plně uvědomila doporučení mého místního partnera, který mě přesvědčil, ať si připlatíme za letenku ze Saj’únu do Káhiry a nejedeme zpátky autem. S každou odseděnou hodinou jsem byla za jeho radu vděčnější.
První kroky v Hadramautu
Jemen vždy lákal cizince svou architekturou. Vysoké úzké domy postavené na absurdních skaliskách, kamenech a balvanech, nad strmými útesy a údolími. Je několik míst, která jsou ikonická. Mezi nimi je hlavní město, San’á, jehož kamenné mrakodrapy jsou zdobené bílou barvou, která připomíná perníkové zdobení či námrazy na pohádkových chaloupkách. San’á je bohužel stále mimo dosah. Vládu v hlavním městě převzalo hnutí Hútíů, prezident uprchl a nově vytvořený stát pod vedením těchto ší‘itských kmenů mající podporu Íránu je od roku 2015 ostřelován koalicí pod vedením Saúdské Arábie. Tato část Jemenu není přijata světovým společenstvím a je stále válečnou zónou. Východ země, kde se nachází Hadramaut, je sunnitský a koalice zde má velmi zásadní, až hlavní slovo. Útoky al-Ká’idy a podobných skupin, které využily mocenského vakua a pokusily se vytvořit vlastní státečky, už jsou také minulostí, byť nedávnou, a proto je Hadramaut turistům dnes otevřen. Což je samozřejmě možnost, po které se musí skočit.
Naší základnou je město Saj’ún s krásným hotelem, před kterým stojí ochranka. Bez ní nemůžeme vycházet a noční život je nám utajen. Po večerech tak kouříme vodní dýmku na pokojích a popíjíme čaj. Přes den je program plný.
Nejdříve míříme na východ, kde se slavné město Tarím chlubí nejvyšším minaretem na světě postaveným z hliněných nepálených cihel. Nepálené cihly jsou zde hlavním stavebním materiálem a jsou z nich vybudovány i nádherné paláce rodiny al-Káf, která se v 20. letech inspirovala architekturou dálné Asie i Evropy. Znamením bohatství jsou zde barvy. Paláce hrají odstíny modré a bílé, někdy i růžové a zelené. Zejména další dny na venkově v údolí Dau’an nás barevné paláce upoutávají už zdálky, když září mezi hnědými neomítnutými obytnými domy.
V 70. letech se lidé v Tarímu dohodli, že založí knihovnu, do níž přispějí knihami, které mají ve svých domovech. Vznikla knihovna al-Ahqáf, která ukrývá sbírku nádherných rukopisů od koránů přes mapy, knihy o matematice, vědách… Některé svazky mají více než pět století a knihovna je na ně nesmírně pyšná. V knihovně potkáváme muže, kteří studují právní texty staré sto padesát let. Nedivíme se. Studentů je Jemen plný. Jak místních, tak zahraničních. Místní významná učiliště, jako Dár al-Mustafá, přitahují studenty z celého světa, nejvíc asi z Indonésie – alespoň soudě podle toho, kolik jsme jich na ulicích i ve svatyních potkali.
Mezi mrakodrapy
Z Tarímu míříme zpět do Saj’únu, hlavního regionálního centra. Úzké uličky, svatyně a honosné mešity se na nárožích setkávají s trhy, které jsou odpoledne spíše prázdné. Je horko, odhadem nad pětatřicet, a ulice Saj’únu se začínají plnit až v pozdějších odpoledních hodinách. Ty my už ale ve městě netrávíme, přesouváme se do nejslavnější lokality celého Hadramautu, do města Šibám, kterému se podle mě trochu neprávem přezdívá Manhattan pouště. S Manhattanem problém nemám, ale kolem Šibámu se nacházejí krásné zahrady a k poušti má tato krajina daleko. Romantické názvy však táhnou…
Šibám je klenot mezi jemenskými městy. Někdy až sedmipatrové domy z nepálené hlíny jsou postavené blízko u sebe v několika řadách a celá zástavba čítající na pět stovek domů je obehnána zdí. Nejvyšší domy se tyčí do výšky třiceti metrů, a jsou tak nejvyššími domy z nepálených cihel na světě. Město zde stojí již takřka dva tisíce let, současná zástavba s mnoha úpravami je ale „až“ z 16. století. Některé z budov jsou přiomítnuté bílou barvou, jiné jsou celé hnědé. Zdobené dřevěné okenice mají elegantní orientální tvary a na nádvořích, na kterých zastavujeme, se z nich ozývá smích a objevují se drobné dětské mávající ruce. V ulicích památky zapsané na seznamu UNESCO pobíhají kozy a ovce, lidé nakupují, sedí v kavárnách a užívají si podvečerní pohody. Město je živé. Vlastně mnohem víc, než jsem čekala.
Válka se v Šibámu nevedla, tato oblast nebyla ostřelována ani zde neprobíhaly střety. Region ale zaznamenal útoky radikálních islámských skupin, jako je al-Ká’ida nebo Ansár aš-Šarí’a. Tito fanatici útočili zejména na vojenské cíle, ale také na cíle, které se nehodí do jejich vidění světa, jako jsou hroby muslimských svatých, svatostánky hinduistů při pobřeží či kostely, nebo také podnikali teroristické útoky proti obyvatelům a životu v zemi. V Šibámu k jednomu takovému došlo v roce 2015, kdy vyletělo do vzduchu auto u jedné z městských bran. Otřesy poškodily mnoho budov. Budov, které dlouhodobě nejsou udržované a chátrají. Na jejich obnovu chybí prostředky. Pak přišel čas na stížnosti na památkovou péči. Bylo jich tolik, že nakonec došlo i ke změnám ve vedení organizace. Šibám je patrně i díky tomu dnes ve výrazně lepším stavu než před několika lety. Krásu města stejně jako mnoho jiných před námi obdivujeme na příhodně umístěné skále naproti. Pár schodů a stojíme nad vesnicí přímo naproti Šibámu. Nalevo od nás zapadá slunce, napravo mávají děti z níže položených domů a volají nás, abychom přišli. Naproti nám se v prachu, ale i v zeleni zahrad nachází Šibám. Je to krásný výhled. Doslova takový, kvůli kterému se vyplatí strávit dva dny jízdy v rozvrzaném starém autobuse.
Údolím Dau’an
Údolí řeky Dau’an se klikatí na jih od Saj’únu, nedaleko údolí řeky Hadramaut, a je hluboce zařízlé mezi skály, na kterých splývají domy s masivem takřka k nepoznání. Desítky menších i větších vesnic v údolí, které se štěpí na několik částí, jsou postavené na absurdních, nepochopitelných místech a z jejich středu se často tyčí paláce zářivých barev. Počínaje jasně bílým palácem na skále v Sajfu a konče pestrobarevnými paláci rodiny Bušqán ve vesnici Chajlat Bušqán. Bušqánovci, samozřejmě pohádkově bohatá rodina dnes sídlící v Singapuru, si v malé vesničce postavili paláce hned dva. Barvy jednoho, který před krizí sloužil jako hotel, už mírně vybledly, druhý ale z dálky září barvami, které jsou této krajině jinak cizí.
Točíme se zatáčkami údolí až k nádhernému hotelu postavenému v tradičním stylu, ale doplněnému o neuvěřitelný výhled a open-air bazén, který tak odporuje všemu, co jsme od Jemenu čekali. Noční koupání nad temnotou údolí je samozřejmě povinností, ze které se nejde vymluvit. Zima noci v horách ostře kontrastuje s horkým počasím dnů ve městech a skupinka indonéských studentů na výletě překvapeně kouká na naše evropsky bílá těla v evropsky úsporných plavkách. Slušně je žádám, aby se na chvíli vzdálili, aspoň než vylezu z vody a převleču se, a oni se na tři minutky s omluvou, že si vůbec dovolili zírat, na chvíli dekují pryč. Gentlemanská dohoda byla úspěšná a obě strany si zachovaly důstojnost.
Ráno nás čeká druhá strana údolí, na jejímž konci je vesnice ar-Ribát, Pevnost. Krátkou procházkou přicházíme k domu, kde žil dědeček Usámy bin Ládina a který dodnes patří jeho rodině. Nebyli na tom očividně špatně ani tehdy, stejně jako na tom nejsou špatně ani dnes. Rodina je mezi prominentními stavaři Saúdské Arábie a jeřáby s jejich jménem se tyčí nad rekonstrukcemi Mekky i Medíny. Usámu zde mnozí obdivují pro jeho vzdor Americe, ale zároveň odsuzují pro násilí, jaké rozpoutal, a pro vraždy civilistů, za kterými stál. Rozporuplný postoj, to bezpochyby, místní se ale tváří, že mají ve všem jasno. A kdo jsme my, turisté, abychom tu něco vysvětlovali. Posloucháme, co nám chtějí říct, a snažíme se dívat na svět na chvíli jejich očima.
Liberální pobřeží
Na konci cesty se vracíme k moři, u kterého jsme v Salále začínali. Totéž moře, jen několik set kilometrů na západ. Přístav Mukallá je liberální oblastí Hadramautu a po hliněných vesnicích máme pocit, že přijíždíme do velkoměsta.
Světla, restaurace, promenády. Korníš, promenáda podél řeky al-Ajqa, vtékající zde do moře, je obsypán muži sledujícími fotbal, hrajícími kulečník, pijícími čaj a kouřícími dýmku. Navštěvujeme restauraci, kde je opravdové menu a výběr z několika jídel. Samozřejmě, je jen pro muže, ženská část je dnes zavřena, ale je nám udělena výjimka. Naštěstí, padáme totiž hlady.
Večer sedíme na korníši a kouříme vodní dýmku. Naše ochranka, která nás v různých obměnách a podobách a s menšími výpadky sleduje už od Tarímu, sedí vedle nás a pokuřuje cigarety. Dýmka jim prý nechutná. Stačí jim kát a cigára. A kdybych měla pár korun na večeři, budou rádi. Prý ještě nejedli. Sedíme do půlnoci a nasáváme atmosféru čistě mužského zázemí. Ženy potkáváme až při procházce. Úzkými otvory pro oči je vidět, že se smějí, a dokonce nás oslovují a chtějí se s námi fotit. V Hadramautu nevídané. Ženy v Mukalle jsou zkrátka otevřenější světu, byť jsou stejně jako v Hadramautu oblečené do černých nikábů.
Ráno vyrážíme do města, které se jen málo liší od jiných přístavních měst zbytku Orientu. Smrdutý rybí přístav s opravdu smrdutou částí, kde se prodávají sušení žraloci a tuňáci, vodou a větrem ošolíchané staré město, nábřeží, kavárničky a uličky s popadanými domy a šíleným elektrickým vedením. Rozpadlá indická čtvrť, pozůstatek lepších časů, kdy byla Mukallá mezinárodním přístavem, kde se střetávaly kultury. Dnes tu po Indech, Evropanech a dalších takřka nic nezbylo.
Rozpačitý pocit z města, které stojí na hranici liberálního světa, naděje a zoufalství, umocňují rozhovory s místními. Mladíci dělající si certifikáty z angličtiny v naději v návrat turistů či velkých firem, rybáři nemající peníze na benzin, aby mohli odjet lovit ryby, žebrající ušmudlané děti pod zářivými neony a reklamami. Rozpačitý svět, který jsem nestihla vstřebat, protože krátce po obědě, po procházce na zářivě bílé pláži s vyhlídkou na hory, odjíždíme do Saj’únu, kde nás druhý den ráno čeká letadlo do Káhiry. Není moc letů, které sem míří, i tenhle letí jen každý druhý den, ale Káhira je výrazně lepší volba než dlouhá cesta zpět do Salály. Peníze nepeníze.
Týden v Jemenu dává jen zlehka ochutnat místní kulturu a tradice. Projeli jsme malou část velké země s bohatou kulturou a neuvěřitelným architektonickým dědictvím a s jistotou mohu říct, že už teď se nemůžu dočkat, až se otevře k návštěvě hlavní město San’á, postavené ne z hlíny, ale z kamene. A pak samozřejmě hory, v nichž žijí ohrožené druhy zvířat a kde se beze vší pochybnosti naskýtají neuvěřitelné scenerie a výhledy. Tento Jemen, ten ještě na své návštěvníky čeká…
Kolébka arabské kultury
Jemen je už tisíce let křižovatkou kultur. Byl domovem královny ze Sáby i kávy, které byl jediným exportérem až do příchodu Britů. V arabském světě je Jemen považován za zemi, kde přežívá arabská kultura v nejryzejší podobě. Země světců, válečníků, legendárních básníků i přátel proroka Muhammada si dodnes uchovává krásný dialekt arabštiny. Jemenské kmeny svého času sehrály hlavní roli v rozšiřování muslimské říše do všech stran a jejich potomci založili říše po celém Blízkém východě i severní Africe. Vlivní potomci Jemenců dnes žijí hlavně v jihovýchodní Asii, kde se usídlili především obyvatelé Hadramautu. Ostatně, dnešní provincie Hadramaut je jen zlomkem historického Hadramautu, který zasahoval takřka přes celý Omán, a v minulosti byl tudíž osídlen mnohem početnější populací, která se rozutekla do celého světa.
Jemenci a kát
Kát (Catha edulis) je strom, který roste v oblastech východní Afriky a do Jemenu se dostal dávno před příchodem islámu. Jedná se o mírné narkotikum, které je v Jemenu velmi oblíbené. Zelené listí Jemenci žvýkají celé hodiny a má na ně povzbuzující, až extatické účinky. Odpoledne je pohled na muže s obrovskou koulí sežvýkaného kátu v ústech velmi častý jev. Žvýkání a pěstování kátu přinášejí Jemenu obrovské problémy. Kvalitní kát na takové to odpolední žvýkání stojí padesát dolarů a likviduje rodinné ekonomiky. Pěstování rostliny pak zabírá místo na polích jiným rostlinám a je velmi náročné na už tak dost vzácnou vodu. Kát žvýká až 80 % Jemenců a jeho obliba je tak velká, že mnozí z nich za něj dají i poslední peníze. I přes snahy o regulaci jeho pěstování a také vysoké zdanění jeho obliba neupadá. Jeho žvýkání a pěstování také významně přispívají k hladomoru v zemi. Nicméně, Jemenci si bez něj své dny nedokáží představit. Ve většině evropských zemí je kát považovaný za drogu a je zakázaný.
Hrdinové Saddám a Usáma
Bizarní glorifikace osob, které v Evropě pokládáme za zločince, jako je Saddám Husajn či Usáma bin Ládin, nás v Jemenu zarážela na každém kroku. Jedinou spojnicí je to, že se vzepřely Spojeným státům, které mnoho Jemenců považuje za toho, kdo Jemenu nejvíce uškodil. Ačkoliv je Hadramaut pod správou koalice, vedené Saúdskou Arábií a Emiráty s podporou USA, setkáváme se s velmi častým odporem a záští vůči těmto třem státům. Takovou zášť bychom spíše očekávali v San’á, hlavním městě, které dobyli Hútíové a které je už několik let touto koalicí ostřelováno. V části Jemenu, kde se pohybujeme a který je alespoň oficiálně spojencem Západu, je to proto pro nás nečekaným překvapením. Stejně jako obdiv sunnitských muslimů vůči ší’itskému prezidentovi Abdulu Malikovi v San’á, který tam prý zavedl pořádek a zatočil s korupcí.
