Kateřina Šedá: Jsem osamělý běžec
Narušuje zažitou představu o tom, co je umění. Pouští se do několikaletých projektů s nejasným výsledkem. Snaží se měnit myšlení a chování lidí – třeba tím, že pro ně zajistí cestování časem. Zní to abstraktně a šíleně? Kateřina není ani jedno.
Když si o vás člověk hledá informace, často narazí na pojem sociální architektura. Co si pod ním můžeme představit?
Sama si sociální architekturu vykládám jako disciplínu, která se zabývá vztahy ve společnosti a pracuje s nimi v rámci vytváření komunit. S takovým výkladem bych se dokázala ztotožnit. Architekturu jsem ale nikdy nestudovala, takže třeba získání ocenění Architekt roku a následné zásilky s katalogy obkladaček a žádosti o postavení všeho možného byly poněkud absurdní. Nicméně se moje projekty často pohybují na hraně terapie a snad i umění. V posledních letech jsem se naučila škatulkám nevzpírat, protože pro lidi, kteří se na mých projektech podílejí, stejně nejsou podstatné.
Máte přesto připravenou nějakou stručnou odpověď na dotaz ohledně své profese, když jste v zahraničí?
V cizině je to jednodušší, protože označení artist tam používají skoro všichni, s nadsázkou stačí, když si vymalujete kuchyň. Navíc jsem zhruba v devadesáti procentech případů od zahraničních institucí zvaná, takže se jim představovat nemusím. Při kontaktu s běžnými lidmi říkám, že pracuji na komunitních projektech se sociálním přesahem, kterými se snažím proměnit chování lidí.
Kde se ve vás touha po takové bláhové činnosti vzala?
Vyrůstala jsem na okraji Brna v napůl venkovském prostředí a deptalo mě hrát si hry jen v dětském kolektivu. Proto jsem odmalička vymýšlela, čím by se dalo zabavit. Moji rodiče měli dělnické profese, nikdy jsem s nimi nebyla v galerii nebo v kině. A tak jsem asi v deseti letech zorganizovala výstavu Za okny – přesvědčovala jsem sousedy, aby za okna vystavili cokoli, s čím se chtějí pochlubit. V podstatě tedy dělám celý život totéž. Nikdy jsem se nemusela rozhodovat, čemu se budu věnovat. V osmé třídě jsem nejvíc řešila, čím by se měl stát každý ze spolužáků.
Kam jste zamířila vy sama?
Hodně a často jsem si kreslila, takže na výtvarnou školu. Ve volném čase jsem se věnovala věcem, které předznamenaly moje dnešní projekty. Většinou to byly záznamy akcí, kterými jsem chtěla něco změnit. Vytvořila jsem například knížku na smrkání nebo kresby vysavačem.
To zní na umění celkem přízemně.
Když se mě profesor Vladimír Kokolia u přijímaček na AVU zeptal, jaký obraz mi v dětství visel nad postelí, odpověděla jsem, že adventní kalendář. Fascinovalo mě, že se taková věc dá sníst. Už tehdy jsem zastávala přesvědčení, že umění má mít praktickou funkci, což jsou pro spoustu umělců trochu sprostá slova. Proto mi nejvíc záleží zejména na odezvě od lidí, pro které daný projekt vytvářím. Recenze odborníků mě zajímají a je pro mě důležitý nějaký kontext, ale není to nejzásadnější část odezvy. Nepodnikám věci, kvůli kterým se třeba do vesnice s novým svátkem sjíždějí galeristé. Moje cíle se s klasickým výtvarným uměním občas míjejí. Pro mě je zásadní naplnit účel, který jsem si sama vytyčila. A když něco nejde, zapřít se a vytrvat tak dlouho, dokud se kýžený výsledek nedostaví.
Jak takový výsledek může vypadat?
Například tak, že pětiletý projekt v moravských Bedřichovicích (nad Temží) pokračuje dalších devět let i bez mé účasti, přestože jsem na začátku ze všech stran slýchala, že vymýšlím nesmysly. Založila jsem tam 3. září nový svátek a místní pět let přesvědčovala, aby si vzali volno z práce, děti omluvili ze školy a strávili ho nějakou netradiční aktivitou. Vše nakonec vyvrcholilo stavbou návsi v londýnském duchu v roce 2015. Od té doby svátek sami dodržují, letos mi dokonce volali, jestli dorazím.
Vzpomenete si na první projekt, který vás utvrdil, že má smysl v nich pokračovat?
Ještě na Akademii jsem vymyslela projekt Nic tam není pro obec Ponětovice, tedy vesnici, o které všichni tvrdili, že se v ní nic neděje. Chtěla jsem dokázat, že i bez peněz a bez toho, abyste museli udělat něco divného, se cosi dít může. S výjimkou tehdejšího partnera Víta Klusáka nepřišlo nikomu jako dobrý nápad, aby se dvacetiletá holka, kterou nikdo nezná, pokusila přesvědčit celou vesnici dělat ve stejný čas stejné věci. Rok jsem se je snažila přimět, aby 24. května v sedm hodin vstali, pak šli na nákup, projeli se na kole, zametli před domem, k obědu si uvařili rajskou omáčku s knedlíkem, po něm si vybrali program pro organizované volno, v podvečer zašli do hospody na pivo, v televizi se podívali na Jihomoravský večerník a v deset večer zhasli a ulehli.
Jak se vám podařilo je přesvědčit?
Tehdy nefungovaly sociální sítě, takže jsem si vypracovala metodu, které se držím dodnes: chodila jsem od baráku k baráku. Osobní setkání je alfou omegou mých projektů, jinak vás můžou semlít mýty a pomluvy. Ale musíte být rychlejší než protivníci, takže jsem všech 300 obyvatel obešla za jediný den. Dva týdny před plánovanou akcí mi zavolal starosta, že z projektu nic nebude. A to byl zřejmě nejdůležitější okamžik. Odhodlala jsem se k poslednímu pokusu – svolala jsem místní na posezení na lavičkách, kde jsem je prosila, aby mi vyšli vstříc, protože je za tím roční práce, která je pro mě důležitá. Jedna starší paní se ozvala s tím, že pokud je to nějaká hra, a ne projekt, jak jim tvrdili, že si ji klidně zahraje, k čemuž se začali přidávat další. Pochopila jsem, že je jednak potřeba věci správně pojmenovat, jednak poskytnout lidem náležitý prostor. Jedině tak se můj projekt mohl dostat do stejné místní kroniky, kde byl zápis o bitvě u Slavkova.
Byla to pro vás ta největší odměna?
Největší odměna přišla přímo z terénu. Ti lidé posunuli svoje uvažování, začali o mém nápadu mluvit jinak, najednou jim něco, čemu se rok bránili, nepřišlo ani trochu divné. A dostalo mě i to, když výsledek dojal mého pedagoga.
Aplikujete svůj přístup i v okruhu svých blízkých?
Jeden z nejzásadnějších projektů, za který jsem nakonec získala Cenu Jindřicha Chaloupeckého, se týkal mé babičky, přestože vůbec nezačal se záměrem vytvořit umělecké dílo. Jen jsem chtěla babičku nějak probudit z rezignované letargie, do které se před lety propadla. Třiatřicet let pracovala v obchodě s nářadím, takže byla schopná nakreslit cokoli z jeho sortimentu včetně cen. Když jsem namítala, že ceny zmiňovat nemusí, protože je jedno, kolik co stálo, opáčila, že to rozhodně jedno není. A to byla slova, která jsem od ní dlouho neslyšela. Proto mě napadlo, že bychom mohli celý obchod zrekonstruovat.
Jak to probíhalo?
Projekt trval tři roky a babičce se podařilo nakreslit 650 druhů zboží, ačkoli se kreslení nikdy předtím nevěnovala. Ty kresby byly navíc natolik dobré, že nás pak v jednom článku někdo nařkl z toho, že jsem si je nakreslila sama. Babičku to naštvalo tak moc, že se vydala do Prahy, na výstavu v GHMP. V expozici k ní pak přistoupil jeden starší pán, aby se ujistil, že je opravdu autorkou kreseb, a pak ho zajímalo, kde k některým druhům nářadí přišla, protože on sám je dlouho marně shání. A tak si spolu asi hodinu povídali. Měla jsem dojem, že se díky tomu babička vrátila zpátky do obchodu. Když pak musela ulehnout v LDN, měla po těch třech letech kreslení potřebu pořád něco dělat, naočkovala k tomu i další pacientky. Moje dcery, které svoji prababičku nezažily, si myslí, že byla malířka! Podařilo se mi změnit pohled na zdánlivě nezajímavou ženu, po které nemělo nic zůstat. To mě hodně nakoplo a zároveň utvrdilo v částečné rezignaci na můj vlastní autorský projev.
Dospěla jste k nějakému univerzálnímu receptu, jak lidi přimět, aby změnili myšlení nebo stereotypy?
Na babičku jsem musela neustále mluvit – asi jste pochopil, že s tím nemám problém. Jinak se mi jako jediná osvědčená metoda jeví přesvědčit lidi, že mi na nich skutečně záleží. Což bohužel znamená, že práci v terénu nemůžu delegovat na příliš mnoho spolupracovníků. A také by měli mít účastníci projektu pocit, že jsme si rovni, což se mi ovšem nedávno trošku vymstilo.
Co se stalo?
V roce 2015 jsem vytvořila Průvodce brněnským Bronxem, jímž jsem chtěla široké veřejnosti představit vyloučenou lokalitu v centru Brna. Zvolila jsem formát deseti různě zaměřených tras (gurmánská, kulturní, náboženská…), v jejichž rámci jsem zamýšlela dát prostor všem fenoménům od báby kořenářky přes pracovníka zastavárny, drogového dealera až po Muzeum romské kultury. A některých se pak hodně dotklo, vedle koho se v knize objevili. Také jsem byla kritizovaná za to, že jsem v knize ponechala slovo „cigán“ bez dalšího komentáře, ale dělala jsem rozhovor s Romem, který si to výslovně přál, tak jsem to respektovala. Ale aspoň se rozproudila debata – i díky tomu, že knížka dostala cenu Magnesia Litera. Věnovala jsem ji všem, kteří brněnský Bronx dobře znají, přestože v něm nikdy nebyli.
Takže jste dostala za uši spíš od romské komunity než od „bílých“?
To určitě ne, dostala jsem z obou stran. Na dětské trase jsem byla v jedné škole svědkem toho, jak školník po romském žákovi požaduje důvod jeho pozdního příchodu. Klučina ze sebe sypal jednu výmluvu za druhou, dokud školník neuznal, že tuhle ještě ve své četné sbírce nemá. Ani ve snu mě nenapadlo, že bude její zveřejnění někdo považovat za ponížení romských dětí. Přitom ani na jedné z mnoha besed jsem k tomu nezaznamenala jedinou negativní reakci, spíš naopak. Tehdy jsem si plně uvědomila, jak hluboká propast mezi oběma etniky zeje.
Zmínka o výmluvách školáka mě přivádí k vašemu aktuálnímu projektu Národní sbírka zlozvyků. Co vás k němu přivedlo?
Projekt vznikl u příležitosti 200. narození významného genetika Gregora Johanna Mendela a měla jsem za úkol ho nějak zpopularizovat u široké veřejnosti. Postupně jsem zjistila, že Mendel byl silný kuřák, po kterém dokonce zůstaly propálené ubrusy vystavené v jeho muzeu. A zlozvyky mají co dělat s dědičností, tudíž mě napadlo právě na nich celý projekt postavit. Na začátku jsem sbírala příspěvky jen do kategorie Můj zlozvyk, ale Češi radši bonzují na ostatní než na sebe, takže teprve po přidání kategorie o zlozvycích druhých se akce rozjela. Poté ještě přibyly zlozvyky rodinné, lokální, národní nebo profesní.
Jak jste zlozvyky sbírala?
Většinou v terénu, dialogem s širokou veřejností, politiky, právníky a dalšími profesionály. Někdy jsem čekala i půl roku, než jsem se dostala třeba k tomu nejlepšímu psychiatrovi. Právě ty největší kapacity totiž neváhají svůj obor odkopat. Ostatní se bojí nahlas přiznat třeba to, jak přemýšlejí o svých klientech nebo pacientech. Upřímnost je pak ovšem na sociálních sítích odměněna neskutečnou sodou. Nicméně mým hlavním cílem nebyl samotný sběr, jako spíš seznamka lidí se stejnými zlozvyky. Jenomže především u profesních zlozvyků se otevřelo tak obrovské pole možností, že jsme aktivní sběr v terénu ukončili teprve loni, s téměř 35 000 příspěvků.
Převládaly u národních zlozvyků zažité stereotypy?
Většině lidí se nechce moc přemýšlet, takže se hlavně ze začátku právě ty stereotypy nejvíc opakovaly, až jsem je musela zakázat. Přesto se mezi nejčetnější zařadily položky, které asi moc nepřekvapí: alkohol (na rozdíl od ostatních národů se Češi a Slováci přetahují, který z nich víc pije); záliba ve sdělování a přebíjení toho, komu se daří hůř; chování Čechů v zahraničí (all inclusive znamená, že jsme schopni nacpat se až do omdlení; když je něco zadarmo, jdeme dvakrát; mluvit anglicky znamená řvát česky; tahání kamenů ze zahraničí…); tykání Vietnamcům a tykání řidičů autobusů. Moje oblíbená kategorie jsou zlozvyky gurmánské. Lidi jedí kuře i s kostmi, špagety s nastrouhanou tatrankou, zapíjejí oběd sójovou omáčkou…
Překvapilo vás aspoň něco?
Nejvíc zlozvyků, které podle mě Čechy skutečně definují, jsem sesbírala od krajanů žijících v zahraničí nebo od cizinců. Ti zmiňovali věci, které v Česku nikdo neuvedl. Třeba oblibu žen v dramatickém sdílení průběhu porodu.
Máte dost nacestováno a některé projekty jste realizovala i v zahraničí. Vymyká se něčím přístup Čechů k nim od ostatních národů?
Na to se těžko odpovídá, protože obvykle působím ve specifickém prostředí a nemůžu generalizovat. Těžko se srovnává například Silicon Valley posedlé úspěchem, ukrajinské město postavené pro pracovníky bývalé černobylské elektrárny, kde je většina lidí v současnosti nezaměstnaná, a třeba vyloučená lokalita v Lyonu, kde lidé lepí střepy na lavičky, aby si na ně nikdo nesedl. Liší se životní návyky i vztah k umělcům, ale všude funguje metoda osobního přístupu.
Svými aktivitami se snažíte probudit v lidech komunitního ducha. Máte pocit, že je tahle potřeba čím dál větší?
Určitě. Mobily a sociální sítě způsobily, že lidé mají ještě menší potřebu se fyzicky setkávat. Tudíž se čím dál víc utvrzuji ve svém přesvědčení, ke kterému jsem dospěla už po nástupu na AVU, že mým úkolem je něco jiného, než aby po mně zůstala tuna betonu. Snažím se, aby lidé v určitý moment zapomněli řešit sami sebe a místo toho se věnovali skupině, komunitě, kolektivu. Už tohle samo o sobě je provokativní myšlenka, které by se měl podle mého názoru věnovat na školách samostatný obor.
Mají sociální sítě vliv i na vaši práci samotnou?
Už nestihnu všechny domácnosti obejít dřív, než se na sítích rozšíří negativní komentáře a nepravdy, se kterými už nejsem schopná toho moc udělat. Všechno se dá velmi snadno zneužít a pošpinit, často i s přispěním novinářů. Mívám strach, aby neudělali z lidí zapojených do mých projektů hlupáky dřív, než se jich vůbec zúčastní. Také mě občas někdo označí za manipulátorku, ale většinou to dokazuje, že o mé práci nic moc neví. U nás zatím moc nefunguje, že by se nějaký odborník vydal aktivně do terénu mluvit s účastníky a pak na základě toho napsal něco smysluplného.
Hraje ve vašich projektech nějakou roli i čím dál větší tlak a hyperkorektnost?
To je pro mě určitě problém. Mám ráda černý humor, prošla jsem rukama profesorů, kteří se s ničím nemazali, což mně osobně nikdy nezpůsobilo jakékoli strádání. Zažila jsem skvělé mužské pedagogy, kteří neřešili pohlaví, zajímala je jen kvalita odvedené práce. Před dvěma lety jsem vyhrála velkou mezinárodní soutěž na tříletý projekt ve Švýcarsku, který má propojit současnou lokalitu s nově vzniklým sídlištěm. Vymyslela jsem nestandardní komunitní stanici Radio GUGGACH, kde budu mimo jiné realizovat rozhovory s místními. A pořád musím vysvětlovat a obhajovat, co přesně budu dělat a zveřejňovat... Připadá mi sympatická snaha, aby si každý nemohl dovolit cokoli, na druhou stranu věřím, že by umění mělo zůstat otevřenou sférou se svobodnou možností poukázat, že je něco špatně.
Jsme cestovatelský časopis, takže se musím zeptat, zda se nějaké vaše projekty týkaly i cestování.
Spíš kvůli projektům neustále cestuji, teď zrovna zvažuji, jestli kvůli vzdálenosti budu pokračovat v projektu ve Varnsdorfu. Ale vidíte, vlastně díky němu se mi podařilo vytvořit něco na způsob cestování v čase.
Jak si to můžeme představit?
Do Varnsdorfu mě pozvala producentka a místní rodačka Tereza Swadoschová, abych vytvořila projekt, který by aktivizoval místní obyvatele a přivedl je k nějaké společné aktivitě. Současně na to získala grant od Norských fondů. Zabralo mi nějaký čas, než jsem si vybrala téma – oslavy stého výročí založení továrny Elite. Během realizace jsem zjistila, že po roce 1989, kdy měla fabrika kolem 3000 zaměstnanců, postupně většinu propustila, aniž by se s nimi řádně rozloučila, natož jim poděkovala. A tak mě napadlo během oslav zopakovat jejich poslední den v továrně – připravit pro ně Poslední směnu, ovšem tentokrát takovou, aby na ni měli lepší vzpomínky. Ozvalo se nám asi sedm set bývalých zaměstnanců, s většinou z nich jsme se setkali, promluvili s nimi, vyfotili je.
K čemu jste použili sedm set fotek?
Zaměstnanci neustále řešili, kdo fabriku rozkradl, tak jsem jim jako odměnu vymyslela originální bankovky ve fiktivní hodnotě, která odpovídala jejich podílu na odhadované hodnotě továrny v devadesátých letech (asi 210 milionů). Na bankovkách byli zobrazeni právě bývalí zaměstnanci a na zadní strany jsem umístila jejich vzpomínky sesbírané na jednotlivých setkáních. Tímto gestem jsem z jednotlivých eliťáků symbolicky udělala skutečnou Elitu a současně zhmotnila fakt, že tou největší odměnou jsou pro většinu z nich hezké vzpomínky.
Jak jste jim symbolické peníze předali?
Do role ředitele jsem obsadila herce Otakara Brouska, který svou roli zvládl naprosto geniálně. Po čtyři hodiny v ředitelně neúnavně odměňoval jednotlivé zaměstnance a děkoval jim za práci pro továrnu. Každému z nich předal tři sta rozdílných tisícovek, které se staly jakousi kronikou továrny. Překvapení z nastalých situací nezažívali jen bývalí zaměstnanci, ale i já sama, když jsem ho viděla, jak třeba bez rozpaků poklekl, aby seniorce zavázal tkaničku... Vlastně se nic velkého nestalo, ale ti lidé na takové rozloučení dlouhá léta čekali. Abstraktní pojem hromadného cestování v čase se zhmotnil. Skoro všichni si poplakali, něco takového jsem nezažila.
Co brání v tom, aby se realizovalo víc podobných projektů?
Podle mě jsou největší překážkou peníze. Je potřeba si uvědomit, že společnost nemůže opravovat jen domy a náměstí, ale i vztahy. Mám pocit, že tomu sice politici i sběratelé umění rozumějí, ale nechce se jim do toho moc investovat. V Americe je běžné, že mecenáši zaplatí za večeři tisíce dolarů, kterými přispívají na kulturní aktivity. V tomhle ohledu jsem u nás osamělý běžec a mám pocit, že začínám pořád znova. Postupně se snažím vyprostit z role poníženého prosebníčka a hrdě přicházet s nabídkami spolupráce na proměnách společnosti a komunit. Ale je to pro mě velký mentální boj.
Ve vašem seznamu vlastních zlozvyků jsem si všiml položky „Mám pocit, že se všichni lidi dají změnit“. Stojíte si za tím?
To je můj největší zlozvyk! Ale zároveň motivace k pokračování v mé práci. Nejsem naivní snílek, který staví vzdušné zámky, ale přesto tomu věřím. Kdyby tomu tak nebylo, nepokusila bych se svoji babičku probudit z letargie.
