Nový život rumunských klášterů: Mladí v nich hledají ticho i sami sebe
Černočerná tma by se dala krájet a my jedeme tichým lesem po rozbahněné jarní stezce kamsi do neznáma. Tu se před námi zableskne světlo. Když se vynoří obrysy budovy, jsme u cíle. „Vítejte ve svatyni svaté Theodory,“ vítá nás hlas řeholnice, která s úsměvem otvírá bránu kláštera.
Tady, daleko od nejbližší osady, se nachází místo úkrytu svaté Theodory – poustevnice, která uprchla do hlubokých hvozdů před tureckými nájezdníky. Stejné zážitky můžete mít po celém Rumunsku, kde se nachází celá řada klášterů, svatyní a kostelíků. V poslední době dochází ke znovuoživení víry po komplikovaném období diktátora Nicolae Ceaușeska, který rozvoji církví nepřál. Mnoho mladých lidí odchází do klášterů, třeba si jen vyčistit hlavu nebo i natrvalo. Nové kláštery a svatyně vznikají jako houby po dešti. Zpravidla se stavějí na odlehlých místech na venkově a fungují jako centra duchovního života pro většinu Rumunů; podle posledního sčítání se k pravoslavné víře hlásí více než 85 procent obyvatel země. Necelých pět procent tvoří katolíci, zbytek jsou protestanti. Rumunská pravoslavná církev má přes 11 000 farností se 14 000 kněžími a spravuje také celou řadu nemocnic, domů pro seniory, sociálních center nebo azylů pro matky s dětmi.
Každý větší klášter je vlastně samostatnou a soběstačnou ekonomickou jednotkou. Řeholní řády mají vlastní sady, polnosti, pily i lesy. Klášterní pozemky tak mohou připomínat velkostatky a obyvatelé blízkých vesnic bývají zpravidla zaměstnanci klášterů.
Po stopách knížete
Klášter Putna najdete na severu u ukrajinských hranic. Vždy patřil k nejdůležitějším kulturním a náboženským centrům středověkého Moldavského knížectví. Už na první pohled zaujmou monumentální zdi, bělostná brána a velká loď kostela. Tento hojně navštěvovaný klášter založil kníže Štěpán III., zvaný také Veliký (Ștefan cel Mare) už v roce 1466. Ten byl znám jako schopný vojevůdce; během své vlády musel čelit nájezdům silných sousedů – Polska, Uherska, a především osmanské říše. Nepřátelům připravil celou řadu porážek, zejména Turkům. Jako poděkování Bohu za slavná vítězství zakládal mnohé církevní stavby, včetně kláštera Putna. Bohužel ke konci vlády už Štěpán III. nedokázal čelit současným útokům všech tří mocných sousedů, a tak musel přistoupit na platbu tributu – jinými slovy „výpalného“ za ochranu osmanskému sultánovi. Po jeho smrti se říše začala rychle propadat do područí Osmanů a osud byl zpečetěn.
Už při vstupu hlavní branou každého poutníka překvapí strohost staveb, ale také zvláštní energie, která přináší klid doprovázený vůní kadidla a svíček. Mniši v černých rouchách tiše procházejí areálem a z kostela se line zpěv z ranní bohoslužby. Jako každé ráno, ještě před východem slunce, údery kladívek do dřevěného trámu (tzv. toacă) oznamují vstávání a čas k rozjímání. Na první pohled klášter působí, jako by se v něm zastavil čas a v hlubokých lesích plynulo vše pomaleji oproti každodennímu shonu za zdmi svatostánku. Náhrobní kameny i ikony vracejí návštěvníka do období středověku. Svíce pomalu plápolají v místech pro mrtvé i živé a člověk si touží tento okamžik navždy vrýt do paměti. I když současná podoba kostela pochází z let 1653–1662, nic to nemění na faktu, že se stavba stala posmrtnou hrobkou pro slavného knížete a jeho rodinu.
Mám nutkání fotografovat, ale netroufám si narušit zbožný okamžik, až mě ze zamyšlení vytrhne mnich s dlouhým plnovousem: „Tak už fotografuj, na co čekáš? Pro slávu velkého Štěpána není nic zakázáno,“ a se samozřejmostí mi pózuje. To bych nečekal, v mnohých klášterech se na fotoaparáty dívají nevraživě a mobilní telefony vyloženě nesnášejí. Nedivím se jim, svatyně by měla být spíše místem pro rozjímání než prostorem pro youtubery.
Malované poklady
Kdo se vydá údolími a hlubokými lesy jižní Bukoviny, nemůže minout slavné malované kláštery, které patří k historickým pokladům Rumunska. Kláštery Sucevița, Moldovița, Voroneț nebo Humor patří díky zápisu na seznam UNESCO k těm nejznámějším. Proslavily je především vnější malby, které se staly „biblí chudých“. Měly vzdělávat převážně negramotné obyvatele a přibližovat jim biblické příběhy, životy svatých a klíčové momenty pravoslavné víry. Nejznámější fresku najdete v klášteře Voroneț, nazývá se Poslední soud. Výjev zobrazuje řeku, která vytéká od nohou Ježíše Krista a směřuje do pekla, kde v ní končí hříšníci. Právě kvůli těmto unikátům obdivují turisté zdi klášterů v takovém množství, že se není kam pohnout. Nedivím se řeholnicím, že úsměv nepatří k jejich běžné výbavě. Je obtížné vzdorovat vnějšímu světu, který zmizí se zavírací dobou, kdy se klášterní zdi opět pohrouží do klidu.
Na večeři
O to příjemnějším zážitkem jsou vzdálenější kláštery, kam není cesta tak jednoduchá. Například taková Sucevița odpoledne působí docela ospale. Fresky jsou stejně fantastické, ale větší vzdálenost od civilizace je pro sestry doslova vysvobozením. Když jsme před lety obdivovali zdejší malby, přitočila se k nám řádová sestra a s úsměvem nás provázela areálem. Jakmile zjistila náš původ, oči se jí rozzářily ještě více. Nakonec se z ní vyklubala matka představená. Prý má přátele u nás na Vysočině a bez váhání nás odvedla do klášterní zahrady k velikému dřevěnému stolu. Ani jsme nestačili vydechnout a sestry už stůl zaplňovaly klobásami, špekem, rajčaty, mísami zeleniny, kouřící polévkou, koláči, sýry a nezbytným vínem. Nechyběla ani tradiční švestková pálenka cujka (țuică). Hostina jak pro celý autobus, a to jen pro nás čtyři. Tak plné břicho jsem snad nikdy neměl. Dostali jsme i výslužku, která se málem nevešla do batohů. Dodnes si malované kláštery spojuji právě s touto neuvěřitelnou pohostinností.
Velikonoce v Maramureši
Zapadlý kraj zvaný Maramureš je dodnes autentickým Rumunskem. Vesnicemi projíždějí koňské povozy, mladí kluci se prohánějí na koních, horské pastviny křižují stáda ovcí a vyřezávané dřevěné brány ukazují zručnost i bohatství majitele. Pokud sem zavítáte o Velikonocích, uvidíte tradice, které jsou zde oslavovány intenzivněji než Vánoce. V tomto regionu žijí lidé různých vyznání, a tak se tu často vedle sebe tyčí pravoslavné chrámy i katolické kostely. Ve vesnici Botiza patří oslavy k nezapomenutelným zážitkům. Vesničané přicházejí v krojích, přičemž pravidlem bývá mít na svátky i nové oblečení.
Velikonoce začínají o půlnoci ze soboty na neděli bohoslužbou. Jakmile kněz vyjde s hořící svící a zvolá: „Hristos a înviat!“ (Kristus vstal z mrtvých!), věřící si od něj postupně zapalují své svíce, dokud se celý kostel neocitne v záři světla symbolizujícího vítězství nad smrtí. Poté průvod třikrát obchází kostel. Svíčky si lidé odnášejí domů; věří se, že chrání domácnost a zapalují se například při bouřce. V neděli ráno se lidé vracejí s košíky plnými jídla, kde nechybějí vejce barvená na červeno (symbol Kristovy krve), velikonoční koláč pască, maso a klobásy. To vše kněz posvětí a rodiny se pak rozcházejí k společnému svátečnímu obědu.
Beránek
Když se vydáte o svátečním čase na pastviny provoněné jarním sluncem, kde se po dlouhém zimním spánku objevují první květy, nastává ten pravý okamžik na setkání s prvními pastevci doprovázenými věrnými psy. Kolem vás se seběhne smečka naštvaných hlídačů, a nezbývá tak než počkat na baču, aby vás od jejich zubů vysvobodil. Někdy pomáhá ukázat do prostoru krabičku cigaret, neznám v rumunských horách pastevce, který by odolal vůni tabáku.
Tak jsem potkal i dědu z vesnice, který si mě pamatoval z půlnoční mše. Měl obrovskou radost a ihned mi nabídl nečekaný dárek – beránka. Moje rumunština je opravdu mizerná, a tak jsem si myslel, že dostanu upečenou velikonoční pochoutku. K mému úžasu mi však v náručí skončil živý, čtyřicetikilový beran. Bača už byl daleko a můj nečekaný dar mě zjevně neměl moc v lásce. Spěchal jsem za pastevcem a snažil se mu zvíře vrátit. Nakonec mi pomohl argument, že se beran opravdu nevejde do batohu. Stařík si ho se smíchem vzal zpět a beran pelášil ke svému stádu. Z toho plyne ponaučení, že místní nemluví do větru. Co řeknou, to myslí naprosto vážně.
Podzimní zvony
Tohle místo mě na mapě vždy přitahovalo. Klášter Neamț je už na první pohled monumentální stavba chráněná pevnými zdmi a branou s masivními vraty, postavená v 15. století. Vysoké hradby byly jedinou ochranou před tureckými nájezdníky a často posledním útočištěm před nepřáteli. Už samotný vstup tunelem naznačuje důležitost stavby. Dodnes je domovem sedmdesáti mnichů a mnoha studentů semináře, proto patří k největším mužským klášterům v Rumunsku.
Historie nás opět zavede k významnému vladaři Štěpánu III. Toto sídlo bylo vždy kulturním centrem; uchovává mnohé umělecké předměty a rukopisy. Pracovali tu kaligrafové a dodnes se zde nachází starý tiskařský lis, který se používal od roku 1807. Klášterní knihovna je údajně stará více než 600 let. Mezi téměř 11 000 svazky je mnoho vzácných děl, z nichž některá jsou prvotisky v této zemi.
Ve všední den sem nejezdí houfy poutníků, a když se mezi návštěvníky objeví cizinec, neunikne bystrému oku mnicha. Dali jsme se do řeči a milý „pop“ mě ihned začal provázet i místy, kam běžná noha poutníka nevkročí. Mnozí lidé sem míří za léčivou vodou, která je prý prospěšná na řadu nemocí. Legendy opěvují její účinky, ale musíte věřit, jinak prý nezabere. Když mnich viděl můj zájem, odvedl mě do zvonice, kde se novicové právě chystali zvonit. Každý si možná myslí, že je hračka rozeznít klášterní zvon, ale zde v Neamț mají specifické vyzvánění. Nestačí jen rozhoupat srdce hlavního zvonu, ale je nutné uvést do pohybu i celou řadu menších zvonků, což vyžaduje cvik a přesné načasování.
Noc v klášteře
Pokud máte dostatek času, nelze odmítnout nocleh přímo v klášteře, byť to nebude v mnišských celách, pro poutníky jsou tu připraveny prosté pokoje. Malé okno osvětluje jinak tmavou místnost, jejímž vybavením je pouze dřevěná postel, skříň, židle a nezbytný kříž nad lůžkem. Ideální místo pro rozjímání. K mé velké radosti mě pozvali i do jídelny, kde mniši večeří před odchodem do svých cel. Jakmile se brána uzavře, klášterní zdi utichnou. Chápu návštěvníky, kteří dávají přednost tomuto klidu před uspěchaným světem venku. Tady můžete vypustit z hlavy zbytečnosti a utřídit si myšlenky. Možná je pro mnohé ten monotónní rytmus každého dne překážkou, ale právě v něm může být člověk sám sebou. Tedy až do rána, než vás zvuk zvonu nebo údery kladiva ještě před rozbřeskem svolají k liturgii, na které nesmí nikdo chybět.
Nejhezčí valašský klášter
Valašsko bylo území kdysi obávaného knížete Vlada III. Draculy, kterému se pro jeho krutost přezdívalo Napichovač. Není to však jen země vzdorující Turkům, ale také místo, kde leží historický poklad – klášter Horezu. Na úpatí Jižních Karpat, mezi loukami a svahy posetými listnáči, byla zbudována bělostná stavba s typickými věžičkami. Klášter nechal v 90. letech 17. století postavit valašský kníže Constantin Brâncoveanu. Název stavby se údajně odvozuje od křiku sov (rumunsky huhurezi). Stavba překvapí rovnováhou a vytříbeným stylem, kterému se přezdívá „rumunská renesance“. Tento unikátní směr spojuje benátskou renesanci s osmanskými prvky. Vše je patrné v bohaté výzdobě balkonů, schodišť a arkád. Po svém zakladateli se tento styl nazývá „brâncoveanský“.
Osud však knížeti nepřál. Monumentální klášter, který si zbudoval jako osobní památník a místo posledního odpočinku, se ostatků svého zakladatele nedočkal. Kníže byl popraven Osmany spolu se svými syny v roce 1714 v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu. A tak jediným místem, kde v klášteře zůstal, jsou fresky. Když místní potkají cizince, očekávají slova chvály na pýchu svého kraje, ale také nezapomenou vyprávět legendy o Draculovi, kterého svět zná mnohem lépe než tento majestátní klášter a jeho zakladatele.
- Velikonoce v pravoslaví
Pravoslavné Velikonoce (rumunsky Paşti) jsou v Rumunsku nejvýznamnějším svátkem, často důležitějším než Vánoce. Protože rumunská pravoslavná církev používá k výpočtu data juliánský kalendář, liší se termín od těch západních. V roce 2026 připadla pravoslavná Velikonoční neděle na 12. dubna, tedy o týden později než katolická.
Katolické (gregoriánské) a pravoslavné (juliánské) Velikonoce se setkaly naposledy v roce 2025. Ke shodě termínů dojde znovu až v letech 2028, 2031 a 2034. Například v roce 2027 budou naše Velikonoce už 28. března, zatímco ty pravoslavné až 2. května. Výpočet data probíhá podle fáze měsíce (první neděle po prvním úplňku po jarní rovnodennosti). Toto pravidlo stanovil roku 325 První nikajský koncil, který rovnodennost určil na 21. březen. I když astronomicky k ní dochází i 20. března, církev se řídí vlastním výpočtem, nikoliv vesmírem. Celou věc komplikuje fakt, že záleží na tom, zda církev uznává gregoriánský, nebo juliánský kalendář – tyto dva systémy se od sebe liší o 13 až 14 dní.
- Velikonoční tabule:
Drobul: Sekaná z jehněčích vnitřností, bylinek a vajec.
Jehněčí pečeně: Hlavní chod velikonočního oběda.
Pască: Tradiční sladký koláč se sýrovou náplní.
Cozonac: Sladký kynutý chléb s ořechy a kakaem.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2026.
