Vádí, urbex i úchvatné skalní útvary v poušti. To vše můžete zažít, když se na vlastní pěst vydáte do země, která ještě nedávno nepouštěla turisty přes své hranice.
Koronavirus ustupuje a společně s tím dochází i k uvolnění pandemických opatření v jednotlivých zemích. I tak ale pozemní cesta vlastním autem do Saúdské Arábie není úplně jednoduchá. Největší překážku představuje komplikovaná byrokracie a částečně i ne zcela stabilní bezpečnostní situace v zemích na trase. Z České republiky jedeme přes Balkánský poloostrov do Turecka a odtud překračujeme hranice do Iráku, respektive do autonomní oblasti Iráckého Kurdistánu. Víza, která obdržíme na hraničním přechodu, však bohužel neplatí pro celý Irák, ale pouze pro zmiňovaný region. A tak, abychom se dostali do arabské části Iráku, musíme vstoupit do Íránu, projet skrz něj na jih a teprve tady na iráckých hranicích mezi městy Ábádán a Basra získáme vízum, které nás opravňuje k pohybu po celém území Iráku. Odtud už je cesta do Saúdské Arábie snadná.
Vřelé přivítání
Do Saúdské Arábie přijíždíme z Kuvajtu. Hraniční proces je překvapivě logický a jednoduchý a po zkušenostech z Iráku, Íránu a Kuvajtu to vítáme jako příjemnou změnu. Ocitáme se v obrovské zemi s rozlohou šestkrát větší než Německo a dvacetsedmkrát větší než Česko. Čekají nás dlouhé přejezdy. Nafta tady naštěstí stojí v přepočtu jen čtyři koruny. Sehnat ji nám občas činí potíže, protože na ni jezdí téměř výhradně nákladní auta. Mimo hlavní turistické trasy místní nejsou na turisty zatím zvyklí. Překvapeně hledí na nás i naše auto. Mávají na nás z okýnek a prsty ukazují srdíčka. Dva páni na nás dokonce tak intenzivně gestikulují a máchají čajovou konvicí, až nás donutí zastavit. Nechají nás vytáhnout z kufru hrnečky a nalévají nám čaj. Jsou to farmáři ze zemědělského města Ha’il, kde se pěstuje obilí, datle a pšenice a které proslulo také mimořádnou pohostinností tamějších obyvatel. Pocházel odtud totiž Hátim al-Taí, který v Saúdské Arábii a v celém arabském světě platil za vzor mužnosti a příběhy o jeho extrémní štědrosti z něj udělaly doslova ikonu.
Laskavost ze strany místních nás provází i následující den. Ve městě Ha’il se seznamujeme s Fajsalem, který nás zavede jako vzácné hosty do svého domu. Usadí nás na zem ve velké místnosti s podlahou pokrytou koberci a zasvěcuje nás do procesu přípravy zdejší světlé kávy. Ta se tady vaří z nepražených kávových zrn a kromě nich se přidává také mletý hřebíček, kardamom a šafrán, který Fajsal drtí v miniaturním hmoždíři. Hotový nápoj obřadně rozlévá do malých keramických šálků. Káva chutná velmi zvláštně a vůbec nepřipomíná kávu, kterou známe. Od Fajsala dostaneme ještě silný černý čaj ve skleněných hrníčcích a samozřejmě nesmí chybět miska s datlemi. Na závěr Fajsal zapaluje kousky agarového dřeva v tradiční kadidelnici jménem mabchara. Celou místnost zaplaví sladká dřevitá vůně. Když nastane čas loučení, Fajsal viditelně posmutní. Nejraději by nás ještě pozval na oběd. My však už musíme pokračovat v naší cestě.
Vzhůru do pouště
Za městem Ha’il se zvedají nádherné hory. Vynořují se ze dna pouště a vytvářejí úžasnou kulisu. Nemohu z nich spustit oči. Po všech těch dnech putování jednotvárnou rovinou nám pohled na ně vlévá do žil úplně novou energii. Z hlavní silnice odbočujeme na nezpevněnou cestu. Nejprve se nám jede dobře. Za vesnicí Qamra však šotolina končí a my se pustíme po kolejích vyjetých v písku, kde se boříme a kde hrozí, že zapadneme. Upouštět pneumatiky se nám ale nechce, a tak pokoušíme štěstí a pomalou jízdou ukrajujeme další kilometry náročné cesty směrem k místu známému pod jménem hora Mahadža. Asi tři kilometry od cíle však vjedeme do hlubokého písku a uvízneme. Sundáváme ze střechy vyprošťovací vafle a s pomocí jedné malé lopatky a dvou hrnců se snažíme auto vyhrabat. Celá operace nám zabere více než hodinu. Slunce se blíží k obzoru a my už nemáme odvahu pokračovat dál. Rozhodneme se, že k hoře Mahadža půjdeme raději zítra ráno pěšky a přes noc zůstaneme přímo tady. Široko daleko není nikdo, díky odlehlosti a obtížné dostupnosti místa se nacházíme v krajině minimálně dotčené turismem. Užívám si ticho a procházím se po písku neporušeném jedinou lidskou stopou. Zapadající slunce čaruje a já už se nemohu dočkat, co přinese další den.
Skalní oblouky
Vstáváme brzy a kráčíme tmou směrem k hoře Mahadža, která stojí na trase cesty tehdejších poutníků a která v minulosti sloužila jako významný orientační bod. Z dálky působí docela nenápadně, když se však člověk ocitne přímo pod ní, spadne mu brada. Jedná se o pískovcové skály vytvarované do tří pozoruhodných oblouků. Nejvyšší z nich dosahuje výšky 40 metrů a celá skalní formace fascinuje nejen svými obřími rozměry, ale také ladnými elegantními tvary a podmanivou krásou. Magii místa dotvářejí petroglyfy s postavami velbloudů a koní v životní velikosti, které svědčí o tom, že hora Mahadža přitahovala lidi od pradávna. S trochou šikovnosti se dá vyšplhat na protější skálu a obdivovat tyto úžasné oblouky i z jiné perspektivy.
Zázraky pouště
V této části Saúdské Arábie si každý může připadat trochu jako objevitel. Kolem hory Mahadža leží v poušti roztroušená celá řada dalších skalních útvarů. Mnoho z nich zdobí do kamene vyryté obrazy, které probouzejí fantazii a doslova vyprávějí staré příběhy. Jednou možná budou tahle místa obehnaná plotem a bude se sem vybírat vstupné, dnes se tady ale ještě můžeme toulat úplně svobodně a o samotě. Od hory Mahadža pokračujeme k prapodivnému úkazu s názvem al-Naslla, který představuje skutečnou raritu. Skládá se ze dvou pískovcových skal. Každá z nich stojí na svém vlastním podstavci. Od sebe je odděluje kolmá štěrbina, tak dokonalá a hladká, jako kdyby ji vytvořil laserový paprsek. O jejím vzniku existuje několik teorií. Někteří dokonce věří, že přesný precizní řez udělali pokročilou technologií mimozemšťané. S největší pravděpodobností se však jedná o dílo přírody. Jihovýchodní stěnu skály pokrývají petroglyfy. Nejzajímavější z nich je obraz postavy vedoucí koně.
Sloní skála
Cestování terénním autem po Saúdské Arábii nám dává možnost vydat se téměř kamkoliv a vzhledem k tomu, že s sebou vezeme vše potřebné pro kempování v divočině, můžeme na některých jedinečných místech strávit noc. Spěcháme. Chceme za každou cenu stihnout západ slunce u slavné Sloní skály, kde se chystáme kempovat. Kilometry ubíhají a já si představuji nádhernou rudě nasvícenou skálu ve tvaru slona zasazenou mezi písky, přesně, jak ji znám z obrázků na internetu. Přijíždíme za pět minut dvanáct, ale stihli jsme to! Čeká nás však zklamání. Sloní skála už není opuštěným místem uprostřed pouště, jak jsem předpokládala. Z jedné strany se stavějí jakási pódia a z druhé vyrostla kavárna. Kromě zahraničních turistů sem míří také mnoho bohatých Saúdů a my jsme po čase stráveném mimo civilizaci z množství lidí trochu v šoku. Naše rozladění se snažíme zahnat nad skleničkou černého čaje ochuceného lístky čerstvé máty. Usadíme se ke stolku v jednom z krásných stylových posezení zapuštěném v zemi pod úrovní terénu, odkud máme Sloní skálu jako na dlani. Po západu slunce se celý prostor kolem nás rozzáří světlem luceren položených v písku. I když turistické atrakce nevyhledávám, můj prvotní vztek se rozpouští stejně rychle jako porce cukru v mém čaji. Snovou atmosféru a hru světel dokresluje podmanivá hudba a já musím přiznat, že Saúdi zkrátka vědí, jak ohromit a zanechat hluboký dojem.
Turistická al-’Ula
Al-’Ula je město nacházející se v pouštní oáze, které bylo založeno v 6. století před naším letopočtem. V současnosti se označení al-’Ula používá také pro region k ní přilehlý, který zahrnuje celou řadu úchvatných přírodních a historických památek, včetně tajuplného nabatejského města Madá’in Sálih. Proslavilo se díky 131 do kamene vytesaným hrobkám rozesetým v krajině. Méně romantická však už je skutečnost, že veškerá turistika v regionu al-’Ula se snaží být co nejvíce organizovaná. Mezi hrobkami se jezdí autobusem a vládne tu poměrně přísný řád a pořádek. Do celé řady atrakcí je nutné mít zakoupenou vstupenku přes rezervační systém na internetu, na místě už pořídit nejdou. Patří sem i vstupenky na ferraty, zipline a lezení po skalách, které pro návštěvníky organizují zaměstnanci centra Adventure Hub. Není pochyb o tom, že se Saúdská Arábie otevírá turismu a má v tomto odvětví velké plány. Připravuje se bohatá infrastruktura, vznikají obdivuhodné stavby a klade se důraz na luxus a estetické a stylové provedení propracované do posledního detailu. Buduje se skutečně ve velkém. Zatím to však vypadá, že Saúdové budou cílit spíš na bohatší klientelu.
Zpátky do přírody
Pro každého, kdo vyznává svobodu a rád si vše zařizuje sám, může být přísně organizovaná turistika v al-’Ule poněkud svazující. I tak ale tento region rozhodně patří k tomu nejkrásnějšímu a nejpůsobivějšímu, co se dá v Saúdské Arábii vidět, a to především díky nádherné krajině poseté impozantními skalními útvary. Ještě než odtud odjedeme, zastavujeme se u skály Džar s otvorem, který svým tvarem připomíná láhev nebo kuželku. Mnoho návštěvníků přitahuje také o něco vzdálenější kamenný oblouk, kterému se říká buď jednoduše „Oblouk“, nebo „Duhová skála“. Vypadá jako most nebo duha lemovaná dvěma mraky. Největší zážitek nás však čeká ještě severněji ve skalním městě al-Gharamíl, kde se k nebi tyčí celé stovky tmavých skalních pilířů. Lidé sem přijíždějí nejen kvůli samotnému skalnímu městu, ale také kvůli pozorování noční oblohy. Spím na zemi pod širým nebem. Bohužel svítí měsíc natolik silně, že hvězdy nejsou moc vidět. Když se však v noci probudím, všimnu si, že měsíc zašel, a vylezu ze spacáku. Díky naprostému minimu světelného smogu mám před sebou fantastickou podívanou a zažívám magickou noc. Bloudím skalním městem a dívám se, jak padají hvězdy. Ještě nikdy jsem jich tolik neviděla. Zapomínám na čas i na tolik potřebný spánek. Na východě se obloha barví do ruda a já už nejdu spát vůbec a čekám na východ slunce.
Všechny tváře Saúdské Arábie
Saúdská Arábie však není jen poušť. Kdo miluje moře a koupání, může se vydat k Rudému moři. Kromě pláží a průzračně vody se dají v Akabském zálivu navštívit i dvě urbexové lokality. První z nich, vraku lodi Georgios-G, se s trochou nadsázky přezdívá „saúdský Titanic“. Loď byla postavena roku 1949 ve Velké Británii a v roce 1978 uvízla s nákladem mouky na korálech u saúdského pobřeží. Odpočívá tady dodnes, přičemž dvě třetiny lodi zůstávají ponořené ve vodě a nad hladinu kouká jen nakloněná přední část. O něco jižněji na mysu Ras as-Šajch Hamíd leží vrak amerického vojenského hydroplánu Catalina, který tady ztroskotal před více než padesáti lety.
K saúdské krajině také neodmyslitelně patří vádí. Za jedno z těch nejpůvabnějších považuji vádí Disah. Jedná se o zhruba 20 kilometrů dlouhé údolí obehnané rudými skalními věžemi. Al-Disah v překladu do češtiny znamená „Údolí palem“ a na jeho dně kromě datlovníků roste také rákos, protéká tu potok a nachází se několik studen na vodu. Červené kolmé útesy po stranách údolí ostře kontrastují se svěží zelení a společně dohromady vytvářejí fascinující scenerii, díky které je vádí Disah rájem pro všechny fotografy a milovníky přírody.
Saúdská Arábie mě neustále udivuje svou rozmanitostí. Podél pobřeží Rudého moře se od Akabského zálivu až na jih do Jemenu táhne rozsáhlý horský systém Saravát. Směrem na východ se mění v náhorní plošinu Nadžd. Chvílemi se mi ani nechce věřit, že jsem stále ještě v Saúdské Arábii. Krajina mi na některých místech připomíná vnitrozemí Islandu. Cestou na jih se zastavujeme na čedičové náhorní plošině Harrat Kišb, které vévodí kráter Wa’bah. Kráter o průměru dva kilometry a s hloubkou 250 metrů působí monumentálně a tajemně. Ve středu kráteru pokrývají zem bílé krystalky fosforečnanu vápenatého a činí toto místo zcela jedinečným.
Hory a květinoví muži
Když už si myslím, že mě Saúdská Arábie nemá čím překvapit, dostáváme se na jih do provincií Džizán, ’Asír a Nadžrán, které sousedí s Jemenem, a já si uvědomuji, že teprve tady vstupujeme do úplně jiného světa. Mění se ráz krajiny, architektura i lidé. Zdejší kopce oplývají zcela nečekanou zelení, žijí tu paviáni a tradiční domy místních obyvatel připomínají hliněné mrakodrapy. V kopcích v pohoří Fajfá se na terasovitých políčkách pěstuje káva a také kata jedlá, která se používá jako stimulační droga. V Saúdské Arábii se držení drog přísně trestá, v této oblasti však vláda přivírá oči a její pěstování a konzumaci do určité míry toleruje. Různé zdroje popisují příhraniční oblasti s Jemenem jako nebezpečné a zdejší kmeny jako uzavřené komunity, které mezi sebe nikoho zvenčí jen tak nepustí. V provinciích Džizán a ’Asír žijí tzv. květinoví muži. Na hlavách nosí květinové věnce, které vyrábějí z květů a bylin posbíraných v okolních horách. Spíše než zákony vlády se řídí vlastním kmenovým právem a platí za samotáře, kteří nemají v oblibě cizince. Naše zkušenost je ale opačná. Jako turisté budíme pozornost a místní mladíci se ze setkání s námi radují, chovají se k nám bezprostředně, laskavě a ochotně nám pózují. Na své květinové ozdoby jsou patřičně hrdí, a dokonce upletou jeden květinový věnec přímo pro mě a dají mi ho jako dárek.
Velkolepé rozloučení
Ze Saúdské Arábie chceme pokračovat do Ománu. Jede se sem pouštní silnicí na nově otevřený hraniční přechod krajinou s naprostým minimem osídlení. Silnice vede skrz poušť Rub al-Chálí a lemují ji červeně zbarvené písečné duny. Máme za sebou měsíc putování po této obrovské a velmi různorodé zemi. Než překročíme hranici, zastavujeme se ještě na poslední oběd v malé restauraci. Personál moc neumí anglicky, a tak nám s objednávkou pomáhá chlapík od vedlejšího stolu. Než se nadějeme, zaplatí za nás u kasy celý náš oběd. Jen tak. Nestihneme mu ani pořádně poděkovat. Život v Saúdské Arábii je v mnoha ohledech svázán přísnými pravidly, jejichž striktní dodržování mě mockrát málem přivedlo k šílenství. Na druhou stranu místní lidé vše vyvažují svou pohostinností, laskavostí a zájmem o lidi, kteří se rozhodli zavítat do jejich země. Kdybych to nezažila, ani bych snad nevěřila, že se takové věci mohou ještě někde na světě stávat.
Málo přístupná Arábie
Saúdská Arábie se rozkládá na Arabském poloostrově a disponuje druhými největšími zásobami ropy na světě. Díky tomuto obrovskému bohatství hraje velmi významnou roli nejen v politice Blízkého východu, ale i celého světa. Naprostá většina obyvatel vyznává islám a nachází se tady Mekka a Medína, dvě nejposvátnější místa islámu. Saúdská Arábie je známá svým přísným teokratickým režimem a dlouhý čas platila za velmi uzavřenou zemi. Mohli ji navštívit pouze pracovníci ze zahraničí a muslimští poutníci do Mekky. První turistická víza začala být vydávána až na konci září 2019. Záhy potom však přišla pandemie koronaviru a skoro na dva roky zase zastavila rychle se rozvíjející turistický ruch.
Další tipy do itineráře
- Město Tajmá se studnou Bi’r Hadadž
- Pradávné ruiny starého města v al-’Ule
- Vyhlídka na oázu al-’Ula z čedičové plošiny Harrat Uwajrid
- Maraya – největší zrcadlová budova na světě
- Džidda, druhé největší město Saúdské Arábie s krásným starým městem
- Vádí Ladžab 30 kilometrů široké a 5 kilometrů dlouhé
- Farasánské ostrovy: korálové útesy s pestrou faunou
- Vesnice Ridžal Alma’a s několikapatrovými budovami z kamene, hlíny a dřeva
- Město Nadžrán s hliněnou architekturou
- Hlavní město Rijád
- Jezero Charara uprostřed písečných dun
