Neklidná provincie na samém jihovýchodě Íránu je kolébkou dějin země a pod jejím povrchem se prý skrývají pozůstatky desítek měst z doby bronzové. Cestovat dnes k nim není ale ani snadné, ani bezpečné. Jak se to zdařilo zkušené cestovatelce a znalkyni regionu Lence Hrabalové?
Vystupuju z taxíku a přes písek a kameny pokračuju pěšky k hliněné stavbě přede mnou. Vítr ostře trhá mým šátkem a já ho raději pečlivě omotávám kolem krku. Běžet za ním touto krajinou ve snaze ho chytit se mi nechce. V rozlehlých troskách kolem se tyčí dvě nebo tři trochu rekonstruované stavby. Kdysi tu bývalo město se zahradami, dnes je tady poušť a zeleň v nedohlednu. Rekonstruované stavby, mlýny, přestaly mlít už před dekádami. Íránská provincie Sístán a Balúčistán, domov větrných mlýnů, zažila lepší a zelenější časy. Teď ji pohlcuje nicota.
Vítejte v Balúčistánu!
Cest na íránský jihovýchod je mnoho. Můžete naskočit na autobus a zamířit z Kermánu přes Bam dál na východ nebo z Mašhadu na jih. Jsou to dlouhé a úmorné cesty. Pohodlnější z nás proto volí přímý let Teherán–Záhedán. Pokud ale, stejně jako já, budete cestovat mezi červnem a říjnem, této volby, která vás má pohodlně dostat na místo, budete litovat. Asi dvě hodiny dlouhý let ukazuje nekonečně hnědou krajinu rozdrásanou ostrými horami, vyschlými řekami a občas ozdobenou nepochopitelně umístěnými lidskými sídly. Co tam, proboha, dělají? Nepřestávám se ptát. Jakmile se začne blížit Záhedán, tyto nedůležité otázky zapomínám. Poprvé v životě totiž zažívám v letadle strach. Náš malý stroj, ne zrovna nejmladší, je divoce zmítán větrem. Pevně se držím sedaček a zatínám do nich nehty. Jsem ale sama. Íránci sedící kolem se ani nepřestávají bavit. Co se tu děje? To jsem jediná, která si těch otřesů všimla?
„Jste v pořádku?“ ptá se mladý podnikatel (soudě podle oděvu), sedící přes uličku.
„Ten vítr!“ vykoktám ze sebe.
„To je vítr sto dvaceti dní,“ zasměje se. „Vítejte v Balúčistánu!“
Přistáváme. Jsem otřesená na duši i na těle. V tváři pravděpodobně zelená. Hned po vystoupení z letadla mi horký suchý vítr vrhá do tváře prach a písek.
Zcela bez překvapení jsem jediná Evropanka, která seděla v letadle. Do této oblasti se prostě nejezdí. Proto jsem tu já. Po přistání volám kamarádovi na českou ambasádu.
„Čau, prosím tě, volám, abys věděl. Právě jsem přistála v Záhedánu.“
„Hm. A voláš mi to až po příletu, protože víš, že tam je doporučení nelétat?“
„Jo.“
„Oukej, beru na vědomí. Každý den se mi hlas. I když tebe nikdo nebude chtít unést. Kdo by se s tebou pořád hádal…“
Kolébka íránských dějin
Beru si taxi a mířím do muzea. Záhedán ostatně nemá co jiného nabídnout. Město má jen devadesát let a vzniklo jako tranzitní – odtud se jezdí do Afghánistánu. Jeho populace je tvořená hlavně Balúči, neperským etnikem žijícím mezi Íránem, Pákistánem a Afghánistánem, a Peršany, etnikem, které vládne Íránu. Balúčové nejsou v Íránu oblíbení. Jsou separatisté, odbojní a svéhlaví. Ani mnozí Balúčové nemají příliš rádi Írán, kde žijí jako jedno z nejchudších etnik. Záhedán proto není proslulý bezpečností a mnoho lidí z něj odchází do jiných částí Íránu. Za bezpečností i za prací. Za lepším životem, ve kterém není tolik zbraní. Já zamířila opačným směrem, za historií a za barevnými vyšívanými oděvy, kterými se zdobí Balúčky. Chci fotit a chci poznávat. Proto je muzeum prvním krokem, a jak se ukáže, i posledním.
Hned u vstupu se dozvídám, jak je skvělé, že sem jezdí tolik cizinců. Tento rok jsem snad devadesátá! Podotýkám, že je konec října. Nedivím se. Neumět persky, muzeum mě neokouzlí. Je spíše pro místní. Poctivě ale nafotím vše, co mě zajímá, a jdu ke vstupu. Kdo jiný než zaměstnanci muzea mi doporučí nejlepší památky. Nespletu se. Zaměstnanec muzea bez váhání opouští pro dnešek práci a za třicet dolarů mě svým autem povozí dva dny po všech památkách. Spát budu na venkově u jeho rodiny. Plácneme si a autem okamžitě opouštíme Záhedán, kde zrovna kolem poledne propukají protivládní protesty, které pokračují už tři měsíce. Perský voják zde znásilnil mladou Balúčku. Voják je mrtvý a ve městě probíhá menší občanská válka. Památky položené na severu provincie, v regionu Sístán, osídleném Peršany, slibují klid. I přesto ale plánujeme vyhnout se Zábolu, sístánské metropoli.
Co do historie je tento region nesmírně bohatý. Podle průzkumů se pod pustinami nalézají pozůstatky desítek měst z doby bronzové. Tato města kvetla v dobách, kdy v Mezopotámii stavěli Sumerové a v Indii vznikaly metropole harappské civilizace. Obchodní linky svět propojovaly už tenkrát.
Nejslavnějším z těchto zapomenutých sístánských měst je Šahr-e Súchte, Spálené město, které je zapsané v UNESCO. Obrovská metropole zažila svůj největší vzestup ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. V dnešní době je prozkoumáno asi šest procent lokality a suchá hlína pokrytá keramickými střepy bez pochyb ukrývá poklady. Proč bez pochyb? Protože už tento malý prokopaný úsek dal světu unikáty: první umělé oko, pokryté zlatem, nejstarší objevené stolní hry či keramiku zdobenou jelenem v různých fázích skoku – když nádobou otáčíte, máte před sebou nejstarší animaci světa. Provozovaly se zde i operace mozku, soudě podle nálezů na lebkách.
Kočovníci v jezeře
Mrtvá krajina kolem je lemována nespočtem zaniklých měst. Některá zanikla před tisíci lety, jiná před dekádami. Zánik je spojený mimo jiné i s vodou a změnou klimatu. Před tisíciletími byl Sístán obilnicí Íránu. Zelená úrodná krajina, zavlažovací systémy a pole pšenice. A k tomu zde čtyři měsíce v roce bez přestání fouká vítr! Kromě nejstarších nálezů pšenice v Íránu zde můžeme najít i nejstarší větrné mlýny světa. Kde jindy by měly lepší podmínky než ve větrné Sístánské pánvi? A pak tu byla jezera. Podle tabulek nalezených ve městě Kášán se dalo doplout ke vzdálenému Jazdu po jezeře velkém jako moře. Schválně, otevřete si fotografické mapy, podívejte se po té krajině a zasněte se do její velkolepé minulosti.
Proměny klimatu jsou v regionu velkým tématem. Lze je totiž pozorovat ve velmi krátkém období. Populace Sístánu je závislá na řece Hílmand, která pramení v sousedním Afghánistánu, v horách Hindúkuše. Afghánistán ale na Hílmandu postavil přehrady, a vody se tak do Íránu, kterým se už roky prohánějí vlny veder a sucha, nedostává. Nově postavené zavlažovací kanály jsou vyschlé a vesnice podél cest budí v člověku depresi.
Do očí to bije víc, když se blížíme k památce Kúh-e Chádže, Chádžově hoře, slavnému monumentu, který je na všech propagačních fotografiích obklopen jezerem Hámún. Do jezera Hámún podle legendy kdysi zoroastriánský prorok Zarathuštra vypustil semeno, a až přijde čas, koupající se panny otěhotní a přivedou na svět spasitele. Nicméně nezdá se, že by se zde mohl v blízké budoucnosti kdokoliv vykoupat. Kolem dnes není ani kapka a dno „jezera“ zdobí křoví a stany kočovníků. Sjíždíme z cesty a míříme k jednomu z nich.
Ve stanu žije starý manželský pár. Abbás a Zahra Zarbaríje. Usedáme na koberec a Zahra Zarbaríje přináší čaj. Kolem běhají slepice a my sedíme na koberci špinavém od jejich trusu, jen pode mě hostitelka hodila čistý kobereček. Stan poprvé navštívila cizinka, je zapotřebí ji pohostit. Bavíme se o životě a brzy se odnikud objevují sousedé. Nevím, jak se zpráva o mé návštěvě roznesla, ale to patří ke kouzlu Íránu.
Padá řeč na politiku, Balúče, Afghánistán i traktory. Bavíme se o stádech ovcí, které tito lidé vlastní. Pak se jeden z nich obrací na mě.
„A jak to u vypadá u vás? Je to lepší než tady?“ ptá se mladý Káve. – „A není to jedno?“ skáče mu do řeči starý Abbás.
„Všude je to lepší než v Zábolu. Tady se to pěkně posralo.“
Kočovníci kývají hlavami. Rozhovor končí.
Na venkově
Můj řidič a společník Džavád to starým peugeotem pálí po rozpraskané horké cestě asi osmdesátkou. Kolem se komíhá občas křoví, tu a tam menší vesnice. Najednou dupá prudce na brzdu a zastavuje.
„Promiň. Nevadí ti to, že?“ ptá se mě, která se teprve rozkoukávám. Zadní dveře se otevírají a do auta se cpe stará dáma v balúčském tradičním oblečení o proporcích Venuše. „Salám,“ zdraví a pohodlně se usazuje.
„Ne, samozřejmě mi to nevadí,“ odpovídám. Ne že by na tom teď záleželo, babka je vzadu pohodlně usazená. A jako člověk, který prakticky žije v pronajatých autech, jsem na stopaře zvyklá. Na venkově se snažím vždy stavět, zejména starým lidem a matkám s dětmi. Na prašných venkovských cestách Blízkého východu a severní Afriky někdy čekají na svezení celé hodiny. Nervózní jsem byla jen jednou, když uprostřed sněhové vánice někde ve středním Íránu náš řidič minibusu naložil muže s velkým jutovým pytlem. Muž zůstal stát na schodech, židli jsme pro něj volnou neměli, a z jeho pytle na podlahu kapala krev. Doufali jsme, že veze ovčí hlavu, ale nezeptali jsme se.
Babka s námi jela chvilku, ale nezavřela pusu. Nadávala na život, jak jinak. Ani jeden jsme se nedivili. Krátký pohled po vesnicích okolo dává znát, že život tu bude krušný. Babka mířila do Qal‘e nou, Nové pevnosti, historické vesničky s velkou pevností, obklopené jinou velkou starou pevností, která už spíš vypadá jako hliněná skála. Ze staré pevnosti se lidé posunuli do nové, a pro název tak nemuseli daleko. S foťákem v ruce mířím na kopec, skáču přes zdi a šplhám na střechu nejvýše položeného domu. Naštěstí to není nic náročného a neobvyklého. Na střechy se tu dá vylézt bez problémů, v horkých dnech se na nich spává. Otevírá se mi nádherný výhled na kupole střech, zdi pevností, zeleň udržovaných zahrad a ohrady s užitkovými zvířaty. Nebýt několika starých traktorů, jsme prakticky ve středověku. Pro mě ráj, pro místní… Kdo ví.
Procházím se vesnicí, dívám se na děti vracející se ze školy a na místní lidi, kteří se odmítají fotit. Můj sen o nafocení národních krojů se ostatně rozpadl ihned po příjezdu. Zkouším tedy alespoň nasát atmosféru. Je horko, dusno a prašno.
Procházím kolem prázdných a opuštěných domů a pomalu dostávám depresi. Exodus z venkova je zřejmý. Co tady? Přehrada za několika kopci, zásobárna vody, je skoro prázdná. Kanály vyschly. Lidé odešli do Kermánu nebo Jazdu, kde je práce ve fabrikách na cement či jiných. Jejich místa zabírají vesničané z Afghánistánu, kteří se také posouvají dál na západ, za lepším. I přesto ale venkov vymírá. Starých opuštěných domů jsou desítky, nových jen zlomek.
Navštívíme několik dalších památek. Jen málo z nich má hlídače, vstup se neplatí nikde kromě Spáleného města. Není, kdo by ho platil. Provincie zoufale čeká na návštěvníky, kteří nepřicházejí. Obavy z návštěvy regionu jsou po mé zkušenosti z předešlého dne oprávněné. Málokdo si přeje strávit dovolenou mezi vojáky a mladíky házejícími po nich Molotovovy koktejly. Nová muzea s příběhy pouštních měst tak zůstávají prázdná stejně jako nově opravené památky, za jejichž opravou se sjeli archeologové a restaurátoři z celého Íránu a vytrénovali si k práci s hlínou a cihlami místní vesničany. Z celého srdce doufám, že hodiny jejich dřiny na horkém slunci nakonec nepřijdou nazmar a oblast se dočká obdivu, který si zaslouží.
Vracíme se do Záhedánu, většinou mlčky. Slunce zapadá za ostrými horskými štíty, s výhledy zdobenými elektrickým vedením. Při vstupu do města jsou těžkooděnci. Revoluční gardy přijely včera. Střílelo se, létaly molotovy. Lidé přišli o život, včetně íránských velitelů. Proto přijely posily. Vybírám si jeden z nejdražších hotelů ve městě. Stojí šest set korun na noc, jsme v regionech, ale ubytovala bych se v něm, i kdyby stál víc. Bydlí tu byznysmeni, zaměstnanci ropovodu, lékaři. Všichni hledali totéž co já: bezpečí. Druhý den mi hotelový personál zakazuje opustit hotel. Venku se střílí. Sedám ke kávě a připojují se byznysmeni a lékaři. Na rozdíl ode mě nemají koupené letenky a čekají na první volné spoje do Teheránu nebo kamkoliv jinam. Hlavně co nejdřív odjet ze Záhedánu, který se pohroužil do chaosu. Demonstruje se i v jiných městech země, ale divokost tohoto kraje ve všech vzbuzuje obavy. Všichni chtějí z Balúčistánu pryč. I já.
Pevnosti z hlíny
- Hlavním stavebním materiálem regionu je hlína a z ní vyrobené nepálené cihly.
- Monumenty rozházené po celém regionu je nutné udržovat: omítka z hlíny musí být opatřená ostřivem a někdy i solí, aby v případě deště ostřivo nevykvetlo. Každých několik let je nutné stavby znovu omítnout, aby se neničila jejich vnitřní struktura.
- Pokud se o hliněné stavby obyvatelé nestarají, budovy velmi rychle chátrají a už za šedesát let mohou vypadat jako prastaré ruiny. Skutečné prastaré ruiny pak vypadají jako hromádky písku a neodborné oko v nich těžko odhalí zikkuraty či pevnosti. Ne nadarmo se nejslavnější íránský zikkurat (ležící daleko od Balúčistánu) jmenuje Čoghá Zanbíl, Bábovka.
- V Íránu pracují týmy archeologů, které hliněné monumenty opravují. Nejvelkolepějším dílem je obnova pevnosti Bam, největšího hliněného města světa, zničeného v roce 2003 zemětřesením. V provincii Sístán a Balúčistán jsou obnovovány a konzervovány desítky památek v naději, že přilákají turisty a zůstanou zachovány pro budoucnost. Aktuálně nejvelkolepější obnova probíhá na Chádžově hoře, kde hliněné hromádky získávají znovu tvar věží a zdí.
Rostam a Sohráb
- Sístánský Zábol je rodištěm jednoho z největších hrdinů perské mytologie, válečníka Rostama, jehož dobrodružství se zapsala do perské duše díky velkolepému dílu básníka Ferdausího, Knize králů, Šáhnáme. Rostam stejně jako další bájní hrdinové z této části Šáhnáme (z tzv. hrdinského období) patřili patrně k národu Saků, lidí z íránské skupiny národů, kteří pomohli formovat hranice a dějiny parthské říše, která v oblasti vládla na přelomu letopočtu.
- Rostam byl nejproslulejším z hrdinů, ale do mytologie se zapsal neslavně kvůli zabití svého syna Sohrába, se kterým se střetl na bitevním poli, aniž by věděl, kdo to je. Obrazy truchlícího Rostama trhajícího si vousy nad tělem zabitého mladíka jsou jedním z nejčastěji zobrazovaných výjevů ze Šáhnáme a v Íránu zdobí stěny paláců, strany knih a také stěny posprejované graffiti umělci.
Balúčové
- Balúčové jazykově patří k západním íránským národům. K íránským národům/jazykům patří i Peršané, Paštuni či Kurdové.
- Většina Balúčů žije v Pákistánu (asi sedm milionů), Íránu (dva miliony), Afghánistánu (500 tisíc) a Ománu (500 tisíc). Mají vlastní jazyk, baltí, a kulturu.
- Věří, že jejich předci přišli ze syrského Aleppa a jsou potomci Amíra Hamzy, strýce proroka Muhammada, kteří se zatoulali do této oblasti po bitvě u Karbalá v roce 680, kdy byl zabit vnuk Proroka, Husajn.
- Existuje mnoho kmenů a klanů (snad okolo 130) sdružených od 12. století do konfederace pod vedením Džalála Chána. Tyto kmenové konfederace byly nestálé a vnitrokmenové hádky a války zabránily (a stále zabraňují) vzniku vlastního národního státu. Do historie psané arabskými a perskými kronikáři vstoupili Balúčové hlavně jako pastevci a bandité přepadávající obchodníky na pouštních cestách.
